Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ing. Zora Rysová (* 1947)

Kulacké dítě, které podepsalo Chartu 77

  • narozena 9. října 1947 v Praze

  • s rodiči a dvěma staršími sestrami žila na Dobříši

  • rodině po roce 1948 zabaven majetek

  • roku 1962 nastoupila na střední školu v Dobříši

  • roku 1965 složila maturitu

  • roku 1965 nastoupila na stavební fakultu ČVUT

  • 1. května 1966 a o rok později se účastnila studentských demonstrací v Praze

  • 7. srpna 1968 odjela na brigádu do Anglie

  • po sovětské okupaci zůstala v Anglii do roku 1969

  • po roce 1968 její starší sestra Milena zůstala v Anglii natrvalo

  • roku 1972 ukončila studia na ČVUT

  • roku 1972 nastoupila do zaměstnání v pražském středisku památkové péče

  • v březnu 1977 publikován její podpis Charty 77

  • roku 1977 odešla na památkovou péči do Ústí nad Labem

  • roku 1980 přešla do středočeské památkové péče

  • živila se jako restaurátorka

  • v době natáčení v roce 2022 žila v Dobříši

Nemuseli jste hned vyvíjet protistátní činnost, a beztak jste se mohli dostat do centra zájmu Státní bezpečnosti. Stačilo, že jste třeba jen chvíli chtěli cítit svobodu, volnost a být ve společenství spřízněných duší. Poslouchat bigbeat, číst knížky, které člověka zajímají, ale jsou zakázané. Mluvit s druhými bez toho, aby si člověk musel dávat pozor na jazyk. Uniknout od většinové společnosti, která je sevřená, depresivní a vládne v ní podrazáctví. „Mně šlo v první řadě o to, poslouchat muziku, kterou jsem milovala. Ale i to stačilo k tomu, aby z vás udělali nepřátele státu a nebezpečné živly, které je potřeba bez milosti potírat,“ vzpomíná Zora Rysová na to, co ji mimo jiné přivedlo do prostředí undergroundu a k podpisu Charty 77.

„Narodila jsem se do celkem bohaté dobříšské rodiny. Tatínek byl ředitel záložny, maminka byla doma, měla služku. Dědeček býval starostou na Dobříši,“ začíná své vyprávění Zora Rysová. Na svět přišla 9. října 1947 v porodnici v Praze na Vinohradech, s rodinou – je nejmladší ze tří dcer – ale bydlela na Dobříši ve Středočeském kraji, kde také navštěvovala základní školu.

„O rok později, tedy v roce 1948, následoval komunistický převrat a všechno se změnilo,“ říká Zora Rysová. Komunisté zabavili rodině veškerý majetek. Důvod? Zořini rodiče byli podle úřadů vesničtí boháči. „A přátelé se od nich trošku odvrátili. Když je potkávali na ulici, tak třeba přešli na druhou stranu,“ líčí pamětnice.

Ona sama své rodiče popisuje jako demokraty a masarykovce, moderní, nezávislé a sportovně založené lidi, kteří oba cvičili v Sokole. Také dědeček byl v Zořiných očích výjimečná osobnost, neboť tvořil sochy, maloval, psal divadelní hry. Původně byl cukrářem, devět let působil také jako starosta Dobříše a organizoval i místní Sokol. I jemu ale komunisté to, co si našetřil na stáří, zabavili.

Na gymnázium i přes nesouhlas

Následná 50. léta označuje Zora Rysová za „velmi, velmi tísnivá“. Devátou třídu základní školy absolvovala v roce 1962 a chtěla pokračovat na gymnázium. Podala proto přihlášku, na základě které se dostavila na přijímací pohovor. „Řadu lidí vzali rovnou a některé prověřovali. A já jsem šla na pohovor, všechno jsem celkem zvládla. A pak mi komise ukázala papír a říkala: ‚Odpovídáte dobře, známky dobré, všechno.‘ Ale přes to bylo červeným písmem od národního výboru napsané: ‚Nedoporučujeme.‘ Takže tatínkovi přišlo, že mě na střední školu nepřijmou, že musím jít do zemědělství, protože dědeček byl kulak,“ vzpomíná Zora Rysová s tím, že její starší sestry tomu o fous unikly. „Kulacké dítě, takže bych tam měla jít.“

Naštěstí ale pomohlo odvolání. V něm otec upozornil na to, že jeho dcera je neduživé dítě a zemědělství by tak pro ni nebylo vhodné. Díky tomu dostala Zora odklad a na střední školu jít mohla, nicméně pod podmínkou, že poté půjde studovat buď zemědělství, nebo za tři roky začne rovnou pracovat v jednotném zemědělském družstvu (JZD). „A za ty tři roky byl rok 1965 a všechno už bylo skoro jinak,“ vzpomíná. Nikdo už po ní nechtěl, aby šla do zemědělství, a tak si dala přihlášku na stavební fakultu. „A nebyl problém,“ vzpomíná dnes Zora Rysová.

