Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Ing. Vít Ryšánek (* 1942)

Nikdy nebylo tak dobře, aby nemohlo být lépe

  • narozen 25. března 1942 ve vesnici Grymov na Hané

  • v květnu 1945 zažil ústup německých vojsk a příjezd Rudé armády

  • roku 1953 byl svědkem kolektivizace v Grymově a okolí

  • na 1. máje 1962 se na Petříně stal svědkem spontánní manifestace mladých lidí

  • v srpnu 1968 zažil příjezd okupačních vojsk do Prahy

  • 28. března 1969 se účastnil oslav vítězství našich hokejistů nad SSSR

  • v roce 2016 žil se svou ženou v pražském Břevnově

Rodná Haná

Vít Ryšánek pochází z úrodného moravského kraje Haná, z malé vesničky Grymov nedaleko Přerova. Ke koloritu vesnice tehdy patřil zejména cukrovar, železniční dráha a řeka Bečva, u které postupně poznal každý kámen. Řeka a most přes ni provázely jeho mládí. Ve vzpomínkách se objevují záblesky okamžiků z konce druhé světové války, kdy místní krajinou projížděly kolony německých vojáků prchající před blížící se sovětskou armádou. Netrvalo dlouho a přijely další kolony, tentokrát i s velbloudy. Čtete dobře. Většina dětí z českých a moravských končin viděla velblouda poprvé v cirkuse. Malý Vítek uviděl toto exotické zvíře poprvé na zahradě domu s příchodem Rudé armády. Malá letadla na obloze, která zanechávala za sebou čáry, ho fascinovala. Pro jejich velikost je nazýval „mladými letadly“. Základní školu do páté třídy absolvoval na vesnici, od šesté třídy pak dojížděl do Přerova, kde pokračoval ve studiu na strojní průmyslové škole.

„Slavná“ padesátá

Přišla padesátá léta, ale o jejich dramatičnosti se Vít Ryšánek dozvěděl až později od svých rodičů, kteří mu vyprávěli o osudech sousedů v době tzv. kolektivizace. Některé situace však zažil jako přímý účastník a může o nich podat svědectví. Osmdesát až devadesát procent lidí v Grymově se živilo zemědělstvím. Byli to menší zemědělci a o nikom z nich se nedalo říci, že by to byli statkáři, pro které si komunistický režim vymyslel označení „kulaci“. Úrodná Haná poskytovala celkem slušnou obživu. To byl i důvod, proč většina zemědělců v Grymově po vstupu do družstva netoužila.

Otec nakupoval nové stroje a nová zařízení a patřil k pokrokovým zemědělcům. Jednotné zemědělské družstvo zde vzniklo v roce 1953. Nemělo však dlouhého trvání a rok poté se rozpadlo. V okolních vesnicích běžela kolektivizace naplno, podpořena zavíráním statkářů do vězení. Grymov však stále přešlapoval na místě. Ba co víc, lidé se vrátili k původnímu samostatnému a osvědčenému způsobu hospodaření, což se ovšem nelíbilo stranickým činovníkům v okrese. Grymovské obyvatele k socializaci jejich vesnice přivedla až tragická zpráva, že jednoho statkáře ve vězení zabili a pozůstalým nevydali tělo k řádnému pohřbu. Začal se šířit strach a lidé nejen v Grymově si začali uvědomovat, čeho je komunistický režim pro naplnění svých cílů schopen.

Kolektivizace v Grymově

Červenec 1957. Nádherný letní den. Vít Ryšánek se svým otcem natrhal dva velké košíky třešní a vracel se do Grymova, který byl již v té chvíli plný osobních automobilů. Na tu dobu věc neobvyklá. Agitátoři přijeli místní obyvatele přesvědčovat o vstupu do družstva. Do každého domu ve vesnici vstoupili dva nezvaní agitátoři. „Umíte si představit, že k vám domů někdo přijde a začne vám vyprávět, že tak, jak to děláte, to neděláte dobře, že byste to měli dělat jinak?“ Pro vznik družstva agitovali lidé, kteří neměli s hospodařením a zemědělstvím žádné zkušenosti. Radili lidem, kteří svou práci dělali dobře, rozuměli jí a měli ji rádi.

Agitátoři sdělili otci, že pokud nevstoupí do družstva, mohou se jeho děti rozloučit se studiem. V té době byl pamětník na střední a jeho sestra na vysoké škole. Metody přesvědčování byly nevybíravé a jednalo se doslova o teror! Samozřejmě se našli lidé, kteří do družstva vstoupili rádi. Byli to zejména ti, které práce v zemědělství nebavila a těžce nesli, že se mají starat o polnosti a zvířectvo. Neměli k tomuto způsobu obživy takový vztah jako například otec Víta Ryšánka. „To nebyli zlí lidé ani lenoši, ale protože do družstva vstoupili první, dostali vedoucí funkce. Do čela se tak postavili lidé, kteří na to byli nejméně šikovní a byli nejméně zdatní.“ K práci v zemědělství pamětník netíhl tak jako jeho otec a svou budoucnost viděl v jiné profesi. Po skončení studií v Přerově odešel do Prahy, kde začal studovat Strojní fakultu na ČVUT.

