Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Emil Rýva (* 1933)

• narozen 19. prosince 1933 v Praze

• spřízněný s rodinami Slavíčků a Masaryků

• jediným dědicem rodinného statku ve Štolmíři

• kvůli svému původu byl v roce 1950 vyloučen z gymnázia

• zbaven vlastnických práv, pracoval v národním podniku Státní statek

• během vojenské služby v letech 1953 až 1955 nasazen na nucené práce v ostravských dolech

• v roce 1961 pracoval jako tesař na stavbě mládeže v podniku Kaučuk Kralupy

• v letech 1962 až 1970 působil v Národní galerii a Svazu československých výtvarných umělců

• od roku 1970 pracoval jako topič v národním podniku Velkochov laboratorních zvířat v Lysolajích

Emil Rýva – dědic starého selského rodu ze Štolmíře ve Středočeském kraji – se narodil 19. prosince 1933 v soukromém sanatoriu v Praze-Vinohradech. Těhotenství pamětníkovy matky Blaženy, původem z další zámožné štolmířské rodiny Miškovských, bylo komplikované a děda z otcovy strany, statkář a svého času i náměstek okresního hejtmana v Českém Brodě, tak prý zajistil tehdy nejlepší dostupnou lékařskou péči.

Já jsem byl po roce a několika týdnech bez rodičů

Blažena Rývová přesto neunikla poporodním komplikacím a musela i se synem zůstat v péči sanatoria. Po sedmi týdnech prý ale „mladá sestra, aby mohla spát nebo se bavit, vypnula telefon nebo telefonní tlačítko, které měla matka u svého lůžka, jí se v noci nějak přitížilo a oni ji tam v ranních hodinách nalezli zesnulou“. Až po mnoha letech se pamětník dozvěděl, že tělo jeho matky údajně „vymanipulovali ještě za ranního šera do chrámu svaté Ludmily, aby se sanatorium nedostalo do špatného světla tím, že by tam pohřební služba nakládala zesnulého pacienta“. Jeho otec ani děda však netrvali na potrestání oné ženy, které prý nechtěli zkazit život, a odškodné odmítli s tím, že jsou „dostatečně finančně saturováni“.

Děda Josef pak v Ústavu péče o matku a dítě v Krči najal zdravotní sestru, aby o pamětníka po převozu na statek ve Štolmíři pečovala, což prý dotyčná činila velice zodpovědně a dobře. Asi po roce ale otec pamětníka podlehl plicnímu nádoru a odpovědnost za jediného potomka přešla na Emilova pětaosmdesátiletého dědu, prý velmi výraznou osobnost – obhospodařoval nejrozlehlejší pozemky v obci a během svého veřejného působení byl u založení českobrodského chudobince a okresní nemocnice.

Majetek a postavení však prý rozhodně nebyly zárukou snadného života a „děda během osmi nebo devíti let pochoval jednoho svého zetě, jednu svou snachu, druhou svou snachu, svoji dceru a svého syna“. Zachována však zůstala pamětníkova teta Otýlie, která odešla z bezdětného manželství a převzala po najaté pečovatelce jeho výchovu. „Těžko bych si mohl přát někoho, kdo by pro mě více vykonal,“ uvádí pamětník a obzvlášť oceňuje, že jej teta „vedla nikoliv scholasticky nebo moralizováním, ale svými postoji k určitým morálním zásadám“.  

Emil Rýva se stal jako jediné dítě univerzálním dědicem, jeho děda a opatrovník byl už ale ve věku příliš pokročilém na to, aby mohl provoz statku zajišťovat, „na něm na jediném tak zůstala povinnost veškerý živý i mrtvý inventář rozprodat“. Na vkladní knížky deponované u okresního soudu tak děda složil poměrně značnou částku s tím, že než pamětník dospěje, částka se díky výnosům z vkladů zdvojnásobí a jako dospělý si statek zařídí moderně a podle svého vkusu.

