Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Šádková (* 1945)

• narozena 20. září 1945

• 1948 – rodině zabavena vinárna na Letné

• 1953 – rodina vystěhována z bytu – život na statku v Troje

• 1958 – otec zatčen a odsouzen jako třídní nepřítel

• 1962 – otec po návratu z vězení umírá

• 1977 – statek zbořen kvůli stavbě tramvajové tratě

• po sametové revoluci obnovena vinárna U Počtů

Jezdil k nám Čapek i Masaryk

Dědeček pamětnice Jan Počta se vyučil truhlářem ve Vídni a v roce 1897 koupil na pražské Letné dům. Zde založil vinárnu U Počtů. V třicátých letech po něm podnik převzal jeho syn Jiří. Za první republiky byla vinárna oblíbeným místem, kam chodil mimo jiné Karel Čapek se svou ženou Olgou Scheinpflugovou. „Traduje se také, že sem za nimi přijížděl prezident Masaryk, který jezdil na koni po Letné.“

V roce 1939 bylo Československo obsazeno německou armádou a nad republikou byl vyhlášen Protektorát Čechy a Morava. Vinárna byla rodině zabavena a otec si musel hledat nové zaměstnání. „Práci našel na statku v Troje, kde se seznámil s mojí maminkou.“ Marie Pokorná byla jedinou dcerou statkáře z Troji. „Zamiloval se do maminky, to byla láska na první pohled. Mamince bylo osmnáct let, tatínek byl o dvanáct let starší. Vzali se skoro hned.“

Jiří a Marie se vzali v roce 1943 a do roka se jim narodila dcera Marie a o rok později, přesně 20. září 1945, další dcera Ludmila. „Tatínkova maminka se bála, že si syn bere mladou krásnou ženu a že bude marnotratná. Maminka ale byla strašně skromná. Vzpomínám si, jak jsme jednou šli s tatínkem koupit mamince dárek a koupili jsme krásný krajkový kombiné. Mysleli jsme, jak se to mamince bude líbit, ale ona řekla: ‚Ne, tohle já prostě nepotřebuju, to je pro mě zbytečný, tahle paráda.‘ Dali jsme to tedy sestřenici.“ Rodina bydlela v bytě nad vinárnou, která jim byla po skončení války opět vrácena. Počtovi začali úspěšnou vinárnu znovu provozovat.

Tady byl venkov

Poklidný život po válce byl narušen v únoru 1948 komunistickým převratem. Jiří Počta byl jakožto živnostník komunistům trnem v oku. „Tatínkovi zabrali vinárnu a jako ostatní živnostníci byl i on přeřazen do výroby.“ Otec pamětnice začal pracovat u soustruhu v ČKD Stalingrad. „Lidi byli nešťastný, protože na takovou práci nebyli zvyklí... Tatínek si ale nikdy nestěžoval. Byl rád, že se zase něco přiučí.“ Počtovi mohli zatím zůstat bydlet ve svém bytě nad vinárnou, ale i to se po pár letech změnilo. V roce 1953 se jim narodil syn Jiří a ihned poté jim komunisté opět dramaticky zasáhli do života. „Dostali jsme výpověď z bytu a bylo nám nabídnuto, že se máme vystěhovat do pohraničí, do vybydlených domů po sudetských Němcích... Tatínek psal žádost do kanceláře prezidenta republiky, abychom mohli zůstat bydlet u maminčiných rodičů na statku.“ Alespoň v tomto úřady Počtovým vyhověly a oni se směli přestěhovat na statek do Troji a kvůli zrovna narozenému miminku dostali na stěhování odklad šest neděl. „Vím, že známí radili tatínkovi, ať vezme rodinu a odejde pryč. Tatínek by tu ale nikdy nenechal rodiče.“

Od roku 1953 tedy bydlela pětičlenná rodina Počtových na trojském statku, kde měla k užívání jediný pokoj. „Statek byl dost velký, ale byli tam nájemníci. Tehdy, když měl někdo statek, tak dostal přikázáno, že musí vzít podnájemníky.“ Na statku prožívala Ludmila Šádková s rodinou opravdu venkovský život. Prarodiče zde měli koně, krávy a další zvířata. Ke statku patřily i rozsáhlé pozemky. „Nahoře byla pole. Já pamatuju jako dítě, jak jsme tam jezdili sekat obilí a vázat snopy. Tady byl v podstatě venkov... Babička říkala, že nikdy nebyla v Národním divadle. Nebyl na nic čas, furt musela pracovat.“ Ani pozemky prarodičů neminula kolektivizace. „Tady se nezakládalo žádný družstvo. Ta naše pole zabral státní podnik Sady, lesy, zahradnictví a vysázeli tam ovocný stromy.“

