Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Ctibor Rybár (* 1920  †︎ 2013)

• narozen v roce 1920 v Bratislavě jako Tibor Fischer

• aktivní člen sionistického hnutí Hašomer hacair na Slovensku

• 1941: povolán do VI. robotnického praporu

• 1942: ilegálně odešel do Budapešti

• v Budapešti vězněn za falšování dokumentů pro sionistické hnutí

• 1945: příchod do Prahy

• 1948-1951: konzulem v Turecku

• 1953: zatčen v souvislosti s procesem s R. Slánským

• osvobozen pro nedostatek důkazů

• v 80. letech sledován StB

• dlouholetý šéfredaktor nakladatelství Olympia

• zemřel 13. února 2013 v Praze

Jméno pana Ctibora Rybára je mi známo řadu let jako jméno autora knihy Židovská Praha, vydané v roce 1990, jednoho z prvních přehledů židovské historie a památek především v Praze. Mimo to je autorem nebo vedoucím autorského kolektivu dalších průvodců a pragensií (mj. Co je co v Praze). Rozhodně jsem však neznala jeho životní příběh, který popsal ve své autobiografii Do půlnoci času dost (Praha, Academia 2008, edice Paměť). V ní líčí své rodinné zázemí, život před válkou na Slovensku, aktivní zapojení do sionistického hnutí Hašomer hacair, několikaměsíční práci v pracovní jednotce zvané „košer rota“ i pozdější útěk ze Slovenska v létě 1942 do Budapešti, kde pomáhal falšovat dokumenty pro členy sionistického hnutí. V Budapešti se skrýval pod falešnou identitou několikrát měněnou, byl tam dvakrát uvězněn a na konci války odjel jako mladý komunista do Prahy. Tyto události, které pan Rybár prožil do svých 25 let a popsal ve své autobiografii, by samy o sobě jeden život bohatě zaplnily. Ani po válce neplynul život pana Rybára ve stojatých vodách – úspěšná kariéra v diplomatických službách, zatčení a vyšetřování v souvislosti s procesem s Rudolfem Slánským, konec politické kariéry, další zatčení v 60. letech, dlouholetá práce šéfredaktora nakladatelství Olympia, sledování StB v 80. letech. Poválečný úsek svého života zatím pan Rybár nesepsal, byl však ochoten o něm vypravovat. Navzdory jeho vysokému věku je zřejmé, že býval brilantní řečník a stále se zajímá o současné dění. Celoživotní oporou je panu Rybárovi jeho manželka, se kterou se zná od roku 1945 a s jejíž pomocí rozhovor vznikal.

Žili jsme myšlenkou vystěhování do Palestiny

Ctibor Rybár se narodil 25. května 1920 v Bratislavě v židovské rodině jako Tibor Fischer. Rodina Fischerových byla asimilovaná, kromě prostředního Tibora v ní vyrůstala starší Edita a mladší Pavel. V rodině se mluvilo slovensky a její vztah k židovskému náboženství byl vlažný. Otcův příjem, byť ne vždy pravidelný, rodinu poměrně slušně živil, maminka zůstala v domácnosti. Již v mládí se Tibor Fischer seznámil se sionistickým hnutím a stal se členem Ha-šomer ha-ca´ir (Mladý strážce). Cílem tohoto hnutí bylo připravovat mladé Židy k vystěhování a k životu v tehdejší Palestině. „Šomer byl v té době protiváhou nacionalistických organizací na Slovensku. Žili jsme myšlenkou na alija do Izraele, Erecu. My jsme nechtěli tak jako jiní do Ameriky, ale do Erecu.“ Šomer organizoval přípravné kurzy pro práci v zemědělství (hachšara), jeho členové studovali hebrejštinu i židovské dějiny. Tibor Fischer se brzy stal jedním z vedoucích v Šomeru. Tehdy si skutečně myslel, že se do Palestiny vystěhuje, zatím ale připravoval na výjezd ty, kteří byli k uskutečnění myšlenky blíž. „Většina mých přátel, kteří byli vedoucími skupin v Šomeru, se skutečně vystěhovala. I já jsem byl o emigraci tehdy přesvědčen. Později jsem si uvědomil, že vynikám spíše v udávání směru, kterým se dát, ideologie, ale myšlenkou Šomeru bylo pracovat, ne studovat.“ Dnes pan Rybár považuje toto období za jedno z nejšťastnějších ve svém životě, i když ho myšlenka na vystěhování do Palestiny později opustila a sionismus vystřídal komunismus.

