Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Sajdl (* 1964)

• narozen 28. srpna 1964

• otec Vladimír Sajdl, kytarista a účetní

• matka Jarmila, návrhářka umělých kožešin

• matka zažila vyhánění Čechů ze Sudet roku 1938

• Jan navštěvoval experimentální základní školu s rozšířenou výukou angličtiny

• roku 1973 utrpěl vážný úraz čelistí, prožil dětství se zubní protézou

• již od dvanácti let zakládal vlastní kapely

• ve čtrnácti letech rezignoval na oficiální status, odmítal se podrobit tehdejším přehrávkám

• vystudoval SPŠ stavební v Děčíně

• v sedmnácti letech se mu narodil syn

• vojenskou službu absolvoval v útvaru rádiového odposlechu ve Zbirohu

• po vojně se angažoval v teplické punkové komunitě

• účinkoval v kapele Smutní potápěči

• šířil samizdat, kopíroval časopisy Vokno a Revolver Revue

• vydával vlastní časopis Teplický Fógl

• ve dnech 11.-13. listopadu 1989 se účastnil ekologických demonstrací v Teplicích

• byl jedním ze zakládajících členů teplického Občanského fóra

• v roce 1990 působil v redakci Revue Teplice (později Severočeská revue)

• v roce 1990 odjel do Paříže a stal se zástupcem francouzské modelingové agentury pro středoevropské země

• od 90. let pořádal výstavy zbrojního materiálu pro země NATO

Severočeské Teplice byly dějinami 20. století poznamenány citelněji než mnoho jiných měst. „Pořád tam dýchá fenomén židovské kultury, která náhle zmizela. Dosud všude prosvítají německé nápisy. A čeští přivandrovalci bez vztahu k tomu místu mu dodávají kosmopolitnější, newyorský švih. A zároveň tam jsou debilové jako v každém jiném městě. Jen tam jich je víc, protože komunisté potřebovali horníky,“ popisuje Jan Sajdl s nadsázkou sobě vlastní atmosféru svého rodného města. V poslední třetině 20. století se Teplice, obklopené povrchovými doly a továrnami, navíc dusily pod příkrovem žluté mlhy, plné oxidu siřičitého a prašných částic. 

Právě v této podivné atmosféře se v sedmdesátých a osmdesátých letech utvářela místní punková komunita, z níž vzešlo několik známých kapel a uměleckých osobností a která se také podílela na iniciování teplických demonstrací několik dnů předtím, než v Praze vyšli studenti na Národní třídu. Pankáči byli vystaveni větší policejní šikaně než jiné subkultury a do nejrůznějších protirežimních akcí se vrhali s větší bezstarostností. Nestudovali vysoké školy, neměli pohodlná zaměstnání a většinou neměli manželky ani děti: neměli tedy co ztratit.

 

Rodiče neměli „slušné povolání“

„Odjakživa jsem věděl, že co se říká doma, to nesmím vyprávět ve škole,“ říká Jan Sajdl, který se narodil 28. srpna 1964. Jeho rodiče byli, řečeno tehdejším slovníkem, „pracující inteligence“. „Celá třída mohla do dotazníků vyplňovat důstojné povolání rodičů: zedník, šička, automechanik. Jenom já jsem nevěděl, co tam mám psát,“ směje se Jan Sajdl. Jeho otec Vladimír, původně jazzový kytarista, se živil jako účetní podniku Stavomontáže Teplice a maminka Jarmila navrhovala umělé kožešiny ve firmě Bonex. 

Sajdlovi žili v Teplicích i před válkou a matka jako školačka v době okupace Sudet roku 1938 zažila šikanu ze strany německých spolužaček. Později proto odmítala myšlenku smíření se sudetskými Němci: „Říkala mi: ,Jaké smíření, víš, jako to tehdy vypadalo? Šla jsem z domova a moje německé kamarádky, se kterými jsem si ještě včera hrála, na mě plivaly a házely po mně kameny.‘“

V nedalekém Proboštově žil otcův bratr, malíř Emil Sajdl. Malý Jan byl jediný, kdo směl vstupovat do jeho podkrovního ateliéru: „Dodnes vím, jak to tam vonělo, jaké tam byly barvy, rozložená plátna, zátiší. On mě tam trpěl, byl jsem omámený rozpouštědlem a byl jsem tam šťastný.“

Rodinnou atmosféru dotvářela babička. Na 28. října vždy vyvěšovala československou vlajku a přátelila se s jednou starší Němkou, kterou znala ještě z předválečné doby. „Byla to stará bláznivá paní, která nosila širák, jezdila s kočárkem po městě a vozila v něm sběr. Rezignovala na prostředí okolo, neměla kromě mé babičky nikoho známého. Takoví lidi mě hrozně zajímali. Kvůli nim jsem začal psát básničky, písničkové texty,“ říká Jan Sajdl. 