Kvůli nedostatku místa k bydlení se otec rozhodl na pozemcích statku postavit pro svou rodinu dům, čímž pravděpodobně vyvolal u některého ze sousedů závist. Pamětnice dodnes neví, co se stalo, ale jisté je, že Jiřího Počtu někdo udal na StB. „Domek ještě nebyl dostavěný. Přesně si pamatuju, jak před naším domem zastavilo černé auto, vyšli z něj dva nebo tři tajní policisté a přišli pro tatínka. Nechali ho, aby se převlékl, a pak ho odvezli. Domů se už nevrátil.“

Byl to hrozný pocit, když tam nikdo nečekal

Jiří Počta byl v roce 1958 převezen do vazby a poslán k soudu. Jeho žena a děti byly přítomny soudnímu přelíčení. Ludmila Šádková si z něj vzpomíná na soudkyni, jak s obrovským odporem a nenávistí v hlase vyslovila jméno jejího otce. „Už nevím, o čem mluvila, ale jak to vyslovila, tak bylo jasný, že si myslí, že ten člověk nemá žádnou hodnotu, že je to vyvrhel společnosti.“ Otec byl odsouzený jako třídní nepřítel na 3,5 roku do věznice v Opavě, kde musel vykonávat velmi těžkou práci za hrozných podmínek. „V soudních spisech měl napsáno: ,Návrat nežádoucí.‘ Maminka zůstala sama se třemi dětmi, tatínkovou nemocnou maminkou a svými rodiči, kterým zabrali statek a nedostali žádný důchod.“

Domek zůstal nedostavěný a rodina v něm bydlela bez otce, kterého jim naprosto bezdůvodně odvezli do slezské věznice. „Byli jsme hrozně nešťastný. Maminka nemohla sehnat práci, nakonec sehnala velmi těžkou práci ve fabrice. Vozila na kolečku špony od soustruhů.“ Otec byl vězněn daleko od Prahy, ale občas se rodině přece jen povedlo jet ho navštívit. „Jednou nás tam vezl známý a porouchalo se cestou auto. Do té Opavy jsme dorazili pozdě a už nás tam nechtěli k němu pustit. Tam maminka s třemi dětmi...“ Vyměňovali si dopisy, které procházely cenzurou. Ludmila Šádková si vzpomíná, jak tatínkovi do vězení psaly o tom, že se sestrou chodí do tanečních a že maminka jim ušila šaty. „Měl z toho radost, že si můžeme alespoň tohle užívat.“

Po třech a půl letech byl Jiří Počta z vězení propuštěn. Psal dopis manželce, že je příliš slabý na to, aby zvládl dojet domů sám. Jeho žena pro něj do Opavy vyrazila. Pamětnice měla jet v tu dobu na lyžařský výcvik a prosila maminku, aby nemusela jet lyžovat, ale s ní pro tatínka. „Maminka mě přemluvila, abych tam jela, a slíbila, že až se budeme vracet, tak mi přijdou i s tatínkem naproti. Pak pro mě bylo hrozný překvapení, že na mě nikdo nečekal.“

Marie Počtová přivezla vlakem svého muže do Prahy. Byl velmi slabý a nemocný, a tak rovnou z nádraží zamířili do nemocnice. „Tam se zhrozili, v jakém je stavu. Až když jim maminka vysvětlila, odkud přijeli, tak pochopili.“ Po návratu z lyžařského výcviku šla Ludmila Šádková za svým otcem na návštěvu. „To už ani nemluvil a nevím, jestli mě poznal.“ Po pár dnech Jiří Počta v nemocnici zemřel.