1. máj 1962

Bylo mu v té době dvacet let a žil naplno studentským životem. 1. května 1962 vyrazil se svou kamarádkou na pražský Petřín k pomníku Karla Hynka Máchy stejně jako stovky dalších mladých lidí. Sešli se, aby zažili něco, co má v sobě velký kus romantiky a poezie. Bylo to v době, kdy po celém světě sílilo studentské hnutí a totalitní režimy se ho zároveň snažily potlačovat. Ani Československá republika a Praha nebyly v té době výjimkou. Tehdy vpodvečer se u zmíněného pomníku sešly asi tři stovky lidí. Mladí se chtěli bavit, většinou čekali, že budou baveni, ale žádný program pro toto setkání neexistoval. Po určité době se lidé začali nudit. Někdo se ujal slova a deklamoval, ale to se nesetkalo s úspěchem.

Kdosi v davu sebral odvahu, podpořenou soumrakem a tím, že již nebylo téměř vidět do obličeje, a začal provolávat hesla. V té době byl krátce ve funkci ministr vnitra Lubomír Štrougal, když předtím skončil ministr Barák. Z davu se ozvalo heslo: „Dejte nám sem Baráka, ať mu někdo nafláká“ a mělo ohlas. Ihned vznikla i jiná, vulgárnější varianta tohoto hesla, což byl ale za celou dobu akce jediný případ, který překročil hranici slušnosti. „Úspěch mělo i heslo: ‚Maso je v Kolíně. Ale nad Rýnem!‘“ Dav reagoval i na tehdejší finanční podporu Kuby ze strany českých komunistů: „Ještě jednu Kubu a utřeme hubu!“

Zcela v souladu s tehdejšími postupy úřadů byl na této akci přítomen i příslušník Sboru národní bezpečnosti. Začal veřejně projevovat svůj nesouhlas s průběhem tohoto setkání, a dokonce vyzýval přítomné, aby se rozešli. „Pravděpodobně se ne vlastní vinou skutálel dolů ze svahu,“ říká Vít Ryšánek.

Příslušník SNB šel tento incident nahlásit svým nadřízeným. Na místo se již vrátilo větší množství policistů, kteří petřínské shromáždění obstoupili a začali přítomné legitimovat. Dav na vzniklou situaci reagoval skandováním dalšího hesla: „Neboj se, hochu, sejdeme se v lochu!“ Všechno probíhalo mezi osmou a půl desátou hodinou večerní. Dole pod Petřínem byla připravena policejní auta, tzv. antony, a došlo i k zatýkání.

Hysterická reakce režimu

V dalších dnech již všechno prosáklo na veřejnost, režimní tamtamy pracovaly spolehlivě. Děkan strojní fakulty Pešina uspořádal schůzi se studenty a vyprávěl, „co hrozného, nepřátelského a nepřípustného“ se před několika dny na Petříně stalo. Přítomné pak vyzval k tomu, aby o tom podali svědectví, pokud se této akce někdo zúčastnil. Přihlásil se jeden student, který vylíčil sled petřínských událostí v jiném světle, než jak je interpretoval děkan Pešina. Výsledkem bylo vyloučení tohoto studenta ze studií. O zdramatizování celé věci se postaral zejména Sbor národní bezpečnosti, který akci vyhodnotil jako nepřátelskou a nebezpečnou.

Ten večer se pamětník stačil vrátit do studentských kolejí na Děkance v Praze 4 do 23.00 hod. V tu dobu se koleje zavíraly a každý, kdo přišel později, měl kázeňský problém a byl zapsán do knihy pozdních příchodů. Všechny, kteří se ten večer vrátili pozdě, si vedení vysokých škol zvalo k pohovorům a k vysvětlení, kdo kde byl. Pokud student dostatečně nevysvětlil, kde se ten večer nacházel, byl ze studií vyloučen. To postihlo i pamětníkova kamaráda Stanislava Strouhala z Přerova.      