Samotný statek i s pozemky děda pronajal, pamětník ovšem vyrůstal v jednom z pater velkého obytného domu, jehož část si rodina ponechala k užívání. S o dva a půl roku starším synem nájemce prý navázal „sourozenecký vztah“. Starší chlapec „podával návrhy k různým lumpárnám a různým aktivitám“, kterých se prý pamětník rád účastnil. Společně si hráli na velkém dvoře i v zahradě, kamarádili se prý i s dětmi z ostatních statků. „Já jsem měl tu možnost, jako měl každý kluk ve vsi, že jsem se mohl dostat a pozorovat práci různých tehdy ještě v každé obci frekventovaných a provozovaných řemeslníků,“ vzpomíná Emil Rýva na obecního kováře, truhláře nebo koláře, které prý chlapci při práci zvědavě pozorovali a pokoušeli se je napodobovat, čímž si pamětník záhy „zjednal vysoký respekt k manuální práci“.

Válka je prohraná, v klidu to přečkat

Idylu v obci na spojovací silnici mezi Kolínem a Prahou, kde osobní auto projelo jednou za několik dní, narušil až postup německé armády na Prahu v březnu 1939. „Zaujala mě ta robustnost a jednolitost těch vojenských složek,“ vzpomíná pamětník na „souvislou masu vojenské techniky“, která jej prý velmi inspirovala, takže předpokládal, „že bude tato podívaná nadále pokračovat“. Děda ani teta prý situaci nijak nekomentovali a očekávali, že si na věc udělá vlastní názor.

V září téhož roku pak začal pamětník docházet do nové obecné školy a až na povinnou výuku německého jazyka a dědovo úmrtí v průběhu roku 1939 se ho prý okupace téměř nedotkla a i nadále se oddával „běžným dětským hrám a lumpárnám“. Pocítil prý ale například přídělový systém, a dodnes tak vzpomíná, jak jej jakožto ministranta spolu s ostatními „pan farář vždycky pozval na faru a tam nám připravili bílý chléb s bílou kávou“.

V roce 1943 pak začal studovat na gymnáziu v Českém Brodě, kde již probíhala intenzivní výuka němčiny a profesory bylo třeba při vstupu do třídy zdravit zdvižením pravice, což prý však bylo většinou odbýváno jen jako nutná formalita. Ve Štolmíři byla pak také umístěna malá skupina německé armády, tedy několik nákladních vozů a asi pětadvacet vojáků, kteří se ubytovali v hospodářských usedlostech. I ve dvou místnostech v domě Rývových se usadil důstojník se sluhou, během svého pobytu se prý ale choval vcelku korektně, stejně jako jeho podřízení, s nimiž prý velká část obce dobře vycházela.

Němečtí vojáci prý už tehdy věděli, že válka je prohraná, a „jednalo se jim jen o to, aby ji tam mohli v klidu přečkat“. Když proto v zimě 1944 projížděl Štolmíří vězeňský transport a „jedné z těch vězeňkyň se podařilo utéct, opustit ten transport, a v noci se dostala do vsi, která vlastně byla okupována“, mohl se jí ujmout jeden ze sedláků a ukrývat ji až do května následujícího roku, přestože i v jeho statku byli ubytováni vojáci.

Na sklonku války se pak prý Němci snažili v poklidu odejít na Západ, zásoby po nich si rozebraly Revoluční gardy. „Já jsem nesměl nic přinést domů, já jakmile bych něco přinesl domů jako válečnou kořist, tak okamžitě to muselo z domu pryč,“ prohlašuje pamětník, vzpomíná ale, že se s kamarády „vybavovali zbytky německé výstroje a upravovali si německé pušky na flobertové náboje“. V obci se prý zanedlouho objevila Rudá armáda a přes noc se utábořila na návsi. Protože nedisponovali zásobovacím oddílem, museli se rudoarmějci živit z kořisti, a pamětník tak vzpomíná například na to, jak si na cestu sušili prasečí hlavy, které narazili na ocelové trny zapuštěné do zdi, na něž se odkládaly chomouty.

Ožebračeným nepřítelem lidového zřízení

Poválečný politický vývoj v Československu prý Emil Rýva příliš nevnímal, zaznamenal ale retribuční procesy v obci a vybavuje si, že němčinu ve škole nahradila angličtina a ruština. Když ale v parlamentních volbách v roce 1946 zvítězili komunisté, poznal prý z reakcí okolí, že situace se pro rodinu nevyvíjí dobře. „Přišla první měnová reforma po válce, peníze byly dány na takzvané vázané vklady, z těchto vázaných vkladů se uvolňovaly pouze nepatrné částky, které si musela moje pěstounka teta vždycky vyžádat na mou výživu a na běžné výdaje,“ vzpomíná pak ještě na další poválečné komplikace. Celá obec se pak také musela vypořádat s odlivem pracovní síly, protože zemědělští dělníci, kteří pracovali na statcích, dostali možnost kolonizovat vysídlené pohraničí. 

