Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vratislav Rýpar (* 1948)

• narozen 14. února 1948 v Praze

• roku 1963 vstoupil do Svazarmu coby radioamatér

• v letech 1964–1968 zvukařem bigbeatových kapel

• nastoupil do Československé televize

• v letech 1971–1973 sloužil na vojně jako radista, servis vysílačů (17. spoj. pluk PVO)

• po vybudování studia na Kavčích horách pracoval v servisní a měřicí skupině

• pečuje o technické památky, zejména televizní

Zrození „televizáka“

Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si malý Vráťa zvolil lákavou profesní dráhu svého otce-chemika. Při jeho kutilské povaze není vyloučeno, že by se z něj stal postrach sousedů, děsící okolí ohlušujícími explozemi a jinými pyrotechnickými hrátkami. Nakonec se však rozhodl pro cestu snad méně efektní, ale s dosahem mnohem větším.

Vratislav Rýpar se narodil 14. února 1948 v Praze. Jeho otec byl chemikem, zpočátku potravinářským, pak farmaceutem, později se přeorientoval na kovy, jejich korozi pod vlivem radioaktivního záření, tedy na jadernou technologii. Nebylo divu, že takové zaujetí zapůsobilo i na syna, který studoval stejný obor. Po čase jej ale nakonec přilákala elektrotechnika. Ale o to se, zřejmě mimoděk, zasloužil jeho otec: „Táta tam měl nějaké součástky, tak jsme sestavili krystalku, což jeho bavilo a mě to bavilo taky. Potom jsem začal chodit do kroužku pionýrského domu, to je v Grébovce, tenkrát se to jmenovalo Ústřední dům pionýrů a mládeže Julia Fučíka. Tam jsem byl v radiokroužku a také v motokroužku. Na jednom z letních táborů jsem udělal zkoušky na motocykl, kterému se říkalo moped... a elektrotechnika – v tom Ústředním domě pionýrů a mládeže člověk nachytal takové začátky. Další začátky jsem nachytal doma, když jsem přečetl Pacákovu Praktickou školu radiotechniky, což je knížka, která je velice přístupně psaná a odkazovala na tehdejší součástkovou základnu. Tak podle té knížky jsem si postavil dvoulampovku. Na to jsem byl velice hrdý – ono to hrálo!“

V časech studentských přišly taneční. Mladý muž brzy došel k tomu, že hemžení párů na parketu není nic pro něj, a tak místo společenského tance vždy vyrazil v tanečním obleku do dejvické svazarmovské kolektivní radiostanice OK1 KZD, kde se naučil telegrafii a udělal si zkoušky radiového operátora. „V momentě, kdy měla být prodloužená nebo něco takového, kam měli být pozváni rodiče, tak to prasklo, že já netancuju, že na moji taneční legitku tancuje někdo úplně jinej a já místo toho dělám ‚pípací‘ zkoušky.“

Ve Svazarmu získal posléze i licenci jako amatér-vysílač. Přestože už se v elektrotechnice „zabydlel“ natolik, že mu nedělalo problém postavit vysílač, nastoupil vysokoškolské studium chemie. To se ale zkomplikovalo: rodiče byli nuceni řešit bytovou otázku způsobem tehdy jedním z mála možných, tedy stavbou domu svépomocí. Kombinace práce zedníka se studiem však představovala takovou zátěž, že po několika pokusech na vysokoškolské studium rezignoval.