Mistři konspirace

Komunistický režim byl mistrem ve vytváření nejrůznějších konspiračních teorií a události, které následovaly po petřínském 1. máji 1962, jsou toho důkazem. Karel Hynek Mácha byl současníkem maďarského revolučního básníka Sándora Petöfiho a v roce 1962 uplynulo šest let od maďarské kontrarevoluce. Politické špičky z těchto skutečností vydedukovaly, že tímto způsobem začínaly nepokoje v Maďarsku. Že by mohla vzniknout kontrarevoluce i u nás a že je třeba mít dění pod kontrolou. Pro SNB se tak petřínské setkání stalo velkou nepřátelskou protirežimní akcí. To je v naprostém rozporu s tím, jak celou akci viděl Vít Ryšánek. „Dám hlavu za to, že to vzniklo spontánně a že to nikdo neorganizoval...“

Asi za půl roku se setkal se svým strýcem, který byl proděkanem pedagogického institutu v Ostravě. Když mu o petřínském setkání vyprávěl, jeho reakce se velmi podobala reakci zmiňovaného děkana Pešiny. „Poučil mne, že to nebylo tak, jak jsem to já na vlastní oči viděl.“ V následujících letech vyděšený komunistický režim neponechal nic náhodě. Zejména v následujících letech 1963–1965 došlo pod Petřínem vždy vpodvečer 1. máje doslova k policejním manévrům. Většina lidí dnes nemá o této události z roku 1962 ponětí a zřejmě o ní nikdy ani neslyšela. Neunikla však pozornosti písničkáře Vlastimila Třešňáka, který se o ní zmiňuje v jedné ze svých písní: „Večer na Petříně zjistíš, že novej Bach vystřídal starý Bachy.“

Rok 1968

Po ukončení školy přišla další životní etapa, svatba, rodina a 21. srpen 1968. Tu noc probudil Víta Ryšánka hluk přistávajících letadel, která směřovala na pražské ruzyňské letiště. Bydlel tehdy s rodinou v Motole, a když se ráno dozvěděl, co se v naší republice přihodilo, byl šokován. V tramvajové vozovně v Motole vyfasoval kbelík s vápnem a na jednu velkou zeď napsal velkým písmem v azbuce: „Iditě domoj.“ U obsazeného Palackého mostu se neúspěšně snažil diskutovat se sovětským důstojníkem, který byl při této debatě jištěn dvěma ozbrojenci.

V prosinci 1968 nastoupil Vít Ryšánek na půlroční vojenskou službu v Praze a kuriozitou je, že byl ubytován v místnosti s o mnoho let později neblaze proslulým Miroslavem Štěpánem, funkcionářem SSM a KSČ, který již tehdy na vojně dělal politruka. V době vojenské služby zažil pamětník události spojené se sebeupálením Jana Palacha, ale pouze v kasárnách, kde byli vojáci koncem ledna 1969 preventivně uzavřeni. Palachův pohřeb se konal 25. ledna 1969 a stal se velkou manifestací proti tehdejší komunistické moci. Stejnou manifestací byly i oslavy vítězství našich hokejistů nad Sovětským svazem 28. března 1969 na Václavském náměstí, kterých se Vít Ryšánek zúčastnil. Vykřikovala se ostrá protikomunistická hesla. „Najednou to cinklo, řinčela výkladní skříň a Aeroflot byl zdemolován.“ Tato událost se pro komunistický režim stala záminkou k tvrdým represím a postihům.

21. srpen 1969, první výročí okupace, se stal příležitostí k protestům, které se odehrávaly převážně v Praze a za účasti velkého množství lidí. Na druhé straně pak za účasti mnoha milicionářů a slzného plynu. Vít Ryšánek byl svědkem, jak na smíchovské straně u zdymadla stálo připravených asi šedesát tanků. Na toto místo došel se svým známým, jedním norským profesorem, který byl tou dobou na návštěvě v Praze. Jeden z velitelů tanku uměl anglicky, a tak s ním profesor mluvil o vzniklé situaci.

Do práce v černém

Na den výročí okupace bylo také vyhlášeno disidenty, jak se říkalo odpůrcům komunistického režimu, aby se do práce šlo v barvě smutku. Vít Ryšánek přišel do práce v černém oblečení, s černou kravatou, a nebyl sám. Podobné masovější akce se však postupně stále více rozplývaly, až je zadusila nastupující normalizace, která znamenala konec nadějí na reformu komunistického systému.

Pamětník v té době pracoval v podniku ZPA Jinonice. Poblíž, ve Stodůlkách, byla posádka sovětských vojáků, kteří si jezdili k nedaleké pumpě pravidelně pro vodu. Jednou přijeli k pumpě, a ta byla zabetonovaná.

