Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdena Salátková (* 1922)

• narozena 22. listopadu 1926 v Pitkovičkách u Prahy jako Zdena Klegrová

• rodina žila v Benicích u Prahy

• v roce 1949 se v Benicích provdala do malého statku za Josefa Salátka

• majetek Klegrů i Salátků znárodnilo JZD

• Zdena odmítla vstoupit do KSČ

• jako dcera „kulaka“ přišla o práci

• kvůli osobní mstě místního komunisty nemohla najít práci celých 13 let

Zdena Salátková, dívčím jménem Klegrová, se narodila 22. listopadu 1926 v Pitkovičkách (dnes na území Prahy), odkud pocházela její matka Anna. O tři roky později se narodil její bratr Josef a po sedmi letech Oldřich. Rodina žila v Benicích (dnes také součástí Prahy), kam se matka vdala za Josefa do statku Klegrů. Jejich jedinou obživou bylo zemědělství.

Venkovské poměry nebyly žádná idylka

Dnes již devadesátiletá pamětnice přibližuje venkovské rodinné poměry, které si dnes stěží dovedeme představit. Jak sama říká, podepsaly se na ní tím, že po mamince převzala její neprůbojnost. Otec maminky pamětnice byl švec a k tomu měli ještě hospodářství o dvanácti hektarech. Když se Zdenina maminka v roce 1926 vdávala, požadavek rodiny Klegrů byl 100 tisíc věna. „Můj dědeček jim ty peníze dal, ale novomanželé je už nikdy neviděli. Staří Klegrovi je vzali a pořídili za ně statek v pohraničí pro svého jiného syna. Odvezli tam z Benic všechno kromě dvou koní.“ 

Mladí Klegrovi tedy neměli do začátku téměř nic, kromě stavení a půdy, která musela uživit ještě několik sourozenců Josefa Klegra. Celkem 13 lidí. „Rodiče začínali prakticky od nuly. Stotisícové věno ale neznamenalo, že by šlo o dohodnutý sňatek. Seznámili se v Říčanech na tancovačce v mládežnickém spolku a měli se rádi. Ale matka do rodiny moc dobře nezapadla, nedokázala se ozvat, něco si prosadit, a já jsem v tom byla po ní.“

Rodiče dřeli a na děti nebyl čas

Dětství Zdeny Salátkové bylo typicky venkovské a poznamenané dřinou a chudobou. „Například jsme nevěděli, co je to uzenina. Na oslavy Vánoc naši taky moc nebyli. Vánoční stromeček a cukroví nám vždycky přinesl strýc z Prahy. Dárky od rodičů jsme nedostávali.“

Na výchovu doma taky nebyl čas, na děti dohlíželi strýcové ze statku. (Zdenin otec měl pět bratrů). Maminka se starala o hospodářství, mimo jiné každý den dojila dvanáct krav a vařila pro třináct lidí. Otec byl celé dny s koňmi na poli. Když děti něco vyvedly, táta je seřezal páskem.

Do obecné školy děti chodívaly z Benic do Čestlic půl hodiny pěšky, v zimě, v létě. Později dojížděly do měšťanky v Uhříněvsi. Zdena byla mírné povahy a její mladší bratři měli vždycky trochu navrch. „Dělali mi naschvály, třeba mi dávali do kočárku pro panenky cihly a tak podobně a já se jim neuměla postavit,“ usmívá se dnes pamětnice, jejíž neprůbojnost se projevovala nejvíc ve škole, kde si – jak říká – nevěřila. „Když jsem z měšťanky přinesla první čtyřky z dějepisu a zeměpisu, vzal si mě do parády strýc. Učil se se mnou, doma jsem mu všechno odříkala na jedničku, ale ve škole u tabule jsem ze sebe samou trémou nevykoktala ani polovinu.“

Ve škole nás nutili memorovat Mein Kampf

Do práce ji na rozdíl od mladších bratrů rodiče moc nehonili, možná i proto, že Zdena si k zemědělství nedokázala najít pozitivní vztah a chtěla vystudovat obchodní akademii. Táhlo ji to do Prahy, kde chtěla mít hezký byt a žít modernějším, městským životem. „Tatínek ale nechtěl, abych šla na obchodní školu, chtěl, abych byla do statku, a tak mě dal do Prahy do rodinné školy s maturitou,“ vzpomíná pamětnice.