Srpen 1968

Srpnová invaze zastihla Vratislava Rýpara téměř doslova se zednickou lžící v ruce. V té době již trvale bydlel ve sklepě rodícího se domu, protože to bylo praktičtější než přejíždění z domova. V kritické době „...jsem přijel na svém mopedu na Václavské náměstí a mám dokonce pocit, že na jednom z těch záběrů, které byly v televizi jako dokumentační z té doby, ono jich zase tak moc není, že jsem tam někde v pozadí na tom mopedu vidět. Byl jsem tam u rozhlasu, když tam bouchl ten tank. On tam tedy nebouchl tank, bouchl muniční vůz, to tam rozházelo granáty po celém prostoru. Pak jsem se zase vrátil domů. Říkal jsem si, co já se tady budu do toho míchat, tady nic nepomůžu. Tak jsem poslouchal rádio a k tomu jsem pokládal jednu cihlu za druhou… Měl jsem doma vysílačku, takže jsem jedno z těch ilegálních vysílání Československého rozhlasu, které jsem chytal na velmi krátkých vlnách, hodil z přijímače do modulátoru a vysílal na nějakém kmitočtu, aby to bylo lépe slyšet. Nikdo mě nezaměřil, takže jsem měl kliku.“

V té době celá rodina uvažovala o emigraci: oba rodiče měli lukrativní nabídky na práci v zahraničí, ale pomyšlení na dům, do kterého vložili tolik úsilí a času, je od úmyslu odejít odradilo. Pro pamětníka byl dalším popudem odchod většiny členů bigbeatové skupiny Saze, které dělal zvukaře. Všichni členové se postupně vytratili do Spojených států. Frontman skupiny Ivan Král se za „velkou louží“ uchytil velmi dobře, dodnes zpívá a dokonce spolupracuje s Patti Smith. Na druhou stranu mu ale pomohla činnost se skupinou k dalšímu živobytí doma: bubeník Jirka Bělič si přivydělával brigádou u České televize v tzv. místním poslechu v Orebitské ulici. „Místní poslech je, když někam přijedou přenosové vozy a je potřeba tu věc zazvučit, tak tam přinesou své reprobedny. Místní poslech pak znamená, že oni tam z těch reproduktorů, které tam dovezou, takové ty dřevěné rakve, tenkrát to nebyly plastiky, tak z těch jde to, co tam pouští režie. To znamená, na tom place, tam se nejenom zvuk natáčí, ale tam se taky na to místo zvuk pouští. To jsou nejenom pokyny, ale třeba nějaká hudba, třeba podkresová…“

Tuto brigádu tedy převzal po kamarádovi, ale po nějakém čase tento způsob práce přestal být udržitelný. Aby nebyl považován za parazita, mohl být člověk v produktivním věku pouze student nebo pracující s razítkem v občanském průkazu.

Zaměstnancem televize

„Tak jsem zašel na osobní oddělení a říkal jsem, že když už v té televizi takhle šaškuju, jestli by tam neměli místo, že bych to tam zkusil nastálo. On říkal: ‚Tak teď tady máme jenom pomocného technika v přenosech, to byste vážně chtěl dělat?‘ Já jsem povídal: ‚Co to obnáší?‘ ‚No, to jsou takový ty, když se přijde na plac, tak tam vytáhnou kamery, natáhnou k nim kabely a při natáčení, protože ten kabel je těžkej, tak musejí ten kabel přidržovat, když kamera jede dopředu na vozejku, tak aby nehlučel, a takovýhle věci, to je těžká fyzická práce!‘ Já jsem říkal, to mi nevadí, zkusím to. Takže jsem tam nastoupil jako pomocný technik, začali jsme jezdit na všechny možné přenosy, naučil jsem se rozlišovat, jaká kamera je jaká, který kabel je který... Když tam nebyla práce, což se někdy stalo, že jsme čekali na place, jestli něco nebude, tak jsem tam okukoval, jak ty kamery vypadají zvenčí, uvnitř, protože v té době už jsem s tou elektrotechnikou – radiotechnikou byl seznámen docela dost. Tak jsem si říkal, že by nebyl problém zaskočit za jakéhokoli technika, který tam je, protože po čase člověk odkouká všechno, co tam dělají. No, nezaskočil jsem za technika, dokonce jsem nějaký čas pomáhal v mechanické dílně, abych si očuchal všechny ty nástroje, ty soustruhy, frézky, jak se s tím zachází a podobně, takže to bylo zajímavé a užitečné. Byl jsem v kabelové skupině. Když někdo přetrhne kabel nebo vytrhne konektor, tak to tenkrát byla strašná spousta tenkých drátků a ono je to docela umění zaletovat. Lidí, kteří vládli precizně pájkou, nebylo tak moc a já jsem byl jedním z nich. Takže jsem tam byl v té kabelové skupině a odtud jsem odešel na vojnu.“

Jako většina mladých mužů vůbec netoužil po náruči „matky armády“, vyhýbal se jí v rámci možností, ale vojenská služba ho nakonec neminula. Po několika letech úhybných manévrů neměl již ten pravý branecký věk a také jeho duševní obzor byl o trochu širší než u typických odvedenců, ale naštěstí i na vojně zůstal v oboru: zařadili ho k radistům.