 

Úraz ho změnil fyzicky i duševně

První dva roky školní docházky prožil v experimentální základní škole s rozšířenou výukou angličtiny. „Učitelka přišla na první hodinu do třídy a řekla nám: ,Sit down, children.‘ Od začátku s námi mluvila jen anglicky,“ vzpomíná. Třetím rokem však byla celá třída přesunuta do běžné školy v Leninově ulici. Měli stále stejnou třídní učitelku, jen se dozvěděli, že odteď ji mají oslovovat „soudružko“. 

O prázdninách roku 1973 se však stalo neštěstí, které Janův život změnilo daleko výrazněji: na zájezdu s tenisovým oddílem do Německa utrpěl těžký úraz. Stál na kraji silnice, okolo projíždějícímu nákladnímu autu se za jízdy otevřela postranice a urazila mu čelist. „Uražená sanice, vyražené všechny zuby. Hrozně jsem se bál něco vyplivnout, protože jsem nevěděl, jestli to, co mám v puse, není utržený jazyk. Na chvilku jsem se probral a dokázal jsem dojet stopem do nemocnice,“ říká pamětník. Tam ale přišla další krize. Se zadrátovanými ústy začal zvracet krev, která nemohla vytékat, a sám na nemocničním pokoji se nemohl dovolat pomoci. Našli ho ve stavu klinické smrti. 

„Změnilo mě to psychicky i fyzicky,“ konstatuje. Od devíti let žil se zubní protézou. „Mít klapačky ve třetí třídě je strašná výhoda. Když tě někdo naštve, vyndáš zuby a snažíš se ho jimi dostat. Každej uteče. Má to ale taky svý minusy, kýchneš na zastávce a zuby vyletí,“ směje se Jan Sajdl. Až do sedmnácti let ho čekaly nové a nové operace, řezání dásní a trhání dorůstajících zubů. 

„Až později jsem si uvědomil, že mě to asi proměnilo i mentálně. Začal jsem víc vidět do lidí,“ uvažuje. 

 

Roztomilej bigbít

První dětskou kapelu si Jan Sajdl založil už ve dvanácti letech. Hráli variace na písničky Pink Floyd, dlouhé kytarové pasáže bez textu. Po nějakém čase se s kamarády rozhodli, že by chtěli hrát před lidmi, a přihlásili se na takzvané přehrávky. Ponižující zkoušku před komisí v té době musela absolvovat každá kapela, která chtěla oficiálně vystupovat. 

Pamětníka překvapilo, že v komisi, která písničky posuzovala především z ideologického úhlu pohledu, sedí i jedna „mánička“. „Dnes už vím, proč tam byl. Něco podepsal, tak ho tam přizvali,“ konstatuje. A právě tenhle muž s dlouhými vlasy vynesl nad kapelou verdikt. „No, roztomilej bigbít,“ utrousil pohrdavě poté, co odehráli svůj repertoár a komise vlažně zatleskala. Od přehrávek tak odešli bez úspěchu. 

Jan Sajdl už v deváté třídě začal chodit do místního lokálu Věšák, který byl v té době středem všeho alternativního dění v Teplicích (později tato role připadla restauraci U Ptáčků, přezdívané U Fóglů). „Tam chodily jenom máničky a odmalička bylo člověku vštěpováno, že tomuto místu se má vyhnout. Takže mě to tam samozřejmě táhlo. Šlo o to, dostat se na Věšák a nebýt tam trapnej, protože nemáš dlouhé vlasy. Bylo tam zahuleno, vrchní se neptal, co chcete, rovnou před vás postavil pivo.“ Některé máničky si do piva házely alnagon. „Pochopil jsem, že to je ten ,androš‘. Ale bylo mi divný, že ti lidi nic nedělají. Jenom tam sedí,“ usmívá se Jan Sajdl. „Potěšilo mě, že později se z nich stalo publikum mých koncertů.“ 

 

V sedmnácti letech otcem

Středoškolská studia na stavební průmyslovce v Děčíně Jan Sajdl zahájil tím, že ho vyhodili z internátu za noční výpravy za dívkami, a potom nějakou dobu žil v podnájmu se staršími studenty v domě, který vlastnila bývalá prostitutka. Jeho tatínek ale po jedné neohlášené návštěvě toto bydlení zatrhl a poté musel pamětník do školy dojíždět z Teplic. 

