Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Šalamonová (* 1931)

• narozena 9. prosince 1931 v chorvatské rodině ve Frélichově

• česká škola v Šanově a německá po zabrání Sudet ve Frélichově

• po celou dobu války československé (protektorátní) občanství

• otec Josef Šalamon vězněn pro svůj boj za práva moravských Chorvatů

• roku 1950 rodina násilně vystěhována z rodné obce do Huzové, pak přestěhování do Uničova, kde žije dodnes

Ve Frélichově dříve stával takový malinký kostelík, kam se všichni lidi ani nevešli, museli stát před ním. Tak postavili kostel nový, jehož stavba byla dokončena v roce 1931. Jedním z prvních dětí, které zde byly křtěny, byla v prosinci 1931 paní Marie Šalamonová.

Marie Šalamonová se narodila jako druhá dcera v chorvatské rodině českého policisty Josefa Šalamona a jeho ženy Marie, rozené Walterové. Její sestra Emilie byla o tři roky starší.

Že se obě dvě děti Šalamonových narodily ve Frélichově, bylo tak trochu souhrou šťastných náhod. Ačkoliv Josef Šalamon pocházel z rodiny zemědělců, jemu samotnému se podařilo nastoupit kariéru ve státních službách. „Jednom prý tátův učitel řekl dědovi: ´Máte velmi chytrého chlapce, dejte ho studovat.´ Tatínek měl na vysvědčení skutečně samé jedničky. Ale děda odvětil: ´A kdo by mi pak pásl krávy.´ Tak z tatínkova studia nic nebylo. Protože ale uměl tři jazyky, chorvatsky, česky a německy, šel na školení k policii a dostal návrh pracovat u pasové kontroly.“ Rodina Šalamonova se často stěhovala a v době narození dcery Marie pracoval Josef Šalamon na nádraží v nedalekých Hrušovanech nad Jevišovkou. Za doby první republiky se jednalo o významný železniční uzel, odkud jezdily také přímé vlaky do nedaleké Vídně. Do služebního bytu v Hrušovanech se za mužem brzy přestěhovaly i žena s oběma dcerami. Ty začaly chodit do české školky a školy v nedalekém Šanově (Hrušovany totiž byly německé), své tělo tužily při sokolských cvičeních. Šalamonovi, ačkoliv chorvatská rodina, silně inklinovali k československé státní myšlence a podporovali Československo.

Josef Šalamon se ve Frélichově pustil do stavby nové rodinné vilky. Moderní domek, který se usadil za kostelem při cestě k soutoku Dyje a Jevišovky, poutal mezi ostatními selskými staveními pozornost. Otec rodiny ho stavěl vlastníma rukama a snažil se do něj integrovat i různé technické vymoženosti tehdejší doby. Na sklonku první republiky již byla stavba téměř dokončená.

„Frélichov byla hezká, čistá vesnice. Dvakrát do roka se líčilo, domy bílou barvou a podrovnávky modrou. Nad dveřmi se malovaly hezké ornamenty. Každou sobotu se před domem zametalo, protože třeba když se vozila sláma, tak to padalo, proto se pravidelně dělal pořádek. Každý se snažil, jak jen mohl, aby to měl pěkné. V neděli se zase chodilo do kostela. U nás neexistovalo, že by někdo nešel v neděli do kostela, celá vesnice šla. A taky k sobě lidé měli úctu. Všichni si byli navzájem jak bratři a sestry. I když nebyli příbuzní, tak si třeba šli za kmotry a byli svoji.“

 V roce 1938 zabralo Německo jihomoravské pohraničí. Bylo jasné, že je zle. „Když přišel Hitler, tatínek musel pryč. Celá jejich četnická stanice se stěhovala pryč, Hitler by je jinak zlikvidoval. Nás tatínek ještě stihl přemístit do Frélichova a pak zmizel. Půlroku maminka vůbec nevěděla, co se s ním stalo, kde je mu konec.“

Jako někteří další Chorvati, kteří podporovali Československo, také Josef Šalamon uprchl do Protektorátu a nějakou dobu se zde skrýval. „Po půlroce dostala maminka dopis, že tatínek je v Brně. Jenže, najednou před domem zastavilo auto. Gestapo si přišlo pro tatínka. Zamkli za sebou dveře, aby nikdo z domu nemohl utéct. Máma jim řekla, že není doma. Dopis od táty rychle schovala k sestře do postýlky a naštěstí ho nenašli.“ I po této stresující situaci však byla Marie Šalamonová ráda, že konečně ví, kde se její manžel nachází.