V roce 1938 bylo Zdeně 12 let a těšila se, že se ve škole bude učit němčinu. Na rodinné škole je od roku 1942 učil rodilý Němec a nutil je memorovat pasáže z Hitlerovy nacistické a rasistické slátaniny Mein Kampf. Zdena nebyla schopna se to naučit a z němčiny měla pětky. V roce 1944, když měla rok před maturitou, školu Němci zavřeli a Zdena už poté nedostudovala. Je přesvědčena, že kvůli problémům s němčinou by stejně neodmaturovala.

Za války nám zbylo sotva na jídlo

Benic se prý válka téměř nedotkla. Jen na jeden nepříjemný incident vzpomíná, to když na Klegrovy přišlo udání, že doma schovávají zbraně. „Vtrhli k nám Němci, děda s tátou seděli bez hnutí v kuchyni, hlídali je dva ozbrojení Němci a ostatní prohledávali stavení. Žádné zbraně ale nenašli.“

Jakožto statkáři neměli nárok na potravinové lístky a žili z toho, co vypěstovali a co zbylo z odvodů. Hospodařili na 18 hektarech, měli dvanáct krav, tři koně, prasata, králíky, slepice. Dvakrát ročně zabili prase. Pěstovali pšenici, žito, ječmen, brambory. Měli se za války lépe než lidé z města, ale přesto žili velmi skromně. Vysoké odvody z vlastní produkce pro armádu způsobily, že jim zbylo sotva na jídlo a pro dobytek.

Zdena si tedy nevzpomíná, že by prodávali lidem z města načerno potraviny, nebylo z čeho. Jen jednou si přilepšili tím, že zorali louku a nasázeli tam zelí, které pak prodali. Pamatuje si však, že do Benic do mlýna jezdívali lidé z Prahy pro chleba.

Dej mi ženušku, nebo tě zastřelím

Na konci války se na loukách na kraji Benic utábořili sovětští vojáci. Zdena vzpomíná na incident, kdy jeden ruský osvoboditel vlezl k sousedům Počtovým a vyhrožoval muži, že ho zastřelí, když mu nedá svou „ženušku“. Zdeně tehdy bylo 16 let, ruští vojáci bouchali na okno jejího pokojíku, aby jim prodala vajíčka. Otevřela jim. „Táta mi děsně vynadal, že jim otvírám, ale oni si opravdu vzali jen vajíčka a dali mi za to nějaké ruble.“

Komunistickou stranu u nás založil zloděj

V roce 1948 převzala moc KSČ a Zdena Salátková vzpomíná, že v Benicích byli obzvláště „zažraní“ komunisté. „U nás komunisty založil zloděj. Byl známý tím, že ještě před válkou kradl sedlákům. Třeba si naložil z pole tři panáky slámy a odvezl si je k sobě. A tenhle člověk verboval v Benicích komunisty. Neměli sedláky rádi, protože jim záviděli. Třeba i to, že měli pušky a jako myslivci chodili střílet bažanty a zajíce. Můj tchán, pan Salátek, byl celý život sociální demokrat a mého muže taky nikdy nezlanařili. Říkával: ‚Až budou ve straně lidi, jako jsem já, tak tak tam půjdu.‘ Ale takoví tam nikdy nebyli. Někteří se neuměli ani podepsat.“

Jednotné zemědělské družstvo v Benicích bylo dle vzpomínek pamětnice založeno krátce po únoru 1948. Nejdříve komunisté uvažovali, že benické sedláky a tzv. kulaky vystěhují do pohraničí, kde by dělali nádeníky, stejně jako to udělali v sousedních Lipanech. „Komunista Krátký z obecního výboru se ale místních zastal a zabránil tomu.“ Do JZD pak vstoupili všichni bez odporu. Bránit se prý nedalo. Salátkovi přišli o majetek, ani nevěděli jak. „Tchánovi například vzali dvě krávy a jednu mu nechali. Rodičům sebrali zvířata i stroje. Ještě za komunistů se k nim chodilo mlátit, ale jejich mlátičku už vlastnilo JZD. Všechno, co tchánovi JZD sebralo, vyčíslili na sto tisíc korun, s tím, že mu to bude JZD splácet měsíčně po 5000. Ale to se nestalo. Až po revoluci 1989 splatili sotva třetinu, zbytek je prý promlčený. Tchán bral 200 korun důchod. Všem bylo krušno. Všichni nadávali, dřeli za malý plat, hospodářské budovy chátraly.“