„Ve třeťáku se mi narodil syn,“ konstatuje lakonicky. Ve snaze svou novou rodinu zabezpečit ve škole falšoval omluvenky, aby mohl pracovat u italské firmy na stavbě lázní. Za nekvalifikovanou práci dostával sto korun na hodinu, v té době naprosto ohromující plat. „Moje kariéra skončila ve chvíli, kdy moje třída přijela do Teplic na exkurzi. Chodím tam s hadicí, kropím, a najednou celá naše třída i s učitelem jde proti mně.“ 

Díky otcově přímluvě a toleranci profesorů se mu přesto podařilo odmaturovat. Krátce nato se rozešel s matkou svého syna Dana. „Bydlel jsem u rodičů a syna jsem vídal každých čtrnáct dní. Tohle nebyla slavná éra,“ přiznává. „A zároveň už jsem měl na krku povolávací rozkaz.“ 

U odvodu mu nabídli spolupráci s StB výměnou za odklad vojny, nabídku ale nepřijal, a tak nastoupil do přijímače v Litoměřicích. Protože byl poměrně blízko od domova, dopřával si občasné výlety, prchal okýnkem z kotelny umístěné v suterénu pod ošetřovnou. Jednou ale při návratu uslyšel: „Stůj, nebo střelím!“ Číhal tu na něj důstojník s namířenou zbraní. Jan Sajdl ze zoufalství použil jediný trumf, který měl v kapse: „Soudruhu majore, budu muset nahlásit, že z útvaru telefonujete své sestře do západního Německa. To jsem já, kdo vás přepojuje.“ Díky tomu vyvázl bez trestu. 

Na zbytek vojny byl převelen k útvaru rádiového odposlechu ve Zbirohu. Armáda chtěla využít jeho znalosti angličtiny k tomu, aby odposlouchával vysílání letadel NATO. „Byl to tajný útvar, který plnil bojové úkoly i v době míru. Na dopisech jsme nesměli uvádět skutečnou adresu,“ vysvětluje pamětník. Předstíral halucinace, tvrdil, že v jednom uchu stále slyší vysílání rádia Bayern 3, a byl poslán na vyšetření na psychiatrii. „To je nesmysl. Vymýšlíte si to, abyste se dostal z vojny,“ řekl mu starý lékař a Jan Sajdl přiznal, že má pravdu. „Konečně mi někdo ušetřil práci,“ konstatoval doktor a dodal, že propuštění z vojny mu zařídit nemůže, dopomohl mu však k nejrůznějším úlevám a zařídil mu přeřazení na práci do písárny. 

 

Pankáči chrastili řetězy na Lenince

Po vojně pamětník pracoval v Teplicích na OPBH, oddělení oprav starého bytového fondu. O práci ale brzy přišel: „Upozornil jsem na to, že na střechu obecní vily, kde bydlí tajemník komunistické strany, se dává drahý měděný plech, a na domy, kde žijí rodiny s dětmi, jenom hliník, který nevydrží.“ Později získal práci jako pomocný dělník v podniku Color Servis Teplice, jenž vyráběl chemikálie pro výrobu barevných fotografií. „Přede mnou tu práci dělal chemik, který byl nejlepším vařičem perníku na severu Čech. Jeho místo se uvolnilo, protože ho zavřeli,“ říká Jan Sajdl. 

V té době nějaký čas bydlel v Proboštově, v domě po svém zemřelém strýci Emilovi. Hostil tam početnou skupinu svých přátel, pankáčů, což přitáhlo pozornost sousedů. „Asi se jim nelíbilo, když viděli deset patnáct lidí chodit pro pivo s kýblem,“ poznamenává. Divoká éra skončila návštěvou tety, vdovy po strýci Emilovi. „Když vešla dovnitř, v předsíni stál Ota Chlupsa na rukou. A když ji uviděl, vyděsil se a ublinknul si do vlastních vlasů. Tím skončil můj pobyt v té krásné čtvrti,“ směje se pamětník. 