V roce 1950 pak došlo během školního výletu gymnázia na Šumavu k incidentu[1] – spolužáci solidarizující s Miladou Horákovou a dalšími popravenými a uvězněnými byli udáni prý výrazně menšinovými prokomunistickými spolužáky a jejich recesistická performance, tedy „demonstrace zábavnou formou“, začala být prošetřována jakožto propagace nacismu. Namísto předávání vysvědčení tak ještě téhož roku obsadili gymnázium příslušníci StB.

„Byli jsme rozmístěni po různých učebnách, kde jsme byli podrobeni různým výslechům,“ vzpomíná Emil Rýva, jehož také zahrnuli mezi ideově podezřelé, přestože se výletu ze zdravotních důvodů nezúčastnil. „Přátelé ze Státní bezpečnosti“ se prý chovali poměrně slušně, dotazovali se na pamětníkův kádrový původ a ten prý „nečekal žádnou politickou záludnost a odpovídal podle svého nejlepšího vědomí a svědomí“.

Krátce poté ale vzpurným žákům po únoru 1948 dosazený dělnický ředitel oznámil, že vysvědčení nedostanou. Z politických důvodů – skupina ve třídě prý vyjadřovala svůj negativní postoj k tehdejšímu lidově-demokratickému zřízení – tak bylo výnosem ministerstva školství vyloučeno sedmnáct žáků septimy českobrodského gymnázia včetně pamětníka. Některým se později podařilo odmaturovat na gymnáziích ve Středočeském kraji, řadě z nich však bylo další studium znemožněno úplně. Po vyloučení prý následovalo lidové shromáždění v Českém Brodě, kde rodiče studentů veřejně zostuzovali a napadali k těmto účelům shromáždění reprezentanti dělnické třídy. Pamětníkova teta sice tomuto pranýřování unikla, šlo však prý o události „velice trapné, ale v té době velice běžné“.

Vlastníkem bez práv

Pamětník se nepokoušel dostudovat na jiné škole a dobrovolně začal pracovat ve Státním statku ve Štolmíři, statním podniku, který postupně pohltil všechny usedlosti ve vsi. „To se stalo tak, že nebyly pracovní síly, po roce 1948 se záměrně vystupňovaly dodávkové povinnosti, aby je zemědělci nebyli schopni plnit, a nastoupily pokuty za neplnění,“ uvádí Emil Rýva ke skutečnosti, že štolmířští statkáři svá zadlužená hospodářství raději na počátku padesátých „dobrovolně“ odevzdali státu. „Jestli byl vyvíjen i nátlak individuální, to mi není známo,“ dodává k tomu ještě. Protože nebyl plnoletý, když jeho statek přešel do nuceného nájmu, nemohlo v jeho případě dojít k převodu majetku na stát a vlastnický stav nebyl přerušen. Neboli, „bylo to tak zvláštně ošetřeno, že já jsem byl pořád vlastníkem, ale neměl jsem k tomu žádná práva,“ jak sám uvádí. K užívání mu tak zůstala polovina bytu ve vlastním domě a mohl se také pohybovat po svém dvoře.

„Nebyl jsem k tomu fyzicky disponován, protože jsem nebyl takové fyzické práci přivyklý,“ vzpomíná Emil Rýva na své začátky ve státním statku. Na úvod musel totiž ve svých necelých sedmnácti letech například nakládat na vůz sedmdesátikilové pytle obilí, vykládat je a vláčet na zádech až na špýchar ve druhém poschodí. Takto prý v podniku obstarávali bývalí hospodáři většinu práce, spolu se zootechniky a agronomy z rodin spíše středních zemědělců a správcem, který jako člověk dosazený na základě politických zásluh často „nevěděl o zemědělské práci ani zbla“. Zatímco předtím prý obývala ves „celá řada vyhraněných osobností, potom byli všichni zaměstnanci státního statku a všechno se znivelizovalo“.