Spolužáci se tak těšili na plesání, že to nevydrželi

Na maturitu v roce 1965 ale dobré vzpomínky nemá. Zora už se v té době věnovala fotografii, a tak pořídila snímky spolužáků a z jejich portrétů se mělo vytvořit tablo. To ale třídě nedovolili, požadavek byl na bílé blůzy. Třída na to přistoupila, na truc ale řekla, že nepůjde na maturitní ples. „Přišel maturitní ples a celá třída šla, kromě mě a jednoho spolužáka. A to mě hrozně zranilo, ta zrada, že jsme byli kamarádi, parta, ale oni se tak těšili na to plesání, že to nevydrželi,“ vzpomíná Zora Rysová s tím, že tohle ji od jejích spolužáků vzdálilo.

Studium vysoké školy nicméně Zora Rysová absolvovala v Praze. Na Prvního máje roku 1966 se přišla podívat na Petřín k soše Karla Hynka Máchy. Že se tady každý rok pořádá setkání, věděla z vysílání Svobodné Evropy. S celým davem se později vydala přes most k Národnímu divadlu. V průvodu se dostala dopředu, a když skupina přicházela na Karlův most, něco se Zoře nezdálo. „Bylo to divné,“ říká. Na Malé Straně už byla připravena policejní auta a policisté, kteří dav rozháněli obuškem. Jí se naštěstí podařilo uniknout. 

Za rok se odehrálo to samé. Tentokrát vzala i kamarádku, se kterou se nakonec propletla na Václavské náměstí s tím, že pojedou domů. Najednou je ale obě legitimovali, musely odevzdat občanské průkazy a odvezli je do Bartolomějské ulice na služebnu. Domů je pustili až nad ránem. „Ale strach jsem měla, protože jsme věděli, že jsou schopni kdečeho,“ popisuje Zora Rysová. Rodiče ji však v tom, aby svůj názor dávala najevo, podporovali.

Kdyby se něco stalo s Rusama, tak se nevracej

Bohatý na zážitky má Zora Rysová i samotný okupační rok 1968. „Všechno vypadalo výborně“, vzpomíná. Dokonce se povedlo, že kamarádka jim zařídila brigádu. A když 7. srpna 1968 odjížděla do Anglie na sběr jahod, maminka jí řekla: „Kdyby se stalo něco s Rusama, tak se nevracej.“ - „Já jsem říkala: ‚S Rusama, jo? Co by se mohlo stát? Ti jsou v Rusku, my jsme tady.‘ Nevím, kde na to přišla. No a teď bylo 20. srpna v noci, já jsem se vracela, dojela jsem do Londýna z brigády a dvacátého prvního jsem měla jet vlakem do Čech,“ vzpomíná Zora Rysová. Na stránkách britských deníků si tehdy přečetla, že Československo je okupováno. Zora ale chtěla domů. „Sedla jsem do toho vlaku, potkala jsem tam jednu holku, prošly jsme celý vlak a byly jsme jediné dvě z Čech,“ vzpomíná.

Nakonec z vlaku vystoupila a v Anglii zůstala přibližně rok. Pracovala tam a jak říká, peníze, které vydělala, dala za desky a lístky na koncerty, protože miluje hudbu. V londýnském Hyde Parku tak například viděla vystupovat Rolling Stones. „Krásný rok,“ říká dnes. 

Zavřeli hranice a 17 let jsem se nedostala ven

V březnu 1969 za ní přijela nejstarší sestra Milena a chtěla v Anglii zůstat s ní. „Západ byl na nás strašně laskavý,“ zdůrazňuje Zora Rysová s tím, že Čechoslovákům nabízely britské rodiny na nějaký čas útočiště. „Když člověk byl Čech a zůstal tam, tak mohl k nim do rodiny, dali mu jeden pokoj a mohl tam být třeba 14 dní, než si něco našel. Krmili ho, starali se o něj s naprostou důvěrou.“

V létě za Zorou Rysovou, která se ale chystala odjet studovat, přijela ještě třetí sestra, sestřenice a kamarádka. Ty jí vyprávěly, že se může vrátit do Československa, že se tam nic tak strašného neděje. Nakonec se domů přece jen vrátila, její sestra za hranicemi ale zůstala. „S tím, že jsme byly domluvené, že o Vánocích přijedu a zůstanu tam. Ale zavřeli hranice a já jsem se 17 let nedostala ven. A to bylo teda tak krušné jako nic,“ říká s tím, že sice nešlo o život, ale o bezpráví a bezmoc.

