Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladislav Rzyman (* 1925  †︎ 2020)

• narodil se 25. června 1925 v Českém Těšíně

• od roku 1938 studoval lyceum

• od roku 1940 do roku 1943 pracoval jako elektrikář

• v roce 1943 byl odveden k německému vojsku

• dezertoval

• po válce pracoval jako elektrikář u podniku Bytostav Český Těšín

• od roku 1975 žil s manželkou u svých dcer v Turnově a Loukovci

• zemřel v březnu roku 2020

Vladislav Rzyman své dětství prožil se svou o tři roky mladší sestrou Stanislavou v důstojnicko-skautské rodině v Českém Těšíně. V té době se v jejich škole nevyučoval český jazyk, a tak když přišla válka a jemu bylo čtrnáct let, vládl dobře rodným polským jazykem a němčinou, kterou se děti učily jako druhý jazyk.

Oblast Českého Těšína je dvojnárodnostní, Vladislav Rzyman byl polské národnosti. Jeho tatínek, důstojník polské armády, chodil do kasáren přes řeku Olši každý den do práce. V říjnu 1938 byl Český Těšín obsazen polskými vojsky a přičleněn k polskému Těšínu jako Cieszyn Zachodni (Západní Těšín). Po porážce Polska v roce 1939 byl připojen k Německu i s polskou částí. Po Hitlerově rozdělení střední Evropy se tedy Slezané v Těšíně stali jako příhraniční oblast součástí německé říše.

Exodus s maminkou na východ

Tatínek Vladislava Rzymana měl na začátku války obavy, že ho Němci zatknou, a tak se dobrovolně přihlásil na nucené práce. Odjel do vnitrozemí Německa, kde pracoval v textilní továrně. Při odjezdu dal synovi radu do života: „Snaž se nikdy netrčet, ani nebýt moc špatný, ani nebýt moc dobrý.“ 

Poté, co většina obyvatel Českého Těšína byla v roce 1940 donucena okolnostmi k evakuaci, se maminka Rzymanová se dvěma dětmi rozhodla připravit k odchodu a k přesunu na východ, do Rumunska. Sbalili, co se dalo, oblečení, šicí stroj, psací stroj, věci osobní potřeby, a vydali se na cestu povozem. Věci poslali vlakem. Ten však do cíle nikdy nedorazil a vagony skončily na krakovském nádraží, kde byl jejich osobní majetek rozkraden.

Byla to dlouhá kolona povozů a čtrnáctiletý chlapec neseděl na kozlíku vedle maminky, ale pobíhal okolo. Nebylo mu dobře, a tak si šel odpočinout pod plachtu jednoho vozu. Kolona se ale mezitím rozdělila a Vladislav Rzyman zjistil, že máma odjela druhým směrem. Nezbývalo než se připojit k lidem, u kterých se zapomněl. Dostal se s nimi až hluboko na bělorusko-ruskou hranici. Tam ale byla situace ještě horší než na Těšínsku, báli se tu ruských i německých vojáků. Nejmoudřejším řešením svízelné situace bylo přidat se ke skupině dospělých mužů a pokusit se dostat zpátky domů. Neušli však pozornosti německých vojáků a ti je nakonec někde v Bělorusku obklíčili.

Širší rodina nás naštěstí podržela

„Měli jsme hrozný hlad,“ vzpomíná Vladislav Rzyman. Protože byl nejmladší, ještě dítě, vysílali ho z jejich dočasného vězení (nebyli tam zamčení, byli obklíčeni německými vojáky), aby obstaral chleba. „Na svých pochůzkách městem jsem zjistil, že je možné se z toho zajetí dostat,“ a tak společně s ostatními z obklíčení utekl. Domů dorazil až po třech měsících od odchodu.

Při návratu nevěděl, kde je maminka se sestrou, a tak šel k babičce do Visly. Byla už zima a on měl zápal plic, který pak léčil celou zimu. Maminka se mezitím vrátila do jejich bytu, ale ten byl úplně prázdný. Širší rodina je naštěstí podržela a dala jim peřiny a jídlo. V té době začala pracovní kariéra Vladislava Rzymana, které zůstal věrný celý život – byl šikovný, a tak pomáhal při opravách elektřiny v domech a budování nových elektrických rozvodů. Praxi získal poměrně rychle.

Byl jsem ve výcviku u horských myslivců

Coby Slezan byl Vladislav Rzyman součástí německé říše, a tak byl v osmnácti letech, v roce 1943, povinně odveden k německému vojsku. „Byl jsem mladý, silný člověk, a tak jsem bral ty věci, jak přišly… Němci nám říkali, že nejsme ani Poláci, ani Češi, že jsme Slezané. A Slezané, to jsou skoro Němci. To byl důvod, proč jsem musel narukovat.“ 

Po dvouměsíčním výcviku odjel pamětník do Francie, kde byl přidělen k jednotce horských myslivců. V rámci výcviku vylezl s ostatními vojáky i na německou horu Zugspitze. Když byli v Pyrenejích a chodili tam po horách, na oddíl asi čtyřiceti mužů spadla lavina. Na hukot, se kterým se na ně obrovská síla sněhu hnala, nikdy nezapomněl. Snažil se spolu s ostatními lavině ujet a zhruba polovině oddílu se to podařilo. Vladislav Rzyman pomáhal vyhrabávat kolegy, kteří se ocitli pod lavinou. Jeden z nich zůstal i s lyžemi v potoce, byla mu vidět hlava a bylo nutné ho rychle vyhrabat – voda mu stoupala kolem těla, měl ji brzy až u prsou. Pamětník ho vyhrabával ručně, nic jiného neměli. Musel také dosáhnout pod vodu a odepnout vázání, aby se kamarádovi podařilo z vodní pasti uniknout. Lyže ho držely na dně říčky. Naštěstí se to povedlo, a tak zemřeli jen tři lidé z oddílu.

