Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oto Šacher (* 1941)

• narozen 11. října 1941 v Ivančicích na Brněnsku

• otec Antonín za války vězněn v Kounicových kolejích

• babička Žofie v internačním táboře Svatobořice

• strýc Otto Šacher (1917-1990) uprchl za války za hranice, válečný veterán

• otec po válce vedl vlastní stolařskou dílnu

• po roce 1948 rodina o živnost přišla

• v 50. letech vystudoval střední elektroprůmyslovou školu v Brně

• VŠ pak studovat nemohl

• v letech 1962-1993 pracoval v ivančické pobočce podniku Avia

• v roce 1978 vycestoval do Švýcarska, plánovanou emigraci neuskutečnil

• v roce 1990 se po více než 40 letech setkal se svým strýcem Otto Šacherem

Na svět přišel s kaňkou: otec živnostník, strýc – byť vyznamenáními ověnčený bojovník proti fašismu – předúnorový emigrant. Následovalo standardní komunistické schéma: zákaz živnosti – zabavení majetku – nemožnost studovat – umístěnka na dělnickou pozici. Přesto se mu v roce 1978 podařilo legálně vycestovat na Západ. Původním záměrem bylo ve Švýcarsku natrvalo zůstat. Jenomže soudruzi si vzali „vratnou kauci“ – syna. A tak se v dobách normalizace odjel na Západ, jak sám uvádí, alespoň na pár dní nadechnout. „Jako když přijedete do jiného světa. O to těžší to bylo, když jsem se vrátil sem. Kdyby nás tehdy pustili všechny, stoprocentně se nevrátím,“ vzpomíná Oto Šacher.

 

Dětství s vůní dřeva

Oto Šacher se narodil 11. října 1941 v Ivančicích na Brněnsku. Pochází z rodiny řemeslných živnostníků. Prarodiče z otcovy strany – Žofie a Antonín Šacherovi – založili truhlářskou dílnu, kterou otec, nejstarší z jejich synů, přezval. „Ale v podstatě to [nadále] řídila babička. Ona byla generál! Měla devět dětí, dvě předčasně zemřely.“ Babička Žofie tak údajně neřídila jen dílnu, ale celou rodinu. Dědeček Antonín bojoval v první světové válce, zemřel koncem 30. let a svého vnuka se již nedožil. „Měl poraněnou nohu, to vím z doslechu, co mi vyprávěla babička, ale moc toho o něm nevím.“

Otec Antonín (1910-1973) tedy ve 40. letech pracoval v rodinném podniku. „Tam se mi hrozně líbilo. Vůně dřeva a různé nástroje. Znal jsem všechny ty chlapy, co dělali u otce ve stolařství. Byla s nimi legrace a strašně rád jsem tam chodil. […] Pamatuju si, že vždycky, když se vydělaly peníze, tak otec zakoupil nějaký stroj. Otec to na tu dobu měl dost dobře vybavené.“ Zatímco otec Antonín rozvíjel dílnu, matka Gabriela (1914-1971) se starala o zázemí a domácnost. Oba rodiče se znali odmalička, v dětství bydleli ve stejné ulici v Ivančicích. Antonín měl odjakživa vztah k hudbě – na housle hrával na hodech i v kostele, kam chodívala Gabriela zpívat.

Otovým strýcem z otcovy strany byl válečný veterán z řad Francouzské cizinecké legie, Sil svobodné Francie a nakonec i 1. československého armádního sboru Otto Šacher (1917-1990), rovněž ivančický rodák. Strýc měl za války narukovat k wehrmachtu, namísto toho emigroval do Francie a následně do Anglie, odkud byl posléze vyslán do Afriky. Bojoval na třech kontinentech a na frontách strávil prakticky celé válečné období. Od pamětníka jej lze v textu rozpoznat počtem „t“ ve jméně. „Ještě na průmyslovce na vysvědčení a ve všech dokladech jsem měl dvě ,t‘, a pak jsem se ženil v roce 1966 a na matrice mi řekli, že mám jen jedno.“ Mimochodem, pamětníkův syn i vnuk jdou ve šlépějích svého strýce - oba jsou Ottové.  

