Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Marie Rypáčková (* 1950)

• narozena 16. července 1950 v Jičíně

• pochází ze skautské rodiny, její strýc Jan Drahota byl v 50. letech politický vězeň

• koncem 60. let se zasloužila o obnovení dívčího skautského oddílu v Mladé Boleslavi

• v 70. letech pracovala jako vedoucí oddílu, který musel přejít pod organizaci Pionýr

• vystudovala elektrotechnickou fakultu ČVUT v Praze

• v roce 1989 stála u znovuobnovení skautského střediska v Mladé Boleslavi

Skautem jednou, skautem navždy. To bylo heslo její maminky Marie Mazánkové, která vedla dívčí skautský oddíl v Mladé Boleslavi. Marie se tím heslem řídila celý život, i když jí přinášelo těžkosti.

Když se 16. července 1950 narodila, psychiatr řekl jejím rodičům, že by právě ona mohla pomoct v tragédii, která rodinu postihla. Její strýc Jan Drahota byl totiž krátce před jejím narozením odsouzen v politickém procesu k trestu smrti. Její prarodiče se z toho zhroutili, babička se dokonce pokusila o sebevraždu. Malá Maruška byla považována za naději. Třeba v ní najde babička nový smysl života, třeba miminko zmírní její utrpení. To bylo téma, na které Mariini rodiče vedli debaty s psychiatrem ve snaze zachránit zoufalé prarodiče.

Její strýc byl stejně jako její matka aktivní ve skautu. Byl skautský kapitán vodních sportů, angažoval se v politice. Po únoru 1948 byl odsouzen za to, že vyjadřoval nesouhlas s komunistickým režimem. Rodina se skládala převážně ze živnostníků a na únorový komunistický převrat doplatila tím, že mnoho jejích členů přišlo o živnost, majetek i práci. Mariinu otci bylo znárodněno řeznictví, její matka se živila jako švadlena. „V roce 1952 byli rodiče označeni za politicky nespolehlivé a jejich prodejna jim byla zabavena. Tatínek byl přeřazen do výroby uzenin do Turnova a až v roce 1956 získal práci v Mladé Boleslavi,“ vysvětluje.

Vstup do Pionýra pod nátlakem

V dětství byla Marie často u prarodičů. Vyrůstala v prostředí, kde bylo považováno za přirozené číst knihy Jaroslava Foglara a vyznávat skautské myšlenky, které byly za socialismu zakázány.

„Maminka vyprávěla, že jsem prý ve škole řekla, že nepůjdu do Jiskřiček, protože ve skautu je to lepší,“ popisuje svůj první střet s komunistickým režimem, kdy žáci základních škol automaticky vstupovali do organizace Jiskra, která byla předstupněm Pionýra, na nějž navazoval Socialistický svaz mládeže. „Maminka z toho měla velké problémy. Kantorka totiž řekla, že jsem špatně vychovaná a měla bych být umístěna do výchovného ústavu. Nakonec jsem do Pionýra vstoupila v sedmé třídě na základě toho, že rodičům bylo na třídní schůzce řečeno, že musím, jinak by mi nemohli dát doporučení na střední školu. Že by to mohlo ovlivnit mé přijetí,“ vzpomíná. Přitom měla na vysvědčení samé jedničky. A tak se rodiče rozhodli, že Marie do Pionýra vstoupí.

Návštěvy politických vězňů

Studium jí šlo i na střední škole, vítězila v matematických a chemických olympiádách. Rozhodla se pro studium elektrotechnické fakulty ČVUT v Praze. Svou roli v tom sehrál fakt, že jí různé technické věci vysvětloval její strýc Jan Drahota, který byl v 60. letech propuštěn z vězení. Měla ho velmi ráda a na tu dobu vzpomíná takto: „Měl na mě velký vliv. Když se vrátil z kriminálu, bydlel u babičky a dědečka. Byl to dvoupokojový byt a žili jsme tam babička, děda, já, bratr, maminka, táta a strýc. Často se u nás scházeli strýcovi kamarádi, muklové propuštění z vězení. Povídali si, vzájemně si pomáhali. Ráda jsem poslouchala jejich vzpomínky. Když ale vzpomínali na to, co zažili ve vězení, vždycky mě i bratra poslali spát. Nechtěli o tom před námi mluvit.“

Obnovení skautu v roce 1968

Když byl v roce 1968 v rámci uvolnění politických poměrů v tehdejším Československu znovu obnoven skaut, její matka Marie Mazánková se aktivně zapojila do budování střediska vodního skautingu v Mladé Boleslavi. „Sešli se bývalí skautští vedoucí ve věku mých rodičů a zorganizovali nábor dětí. Přihlásilo se jich přes dvě stě. Byli rozděleni do oddílů. Dali dohromady staré vlajky a pak pochodovali v prvomájovém průvodu. Doma jsme s maminkou stříhaly látku, dělaly z ní šátky a rozdávaly je do oddílů. V červenci 1968 se skládaly první dívčí sliby,“ vzpomíná.

