Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Člověk je krasohled. To, co jsme prožili, se přeskupuje a skládá do nových tvarů
narozen 17. dubna 1935 v Praze
dětství v Praze na Vinohradech, gymnázium na náměstí Jiřího z Lobkovic
otec zaměstnán v Domě zemědělské osvěty
strýc Josef Antoš v 50. letech odsouzen v politickém procesu a uvězněn
maturita v roce 1952 a začátek studia na AVU v Praze
v letech 1956-1959 studium Hochschulle für Graphik und Buchkunst v Lipsku
1961 - ukončení studia AVU v Praze
sňatek s německou výtvarnicí Evou Natus
1963 - první animovaný film (Jak žít s neurotickým psem)
návrhy knižních obálek, ilustrace, tvorba filmových plakátů
po okupaci v srpnu 1968 žádost o ukončení členství v KSČ
1975 - první cyklus animovaných pohádek o Maxipsu Fíkovi
příprava expozice v čs. pavilonu EXPO v Montréalu v roce 1976
členství v Českém fondu výtvarných umělců a v Umělecké besedě
zemřel 31. března 2022
Jiří Šalamoun je známý jako výtvarník animovaných filmů a knižních ilustrací. Jeho obrázky jsou charakteristické groteskní nadsázkou a humorem, jednou napjatě šeptají, jindy křičí, chechtají se, zlověstně hrozí, mají energii a živost, není v nich stopa ideologie a oficiální strnulosti typické pro dobu jejich vzniku. Po dlouhá desetiletí patří k respektovaným osobnostem české výtvarné kultury s přesahem do zahraničí. Jak se absolvent Akademie výtvarných umění dostane k ilustrování „pokleslých“ žánrů, jako je detektivka a horor? Jak se jeho dílo uplatní v prostředí socialistické kultury s ideologickými normativy?
Jiří Šalamoun se narodil roku 1935 v Praze. Otec Josef byl zemědělský inženýr, agronom, ale snad proto, že v té době byl na vojně, přišel Jiří na svět ve vojenské porodnici na vltavském ostrově Štvanice, někde v těch místech, kde dnes létají tenisové míčky po antuce. Porodnice tam dávno nestojí. Už v tom spojení armády a porodnice jako by bylo zrnko budoucí grotesky, které se ve vidění Jiřího Šalamouna postupně prosadí.
Když dorostl do školních lavic, byla Praha obsazena nacistickými vojsky. Rodina musela doložit, že navzdory starozákonnímu příjmení Šalamoun nejsou mezi předky žádní Židé. Šalamounovi bydleli v Kouřimské ulici na Vinohradech a židovští sousedé z domu postupně mizeli. Válečné zážitky se do mysli chlapce Jiřího otiskly silně: cestou do školy pozoroval parády esesáků před kasárnami na Lobkovicově náměstí, když sirény varovaly před náletem, utíkalo se do krytu. Když byli s kamarády na cestě do školy za Jičínskou ulicí, pospíchali dál, když houkaly dřív, vraceli se domů. Jiří byl svědkem bombardování, dodnes pamatuje „čudící staroměstskou radnici“. Matka mu koupila náčrtník z nekvalitního, nažloutlého válečného papíru a on v něm tužkou zachytil výjevy bombardování, vlaky, tanky na ulicích, letadla shazující bomby a protileteckou palbu. Pak otec raději děti odvezl k příbuzným na venkov.
V té době už taky Jiří podlehl kouzlu loutkového divadla. Chodil do Říše loutek a ve Štorchově knihkupectví na Staroměstském náměstí si kupoval scénáře loutkových her. Doma vyráběl loutky a hrál divadlo. Tetička měla krejčovský salón a z odřezků látek mu šila kostýmy na loutky. Otec pracoval v Domě zemědělské osvěty ve Slezské ulici a měl k dispozici promítačku, na které pouštěl nejen osvětové filmy, ale taky americké kreslené grotesky, Pepka Námořníka a podobně. Nosil je i domů a Jiří zval kamarády, aby se přišli podívat. Grotesky mu učarovaly natolik, že si vyrobil promítačku z krabice od bot a lupy a promítal s ní vlastní kreslené příběhy.