Protože byl tento podnik financován z téměř nevyčerpatelných státních zdrojů, nemusel a zpočátku ani nebyl schopen přihlížet ve svém hospodaření k ekonomickým faktorům. V následujících letech byly sice polní práce zúkolovány, na rozdíl od jednotného zemědělského družstva měli ale zaměstnanci alespoň zaručenou stálou mzdu. Pamětník říká, že dokázal oddělit práci od politických poměrů a byl s ní spokojen. Po několika letech na poli mu svěřili koňský potah a práce se zvířaty ho prý dokonale naplňovala.

„Pak jsem dospěl k tomu, že to pro mě bylo vlastně fyzicky posilující, protože jsem měl dobrou výživu z domova. A těžkou fyzickou prací, kterou jsem byl potom pověřován, jsem během dvou let nabyl nebývalé fyzické kondice, takže když jsem šel na vojnu v roce 1953, tak jsem měl fyzické síly a energie vlastně nazbyt,“ oceňuje Emil Rýva výhody práce na čerstvém vzduchu, dodává však také, že právě v roce 1953 proběhla druhá měnová reforma, která jeho majetek na vázaných účtech definitivně znehodnotila.

Závan volnosti z ostravských šachet

Na podzim 1953 pak musel pamětník nastoupit vojenskou službu u Pomocných technických praporů, kdy „toto zařízení mělo takovou zvláštnost, že kdo tam vstoupil, nevěděl, jak dlouho tam setrvá, protože záleželo velice na tom, jak bude politicky prověřen“. Nedovedl si prý představit, jak by se mohl změnit jeho třídní původ, pro který byl k pracovním praporům v ostravských dolech přiřazen, a s obavami sledoval, jak se to „kolem hemžilo lidmi starších ročníků, kteří tam byli už třeba čtvrtý nebo pátý rok nebo déle“.

„To byl pro mě takový krok, na který jsem si musel dlouho zvykat a nikdy jsem si na to nezvykl, protože mně nevadila fyzická práce, na kterou jsem byl zvyklý, ale vadilo mi to prostředí, protože já jsem do té doby pracoval pod širým nebem, a teďka jsem byl spouštěn do hloubky asi šesti set metrů,“ vzpomíná Emil Rýva na své začátky v hlubinném dole, kde však prý alespoň nikdo z nasazených nebyl šikanován nebo ponižován, protože „když jsou horníci v podzemí, tak tam musí jeden ručit za druhého“.

I vojenský řád byl prý mírnější a po odpracování směny museli branci už jen vykonávat občasná pořadová cvičení nebo absolvovat politická školení, většinou v podání „odpadu od bojových jednotek“, tedy důstojníků propadlých alkoholu a dalších zkrachovalých existencí. I většina civilních zaměstnanců hnaných touhou po penězích byla schopna „výdělky utratit, rozpustit v různých radovánkách“. Přesto však prý, „kdo si odpracoval nebo odbyl svůj pracovní úkol, neměl vůbec žádné problémy“, a pamětník se na nucených pracích cítil mnohem svobodnější a volnější než později v civilním zaměstnání. Přestože si musel hradit veškeré náklady, mzda byla stále natolik slušná, že mohl část uspořit a přispívat i své tetě na výživu, po půl roce však usoudil, že výdělek nestojí za zničené zdraví, a nechal se raději z těžby přeřadit k důlní dopravě, kde obsluhoval pásy s uhlím a spouštěl vozíky.

Počátkem roku 1954 pak došlo k reorganizaci Pomocných technických praporů a služba v nich už nemohla být libovolně prodlužována. Emil Rýva tak strávil na vojně nakonec „pouhých“ dvacet čtyři měsíců. Poté se musel vrátit k zaměstnavateli, u něhož byl zapsán ještě před vojnou, což prý učinil „bez jakéhokoliv nadšení, úlevy nebo radosti, jak to bývalo, když se opouštěla vojenská služba, protože jsem věděl, že tam začnou problémy“.