Členství v KSČ jako vstupenka do zaměstnání

Nastala doba, kdy se na personálních odděleních zaměstnavatelé začali ptát uchazečů o práci, zda jsou členy komunistické strany. O tom se přesvědčil i Vít Ryšánek, když žádal o práci v Domě bytové kultury v Praze 4. „Nejste ve straně? Tak to sem vůbec tu přihlášku nedávejte, to se vás netýká!“ zněla odpověď. Později zakotvil v Nemocnici Na Bulovce, kde pracoval v oddělení pro aplikaci počítačů v klinické biochemii. V roce 1976 natáčela právě na Bulovce režisérka Věra Chytilová film Hra o jablko a s Vítem Ryšánkem některé scény týkající se záběrů ve výpočetním centru konzultovala.

Od roku 1981 byl pamětník zaměstnán v Národním divadle. Pracoval zde jako počítačový technik a měl na starost styk s veřejností. V roce 1983 při znovuotevření po rozsáhlé rekonstrukci pořádalo divadlo zvláštní představení pro vybrané skupiny obyvatel ze všech okresů v Čechách a krajů na Slovensku. Při té příležitosti navštěvoval všechny hlavní okresní představitele, což byli bez výjimky členové strany, a zažil i úsměvné příhody: „Jeden tajemník nás přijal a tou dobou dopoledne už byl ve stavu, kdy nebyl schopen řídit motorové vozidlo. Přicházející soudruhy zdravil žoviálním Pozdrav pámbu.“   

Přiblížil se rok 1989

Vít Ryšánek nebyl nikdy příznivcem komunistické ideologie. Blížil se pomalu konec osmdesátých let a s ním se stále více projevoval veřejný odpor vůči režimu. 28. října 1988 zažil u Stavovského divadla policejní zákrok za použití vodního děla. Policejní komando obklíčilo demonstranty a začalo do nich bušit pendreky. „Na mne ale pendrek nezbyl,“ říká pamětník. Nikdy neměl s komunistickou mocí vážnější problémy a nebyl perzekvován. Hůře však dopadl jeho strýc, který byl odsouzen na čtyři roky, jež si odseděl v Podbořanech, za to, že se spolu s ostatními katolíky scházel na poutním místě Hostýn na akcích zaměřených proti tehdejšímu režimu.

Vít Ryšánek Listopad 1989 velice přivítal, a jak říká: „Bylo to pro mne zadostiučinění.“ To, co následovalo po roce 1989, ho ve vzpomínkách vrací k projevu prezidenta Novotného z roku 1963, kdy se měnil název naší republiky Československá socialistická republika. „Novotný hovořil o tom, že zde bude nová společnost a vzniknou podmínky pro to, že vznikne charakterově nový, lepší, socialistický člověk. Došlo k převratu a ukázalo se, že koryto je prázdné. Je-li koryto prázdné, ale zbyl nám ten lepší, socialistický člověk, tak s tím lepším člověkem to nastartujeme a bude dobře. Ukázalo se ale, že nejenom koryto je prázdné, ale nebyl tady ani lepší, socialistický člověk. Co dobrého tedy po komunismu zbylo?“ V souvislosti se zdravotnictvím, ve kterém Vít Ryšánek působil po roce 1989 také jako ředitel podniku OÚNZ, říká: „Komunistická koncepce myslela téměř na všechno, ale postupně tak ztěžkla, že se z ní vytratila veškerá osobní zodpovědnost. A nejenom ve zdravotnictví. A jak to dopadlo, víme všichni...“

Našeho prvního českého prezidenta Václava Havla měl možnost, jak sám říká, vidět trochu zblízka. A jak ho hodnotí? „Byl to především bohém. Neviděl bych ho jako anděla a měl jistě i své slabiny. Nebyl dobrý manažer a ani dobrý ekonom. Ale étos jeho nadhledu a myšlenka, že by se měly věci řešit s pomocí pravdy a lásky... K tomuto se hlásím, byť je tento princip dnes poznamenán samými šrámy a výhradami. Myslím si, že nadstavba a filozofická podstata naší společnosti by na jeho myšlenky měla navázat. V tomto ohledu si myslím, že z prezidentů, kteří nám po převratu vládli, byl ten nejvhodnější.“  

Vít Ryšánek žije se svou ženou ve svém domě v Praze-Břevnově. Píše básně a jeho vášní se stalo putování k soutokům řek a sběratelství pohlednic. V souvislosti s těmito koníčky je držitelem řádně zapsaných českých rekordů. Snaží se zlepšovat věci ve svém okolí. A jeho recept či životní vyznání? „Každý z nás může na svém políčku či záhonu něco dělat. Neměli jsme tady v ulici vývěsku, neměli jsme kde pověsit parte nebo sdělit, že se někomu ztratila kočka. Tak jsem vývěsku udělal a visí. Máme se dobře a můžeme toho hodně udělat pro to, abychom se měli ještě lépe. Uvědomil jsem si také, že dobrodružství nemusím hledat na opačném konci zeměkoule. Já bych totiž jinde umřel steskem. Toto je moje země a tady chci být.“