 

Zaměstnancem ve vlastní dílně

Strýcova předválečná emigrace vedla k perzekuci příbuzných – pamětníkův otec Antonín skončil v brněnských Kounicových kolejích, babička Žofie v internačním táboře Svatobořice. „[Otec] vyprávěl, že je třeba vyhnali v mrazu bez košile ven, bosí tam chodili. Když se vrátil, měl doopravdy podlomené zdraví.“ Propuštěn byl údajně okolo roku 1943, podrobnosti však Oto nezná. „Přišel tam o nějaké zuby, měl těžké problémy se žlučníkem. Nerad o tom mluvil.“ Babička o svém věznění nemluvila vůbec. „Ale vím, že taky onemocněla. Měla tuberu, kterou jsem od ní dostal jako děcko. Pořád mě vláčeli po nějakých vyšetřeních a lili do mě rybí tuk.“ Babička Žofie Šacherová zemřela v první polovině 50. let.

Po osvobození se rodina s válečným veteránem Otto Šacherem setkala. „Vzpomínám si, že nám ukazoval vyznamenání, měl jich spoustu. Vím, že měl v Ivančicích besedu o tom, co všechno zažil ve válce. Byl jsem kluk, a když jsem viděl ta vyznamenání, tak jsem se všude chlubil, jakého mám strejdu.“ Po válce se strýc nakrátko usadil v Praze. Kvůli stále sílící pozici komunistů však roku 1947 – již podruhé během deseti let – z Československa emigroval. Nejprve do Francie, odtamtud do Středoafrické republiky a nakonec zpět do Francie. Strýc se se svým synovcem opětovně setkal až krátce před svou smrtí, v roce 1990 ve Francii.

Komunistický puč předznamenal zákaz provozování živnosti a zabavování majetku. „Po tom osmačtyřicátém to začali znárodňovat a jmenovalo se to myslím Lidové výrobní družstvo stolařů, vedení bylo v Rosicích. […] Dílna už nebyla otcova, bylo z toho družstvo, i když otec tam potom ještě chvíli pracoval. Dělal tam dokonce myslím i mistra, ve své vlastní dílně! Ale už to patřilo někomu jinému. A matka byla celý čas v domácnosti a po znárodnění dílny musela jít pracovat. Tak dělala v Ivančicích v Retexu na tři směny, ta to odnesla taky pěkně, tady to znárodnění.“

 

Žádná vysoká

Poúnorové dění zasáhlo do životů celé rodiny, zřejmě nejvíce však poznamenalo otce Antonína. „Nesl to hodně špatně. On měl už tak dost zátěž z toho koncentráku, teď ještě mu sebrali dílnu. Takže ze začátku na tom byl psychicky dost špatně. Vím, že se hodně věnoval té hudbě a potom se z toho nějak dostal. Měl ale i nějaké operace s tím žlučníkem.“ Krom prosperujícího podniku chtěli komunisté vzít Šacherovým i dům. Ten se však nakonec podařilo ubránit. „Bolševici zkrátka ty živnostníky likvidovali.“ V roce 1956 vychodil Oto Šacher základní školu v Ivančicích a poté nastoupil na střední elektroprůmyslovou školu v Brně. 

Po dalších čtyřech letech zakončil studia maturitou. „Měl jsem docela ,dobré’ rodinné poměry. Všude jsem měl napsané: ,Syn živnostníka se šesti pracovními silami, strýc emigroval.’ Takže jak jsem odmaturoval, žádná vysoká škola, ale dostal jsem umístěnku do Tesly Rožnov. Ale tam jsem moc dlouho nebyl, asi tři měsíce a šel jsem na vojnu.“ To se psal rok 1960. Vojnu odsloužil v Klecanech u Prahy. Díky sportovnímu nadání se mu příležitostně dostávalo úlev. „Mohl jsem jít hrát fotbal a pak jsem mohl jít na pivo, [zatímco] ostatní museli sloužit na vrátnici nebo hlídat helikoptéry. To já jsem chodil pochopitelně taky, ale když byl nějaký zápas, většinou sobota-neděle, tak mě pustili.“