Lahůdková vojna

„A nešel jsem k ‚pípákům‘, co dělají telegrafii, ale vzali si mne – oni tomu říkali radiovej mechanik, ale v podstatě je to servis vysílačů. Což byla vojna lahůdková. Ten kurz byl sice v Popradu, ale základ tý celý naší činnosti byl v Praze na Pohořelci, tam byl armádní soubor a taky sovětská posádka a my jsme byli v tom nejzadnějším traktu. Činnost tý naší skupiny spočívala v tom, že v momentě, kdy někde na nějakým tom vysílacím ranči, které byly kolem Prahy vždycky na nějakým šikovně umístěným kopečku, odkud to dobře vysílalo, tak zavolali, že jim to přestalo chodit, že mají nějakou poruchu nebo něco takovýho, a my jsme tam vyrazili. Na to konto, to byl zvláštní systém, jsme měli neustále u sebe vycházkovou knížku a naší povinností bylo tam mít podpis náčelníka, zajistit, aby tam byl pro případ výjezdu. Protože ne vždycky bylo možný jet autem a takový ty, co byly v dosahu městský dopravy, tak člověk vzal brašnu s nářadím, nasedl na tramvaj nebo na autobus, protože po čtvrté hodině honit pojízdnou dílnu, to přece nebylo rentabilní. No, tam se přijelo, zařízení se spravilo, uvedlo se to do provozu a člověk se zase vrátil. Samozřejmě se daly dělat kouzla, náčelník byl bezvadnej chlap, on věděl, že se může na svůj mančaft spolehnout, tak nám nedělal dusno.“

Takové celkem příjemné poměry zažil u spojovacího pluku, který zajišťoval spojení na úrovni vrchního velení PVOS (Protivzdušné obrany státu). Kuriozitou pro labužníky bylo to, že jedno ze středisek bylo umístěno v nynější budově č. 36 v areálu Psychiatrické léčebny.

„V Bohnicích jsme měli jeden vyhrazený pavilon, byly tam sloupy vysílačů... a naproti přes plot tam byl pavilon, kde byly – nevím, jak to nazvat – diagnóza byla ‚padlé dívky‘. Což bylo úžasný, když proti sobě byli vyhládlí vlčáci, který byli v kurzu, mladý kluci, který byli nadržení a nemohli ani domů, protože vycházek moc nebylo, dokud člověk nebyl usazen na svým definitivním místě, a na druhým konci byly tyhle ty…“

Ale tak citlivý obor, jako je protivzdušná obrana, se těšil nemalé pozornosti VKR (vojenské kontrarozvědky). Příslušníci této složky, jak obávané, tak nenáviděné, seděli na dvou židlích: patřili pod SNB (Sbor národní bezpečnosti), ale jejich působiště bylo ve vojsku.

„Asi tak čtrnáct dnů, tři neděle poté, co jsem tam [na stálé pracoviště – pozn. KK] přišel, tak si mne zavolal do kanceláře ‚kontráš‘, plukovník, Václavíček se jmenoval, že je jako od kontrášů, a říká, že zvláštní pozornost mám věnovat zahraničí a kdovíco ještě dalšího. V tom momentě, kdybych něco viděl, kdybych se dozvěděl nějaký věci, které by mohly kontrarozvědku zajímat, tak místo toho, abych to hlásil služebním postupem, tak to budu hlásit přímo jemu. ‚Tenhle papír podepíšete, že jste tomu rozuměl, a o této naší schůzce nebudete mluvit.‘ Tak jsem to podepsal, asi to podepsali všichni, kteří tam byli…“