V té době už uvažoval o malování. Učitel Leština ve škole v Raisově ulici, kam za války jednu dobu chodil, byl loutkář a vedl kroužek kreslení. Jiří v něm samozřejmě nechyběl. V rodině měl k výtvarnému umění blízko strýc z matčiny strany Josef Antoš, vyučený sklář. Učil Jiřího kreslit, nakonec ho ale před malováním varoval: „Strýc říkal, že nejlepší by bylo, kdybych byl obchodníkem. A když už chci kreslit, tak abych byl architektem. Malířství – to že malíři jsou chudáci.“
Pamětník po válce studoval gymnázium a na začátku 50. let přemýšlel, kam se vydá dál. Byl by rád šel na filozofickou fakultu, měl dobrý prospěch z gymnázia a dispozice k náročnému studiu. Lákalo ho studium jazyků. Strýc Josef Antoš byl ale v té době jako obchodník odsouzen ve vykonstruovaném procesu k třinácti letům vězení. To Jiřímu kazilo kádrový posudek, nemluvě o dědečkovi Antošovi, který byl na Slánsku statkářem a majitelem nemovitostí. „Ředitelka gymnázia mi řekla, že mě na filozofickou fakultu nepustí. Ale když jsem dal najevo, že bych chtěl malovat, tak s tím souhlasila, to bylo apolitické. A na akademii mě vzali,“ vysvětluje pamětník.
Na Akademii výtvarných umění si vybral grafický obor. Důvod byl praktický a opět souvisel s politickou situací, respektive s tím, jak dopadala na jejich rodinu: „Byla finančně zruinovaná, navíc rodiče měli zdravotní potíže a nemohli mě podporovat, tak jsem věděl, že se musím uživit sám. A u grafiky byla naděje, že seženu nějaké zakázky. S malbou by to bylo horší a navíc to byl obor spojený s politikou. Tam se tehdy malovaly portréty sovětských generálů…“ Jiří Šalamoun už tehdy věděl, že chce dělat knihy.
Po čtyřech letech studia v Praze, v roce 1956, se naskytla možnost odejít studovat do východního Německa. V Lipsku na Hochschulle für Graphik und Buchkunst přijímali české studenty. „Pražská akademie nebyla špatná, ale celkově se mi v Československu přestávalo líbit. Tak jsem se přihlásil a oni mě kupodivu vzali.“ V rodině se mluvilo německy, sám se němčinu učil během války ve škole, takže jazyková bariéra nebyla vážný problém.
A kupodivu ani prostředí na škole nebylo příliš jiné od toho, co znal z Prahy. Podobné problémy, podobná ideologie. Ale zatímco v Praze vládl socialistický realismus, v Lipsku ho bylo méně, Němci byli opatrnější, připomínal jim čerstvě prožitou zkušenost s nacistickým ideologickým uměním. Životní podmínky byly v Německu diametrálně jiné než doma: „V Praze to díky UNRRA už docela šlo. V Německu ne, tam byla hrozná bída, všecko bylo rozbité, Lipsko bylo rozbombardované, já jsem jezdil vždycky do Berlína vlakem přes Drážďany a tam to bylo hrozný, tam ještě páchly mrtvoly po bombardování Drážďan. A chyběli tam chlapi, byla spousta ženských, ale chlapi byli omlácení nebo byli v lágru někde na Sibiři. Takže tam byla bída, všecko na lístky, ještě víc než tady v Čechách.“ I jako chudý student si mohl občas dovolit pozvat své německé spolužáky na oběd.
Jiří Šalamoun v Lipsku jednak potkal české studenty, vzpomíná například na to, jak s Vladislavem Najbrtem chodili na koncerty vážné hudby do tamějších kostelů. A tady poznal řadu přátel mezi německými studenty. Řada z nich později po dostudování uprchla přes tehdy ještě prostupnou hranici do západního Německa.
Také Jiří zvažoval možnost emigrace. Objevovaly se dokonce osoby, které mu nabízely emigraci. On ale věděl, že čeští studenti jsou v Německu pod nenápadným dozorem: „Taková byla atmosféra, neustále bylo potřeba si dávat pozor. To jsme věděli všichni, že věci nejsou úplně tak, jak se v tisku nebo v rozhlase říká.“ Situace v padesátých letech mu připomínala protektorát, kdy byla Praha také plná fízlů, pouze německých. O nabídkách emigrace říká: „Tušil jsem, že to může být provokace.“ Podobné věci se opakovaly mnohem později, třeba v roce 1976, kdy byl několik týdnů v Kanadě a v montréalském pavilonu EXPO připravoval novou československou expozici. Československé úřady nepovolovaly výjezd manželským párům a mezi těmi, kdo mohli vyjet, se vždycky našel někdo, kdo plnil dozorčí funkci. V Montréalu se Jiří Šalamoun viděl se svým bratrancem Tomášem Lomem, který už byl tou dobou v emigraci, on sám ale odmítl zůstat.