I přes tyto světlejší momenty se nevyhnul šikaně a ponižování. „Bylo to dost tvrdé na té vojně. V tom výcviku, v tom přijímači, dostávají všichni kapky, to je tak ty dva tři měsíce, tam vás dvakrát třikrát za noc vzbudí, vyženou vás ven a pochodovat. […] Třeba nás v noci vyhnali na chodbu v nočních košilích, tam jsme museli klečet a dělali jsme nějaké takové židovské úklony nebo co. No prostě taková buzerace, protože tomu veleli ti, co tam byli rok před námi, a ti si to užili taky, ty nováčky.“ Po návratu z vojny v roce 1962 se měl vrátit do rožnovské Tesly, namísto toho nastoupil do národního podniku Avia v rodných Ivančicích. „A od té doby jsem se z Ivančic nehnul,“ dodává se smíchem.

 

Nádech na Západě

V Avii jej zastihla i srpnová invaze. „Měli takové odloučené pracoviště v Ivančicích, tak si vzpomínám, že v noci v tom osmašedesátém tam začaly jezdit tanky a lidi jim obraceli šipky, aby jezdili jiným směrem, než chtěli. Takže se jim snažili všemožně uškodit, tady těm okupantům.“ Když přišel nazítří, ve středu 21. srpna, do práce, „už se nepracovalo, tak jsem šel domů. To jsme bydleli v Ivančicích na sídlišti. Manželka byla na noční, tak jsem ji vzbudil a říkám: ,Ty vůbec nevíš, co se děje?’ A ona: ,Co jako?’ ,No vždyť je okupace.’ ,Jaká okupace?’ Tak jsem jí to vysvětlil, začala plakat a bylo to děsné. To bylo hodně těžké.“

O deset let později, roku 1978, chyběl rodině jen krůček k emigraci. Tou dobou se Oto Šacher podílel na výrobě techniky pro Československou televizi, která se následně vozila na Kavčí hory. „Tam jsem se seznámil s nějakým chlapíkem, nějaký inženýr Tužil, a ten mi pomohl sehnat vízum a devizový příslib.“ Cílovou destinací pro nový život se mělo stát švýcarské město Luzern, kde žili příbuzní Moravcovi. Ti z Československa emigrovali už v roce 1969. Jenomže komunisté měli účinnou páku. „Museli jsme jít za kádrovákem, ten rozhodoval o všem. A ten mi narovinu říkal: ‚Jestli to [povolení] dostaneš, tak počítej s tím, že jednoho kluka budeš muset nechat doma.‘“ Jak kádrovák řekl, tak se také stalo. „Kdyby nás tehdy pustili všechny, tak bych se stoprocentně nevrátil.“

Nedůstojné zacházení končilo teprve tam, kde začínalo Rakousko. „Přijížděl jsem k těm hranicím a říkal jsem: ,Proboha, co se to tady děje?’ Projížděli jsme takové nějaké zátarasy, přijeli jsme na naši celnici a všechno ven z auta, úplně všechno, všechno vypakovat. Vím, že jsem zuřil, všechno jsme museli vydělat. Pak nás pustili, přejeli jsme nějaký ten kilometr a tam už byl svobodný život. Nadechli jsme se, jako když přijedete do jiného světa. Vím, že jsme zastavili v Salzburku, synek měl oči jak tenisáky, protože viděl ty motorky a taková auta, to tady vůbec nebylo. Byl z toho úplně hotový.“

 

Letos asi umřu

Ve Švýcarsku strávili Šacherovi deset dní. „Úplně jiný svět. O to těžší to bylo, když jsem se vrátil sem do republiky.“ Bezprostředně po návratu následovalo další předvolání na kádrové oddělení. „Tak jsem mu říkal, jak jsme chodili po horách a jak jsme stanovali u jezera. Chtěl vědět, jestli jsme se s někým nesetkali, s nějakými emigranty. Tak jsem říkal: ,Na horách? Tam nikoho nepotkáš.’ Byl jsem asi dost drzý v té době, nebyl na mě hodný, ten kádrovák.“