Koncem 30. let se postavení Židů na Slovensku, stejně jako v celé Evropě, zhoršovalo. V roce 1938 se vystěhovala nejstarší dcera Fischerových Edita do USA, kde se o několik let později vdala. O emigraci se pokoušel i zbytek rodiny Fischerových, ale z finančních a administrativních důvodů k ní nedošlo. Rodiče Fischerovi a mladší bratr Pavel byli deportováni ze Slovenska v létě 1942 do vyhlazovacích táborů a tam nacisty zavražděni.

V létě 1940 se ještě Tiboru Fischerovi podařilo složit maturitní zkoušku, ale na další studia nebylo ani pomyšlení, protože na Slovensku platil numerus clausus, omezení studia Židů. Věnoval se v té době především práci v Šomeru, organizoval kurzy, výjezdy a tábory, a to až do jara 1941, kdy byl povolán k VI. robotnému praporu. Tento pracovní útvar byl jistou obdobou pozdějšího Pomocného technického praporu, byli do něj povoláváni mladí Židé ze Slovenska (ročníky 1918–1921) a byli nasazeni na různé fyzicky namáhavé práce. Součástí VI. robotného praporu byla i tzv. „košer rota“, tvořená z ortodoxních, především východoslovenských Židů, k níž byl převelen i Tibor Fischer. Po několika měsících byl ze zdravotních důvodů propuštěn.

I po propuštění pokračoval Tibor Fischer v práci pro Hašomer hacair, z rozhodnutí jeho vedení byl vyslán do Maďarska, kde se skrýval pod falešnou identitou a především se podílel na zajišťování falešných dokladů pro Židy, kteří do Maďarska utíkali ze Slovenska. Za ilegální přechod hranic i za falšování dokumentů byl v Budapešti zatčen a uvězněn. Z druhého vězení se dostal díky pomoci přátel ze Šomeru v prosinci 1944 a do konce války zůstal v Budapešti. V květnu 1945 přijel do Prahy.

Po válce začal nový život

Když skončila válka, nastal nový život plný ideálů. Tehdy si Tibor Fischer změnil rodinné jméno na Rybár a začal používat českou variantu křestního jména Ctibor. Už v Maďarsku vstoupil do komunistické strany a v Praze se zapojil do budování nového zřízení. Sice ještě i po válce krátce uvažoval o emigraci do tehdejší Palestiny, ale uvědomil si, že i když ho lákají levicové ideály sionistického hnutí, netouží po práci v zemědělství, ale spíš po ideologické organizaci, po vymýšlení programů atd. „Můj život dostal jiné obrátky. Cítil jsem, že moje místo je tady, v Praze, zde můžu uplatnit své sny. Inklinoval jsem vždy k novinařině, tisku. V Praze po válce nastal nový život.“ 

K podobné práci bylo v poválečné Praze, kde potřebovali mladé schopné kádry především z řad levice, dost příležitostí. Ctibor Rybár vystudoval právnickou fakultu, později vstoupil do diplomatických služeb a velice rychle kariérně postupoval. V roce 1948 byl jmenován konzulem ČSR v Turecku, kde se svou manželkou prožil tři roky. V této době se mj. podílel na útěku tureckého básníka Nazima Hikmeta z Turecka, kde byl pro své levicové smýšlení vězněn, do SSSR. Zároveň tehdy spolupracoval s StB, což měli diplomaté v podstatě v popisu práce. Do Prahy se s manželkou vrátili v roce 1951. „Manžel na dobu v Turecku vzpomíná rád, dodnes uchovává zprávy z tureckého tisku i s fotografiemi z té doby. Byl naším nejmladším konzulem,“ říká paní Rybárová.

