Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Ludmila Sadilová (* 1937)

• narozena 12. února 1937 v Mysločovicích na Zlínsku

• otec Antonín Mrlík provozoval v Mysločovicích stolařskou dílnu a pohřební službu

• poslední dny války strávili spolu s několika rodinami ze sousedství u nich ve sklepě

• po zákazu živností přišel otec o stolařství a s pohřební službou přešel do komunálu, později pracoval v JZD

• po gymnáziu vystudovala pamětnice učitelství v Brně

• v roce 1957 nastoupila jako učitelka v Šumperku, učila také v Hulíně a Holešově

• svůj život spojila s učitelem Stanislavem Sadilem

• v letech 1986–2020 pečovali s manželem o kamenný kříž, který stál zapomenutý ve Všetulích

• učila až do roku 1991

• v roce 2024 žila v Holešově

S nadáním pro učitelství se Ludmila Sadilová asi už narodila. První „honorář“ dostávala ještě na prvním stupni od spolužáka, se kterým sdílela lavici. Jeho tatínek byl řezník a za pomoc v hodině a s úkoly jí nosil dobroty z jejich obchodu. První skutečnou štací se pro ni ve 20 letech stalo pohraničí. Kromě Šumperku učila především v Hulíně a Holešově. Coby věřící narážela v době svého učitelování na řadu překážek, ale od svého poslání se nikdy nenechala odradit.

Buďte potichu a poslouchejte

Ludmila Sadilová se narodila jako Mrlíková 12. února 1937 v Mysločovicích – v obci v sousedství Hostišové, kde za druhé světové války proběhl výsadek Clay. Odbojáře i partyzány znala jen z doslechu a kromě několika dramatických dní na konci války je dění spojené se světovým konfliktem nijak zvlášť nezasáhlo.

„Maminka do 12 hodin večer hrála se sousedkou a tatínkem a známými karty. A ráno za nimi tatínek přišel se slivovicí, že mají dceru. Nikdo mu nechtěl věřit, tak šli všichni průvodem k nám mě přivítat,“ vzpomíná na své narození a příhodu, která se v rodině tradovala. Žili v domě se stolařskou dílnou nedaleko mysločovické návsi. Otec Antonín Mrlík kromě ní provozoval také pohřební službu a spolu se svou ženou patřili k zaníceným sokolům, k čemuž vedli i své děti. Maminka Ludmila hrála se sokoly ochotnické divadlo a jedno představení pohádky Dobrý voják Kašpárek, kterou secvičily samy děti, mělo za války premiéru v průjezdu jejich domu č.p. 113. Roli Honzy ztvárnil bratr pamětnice Antonín a tatínek zhotovil pódium a kulisy. Hra se pak reprízovala ještě po válce 16. května 1945 v sále mysločovické Záložny.

Pod novým domem, který Mrlíkovi postavili za války, zbudoval otec velký sklep. Ukrýt se bylo možné také ve sklepení původní stavby s bývalou dílnou. Asi čtyři dny a několik nocí těsně před osvobozením, které proběhlo v Mysločovicích 5. května rumunskými vojáky, strávilo několik rodin, tedy asi dvě desítky lidí, v krytu pod novostavbou. „Do jednoho sklepa si nanosili cenné věci a v druhém byly palandy a tam jsme spali. My děti nahoře a dospělí dole. Jednou se stalo, že jsme najednou všechny děti musely do spodní palandy. Hodili na nás deku, aby tam byla tma, a řekli: ‚Buďte potichu a uvidíte, co bude.‘ Za chvíli jsme najednou uslyšeli dětský pláč,“ vzpomíná pamětnice na narození Zdeňka Zaorala. „Kde se tam nabralo děcko, to jsme vůbec nechápali.“ Stejně tak zakrátko nerozuměli radostným projevům dospělých, kteří – když z krytu nakonec vyšli – se objímali a radostí plakali. „Lezli jsme po stromech a nechápali to. Přišlo nám až směšné, co tak vyvádějí,“ vypráví.

Boje s ustupující německou jednotkou si 3. a 4. května v sousední Hostišové vyžádaly šest obětí ze strany členů osvobozující 4. rumunské armády, postupující ve druhém sledu za hlavními jednotkami 2. ukrajinského frontu. Jejich jména připomíná pomník v blízkosti kulturního domu v Hostišové, odkud už mnoho let startuje noční pochod na památku paradesantního seskoku Clay provedeného v noci z 12. na 13. dubna 1944, kterého se v minulých letech účastnili i příbuzní trojice odbojářů Antonína Bartoše, Jiřího Štokmana a Čestmíra Šikuly, například Antonín Bartoš ml. Na azyl, který skupině přezdívané Clay-Eva (podle vysílačky, již gestapo nikdy včas nezaměřilo) poskytla rodina Zicháčkových, zase vzpomínala jejich dcera Bohuslava Kouřilová.

Nejdřív přišly roky ve škamnách, teprve potom za katedrou

Po roce 1948, když se zdálo, že dojde k zákazu Orla, vzniklo v hospodářství po panu Šestáčkovi, který dům daroval orelské jednotě a následně přešel do majetku národního výboru, několik tříd základní školy. Později se prosadila stavba nové školy, protože prostory nevyhovovaly.