V listopadu 1989 se Oto Šacher účastnil veřejných shromáždění na ivančickém náměstí a hned v červenci 1990 se rodina vydala opět na Západ, tentokrát navštívit zmíněného strýce a válečného veterána Otto Šachera. „Tou dobou už byl strýc v nemocnici, v Épinalu. To je ve Vogézách, kousek za Německem. Tam jsme za ním byli, to už byl dost nemocný. V Africe prodělal malárii a zdraví měl podlomené. […] Sám mi říkal: ,Já asi letos umřu.’ A pak, myslím že v listopadu, zemřel.“

Setkání bylo pro pamětníka nezapomenutelným zážitkem. „Myslím, že mně i ukápla slzička, nejen proto, že jsem se s ním potkal, ale bylo mi hrozně líto, když jsem viděl, že už je dost nemocný a do Ivančic už asi těžko přijede. I když on něco takového pořád říkal, že by se ještě rád podíval do rodného města, kde žil a vyrůstal. Bylo to dost silné. Myslím, že nejsem moc měkkej, ale hodně mě to vzalo.“ Se strýcem se tehdy shledali po více než čtyřiceti letech, během kterých neměli prakticky žádné spojení. 

 

Dlouhé prsty porevolučních soudruhů

Ačkoliv hned počátkem 50. let údajně přišel od strýce do Ivančic balík. „Ten byl rozdělaný, určitě tam bylo nějaké psaní, které tam [už] nebylo, nějaký dopis. Balík byl roztrhaný.“ Ve snaze nalézt svého strýce pak v roce 1973 napsal pamětník na Červený kříž do Ženevy. „Pak přišla odpověď, oni mi napsali, že pan Otto Šacher žije v Bangui ve Středoafrické republice a že je ředitel vězení.“ Spojení se však podařilo navázat až po revoluci. Do té doby „žádný dopis, nic. Úplně ticho po pěšině. Neměli jsme žádný kontakt, vůbec nic.“

Na tomto místě je nutné dodat, že strýc Otto Šacher údajně svou rodinu v Československu nekontaktoval z opatrnosti a ze strachu o ni. „Otec nechtěl, abychom tam [do Československa] psali, abychom nezpůsobili lidem problémy. […] V roce 1968 dostal i nějaké dopisy z Československa, ale nikdy na ně neodpověděl. Já jsem se ho ptala: ,Proč neodpovíš?’ A on říkal: ,Je to velmi nebezpečné. Když odpovím, bude jim režim škodit,“ vyprávěla pro Paměť národa Alena Baizeau, dcera zesnulého válečného veterána. Alena Baizeau tehdy, v roce 1990, pomohla zprostředkovat vzájemné setkání ve Francii a od té doby jezdí pravidelně na návštěvy do Česka.  

Po revoluci Oto Šacher nadále působil v podniku Avia, kde povýšil na pozici zástupce ředitele, což bylo – vzhledem k jeho rodinné minulosti – za totality nemyslitelné. Také si rozšířil vzdělání, tři a půl roku studoval na brněnském Energetickém institutu – ani to dříve nesměl. Jenomže pak přišla privatizace. „Soudruzi měli dlouhé prsty, nějak se k tomu privatizačnímu projektu dostali, byli tři, složili každý třicet tisíc a stát jim svěřil fabriku za 400 milionů. Dodneška to nemůžu pochopit. A když se ti soudruzi vrátili, tak mi to dávali zpátky. Chtěli po mně, abych zaplatil ta studia.“ Namísto toho z podniku odešel a od roku 1993 až do svého odchodu do důchodu pracoval na městském úřadě. V době natáčení rozhovoru (2020) žil Oto Šacher v rodných Ivančicích.