Její matka měla přezdívku Kapitánka. V roce 1969 založila dívčí vodácký oddíl. Tvořilo ho devětadvacet dívek a deset malých holčiček s názvem Žabičky. Marie už v té době studovala v Praze, ale každý víkend matce s výchovou děvčat pomáhala. Připravovala pro ně program, jezdila s nimi na výpravy, na tábory, budovaly klubovnu. Po okupaci sovětskými vojsky v srpnu 1968 a v následujícím období upevňování moci komunistů se mnozí skautští vedoucí začali obávat, že jejich organizace bude opět zakázána.

Skautky pod hlavičkou Pionýra

Obavy se potvrdily v roce 1970. Skaut byl oficiálně zrušen s tím, že jeho oddíly mají přejít pod jedinou povolenou dětskou organizaci Pionýr.

„Vánoční besídka v roce 1970 byla smutná. Udělali jsme slavnostní nástup v krojích a maminka odepínala děvčatům postupně skautské odznaky. Připínala je na vlajku s tím, že ji uloží na lepší časy. Pak jsme končili skautskou hymnou,“ vypráví Marie.

Vedoucí Pionýra slibovali, že skauti, kteří do něj vstoupí, si budou moci zachovat své symboly, kroje, šátky. Jenže zanedlouho byli skautští vedoucí zváni na pohovory, kde jim bylo vytýkáno, že děti nenosí pionýrský kroj. „Nosili pak bílá trička. Chodili v nich na nástupy a slavnosti. Když šli někam, kde hrozil problém, vytáhli pionýrské košile,“ popisuje počátek sedmdesátých let.

Nakonec Mariina matka po dohodě s rodiči svých svěřenců rozhodla, že oddíl do Pionýra vstoupí. Roli v tom hrálo i to, že se rodiče obávali, že se jejich dcery v opačném případě nedostanou na studia. Vytvořili proto středisko, které bylo nazváno Paprsek. „Pracovali jsme pod hlavičkou Pionýra, ale zachovali jsme si svůj výchovný program. Pouze jsme nepoužívali slovo skaut. Jako vedoucí jsem musela vstoupit do Pionýra také. Mělo to své pozitivum. Když mě na fakultě nutili, ať vstoupím do Socialistického svazu mládeže, vysvětlila jsem, že jsem vedoucí v Pionýru a pak mě už nenutili. Musela jsem chodit na různé testy. Například jsem měla zaškrtnout jednu z těchto možností: Lenin byl Rus, Ital nebo černoch. Opravdu, takové testy dělali pionýrští vedoucí,“ vypráví.

V roce 1972 byla její matka pozvána k nadřízené pionýrské vedoucí. Ta jí sdělila, že musí s vedením oddílu skončit. „Já v té době studovala ČVUT a mamince dali nůž na krk. Řekli, že pokud odmítne, půjde na školu hlášení, že jsem politicky nespolehlivá a není doporučeno, abych pokračovala ve studiu,“ říká. Mnohem později, po letech jí jedna z profesorek na školním srazu potvrdila, že taková informace tehdy na fakultu skutečně dorazila.

Její matka se tedy vedení oddílu vzdala, děti z něj byly rozděleny do pionýrských skupin v jednotlivých školách, do kterých chodily, a tím byl skautský oddíl definitivně zlikvidován.

Ukončení studia a nástup do zaměstnání

Následující roky se Marie věnovala výhradně tomu, aby dokončila vysokou školu. V pátém ročníku získala stipendium, protože začala pracovat v projekci společnosti Energovod. Tam dělala i diplomovou práci. V roce 1973 vysokou školu ukončila a v Energovodu pracovala pět let. Její specializací byla antikorozní ochrana stožárů. Vdala se, přestěhovala se s manželem z Prahy zpět do Mladé Boleslavi a pracovala jako energetik v technickém oddělení nemocnice. Volný čas s manželem a dvěma dětmi trávili převážně výlety do hor.

Její strýc Jan Drahota emigroval. Spolu se ženou se dostal do Kanady. Protože byl odborník v oblasti elektrotechniky, dostal místo u firmy Siemens a ta ho pak poslala do své pobočky v Jihoafrické republice. Tam se aktivně podílel na setkávání krajanů. V roce 1983 výrazně pomohl při vyjednávání o propuštění šestašedesáti českých občanů unesených v Angole.

V matčiných stopách 

Život se Marii změnil po listopadu 1989. Hned v prosinci se v mladoboleslavském kulturním domě sešli skautští vedoucí, kteří museli svou činnost počátkem sedmdesátých let ukončit. Dohodli se, jak budou dále pracovat. V březnu proběhl nábor do dívčího vodního oddílu. Přihlásilo se přes sto padesát dívek. Oddíl dostal zpět klubovnu, ze které je původně pionýři vyhnali. Marie udělala kapitánské zkoušky, což je podmínka, aby mohla vést vodní oddíl. Dostala se tak na pozici, kterou dříve zastávala její matka a vedla podobný život jako ona. Jeho smyslem se staly skautské myšlenky a výchova další generace k nim. „Zabírá to hodně času, ale je to radost. Práce s dětmi je velká radost. Jak jednou do skautu vstoupíte, tak vás to drží,“ říká. Za podstatné považuje předat mladým lidem tento svůj názor: „Každý by měl pomáhat tak, jak může, a měl by se snažit zůstat v rámci možností co nejvíce rovný,“ říká.