Josef Šalamon obdržel protektorátní státní příslušnost a podle tehdejších zvyklostí ji získali automaticky i ostatní členové jeho rodiny, a to navzdory tomu, že žili na území Třetí říše. Když Marie Šalamonová zjistila, že její muž žije v Brně, připravovala rodinu na to, že se přestěhuje za ním. „Maminka šla za ředitelem německé školy ve Frélichově a ptala se ho, jestli vůbec má děti hlásit do školy, když se stejně budeme stěhovat do Brna. On jí odpověděl, že děti do školy být přihlášené musí, a že až se budeme stěhovat, tak nás prostě odhlásí. Pořád jsme tedy čekali, že se už už přestěhujeme. V Brně tatínek platil byt, který byl pro nás připravený, ale stěhování pořád nepřicházelo, protože úřady nechtěly poskytnout nákladní auta pro stěhování. A tak se stalo, že jsme po celou dobu války zůstali ve Frélichově.“

Emílie i Marie začaly chodit do německé školy. „Nejprve jsem se na toho učitele dívala s otevřenou pusou, neuměla jsem ani slovo německy a nic jsem nerozuměla. Máma mu řekla: ´Když nebude něco vědět, tak jí i rákoskou poklepejte po prstech.´ Ale on na to: ´To půjde.´. A taky to šlo, dneska jsem ráda, že jsem se naučila německy.“

Frélichov byl obklopen německým okolím nejen po připojení k Říši, ale už za první republiky. „Drnholec byl německý, Novosedly byly německé. Naši lidé se ale s Němci moc neženili, ženili se mezi sebou. Jen málo rodin bylo smíšené manželství. Chorvati byli zemědělci, nějaký ten kovář byl Němec, měl kovárnu a naším lidem koně koval. Když si nějaký Němec vzal Chorvatku, tak se naučil chorvatsky a děti už mluvily chorvatsky. My, i když jsme chodili do německých škol, mezi sebou jsme mluvili chorvatsky.“

Když byly nálety na Vídeň, hodně lidí se utíkalo schovat na venkov, kde válka nebyla tak hrozná. „Přišli i do Frélichova a starostova žena k nám dovedla jednu rodinu, ženu s dvanácti dětmi. U sebe jich měla jen pět, ostatní byli na vojně. My jsme měli podkrovní světničku, do které nám tu Vídeňačku chtěla nastěhovat. Maminka se bránila, nechtěla to, tak řekla, že nahoře kamna špatně hoří. A tak že ji nechá vařit na své peci. Maminka ale že ji potřebuje pro nás, že je malinká. A starostová na to: ´Tak abys věděla, zítra tady ty nebudeš vařit. Protože víš, kam patříš.´ Tím chtěla říct, že patříme do Brna, do Protektorátu. ´Majetek vám propadá.´ A tak říkám, fašisté se nás snažili z domu vyhnat, ale komunisté nás vyhnali.“

S koncem války v květnu 1945 do chorvatských osad klid nepřišel. Řešit se začala tzv. chorvatská otázka, tedy jestli Chorvati mohou ve svých původních domovech zůstat nebo ne. Situace rodiny Šalamonové byla specifická tím, že její členové nebyli v době války příslušníky Říše, ale Protektorátu. Josef Šalamon se navíc zapojil do protinacistického odboje. Po válce se zase snažil, jak to šlo, lobovat za to, aby Chorvati mohli ve svých původních domovech zůstat. V roce 1948 mu to přineslo zatčení a uvěznění nejprve na brněnském Cejlu, později na plzeňských Borech.

Po vystěhování většiny Frélichovských došlo v roce 1950 také na vystěhování Šalamonových. „Využili toho, že tatínek byl ve věznici, jinak by nás z domu nedostali. Ten den, kdy nás přišli stěhovat, byla sestra v Drnholci. Maminka ležela na otomanu, měla zamčeno. A došli vojáci, otevřeli si paklíčem a začali nás stěhovat. My jsme neměli nic sbaleno, nic připraveno, protože jsme s tím nepočítali. Vystěhovali nás na nákladní auta, ani jsme nevěděli, kam jdeme. V Novosedlech nás naložili na vagony, s sebou jsme měli husy, slepice, králíky, obilí, nábytek. Pak nás naložili do dobytčáků a celou noc jsme jeli, neznámo kam. Blížili jsme se k Nízkému Jeseníku, k Dětřichovu. Maminka vzpomínala, že se tehdy cítila, jako by ji někdo políval ledovou vodou. Z jižní Moravy jsme byli zvyklí na teplo, a tam byla taková zima.“

Rodina Šalamonova byla přestěhována do Huzové. „Tam jsme zažili tu největší zimu, to největší utrpení. Ani tam pro nás neměli ubytování. Tak ještě narychlo sháněli, kam nás dají. Nakonec řekli, tady máme obecní dům, půjdete sem. Stál hned na náměstí vedle kostela a byl tak starý a velký, že ho nebylo možné vytopit. Tak si pamatuji, jak nám v kuchyni na stole zamrzala káva.“

Po šestnácti letech se rodině Šalamonových podařilo přestěhovat do Uničova, kde už bylo klima mírnější. Přes veškerou snahu se však rodině návrat na milovanou Moravu, do vilky, kterou ve třicátých letech postavil tatínek, nikdy nepovedl.