Dodává ale, že squaty nebo jiné komunity pankáčů či mániček žijících pospolu v té době v Teplicích neexistovaly. „Byly jenom byty, kde se pořádaly takové delší mejdany, ale nikdy to nebylo soužití nastálo,“ vysvětluje. „Ani já jsem ty lidi ve strejdově domě nevnímal jako svoje spolubydlící, ale jako návštěvu. Nedokázal jsem je vyhodit, protože by to nebylo cool.“ 

„Necítil jsem se jako těžkej pankáč,“ dodává, „i když maminka říkala, ať alespoň přestaneme chrastit řetězama, když jdeme Leninovou ulicí, že si na to někteří lidi stěžovali.“ Ostatně, na pravého punkera byl v té době už poměrně „starý“, bylo mu třiadvacet let, zatímco okolo něj vyrůstala generace šestnáctiletých. 

V tomto období se také intenzivně věnoval hudbě, účinkoval v punkové skupině Smutní potápěči, která bavila publikum vtipnými texty – Jan Sajdl vzpomíná například na Píseň pro bonzáka věnovanou Juliu Fučíkovi. Zaznamenali dokonce úspěch v hitparádě Svobodné Evropy s písničkou Žvejkám žvejkám žvejkačku, rozžvejkám ji na sračku. „Koncerty, maskované jako fiktivní svatby, často končily tím, že přijela policejní auta a rozehnali to,“ poznamenává. „Nejhorší bylo, že nám to nikdo nevěřil. Maminka říkala: ,Přece by vás, mladé lidi, nemlátili do hlavy obuškama.‘“ 

 

Hraní je jen taková legrace

S představiteli teplického undergroundu se Jan Sajdl příliš neznal: spisovatel Eduard Vacek nebo František Stárek, přezdívaný Čuňas, už z jeho pohledu patřili ke starší generaci. Nicméně svět teplických kapel byl navzájem velmi propojený, hudebníci i fanoušci Šanova, FPB a později Už jsme doma se scházeli v hospodě U Ptáčků, přezdívané U Fóglů, v lázeňské čtvrti Šanov. Restaurace byla také centrem předávání samizdatu: „Když někdo přivezl z Prahy Vokno nebo Revolver Revue, došel k Ptáčkům a tam to předal k rozmnožení. Časopisy se musely rozmnožit za jeden den, potom se vezly dál, do Chomutova nebo do Ústí. Často se přepisovaly na stroji u mě doma.“ Pamětník si postupně začal uvědomovat, že punková hudba a undergroundové koncerty nejsou tím nejlepším nástrojem pro sdělení politických poselství. „Na koncertech většinou hrálo pět kapel. Když jsme konečně přišli na řadu, všem to bylo už úplně jedno, protože v sobě měli šesté pivo.“ 

S kamarádem Robertem Appelem hovořili o tom, že lepší by bylo vydávat vlastní časopis nebo sborník. Nechtěli už jen rozmnožovat cizí texty. Vznikl tak časopis, jehož názvy se proměňovaly, nějaký čas se jmenoval Klub Caligula, později, v roce 1989, získal název Teplický Fógl. Na tom, že se Jan Sajdl začal více angažovat, měla podíl také jeho tehdejší přítelkyně Melanie Šnajdrová. „Ona byla o dva roky starší a věděla spoustu věcí. Hodně mi rozšířila obzory. Říkala: ,Hraní je jen taková legrace.‘“ 

Melanie prodávala v teplickém antikvariátu, který byl znám jako předávací stanice samizdatu. StB se ji proto pokusila diskreditovat článkem Drogy mezi knihami, který vyšel v místních novinách Průboj. Nařkli ji, že v antikvariátu obchoduje s omamnými látkami. Mladá žena se v důsledku toho pokusila o sebevraždu. Objevil ji právě Jan Sajdl. „Nemohl jsem ji nikde najít. Došel jsem k antikvariátu, byla tam tma, zavřeno, ale zdálo se mi, jako by vzadu ve skladu vykukovala noha. Vzal jsem dlažební kostku a rozbil skleněnou výplň dveří. Zrovna okolo projížděla hlídka VB, ale vůbec nezastavila. Jako by o tom věděli.“ Melanii našel ve skladu ležící na třech spojených židlích s podřezanými žilami. Ruce jí visely dolů a krev z nich odkapávala do dvou kbelíků. 