Na lipské Hochschulle absolvoval v roce 1961 třemi pracemi. Ilustroval některé povídky Jaroslava Haška, české pohádky J. Š. Kubína a návrhy titulních stránek k několika literárním dílům. Všechny tři práce škola tehdy vydala, což byla fakticky první publikovaná knižní práce Jiřího Šalamouna (předcházela ji pouze školní práce Bel Ami od G. Maupassanta). Po návratu do Prahy ukončil i AVU.
Pamětník se musel už během studií sám živit, a počátky jeho časopisecké práce se proto datují už do let studia. Spolupracoval s časopisem Estetická výchova. Po návratu z Lipska mu přítel, grafik Milan Kopřiva, zprostředkoval spolupráci s časopisem 100+1 zahraniční zajímavost a později našel uplatnění ve Filmu a době. Začal spolupracovat s nakladatelstvími a do období šedesátých let patří například grafická úprava známé edice Život kolem nás, knihy Hrabalovy, Peckovy, Suchého, Škvoreckého, Salivarové, Linhartové a mnoha a mnoha dalších.
Po návratu do Prahy taky vznikl jeho první animovaný film. Byl to krátký film Jak žít s neurotickým psem, který patřil do americké produkce Williama L. Snydera, jemuž jeho náměty točil v Praze režisér Gene Deitch. Tehdy se Jiří Šalamoun osobně dostal do kontaktu s filmovou školou, kterou už jako kluk obdivoval, když mu otec pouštěl filmy na promítačce z Domu zemědělské osvěty. „Kreslili jsme třeba americkými barvami, které na rozdíl od českých výborně kryly...“
V té době se také blíže seznámil s Evou Natus, německou studentkou lipské grafické školy, která získala stáž v Praze na Vyšší uměleckoprůmyslové škole. Vzali se a v roce 1964 se jim narodila dcera Barbara. Žili v Praze ve Štorchově domě na Staroměstském náměstí a Jiří Šalamoun mnohokrát vzpomínal na dobu Pražského povstání, které v těchto místech zažil jako kluk, na dobové dokumentární záběry, jež zachytily plameny tehdy šlehající z oken jejich pozdějšího bytu ve 3. patře.
Eva Natus pocházela z německé rodiny, která byla obětí nacistické ideologie. Její otec byl Žid, a rodiče se proto museli rozvést, aby dceru jako poloviční Židovku uchránili před deportací. Otec byl poslán do koncentračního tábora a domů se už nevrátil. Válku přežil, zemřel však během spojeneckého bombardování koncentračního tábora.
Rodina Šalamounových žila rozkročena mezi Československem a NDR. V srpnu roku 1968 byla čtyřletá Barbora u babičky v Halle an der Saale. Po vpádu sovětských vojsk se rodiče rozhodli přivézt dítě domů do Prahy. Pamětník se tedy vydal na dobrodružnou výpravu. Vlaky tehdy nejezdily přes hranice a bylo nutné z Drážďan, kde spoje končily, dostat se na československou hranici. „Měl jsem na ramenou dcerku a šel jsem k hranici pěšky. Tam jsem si od nějakého chlapíka koupil, že mě dovezl ještě kousek dál, takže jsem nakonec tu dceru domů přivezl. Ale bylo to dost dramatické, jak jsme šli v noci, ještě navíc pršelo…“
Jiří Šalamoun měl z domova katolickou výchovu a rád vzpomíná na kněze z kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, dr. Opatrného, který ho biřmoval (celým jménem je Jiří Josef Jan Šalamoun). Ještě během poválečné školní docházky chodil na katechismus k Josefu Gabrielovi. Imponoval žákům tím, že v roce 1946 jezdil na výuku do školy na motorce. „Byl to velmi chytrý člověk, ovlivnil mě tím, že mi daroval Chestertonovu knihu Heretikové.“ Po komunistickém převratu musel Gabriel ze školství odejít.
Byly to ale smíšené pocity. „Nějak se mi to později díky různé četbě s tím svatým katolickým náboženstvím nezdálo a celá atmosféra té doby mě o tom přesvědčovala, sice jsem odmítl vstoupit do Pionýra a později ČSM, ale když potom u mě Kopřiva (Milan Kopřiva, jehož strýc působil v 50. letech jako ministr vnitra) zase agitoval, on byl jeden z těch, kdo byli přesvědčení, že je třeba něco udělat, tak jsem zblbnul a nechal jsem se zagitovat ke vstupu do strany. Takže jsem byl několik let ve straně, než mi to zase došlo. Když tohle proděláte, těžko říct, co z toho může v hlavě vzniknout...“ Mimochodem jinou skvělou knihu od Chestertona, Povídky otce Browna, četl díky knihovně rodiny Kopřivových plné západní literatury.