V budově staré obecní školy zastávala od roku 1948 místo školnice maminka pamětnice. Ke škole tedy měla Ludmila Sadilová blízký vztah odmala a maminka pro ni byla vzorem. Pocházela z 13 dětí a od svých 14 let sloužila v rodině brněnského vysokoškolského pedagoga. Za války, když školu zabrala německá jednotka, učila malou skupinku dětí i u nich doma. „Chodívali jsme si pro učení do hospody, měli jsme rozpis. Vždycky nám řekli, co do příští hodiny udělat. To bylo ale jen na chvilku. Maminka byla šikovná, tak nás doma bývalo pět nebo šest. Posadila nás kolem stolu a učila nás. Vzpomněla jsem si na to teď, když byl covid,“ říká.

V lavici sedávala se synem řezníka z Hostišové, který se špatně učil. „Velice jsem mu pomáhala, byl o ročník výš. Už jsem to ale uměla, a tak jsem mu to vždycky podstrčila, aby to opsal. Nosil mi za to kus klobásky nebo jitrnice,“ směje se.

S kamarádkami si založily klub po vzoru Rychlých šípů, měly vlastnoručně ušitou vlajku, kterou pamětnice coby mrštná dívka vyvěsila na špici jejich vysokého smrku, a psaly si i kroniku. Držely spolu až do doby, kdy nastoupila na gymnázium do Zlína (tehdy Gottwaldova) a později na jedenáctiletku do Otrokovic, když se školství roku 1953 reformovalo a gymnázia zanikla jako „buržoazní“ přežitek. Maturovala roku 1955 a po dvou letech vyšší pedagogické školy v Brně se stala učitelkou matematiky a fyziky.

První štace, a zrovna do Šumperku

Systém umístěnek vyslal Ludmilu Sadilovou, tehdy stále ještě Mrlíkovou, mladou dvacetiletou absolventku učitelství pro základní školy do pohraničí. Přijela na konci prázdnin s kufrem a balíkem peřin v náručí. Dostalo se jí vlídného přijetí, ale ne nabídky ubytování. Po týdnu na hotelu se ocitla bez peněz. Neutěšená situace pohraničí, kde se po válce z velké části vyměnilo obyvatelstvo, na ni dolehla se vší tíží. Až do listopadu musela spát ve sborovně. O koupelně jen snila, jednou týdně navštěvovala městské lázně. Po intervenci ředitele nakonec získala podnájem v domě, který dobrovolně po válce opustila jeho německy mluvící obyvatelka.

Zjednat si respekt u žáků, když jí samotné bylo dvacet, nešlo snadno, ale dařilo se jí. Docházela také do řeckého pěveckého sboru a v létě s nimi vyjela na zájezd do slovenského Komárna. Po dvou letech se nakonec vrátila do rodného kraje a nastoupila do Hulína.

Svobodu vyznání zaručovala ústava, ale jen formálně

To se už znali s budoucím manželem Stanislavem Sadilem, který pro změnu učil ve Zdounkách. Ani jejich společné začátky nebyly snadné. Na byt se muselo čekat a atmosféra ve školství nepřála učitelům, kteří byli praktikující věřící. „Každým rokem jsme jezdili na Hostýn. Respektovali jsme, co se dalo. Co jsme ale nikdy neudělali, ani v Hulíně, ani v Holešově, abychom chodili do rodin, které děti posílaly do náboženství. Z vyšších kruhů vždycky přišlo na začátku roku nařízení, že musíme obejít všechny rodiny, jejichž děti navštěvují náboženství. Jenomže nás pár jsme říkali, že ústava zaručuje svobodu vyznání, a tak nepůjdeme proti ústavě, proto jsme nikdy nikam nešli. A tak když jsme měli osobní ohodnocení, tak nám ho vzali, nebo nám vzali třídnictví a tím nás vlastně potrestali,“ vzpomíná pamětnice na tlaky, které na věřící rodiny i učitele vyvíjela škola.

Problematickým se pro učitele také mohl stát výběr místa školního výletu. Navštívit třebechovický betlém nebo uspořádat výlet do jižních Čech do míst, která osvobodili Američané, znamenalo opět zkrácené osobní ohodnocení. Uznání a úžas dětí, které se například o roli americké armády v době osvobozování Československa ve škole vůbec neučily, za to ale stály.

K nedílné části práce pedagoga patřilo také psaní posudků na žáky, kteří se hlásili na střední školu. Do přijetí nebo nepřijetí ale zasahovaly ještě i další instance. Ludmila Sadilová vzpomíná například na zkušenost s protekcí v případě jedné nadané žačky, pro kterou se vzdělání mohlo stát záchranou z těžké životní situace, kdy vyrůstala s několika sourozenci bez matky. Kvůli protekci jiné žačky, která by u přijímacích zkoušek jinak neuspěla, měla ztratit nárok na místo na střední pedagogické škole. Pamětnice se nehodlala s do očí bijící nespravedlností smířit a vydala se na školský odbor do Brna. Díky její intervenci se nakonec dívka na školu dostala. „Vždycky jsem se snažila být ke všem spravedlivá, nehleděla jsem na to, kdo je čí syn, kdo má, nebo nemá majetek. Zajímalo mne spíš, jestli je slušný, nebo není,“ říká.

Spolu s manželem se roku 1971 po ztrátě syna Stanislava přestěhovali do Všetul (části Holešova), kde se v letech 1986 až 2020 starali o zapomenutý kříž.

V úvodu svých vzpomínek Ludmila Sadilová píše: „Ptejme se, zajímejme se, dokud je ještě čas, o rodinu, město, vesnici, ulici, ve které jsme vyrůstali či ve které žijeme. Stejné vzpomínky, události nás spojují s našimi sousedy, s lidmi, se kterými se denně potkáváme, se kterými chodíme do práce či aspoň na nákupy, na poštu – když odejdou pamětníci, mnoho dějů, událostí a osudů nenávratně zmizí.“