Žádná zvláštní aktivita nebyla vyžadována: „Dvakrát nebo třikrát si mne ten major pozval, říkal tomu pozvání na kafíčko, jestli bych něco mohl říct. Co jsem měl říct: spravoval jsem vysílačku. ‚A někdo nějaký řeči neměl?‘ Ne, proboha proč?“

Vojnu trávil hlavně v Praze na Pohořelci, ale také se zúčastnil cvičení Štít 72, které probíhalo na Slovensku.

„Cvičení prošlo bez úhon, pak mě propustili a šel jsem zpátky do televize. S těmi kontráši už jsem do styku nepřišel, nijak mne neobtěžovali. Když se se mnou rozloučil, tak mi popřál příjemnej civil, ptal se, jestli nechci navázat spolupráci se Státní bezpečností. Já jsem říkal, že ne, a on říkal: ‚Jo, v pořádku.‘ Takže jsem byl zřejmě veden v té kontrarozvědce, ale tím to skončilo.“

A vojna mu také překvapivě pomohla k další kariéře v České televizi: setkal se s několika záložáky, kteří shodou okolností také pracovali u televize. Když vyslechli příběh postaršího záklaďáka, navrhli mu, aby se ucházel o zajímavější práci. Slovo dalo slovo a televizní nadšenec skončil u Ampexů. To byl vrchol techniky i na Západě.

Zpátky v civilu – a u televize

„Já jsem šel k provozu, do Měšťanský besedy, odtud se tenkrát vysílaly Televizní noviny. Což byl vlastně ten nejostřejší provoz, kterej se dal v té době vymyslet. Tam se nabírala, kromě toho, že se natáčelo ze studií, ty hovory s někým, tak tam se nabírala eurovizní televizní výměna, dělaly se z toho sestřihy a ty se odbavovaly do Televizních novin. Dvě věci: jednak člověk měl trvalej přísun necenzurovanýcho zpravodajství ze Západu, ale ne sestříhanýho, syrovýho. Tam člověk viděl věci, které se nikdy na obrazovku nedostaly, ani tam u nich, a to z toho důvodu, že to byly třeba záběry příliš drsný nebo se prostě nehodily. Natočili to, nabídli do té výměny, ale celej ten záběr tam nebyl, z toho se udělal třeba jenom sestřih, vybralo se tady to, buď z důvodů ideologických, nebo z důvodů propagandistických, a řekl bych, že to platilo na obou stranách. Ale ten syrovej materiál, jak to zpravodajci natočili, tenkrát na filmový kamery, černobíle, tak jsme to tam měli. Něco šlo z filmu a něco šlo přímo tady z týhle výměny. To, co nebylo přímo urgentní, tak šlo do televize na šestnáctimilimetrových filmech ve škatulích, poštou, a to, co bylo velmi čerstvý, tak to šlo právě vzduchem přes intervizní a eurovizní výměny. My jsme posílali všechno, co jsme měli, oni posílali všechno v tomto směru, prostě to bylo – nevím, jak to kdo platil, já mám dojem, že to bylo na základě reciprocity.“

Samozřejmě i technici prožívali stavy vzrušené až infarktové, televize byla hlavní nástroj propagandy a obzvláště při přenosech veledůležitých stranických projevů nesmělo dojít k výpadku. Ale občas došlo…