Do strany jsem odmítla a vyhodili mě z práce

Atmosféru zakládání JZD Zdena prožívala spíše skrze své rodiče a rodiče svého manžela, protože tou dobou pracovala v Praze v telefonní ústředně. Poté jí šéf nabídl práci spojovatelky na ministerstvu zahraničí v Černínském paláci. Netušila, že podmínkou přestupu na toto pracoviště byl vstup do KSČ a že její vedoucí již podepsal, že je Zdena ve straně, zřejmě v domnění, že s ní tuto „formalitu“ vyřídí dodatečně. Měla se přihlásit do KSČ na Smíchově, po několika upomínkách se nakonec účastnila schůze, která však zároveň byla poslední, na kterou vkročila. „Bylo to hrozné. Všichni tam byli ožralí, a tak jsem řekla vedoucímu, že tam víckrát nepůjdu.“ Z práce ji vyhodili s ústním odůvodněním, že je dcera kulaka a bez členství v KSČ nesmí na ministerstvu pracovat ani jako spojovatelka.

Následovaly nepochopitelné naschvály ze strany benického starosty, nad jejichž malostí zůstává nejen pamětnici rozum stát dodnes. Komunistický předák celých třináct let neumožnil Zdeně nastoupit do zaměstnání na plný úvazek a rodina byla nucena žít jen z manželova malého platu.

Zneužil tak stanovení povinnosti pracovat, kterou socialističtí centrální plánovači zavedli legislativním nařízením a v roce 1948 ji zanesli do komunistické ústavy. Československo trpělo poválečným nedostatkem pracovní síly, a kdo tedy nepracoval, tomu hrozil postih. Zákona ale komunisté někdy využívali k osobním mstám, zejména vůči lidem, kteří byli režimu nepohodlní. Stačilo dát potenciálním zaměstnavatelům vědět, aby žádosti o zaměstnání nebylo konkrétní osobě vyhověno. Navíc národní výbor mohl usoudit, že dotyčný občan je třeba jako pracovní síla v JZD a nemusel ho uvolnit pro jinou práci.

Živořili jsme, ale pracovat na plný úvazek mi starosta nedovolil

To se zřejmě stalo Zdeně Salátkové. „Starosta Benic mě prostě nechtěl pustit a směla jsem si jen přivydělávat na poli při sezonních pracích v JZD. Když jsem chtěla plný úvazek v JZD, řekl, že tolik práce tam zase není,“ vzpomíná pamětnice na těžkosti v 50. letech a na začátku 60. let.

Po třinácti letech jí nakonec sjednal práci manžel přes svého známého na národním výboru v pražském hostivařském Kablu, továrně na kabely, kde sám pracoval jako dílenský mistr.

Zneužití moci pro osobní pomstu

„Můj muž tam dohodil místo i pro našeho starostu. Tehdy totiž také neměl práci, protože jeho starostování u nás na vsi nebylo placeným zaměstnáním na plný úvazek.“ Starosta se zachoval tak, jak by nikdo nečekal. Když si jednoho dne všiml, že na dílně, kde se stáčel drát, pracuje také Zdena, neváhal zajít na závodní výbor a stěžovat si, že tam Zdena pracuje, aniž by jí on vydal povolení. Zdenu už ale tenkrát nevyhodili a zůstala tam až do důchodu.

Pravý důvod jeho jednání se od něj nikdy nedověděla. „Nejdříve jsme si mysleli, že je to kvůli tomu, že jsem z chalupy a že si snad myslí, že máme nějaký životní nadstandard, přitom jsme museli vyžívat z jednoho platu a manžel musel chodit na přesčasy.“ Až nedávno jí ale vdova po starostovi prozradila, že jí povolení nechtěl dát, protože s ním kdysi dávno odmítla jít tancovat na nějakém posvícenském bálu.

Zdena Salátková vychovala dva syny, Zdeňka a Josefa, oba absolvovali vysokou školu, z čehož měla pamětnice velkou radost. O to těžší pro ni bylo vyrovnat se se smrtí syna Josefa, který ve svých 26 letech, krátce po státnicích, podlehl těžké nemoci. Pamětnice žije dodnes v Benicích.