„Když tatínek umřel, tak maminka uspořádala pohřeb. Tam přišlo tolik lidí, že se ani nevešli do obřadní síně. Tatínka měli lidi hrozně rádi, byl velice hodný. Ve fabrice uspořádali finanční sbírku jeho kolegové. Na Vánoce přišel jeden z nich a přinesl mamince obálku s penězi.“ Nějakou dobu po tatínkově smrti přišel Počtovým dopis s výzvou, že má Jiří Počta zaplatit dluh za svůj pobyt ve vězení. „Podle nich vlastní vinou nepracoval. Maminka tam poslala úmrtní oznámení a tím to bylo vyřízené.“

Manžel i syn se narodili do války

Ludmila Šádková vychodila základní školu v Troje a rozhodla se, že už nepůjde studovat. Chtěla hlavně vydělávat peníze, aby pomohla mamince. Věděla, že chce prodávat, a tak se vyučila a začala pracovat. Její starší sestra šla na gymnázium, ze kterého však byla během prvního roku z kádrových důvodů vyloučena s vysvětlením, že není studijní typ.

Pamětnice nejprve prodávala elektrosoučástky v prodejně Elektra v Žitné ulici. „Já jsem strašně ráda prodávala, hrozně mě to bavilo.“ V Elektře se seznámila s Jiřím Šádkem, kterého si v roce 1966 vzala za muže. V září 1968 se jim narodil syn. „Manžel se narodil v roce 1939. To zrovna začala druhá světová válka a naše dítě se narodilo v podstatě taky do války.“ Chlapeček se totiž narodil pár týdnů po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Tady stál v ulici tank a teď jsme se obávali, že až to na mě přijde, že se ani nedostaneme do nemocnice. Byla to hrozná doba.“ V roce 1971 do rodiny přibyla ještě dcera. Rodina bydlela s maminkou pamětnice v domě, který Jiří Počta už nestačil dokončit. „Domek se dostavěl, až když jsme se my [se sestrou, pozn. ed.] vdaly, tak ti naši mužský to pomohli dodělat.“

Za normalizace pracovala Ludmila Šádková nejdříve jako technický zásobovač v Československé televizi, ale měla to do práce daleko, a tak si našla zaměstnání v opravně televizorů Kovoslužba v Troje. V roce 1977 se začala v Troje stavět tramvajová trať, která měla vést přes pozemky statku. Výměnou za statek proto dostala rodina byt, kam se přestěhoval bratr pamětnice Jiří. Šádkovi zůstali bydlet ve svém domku, který zničen nebyl.

Všichni byli na vinárnu zvědaví  

V roce 1989 nastaly v Československu velké změny. Po sérii demonstrací ukončila svou dlouholetou vládu komunistická strana a v zemi byla nastolena demokracie. „Sametová revoluce byla prostě úžasná. Lidé byli nadšení.“ Ludmila Šádková chodila po práci na všechny demonstrace. V rámci restitucí si zkusila se sourozenci požádat o vinárnu, kterou zakládal jejich dědeček. Byli překvapeni, když nakonec celý dům na Letné skutečně dostali zpátky.

Bratr Jiří si vzal půjčku na opravy a slavnou vinárnu znovu otevřel. Pamětnice mu pomáhala s provozem a obsluhou. „Byla to úžasná doba. Všichni byli na vinárnu zvědaví, měli jsme spoustu hostů. Vinárna byla zachována v původním stavu. Bylo tam dřevěné obložení a dřevěný nábytek, který vyráběl můj dědeček Jan Počta.“ Na léta práce ve vinárně vzpomíná Ludmila Šádková nejraději. Spolu s vinárnou získali v restitucích i malý krámek v domě, kde její děti začaly provozovat obchod, kde prodávaly a hlavně opravovaly sportovní vybavení. Podnikání bylo poměrně úspěšné. „Když začaly vznikat supermarkety, tak se tyhle malý krámečky už neuživily a muselo se to zrušit.“

Ve vinárně nějakou dobu pomáhala neteř pamětnice. Když si však založila rodinu, už neměl práci kdo převzít, a Jiří Počta proto podnik pronajal. Dnes je zde Koštovna U Počtů, kterou sice Počtovi již neprovozují, ale která navazuje na tradice prvorepublikové vinárny.

Ludmila Šádková dnes bydlí s manželem a synovou rodinou v domku, který postavil její otec. „Kdyby to šlo, tak bych si moc přála, aby tatínka nikdy nezavřeli a aby s námi strávil spokojený život.“ Mrzí ji především, že se tatínek nedožil znovuotevření vinárny. „Nejdůležitější je, aby lidi dobře pracovali, aby se měli rádi a aby nebyla mezi lidma nevraživost.“