Malér s Brežněvem

„Byl tam průšvih s Brežněvem. Ten nebyl u nás, ten byl na Hradě. Když tady byl na návštěvě Leonid Iljič, tak byl připravený přenos, tuším, že z Vladislavskýho sálu, všechno pětinásobně jištěný, ale problém byl, že přenosové vozy potřebujou elektřinu. Tu dostaly na Hradě z hradní zásuvky, ale protože tam bylo všechno přísně střežené, tak jsme dostali kabel a bylo nám řečeno: tak si to tam píchněte, z toho vám půjde proud a je tam dostatečný jištění, aby vám to utáhlo. Samozřejmě, oni na tu síť měli navěšený ještě nějaký jiný světla, prostě v přenosu prásk, tma, tam vypadl jistič, ke kterýmu se nikdo nedostal, protože to bylo za sedmi zámky. No co, přenosáci tam samozřejmě měli agregát a startovali ho. Ale agregát udělal chcíp, chcíp, chcíp! Než se povedlo ho znovu nastartovat, tak snad půlka Brežněvova projevu byla pryč. Nevím, jestli to bylo dvacet minut, nebo půlhodina, to bylo prostě strašný. Tenkrát to bylo braný jako sabotáž, náš elektrikář, který za to absolutně nemohl, tak byl propuštěnej. Pak se z toho, co se natočilo, protože to natočil snad ještě někdo jinej na film, tak se to z toho sestříhávalo, dávalo dohromady. My jsme tam měli osazení dvěma novejma strojema, což byly á-bé-er dvojky, od Ampexu – krásnej, hezkej, placatej stroj, ale ještě provozně nezaběhlej, ze začátku byl velmi nespolehlivý, protože se mu přehřívaly zdroje. Když se ten zdroj příliš přehřál, tak to prostě chcíplo, stroj se zastavil, všechno zhaslo a člověk se mohl jít klouzat. V tu dobu ty stroje byly skutečně ještě nevychytaný, zezadu na to funěly ventilátory… Já a Jirka Pleile jsme ty stroje znali nejlíp, provozně jsme to měli ošahaný. Tak jsme tam na tom dělali sestřih. Magnetickej střih na Ampexu byla komplikovaná věc, taky se to dělalo manuálně, muselo se počítat ‚deset, devět, osm, sedm...‘ a tak dále, muselo to bejt v souběhu, muselo se stříhat v místě, kde nevznikne nějakej cukanec, protože to nebyl střih na okýnko, to byl střih na cit těch dvou lidí, jak byli sehraný. A na chodbě stáli divný pánové a bylo nám řečeno, že jeden jedinej průšvih, jedna jediná závada, která by se tady vyskytla, tak jak jste tady, okamžitě jdete pryč, za mříže…“ Nakonec to dobře dopadlo, Damoklův meč tentokrát zůstal viset.

Pokažený Týden na obrazovce

Jenže se nemuselo jednat o stranické špičky Sovětského svazu, stačilo pokazit projev domácího dělnického soudruha schválený do vysílání a byl z toho malér. Jeden příklad za všechny: dělaly se výběry pro pořad Týden na obrazovce. „To nám navezli originály, my jsme tam měli dva stroje, byl to poměrně velkej časovej stres, z jednoho stroje se to točilo na druhej, udělal se předvýběr z těch věcí, který by mohly být použitelný z těch originálů…“ Jenže co čert nechtěl, při sehrávání bylo omylem smazáno asi deset vteřin originálu veledůležitého projevu. Co s tím? „Největší experti, co jsme tam měli, myslím, že do toho byl namontovanej Ivo Bohdan z údržby, kterej byl mistr přes tyhle stroje, Vláďa Bezděk u toho byl a další… Ti se tenkrát zavřeli na noc s tímhle nešťastným páskem a začali kouzlit sestřih.“

Mezeru v obraze vyplnili okolním materiálem. Díky technickému mistrovství a také redakčnímu citu se podařilo zvládnout i tu nejchoulostivější část práce – zvuk. „Jak ten pán povídal, tak vybrali z těch kusů projevu, co by tam asi tak nějak mohlo pasovat délkově, stylem řeči, modulací a tak dál, v mezerách, což v tehdejších poměrech, když se to takto stříhalo, tak to bylo neuvěřitelný. Tak z toho sestavili věc, která vypadala z technickýho hlediska naprosto dokonale, a tak nějak na sebe ty slova i navazovaly. Celej ten výslednej sestřih, kterej udělali, přepsali na novej pás, čímž byly smazaný stopy po těch střihách, přetočili to na tu originální cívku, tu dali do krabice a pryč s tím.“

Okamžik pravdy nastal při kontrolní projekci onoho pořadu.