Jan Sajdl věděl, že ji nemůže odvézt do běžné nemocnice, protože by skončila na uzavřeném psychiatrickém oddělení, a proto požádal o pomoc spřáteleného lékaře Jaroslava Pichlíka. „Ošetřil ji a nikam to nehlásil,“ říká. Melanie se však hospitalizaci na psychiatrii nakonec nevyhnula, když po několika dnech přišla ke své lékařce, do věci se vložila policie a nechala ji umístit na uzavřené oddělení v Horních Beřkovicích, kde dívka strávila listopad 1989. 

 

StB ho v noci odvezla do lesa

Pamětník pravidelně jezdil do Prahy na demonstrace, poprvé 28. října 1988. „Nevím vlastně, jak jsme se o těch akcích dozvídali. Možná ze Svobodné Evropy nebo z Hlasu Ameriky, ale hlavně se ty informace šířily po hospodách. Lidi si to řekli,“ uvažuje. Cestou na tyto akce se naučil vystupovat z vlaku nikoliv na peron, ale druhou stranou, do kolejiště, aby unikl případnému policejnímu zátahu. 

V jednom případě se ale zatčení nevyhnul. Dne 27. října 1989 v šest hodin večer se měl konat sraz u zadního vchodu zoologické zahrady v Ústí nad Labem, kam se měl údajně dostavit i Saša Vondra. Při zpětném pohledu se Jan Sajdl domnívá, že šlo o akci vyprovokovanou StB. „Bylo tam několik desítek lidí. Najednou začala ze všech stran jezdit policejní auta. Otočil jsem se a scházel serpentinami dolů, když za mnou jedno z aut vyrazilo: ,Stůj, jménem zákona!‘“ 

Zatčené shromáždili v Ústí nad Labem na policii a po zapsání je postupně propouštěli, až tam zbyl jen Jan Sajdl a jeho kamarád Robert Appel. Pozdě večer přišli dva policisté, kteří je měli odvézt domů do Teplic. „Seděli jsme v autě vzadu sami, oba policisté seděli vepředu. Asi v polovině cesty, v Chlumci, na konečné autobusu kámoše z auta vyhodili. Potom se mnou jeli dál. Zamířili na Telnici, do lesa, směrem k hranicím. Na lesní cestě jsem si všiml, že zadní dveře, kudy vyhodili Roberta, nejsou zamčené. Když auto zastavilo, otevřel jsem dveře, na nic jsem nečekal a zdrhal jako o život. Slyšel jsem, jak se smějí a zapalují si cigaretu. Prý: ,Asi si myslel, že ho zastřelíme.‘ Měli z toho hroznou legraci.“ 

Tato akce místní komunitu odradila od úmyslu pořádat demonstraci v Teplicích 28. října 1989. A je také možná jedním z důvodů, proč ekologické demonstrace, jimiž Teplice předběhly pražský 17. listopad, připadly až na 11.–13. listopadu. 

 

Věděli jste, že vás to nezabije hned

S přicházejícím podzimem se špatná ekologická situace v Teplicích vždy ještě zhoršovala. „Za bílého dne nebylo kvůli žluté mlze vidět dál než na metr a půl, auta svítila i ve dne, trolejbusy jezdily označené žlutými praporky, které hlásily inverzi,“ popisuje Jan Sajdl. Místní obyvatelé ale neměli k dispozici pravdivé informace: „Skutečně naměřené hodnoty oxidu siřičitého nebo prašných částic jsme znali jenom ze Svobodné Evropy nebo ze samizdatu. Lidé cítili, že něco není v pořádku, ale nikdo jim neřekl, co se vlastně děje. Lidé věděli, že je to sice nezabije hned, ale…“ Důsledky byly zjevné: úmrtnost novorozenců zde byla několikanásobně vyšší než jinde v republice, délka dožití o osm až deset let kratší. Obyvatelé dostávali za zhoršené životní podmínky příplatek dva tisíce korun ročně, přezdívaný s černým humorem úmrtné nebo pohřebné. „Každý měl v rodině někoho s chronickým zápalem průdušek nebo s trvalým poškozením zdraví. Každý, včetně policajtů, kteří zasahovali na demonstracích,“ říká Jan Sajdl. Domnívá se dokonce, že to byl důvod, proč policisté vůči ekologickým demonstrantům zasahovali méně tvrdě, než bylo obvyklé. 