Páriou ve vlastním domě

Když se v lednu vrátil do Štolmíře a chtěl si týden odpočinout, kdosi ho skutečně obratem udal a Emil Rýva byl obviněn z ohrožení jakéhosi pracovního plánu, přestože ve státním statku se prý v zimě téměř nepracovalo. Potvrdil si tak svou domněnku, že ve Štolmíři jej žádná budoucnost nečeká, odejít ale nemohl. V roce 1958 mu zemřela teta a mohl také dálkově složit maturitu, na vysokou zemědělskou školu jej však nepřijali, prý pro „nepřeklenutelné nedostatky ve vědomostech“, přestože u přijímacích zkoušek obstál na výbornou, a až později se dozvěděl, že ho ke studiu nedoporučily „místní orgány“ ze Štolmíře.

V roce 1961 se mu konečně podařilo z nepřátelského prostředí uniknout – uzavřel totiž jednoroční smlouvu na stavbě mládeže v podniku Kaučuk v Kralupech. „Takovou ironií bylo, že já jsem tam nastoupil do zaměstnání a už asi čtrnáct dní potom se moje jméno ocitlo v tehdejším deníku Mladá fronta v souvislosti s tím, že ta parta, do které jsem byl zpočátku zařazen jako pomocný dělník, byla vyhodnocena, jak tenkrát bývalo zvykem, takže moje jméno, které by se mohlo dostat jedině do nějaké černé kroniky, kdybych setrval ve Štolmíři, se svezlo a ocitlo se během velice krátké doby v takto pozitivních souvislostech,“ vzpomíná pamětník na poměry v tesařské partě, kde se prý nikdo nezajímal o jeho politické smýšlení nebo třídní původ. Začínal sice jako přidavač, po absolvování tesařského kurzu mu prý ale svěřovali i náročnější úkoly, takže byl v práci opět vcelku spokojený.  

V Paláci Kinských a Svazu československých výtvarných umělců

Na počátku šedesátých let se v bytě své pratety Míly Masarykové-Slavíčkové ve Všehrdově ulici, kde se o nedělích scházela kultivovaná společnost a kam pamětník docházel, aby unikl z dusné atmosféry ve Štolmíři, přestože prý mezi tuto „duševní elitu dost dobře nezapadl a zapadnout nemohl“, sblížil s Annou Slavíčkovou, která tehdy pracovala ve státním statku v okolí Mělníka. Začal za ní z Kralup dojíždět a „pak z toho vyplynulo, že by bylo dobré, kdybychom se po skončení této roční brigády vzali“. Svatba proběhla v září 1962 na Staroměstské radnici a v kostele u Salvátora v Praze. Díky sňatku se novomanželé mohli vyvázat ze svých pracovních obvodů a přestěhovat se do Prahy.

Díky příbuzné Anně Masarykové získal pamětník místo topiče v Paláci Kinských, jedné z budov Národní galerie, kde tak každý den o šesté hodině ranní roztápěl kotel ústředního topení a roznášel uhlí do prostor topením nevybavených. Práce to prý byla opět náročná, ovšem „ten palác byl nacpán kunsthistoriky a jejich podřízenými osobami, které proto, že se pohybovaly v kulturním prostředí, tak měly kultivovaný způsob vystupování“, což prý Emil Rýva po svých předchozích zkušenostech ocenil, stejně jako možnost volného přístupu do tamní knihovny. Když se netopilo, působil v instalační četě galerie nebo vypomáhal v Uměleckoprůmyslovém muzeu.

Časem se pak i sblížil s lidmi z vedení Svazu československých výtvarných umělců, kam také po čtyřech letech v Paláci Kinských přešel. Ve svazu, který disponoval dvanácti výstavními prostorami, pak zajišťoval instalace výstav, případně balil artefakty pro výstavy, které se konaly v jiných městech nebo v zahraničí. Výstavy se obměňovaly zhruba jednou za dva týdny a pamětník se při jejich instalaci mohl setkat i s celou řadou výtvarníků, kteří jej prý ale pro další život nijak neobohatili.

„Protože se tito výtvarníci probouzeli podle našeho názoru tak kolem desáté hodiny ranní, tak přicházeli na naše pracoviště tak ve dvanáct hodin v dobrém rozmaru. Jenže my bychom bývali potřebovali, aby tam byli třeba už v osm,“ konstatuje Emil Rýva a dodává, že mnozí z nich se zdáli být přesvědčeni, že „jako absolventi výtvarné školy mají nějaké s naším povoláním neslučitelné poslání, takže s některými bylo z našeho pohledu dosti těžké pořízení a domluva“. S kunsthistoriky, kteří prý syndromem výjimečnosti netrpěli, pak bylo pořízení o něco snazší.