„Pustili to do teleprojekce, tam to přehráli, ale z repráku se ozvalo: ‚Prosím vás, vraťte nám to o… šest minut zpátky!‘ Tak to vrátili o šest minut, přehráli to znovu, protože to nikdo pořádně neposlouchal, nikomu to nebylo nápadný. ‚Prosím vás, vraťte to ještě jednou a přehrajte to ještě jednou!‘ Tak to přehráli ještě jednou. Pak dlouho, dlouho nic, řekli, čekejte, počkejte. Oni si mysleli, že půjdou nahoru to podepsat, že to přijde ke schválení do vysílání. A najednou tam vlítl doruda rozpálenej šéf záznamu, Karel Riedl, odstrčil ty lidi od záznamu: ‚Ukažte, co jste s tím dělali!‘ Dal si to tam, oči upřený na ‚ejskop‘ [a-scope, speciální osciloskop na kontrolu záznamu], amteková chyba, všechno krásně, tam skutečně nebyl žádný zásah, tam nebyl střih, nic takovýho. Říkal, no dobrý, smotejte to, a rozčileně odešel. Pak tam dlouho bylo ticho a potom říkali: ‚Dobrý, ne, nebudem podpisovat, není schváleno k vysílání.‘ Pak jsme se dozvěděli, že prý strašně seřvali redaktora toho pořadu, jak je to možný, že nepoznal, že ten chlap, co tam mluví, snad musel být úplně ožralej.“

Televizní technici v období normalizace

Přestože jakýkoli styk s lidmi či informacemi ze světa mimo „tábor socialismu a míru“ byl považován za velmi nebezpečný a jedinci vystavení ideologickému působení Západu byli sledováni, požívali televizní technici jistý status „hájených“ pracovníků.

„My jsme jako televizní technici byli poměrně málo pronásledovanou skupinou, protože to jsou specialisti, které bylo obtížné nahradit. Člověka od mašiny vyhodím bez problému, protože tam dám někoho jinýho, spisovatel, ten se dusí velmi krásně, protože nejhorší, co může nastat, tak že vyjde o knihu míň, beztak by mu ji nepovolili. Ale tihle technici, to se ukázalo u rozhlasáků, tam to vyházeli šmahem, po tom osmašedesátým, a horko těžko dávali dohromady další partu lidí, než se zaběhli, než se proškolili, a dlouho trvalo, než to dostalo opět profesionální kvalitu. V té televizi to takhle neudělali, protože televizních techniků, jako specialistů na ty věci, bylo poměrně málo a obtížně se nahrazovali a televize jako nástroj propagandy, ta musela jet! (...) Je fakt, že nastala taková situace, že jednoho dne přišel náš šéf záznamu a rozdal nám papíry. Řekl, zejtra to budu vybírat, tamhle dole bude podpis. Co to je? No, přihláška do SSM. Někdo se tam zeptal: ‚A kdybych to nepodepsal?‘ ‚No, berte to tak, že je to doplněk k pracovní smlouvě.‘ On sám u komunistů, myslím, nebyl a dělal to tak, aby chránil svůj manšaft, to je prý to nejmenší, co můžeme udělat. Když jsem byl potom tady na Kavčích horách, tak se zase rozhodovalo, jestli nás naberou do strany a že potřebujou doplnit Lidové milice. Alternativou bylo stát se hasičem. Takže jsme měli hromadně hasičskej výcvik, naučili jsme se, jak se rozmotávají hadice, jak se přidělávají na hydrant, a učili se útočné proudy a takovýhle věci, což si myslím, že je mnohem sympatičtější a možná i pro život užitečnější než být v Lidových milicích. Do strany nás netlačili.“

Televize během sametové revoluce

To už byla doba, kdy mělo smysl bojovat, využít sílu televizního vysílání pro dobrou věc.