První impulz k listopadovým demonstracím podle něj vzešel z kruhu „mladých pankáčů“, kteří byli zklamaní, že 28. října se nic nedělo. Jedním z nich byl i Zbyšek Jindra, známý pod přezdívkou Oněgin. „Znal jsem ho z našich koncertů, trsal polonahej v první řadě, pomáhal nám nosit bedny. Když šla Vyžvejklá bambule na pódium, svlékl se a dělal, že pádluje. Byl to buřič naprosto bez zábran,“ popisuje Jan Sajdl. Právě Oněgin patrně rozšířil prvních několik plakátků zvoucích na demonstraci 11. listopadu. 

 

Po dialogu jsem netoužil

„Jedenáctého listopadu v 16 hodin se na náměstí Zdeňka Nejedlého, zvaném ,Benešák‘, sešly tři nebo čtyři stovky lidí,“ popisuje pamětník. Už nešlo jenom o pankáče nebo příslušníky undergroundu, byli tu lidé z nejrůznějších vrstev, rodiče s dětmi, studenti gymnázia a jedna z jejich profesorek, Jana Dvorská. Oněgin sám se ovšem nezúčastnil, protože ten den byl zatčen. Neprovolávala se žádná politická hesla, demonstrace se soustředila výhradně na ekologii, i když všem bylo jasné, že i ta sama o sobě je politickým tématem. Několikasetčlenný průvod prošel městem, aniž by proti němu policie zasáhla. „Ale strach byl veliký. Byla tma, člověk nevěděl, kde policie je, ale věděli jsme, že někde být musí,“ dokresluje atmosféru Jan Sajdl. Později se dozvěděl, že lidem z národního výboru se nepodařilo sehnat okresního prokurátora, který měl pravomoc vydat pokyn k zásahu. 

K tomu došlo teprve následující den, kdy se demonstrace opakovala. „Prokurátor tam jezdil s Dagmar Stupkovou, soudružkou z ONV, která říkala: ,Rozejděte se, toto shromáždění je nepovolené.‘“ Když policie přehradila ulici 28. října, profesorka Jana Dvorská vyjednávala s velitelem zásahu. Navrhla, že demonstranti se domluví na sepsání svých požadavků a potom demonstraci rozpustí. „Já jsem po dialogu ani moc netoužil,“ vysvětluje Jan Sajdl svůj postoj. „To jsem slyšel už milionkrát předtím, to mě nelákalo.“ 

Třetí den už proti více než tisícovce demonstrantů zasahovaly na tři stovky policistů, vybavených sedmi policejními autobusy a množstvím antonů. Průvod se vydal před budovu OV KSČ a vyvolával místního tajemníka Antonína Váňu. Ten nakonec navrhl veřejnou debatu o týden později, 20. listopadu, na teplickém zimním stadionu. 

„Další dny se už nedemonstrovalo. Jela se normální činnost: pivo, písničky, samizdat, kecy,“ doplňuje pamětník. Mezitím proběhla 17. listopadu v Praze demonstrace na Národní třídě, které se Jan Sajdl neúčastnil. 

Setkání 20. listopadu na stadionu podle něj skončilo fiaskem: „Byl to naprostý zmatek, přišlo šest tisíc lidí, venku čekalo 1500 dalších. Pořadatelé zamkli dveře, ti lidé venku je vyrazili. Plný stadion měl řídit okresní tajemník s jedním mikrofonem, v publiku měly kolovat snad další dva.“ Mikrofony v publiku ale pořadatelé brzy vypnuli, když se jednoho z nich chopil student z Prahy a začal klást otázky ohledně masakru na Národní třídě. Tím se ekologické téma zcela vytratilo a teplické problémy se přelily v ty celospolečenské.  