Začala jsem kamarádit s církví

Po svém návratu Zora Rysová přerušila školu a jak sama říká, začala chodit do hospody a pít. „Bylo to špatné,“ říká. Kamarádka, která s ní dříve chodila na stavební fakultu, ji proto přivedla do jednoho kostela. A tak potkala křesťanství a začala později chodit i na bohoslužby. Ona sama to popisuje tak, že se začala kamarádit s církví. „Měla jsem s tím poněkud problém, protože jsem člověk trochu nezařaditelný,“ vzpomíná. 

V letech normalizace se živila restaurováním. Účastnila se seminářů či bytových přednášek, kde se setkala například s Tomášem Halíkem či Danielem Kroupou. Přes známé v hudbě se seznámila i s Viktorem Parkánem, což je v jejím příběhu osudové setkání. Navštěvovala totiž jeho dům ve vesnici Řepčice nedaleko Litoměřic, jehož byl Parkán spolumajitelem a kde se setkávaly máničky i přední disidenti. A právě tady Zora podepsala i Chartu 77. „A dobrý. Neměla jsem s tím nikdy žádný problém, ani rodiče. Naopak to ty lidi strašně stmelilo,“ říká.

Na otázku, proč k Chartě 77 svůj podpis připojila, Zora Rysová odpovídá: „To, že jsem věděla o Havlovi, o Patočkovi a dalších lidech, že nasazují za nás, za naši svobodu krk. A že když je možné je jakkoli podpořit, udělala bych to jakkoli, já bych vařila svačiny, kdyby chtěli, bylo mi to jedno. Ale když jsem věděla, že můžu podepsat něco a tím se tlak, který na ně bude, roznese na víc lidí, že jim trošku ulevím. Tak jsem byla šťastná, že to můžu udělat.“

Ve složce jsem našla, že jsem nevhodná pro spolupráci

Po podpisu Charty byla Zora Rysová na několika výsleších, což ale bylo, jak sama říká, normální. Jednou se ji také snažili přesvědčit ke spolupráci, což - jak říká - bylo komické. „Vy mě neznáte, já vykecám všechno. To teda jestli chcete, abych něco neřekla, tak mi to neříkejte,“ vzpomíná Zora Rysová, jak se na pohovoru vymlouvala, a dodává: „Pak jsem ve své složce našla napsáno, že jsem nevhodná pro spolupráci.“

V roce 1977 byla také na koncertě Paula Wilsona v jednom domě v Rychnově, což měla být pro hudebníka rozlučka. Jen co to začalo, přijela policie a vyhodila je. „A přišlo za půl roku, že tenhle dům, kde byl ten koncert, že tam na jeho místě, v Rychnově, vesnici o deseti barácích, tak na jeho místě potřebují mít otočku autobusu, který tam jezdil dvakrát denně a nikdy se tam neotáčel. Ale bylo to nutné. Barák prostě vyvlastnili a zbourali a bylo.“ 

V roce 1985 dostala povolení pracovat pod službami města Dobříš jako restaurátor. Jezdila po okolí, kontrolovala památky a psala stanoviska. „Je to krásné, ale bylo to zoufalé, protože ty památky byly v hrozném stavu, bořily se, ničily se. Památky na kapitalismus, feudální, církevní památky, to všechno bylo potřeba tak nějak trochu potlačit,“ vzpomíná.

Zora Rysová současně každý rok žádala o to, aby mohla jet navštívit svou sestru do Anglie. A každý rok byla odpověď stejná: ‚Není to možné.‘ Přibližně v roce 1986 nakonec Zoru za sestrou pustili. „Doufali, že tam zůstanu. Ale já jsem se vrátila,“ říká dnes a směje se.

Červená záře nad Prahou

Blížil se 17. listopad 1989 a Zora Rysová věděla o plánované studentské manifestaci na Albertově. Chtěla se tam jít podívat, ale byla restaurovat v Dobrušce, a když jela přes Hradec domů, spoj na Prahu jí ujel. „A já jsem věděla, že už se do Prahy nedostanu včas,“ vypráví Zora Rysová. Nakonec se otočila a jela na statek, kam dorazila večer. „A nad tou Prahou, nad lesem směrem na Prahu, byla červená záře,“ popisuje s tím, že si říkala, že se v hlavním městě určitě něco stalo. 

Na demonstrace se do metropole dostala po několika dnech. „Když jsem tam prvně přijela, byl to takový rozdíl. Všude v metru, v podchodech, na výlohách byly vylepené plakáty s takovými krásnými hesly, za která by vás týden předtím zavřeli. Úžasné,“ vybavuje si Zora Rysová. Stále ale nebylo jasné, co bude. „Bylo to napínavé.“

Na dotaz, čeho se nejvíc bojí, Zora Rysová odpovídá: „Že by mě někdo mohl přinutit dělat to, co nechci. Co myslím, že je špatně. Že by mě někdo přinutil někomu ublížit. Díky bohu se to zatím nestalo.“