Když se pamětník zorientoval natolik, že uvažoval o vystoupení ze strany, tehdejší přítel A. J. Liehm ho přesvědčil, aby to nedělal, „abych zůstal v partaji a pomohl držet tlak gottwaldovců. Tušil jsem, že je to blbost, ale zůstal jsem. A když přišli Rusové, hned jsem požádal o ukončení členství.“ Samozřejmě to nešlo tak snadno. Až za rok ho strana sama vyloučila. Mělo to i své praktické existenční následky, ale prý ne tak zlé. „Pozvali si mě do fízlárny, agitovali mě, ale podařilo se mi nepodlehnout.“ Také jeho vztah k církvi a náboženství se později – opět pod vlivem četby – obnovil. „Nějak se mi to v hlavě sestavilo.“
Některé umělecké projekty po vyloučení z KSČ nemohl uskutečnit, ale díky slušným lidem v redakcích nakladatelství dál dostával dobré tituly k ilustrování. V redakční radě Československého spisovatele působil například Zdeněk Sklenář, v Našem vojsku byl Jiří Plachetka. Jiří Šalamoun dál ilustroval knížky, kreslil filmové plakáty a točil filmy. Je autorem titulkových sekvencí k filmům podle E. A. Poea, ke komediím Dušana Kleina o básnících, a v roce 1975 vznikl asi nejpopulárnější z nich – večerníčkový seriál podle předlohy Rudolfa Čechury Maxipes Fík. Pro mnohé zastínil další Šalamounovu tvorbu. „Rudolf Čechura to napsal o bernardýnovi. Ale když jsme na tom s panem Václavem Bedřichem pracovali, měl jsem doma psa bobtaila a automaticky jsem ho tak kreslil. Bobtail je chlupatý pes a to bylo na animaci výhodnější: byl tam ten legrační pohyb chlupatého velikána.“ Seriál tak vznikl spoluprací tří osobností – autora předlohy Rudolfa Čechury, výtvarníka Jiřího Šalamouna a režiséra Václava Bedřicha. Dočkal se ještě několika pokračování.
Jiří Šalamoun patří ke generaci výtvarníků, kteří se od 60. let spojovali v různých uměleckých sdruženích. Vzájemná komunikace byla téměř nezbytností. Někteří z pamětníkových kolegů, Karel Nepraš nebo Bedřich Dlouhý, patřili k neformálnímu uskupení, které si říkalo Šmidrové podle figurky z tradičních loutkářských her a spojoval je humorný pohled na svět kolem nich. Jiří Šalamoun ale mezi ně příliš nechodil: „Občas se moc hádali, a to já jsem nutně nepotřeboval. To je vždycky ve všech skupinách, že se všichni trošku hádali.“ Schůzky grafiků v Řetězové ulici každý pátek si ale nenechal ujít. Později vstoupil do Umělecké besedy, kde oceňoval vnitřní rozdělení podle oborů. Ve Svazu českých výtvarných umělců nebyl, s pomocí grafičky Dagmar Berkové byl přijat do Českého fondu výtvarných umění, díky němuž se mohl jako výtvarník živit a přijímat zakázky. Tato organizace naštěstí nebyla ideologická. Po roce 1989 se stal členem Hollaru.
Má-li se Jiří Šalamoun ohlédnout za svým životem a tvorbou, brání se hledat nějaké jednoduché formule. Vždycky se na ně dá něco namítnout, život je komplikovanější. „Vždycky jsem věděl, že je potřeba pracovat, neflákat se, učit se a chovat se slušně k lidem. Je to mix křesťanství a levicovosti,“ shrnuje Jiří Šalamoun. Dlouhá léta se pohyboval ve dvojím prostředí – českém a německém. Tento podvojný prostor realizace pomohl pamětníkovi podle jeho vlastních slov přežít komunistický experiment a nezbláznit se.
Součet zážitků a vlivů, které během let nasbíral, klasického vzdělání a inspirací, to vše dalo základ jeho výtvarnému rukopisu. „Život to všechno sestavil jako krasohled, takové to koukátko, co se v něm střípky přesypávají a pokaždé je obrázek jinak barevný – to je můj život a výsledkem je, co jsem kreslil, přehrávání situací a atmosfér.“
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Vilém Faltýnek)