„To pak technici ukázali, co umějí a zač je toho loket. Kdy se podařilo přes studio Jezerka propíchnout ven tu odborovou schůzi, co jsme měli tamhle v garážích a vůbec co se tady děje, když Fait z přenosů o svojí vlastní vůli rozhodl, že na ten Václavák přenosáky vyjedou, přestože to vedení zakázalo, to už mělo smysl něco dělat. To už jsme měli připravenou takovou věc, že kdyby se náhodou stalo, že nás tady obsadí policajti a budou to chtít převzít, tak bylo zajištěno na mnoha úrovních, aby z Kavčích hor rozhodně neodešel žádný signál. Ne že by se to tady vypálilo nebo zničilo, to je mnohem jemnější.“ Pro domácího technika jednoduchá operace, pro technika cizího, byť znalého těchto zařízení, prakticky nemožná úloha vysílání znovu zapnout. StB prý měla připravené vozy se zařízením, které by bylo možné přímo zapojit do vysílače bez zprostředkování Kavčích hor, ale kvalita takového provizorního vysílání by byla mizerná. Tím více vyniká práce techniků, kteří dokázali ve velmi chaotických podmínkách zajistit přenosy z kritických míst a umožnit zprostředkování dějinných událostí celému národu.

„To bylo z toho důvodu, že technici dokázali fungovat velmi samostatně. Oni byli zvyklí takto pracovat, shora, z vedení, dostali povšechné pokyny, ale iniciativa, jak to udělat, to bylo na nich. Čili oni byli zvyklí samostatně se rozhodovat.“

Exkurze do techniky minulé i současné

„Když jsem přišel do televize, tak všechna zařízení byla vybavena elektronkami. Všude šířily šarlatový přísvit katody těch elektronek a to bylo vlastně to, co mi bylo důvěrně známý, ty elektronky. Elektronka je krásná věc. Já se na ni takhle zezadu podívám, vidím, že žhne, a vidím na anodě uvnitř takové modravé proužky, co dopadají elektrony, vidím, že elektronkou teče proud. To u jiných součástek takhle nevidím. Pak ovšem přišly tranzistory. Když jsem se dostal k těm Ampexům, tak tam už všude byly tranzistory, z elektronek tam byla vlastně jenom obrazovka, čtyři elektronky v zesilovači hlavového zesilovače a čtyři nuvistory v agregátu hlav, jinak všude samý tranzistory a člověk se musel přeškolit na tranzistorovou techniku.“

Další pokrok přinesl integrované obvody, které konstruktérský vtip obcházely obrovským nahromaděním primitivních prvků. Ani na tom to neskončilo, dalším stupněm byly mikroprocesory a s tím se postupně měnil i styl práce techniků. I tomu se zvídavý a novinkám otevřený technik přizpůsobil, ale kontakt s nádhernými elektronkovými zařízeními si zachoval:

„Byla tam krásná expozice starejch televizních přijímačů, všechny v chodu, to se muselo dát dohromady, to jsem tady dělal s kolegou, takže nakonec jsem se stal členem Historického radioklubu československého.“

Ale nezůstalo jen u nostalgického oživování starobylých přijímačů. „Historický“ přístup se uplatnil i pro zachování paměti televize.

Televizní archiv

Paměť televize, to jsou nepřeberné archivy s médii různých vývojových etap, na nichž jsou nahrány mnohé nesmírně cenné dokumenty. Má to však jednu chybu: na současných zařízeních je nemožné je přehrát. A tady přijde ke slovu technický kumšt ze starých časů: starý přístroj se opraví, uvede do chodu a pak se zjistí, že záznamové médium degradovalo natolik, že ztratilo čitelnost nebo že dokonce hrozí jeho fyzické zničení při pokusu o přehrání. A je potřeba použít dosti netradiční postupy: „Nakonec jsme jeli tak, že jsme mazali vodítka silikonovým olejem, a ten pásek jel po tom namaštěným, šlo to z toho sejmout, přestalo se to lepit, on se jinak v tom stroji zastavil, a tímto způsobem se podařilo přepsat hodně velkou část archivu a myslím, že tato metoda zachránila i dost pořadů.“