Chleby shazované z letadel byly plesnivé

V období před spojeneckým vyloděním v Normandii dostal Vladislav Rzyman dovolenou a jel navštívit svoji maminku a sestru. Když se vrátil do služby, neposlali ho už do Francie (nepřál si to ve Francii jeden vlivný tatínek od tří dcer, se kterými se pan Rzyman v místě, kde byla umístěna posádka, skamarádil), ale do Řecka. Němečtí vojáci tam měli za úkol chytat řecké partyzány, kteří se pohybovali v těžkém kopcovitém terénu po úzkých stezkách. „My jsme nikoho nikdy nechytili.“ Měli osla, který nesl veliký kotel, ve kterém se večer vařilo, a když osel spadl do údolí, už si neměli jak připravovat stravu. Občas jim něco shodili z letadel, ale byly to většinou chleby chycené plísní, které se nedaly vůbec jíst.

V horách také potkali další oddíl wehrmachtu. Nevěděli o něm, a když hledali místo na spaní, našli dvě nádherné plošiny, jedna byla výše, jedna níže. Ubytovali se na jedné plošině, neznámý oddíl na druhé, večer rozestavili hlídky a šli spát. Ráno, když se probudili, vojáci na druhé plošině měli všichni podřezaná hrdla, byli probodaní bodáky, a skupina Vladislava Rzymana neslyšela nic. Jich si jednoduše nevšimli.

Pochod pokračoval směrem Železná vrata u delty Dunaje. Poblíž byl pamětník raněn, dostal střepinou do hýždě a má ji v těle dodnes. Dva dny ho museli spolubojovníci nést, aby ho pak zanechali v polním lazaretu čítajícím dva stany. V jednom stanu byli lehce ranění, v druhém stanu těžce ranění – asi jim už nebylo pomoci. Vlastní lidé stan podminovali a vyhodili ho posléze do vzduchu. Vladislav Rzyman věděl, že tady se mu další pomoci nedostane, a tak se připojil k oddílu a procházel s ním celý Balkán až do Srbska. To už věděli, že se válka blíží ke konci, a pamětník se rozhodl dezertovat.

Zachránily mne básně od Kosťuška

Šel tedy dál se skupinou dezertérů a bál se, že je chytí místní partyzáni. Oni to však více než partyzáni byli obyčejní zloději. Bylo léto, a tak mu nevadilo, když mu vzali německý mundúr a on zůstal jenom v trenýrkách. Horší bylo, že je partyzáni nechali vykopat vlastní hrob a chystali se je postřílet. Vladislav Rzyman si klekl před jejich velitele a prosil ho o milost, protože není Němec, ale Polák. Tehdy mu nebylo ani dvacet let a velitel partyzánů ho začal zkoušet z polských dějin. Zachránily ho básně od Tadeusze Koścziuska, dějepis ho bavil, a tak citoval z dějin, jako když bičem mrská, a pak veliteli také přednesl pár básní od jejich polského národního básníka. Ostatní dezertéři byli zastřeleni, pamětníka partyzánská skupina ušetřila.

Pochodoval dále s nimi až do jedné vesnice, kde se partyzánů dotazovali, zda někdo z nich neumí péct chleba. I když to Vladislav Rzyman nikdy předtím nezkoušel, rychle se přihlásil a až do konce války v Srbsku pekl a prodával chleba.

Když válka skončila, vydal se směrem na Český Těšín. Průvodčí ho nechali cestovat zadarmo, vždycky ho někdo cestou nakrmil. K řece Olši se dostal v srpnu 1945, tři měsíce po skončení války. V noci, když šel přes řeku, si uvědomil, že teď už válku přežije.

Těžký je život jako kolo mlýnské

Vladislav Rzyman se po válce oženil, má dvě dcery, Uršulu a Kristýnu. Se svou partou u podniku Bytostav postavil elektrické soustavy v polovině domácností města Havířov, jak sám říká: „Komunisti potřebovali reklamu, tak jsme jim ji dávali“, byl úderníkem v brigádách socialistické práce, chtěl zajistit rodinu a děti, což se mu podařilo. Za svoji práci dostal dokonce vyznamenání od prezidenta republiky. Se svým pragmatickým přístupem k životu se mu podařilo přežít útrapy války i komunisty. Své vyprávění zakončil příslovím: „Těžký je život jako kolo mlýnské, ještě těžší je ale život manželský...“