Pokleslé umění v generálním štábu

„Já jsem to uvolnění nezažil ani tak gradací let jako změnou pracovního prostředí. Pro mě se to uvolnilo tím, že jsem opustil svoje zaměstnání ve Štolmíři, tak tím ze mě všechno spadlo a všechno se uvolnilo,“ uvádí Emil Rýva k poměrům v šedesátých letech. „Jelikož jsme měli jen jednu politickou zkušenost, a to s totalitním, nacistickým nebo komunistickým režimem, tak tato jedna zkušenost nám nestačila k tomu, abychom si to mohli pokud možno objektivně vyhodnotit,“ dodává, jak spolu s manželkou vnímal proměnu politického klimatu.

„My jsme si zpočátku mysleli, že to je trend, který bude trvalý a který potom pozvolna nenásilně přejde do jakési formy demokracie, což samozřejmě tato naděje nám dlouho nesetrvala,“ prohlašuje pak konečně k událostem roku 1968, během něhož byla mimo jiné i zrušena cenzura, kdy „předtím musel každou instalaci navštívit takzvaný tiskový dozor, což byla v podstatě taková tetka, která tam chodila, obstarávala si nákupy a potom musela zřejmě dát nějaké razítko na nějaké formuláře, že ta výstava může být otevřena pro veřejnost“.

Dne 21. srpna 1968 se pamětník s kolegy snažil instalovat výstavu na Betlémském náměstí a hovorům s vojáky okupačních armád se vyhýbal. Doslechl se však, že ve výstavní síni Mánes se usadilo velitelství invazních vojsk a díla „progresivních italských výtvarníků“ skončila složena na hromadě jakožto pokleslé umění. Emil Rýva vzpomíná i na sebevraždu Jana Palacha, která prý vyvolala „velkou euforii, poslední vzepětí politické, bohužel poslední“, po němž prý následoval už jen útlum. Uvádí však také, že „nástup normalizace vnímal pozitivně z toho důvodu, že jsme obdrželi nový byt v panelové výstavbě“, přestože „po stránce politické, tam se to pomalu a jaksi do ztracena vracelo do takového usínání a kómatu“.

Upjat pouze k rodinným věcem

Aby získal pro rodinu podnikový byt, začal Emil Rýva v roce 1970 pracovat jako topič v národním podniku Velkochov laboratorních zvířat v Lysolajích. „Období od roku 1970 do roku 1989 vnímán jako období, ve kterém jsem byl upjat vlastně pouze k rodinným věcem, protože se nám narodila dcera,“ popisuje pak pamětník následující léta, kdy si jeho manželka kvůli zdravotním problémům dcery nejprve prodloužila mateřskou dovolenou na neurčito a pak s ní byl i rozvázán pracovní poměr, protože veškerý svůj čas věnovala tomu, aby těžce nedoslýchavou dívku „vůbec naučila mluvit a číst, aby mohla navštěvovat řádnou školu“.

Přestože disent považoval za donkichotský a „domníval se, že nějakými verbálními oponenturami se tento režim změnit nebo pozměnit nedá, že to musí vyplynout odjinud, potažmo ze Sovětského svazu, čili od nadřízeného orgánu“, politické dění prý Emil Rýva zcela neignoroval a poslouchal mimo jiné vysílání rádiové stanice Hlas Ameriky, kde po svém odchodu do exilu působil i bratranec jeho manželky Ivan Medek, a v listopadu 1989 se zúčastnil prakticky všech demonstrací.

V devadesátých letech získal zpět svůj zdevastovaný statek, a přestože byla jeho správa značně komplikovaná a vyčerpávající, našli se prý i v jeho okolí lidé stižení závistí. „Já jsem neměl komu odpouštět, na nikoho jsem nezanevřel, nikoho jsem ne-nenáviděl, protože těžko bych mohl žít sedmdesát let s nenávistí,“ ohlíží se Emil Rýva za svým životem.

[1] https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/0701-20-41.pdf