 

Mysleli, že přijde OF a pověsí je

V prvních dnech poté, co už bylo jasné, že totalitní režim skončil, si Jan Sajdl uvědomoval, že Občanské fórum v bývalých představitelích moci vzbuzuje až nepřiměřenou bázeň. „Oni si mysleli, že přijde někdo z OF a pověsí je. Nevěděli, jak to všechno dopadne. Netušili například, že majetek SSM se bude privatizovat. Mysleli si, že ho mají odevzdávat nám,“ popisuje situaci. „V prvních dnech jsem cítil respekt a strach z toho, co máme za lubem. Pak se ti lidi rychle vzpamatovali.“

Občanské fórum bylo prostšími lidmi vnímáno jako jakýsi nástupce komunistické strany. Podobná situace nastala dokonce i v podniku Color Servis Teplice, kde Jan Sajdl pracoval jako pomocný dělník: „V práci proběhlo shromáždění ROH, tři sta zaměstnankyň, můj kolega chemik, já jako pomocný dělník a ředitel. Lidi z pléna navrhli, že ředitel-komunista musí odstoupit a že ředitelem mám být já, protože jsem prý nejlepší kádr. Vystoupil jsem na stupínek a řekl jsem, že děkuju za projevenou důvěru a děkuju i panu řediteli, který mě přijal jako pomocného dělníka v době, kdy mě nikde nechtěli zaměstnat. A že on je jediný, kdo ví, jak se ty fotky dělají, já tomu vůbec nerozumím a stejně za chvíli pojedu do Paříže. Takže ředitel zůstal ve funkci.“

V nadcházejících týdnech byl Jan Sajdl svědkem obměny lidí v místním Občanském fóru: ti, kteří se angažovali původně, odcházeli, aby se věnovali vlastním aktivitám, a na jejich místa nastupovali jiní. „Zpočátku, úplně zkraje, do toho šli všichni, kteří byli schopní něco dělat. Ale potom začali do Občanského fóra prosakovat lidi, kteří řekli: ,Já mám čas, já vám to tady pohlídám.‘ Natekla tam ta béčka. Zatímco áčka si šla dělat věci, které vždycky dělat chtěla: pořádat výstavy, cestovat, hrát na kytaru… Z celé party, která se původně podílela na demonstracích, zbyl v politice do dnešní doby jen jediný člověk, který působil jako tajemník primátora Kubery.“ [Marek Fujdiak]

 

Nevěšelo se, tak zbyli. A vládnou

Jan Sajdl v roce 1990 působil společně s Robertem Appelem jako redaktor lázeňského měsíčníku Revue Teplice, později Severočeská revue, přičemž paralelně vydávali vlastní časopis Teplický Fógl. „Pak došly peníze a vyhodili nás,“ konstatuje.

S novou přítelkyní vyrazil do Paříže s představou, že se tam bude živit jako fotograf: „Byli jsme skoro bez peněz a netušili jsme, co máme dělat. Najednou jede kolem auto, z něj vyskočí nádherná holka a říká: ,V autě je majitel modelingové agentury a chtěl by mluvit s tou slečnou. Jste její agent?‘ Já jsem nevěděl, co je to agent. Ale nabídli mi zastupovat tu jejich agenturu pro Česko, Polsko a Maďarsko. Až potom jsem si zjišťoval, co to vlastně je modeling. A od té doby jsem zastupoval francouzskou módní agenturu.“ Později v Čechách pořádal módní přehlídky, koncerty a nakonec začal organizovat výstavy zbrojního materiálu pro členské země NATO. „Na těch výstavách jsme nenabízeli zbraně, ale prostředky ochrany vojáka, například neprůstřelné vesty,“ vysvětluje. Někdejší pankáč tak nakonec dospěl ke spolupráci s armádou, kterou by si ještě před pár lety nejspíš nedokázal představit.

Změnil se i život jeho někdejších souputníků: Melanie Šnajdrová začala pracovat jako finanční poradkyně, Oněgin zemřel v roce 1996 při autonehodě. Mnoho dalších lidí se podobně jako Jan Sajdl přestěhovalo z Teplic do Prahy. „Všechno, co z teplické punkové scény zbylo, se občas potkává v žižkovské hospodě U Vystřelenýho oka,“ říká. Na dotaz, jak hodnotí současnou politickou situaci, konstatuje lakonicky: „Zákonitě to dospělo, kam muselo. Nevěšelo se, tak zbyli. A vládnou.“