Byli jsme rádi, že vůbec existujeme

Na podzim roku 1951 proběhla největší čistka v KSČ, soud s tzv. protistátním centrem v čele s Rudolfem Slánským, generálním tajemníkem KSČ. Zatčení Slánského a skupiny kolem něj na podzim 1951, které pokračovalo po roční přípravě procesu soudem s následnými tresty smrti nebo doživotí, bylo „první otevřeně antisemitské a antisionistické vystoupení v zemích komunistického bloku“. V souvislosti s procesem se Slánským byl v další vlně zatýkání na podzim 1952 zatčen i Ctibor Rybár. Nepřišlo zničehonic, předcházelo mu mimo jiné zatčení Rybárova přítele a nadřízeného, náměstka ministra zahraničních věcí Vavro Hajdů, který byl v procesu odsouzen k doživotnímu trestu. O svém zatčení a dvouměsíční vyšetřovací vazbě pan Rybár mluvit nechtěl, jistě i kvůli traumatizujícím zkušenostem, které ve vazbě prožil – jeho paní si vybavuje manželovu vzpomínku na zavázané oči, výslechy, znemožnění spaní i to, jak po návratu z vazby ve spaní trpěl halucinacemi. Podle paní Rybárové obvinění jejího manžela mimo jiné spočívalo v tom, že nechal tajné šifrované depeše z Turecka psát svou manželku, prozradil jí šifru a tím měl vyzradit státní tajemství. S touto praktikou se ovšem už předtím Rybár svěřil svému nadřízenému Arturu Londonovi, náměstkovi ministra zahraničních věcí, který ve svém výslechu uvedl, že věděl o tom, že depeše psala manželka, a že tedy nejde o záměrné vyzrazení státního tajemství. Každopádně byl pan Rybár po dvouměsíční vazbě propuštěn a nebyl ani souzen. „K zatčení a vyšetřování se vracet nechci. Rozsudky smrti padaly vpravo vlevo. Strach byl, pochopitelně.“ 

Následoval konec slibné diplomatické a politické kariéry. Ctibor Rybár odmítl jít do výroby tak jako řada jeho kolegů, po roce 1953 našel místo referenta ve Státním výboru pro tělovýchovu, z KSČ dostal „pouze“ důtku s napomenutím. „Byli jsme rádi, že vůbec existujeme. Odchod z ministerstva mě tehdy tolik netrápil. Nechtěl jsem jít ale do výroby jako řada kolegů. Tíhl jsem k práci kolem tisku, práci ve výboru jsem přijal rád.“ V roce 1960 byl znovu obviněn ze špionáže ještě v době jeho tureckého působení, ale i v tomto případě byl po několika dnech zatčení propuštěn pro nedostatek důkazů. Jeho manželka, duchovně a nábožensky založená dáma, to vysvětluje tím, že „si ho vymodlila, že nad ní a její rodinou stále drží ochrannou ruku vyšší moc, vesmírná inteligence, která spravedlivě řídí svět.“

Necítím zášť, i když jsem netušil, že mě tak obklíčili

Od poloviny 60. let pracoval pan Rybár až do odchodu do penze v roce 1984 jako šéfredaktor nakladatelství Olympia. Ve svém pracovním postavení se setkával se zástupci zahraničních nakladatelství a také sám jezdil do zahraničí na knižní veletrhy. V té době byl vyšetřován pro obvinění, že zneužívá výstřižkovou službu placenou nakladatelstvím pro soukromé účely. V letech 1983–1984 byl také sledován StB, jeho svazek má jméno Lovec. Při listování kopií tohoto sledovacího svazku pan Rybár říká, že o svém sledování v tehdejší době nevěděl a překvapilo ho, kolik osob o něm vypovídalo více nebo méně pravdivé údaje. „Necítím zášť, i když jsem vůbec netušil, že mě tak obklíčili.“ Jeho paní dodává: „Jeden z nejaktivnějších lidí, kteří manžela udávali, žije dnes v Maďarsku. Nedávno telefonoval, velice chladně jsem manžela předala k telefonu, ale muž se s ním přátelsky bavil, jako by se nic nestalo.“ 

Pan Ctibor Rybár za nejšťastnější období svého života považuje léta strávená v sionistickém hnutí Hašomer hacair. Nejenom kvůli svému mládí, tedy době, kterou si většina lidí idealizuje, ale i pro plány a myšlenky, jimiž žili, a především soudržnost mezi mladými sionisty. „To je dnes těžké vysvětlovat, tu dobu už nikdo nepochopí. Válka a holocaust zničily celou jednu generaci a její ideály. To je neodpustitelné.“  Také první poválečná léta, kdy studoval a pomáhal nastolit spravedlivé státní zřízení, komunistický stát, kterému pan Rybár věřil, popisuje jako dobu plnou naděje a euforie. „Tady bylo místo, kde jsem mohl uplatnit svou schopnost ideologicky organizovat a vymýšlet program. V té době jsme vkládali velké naděje do Sovětského svazu. Já jsem věřil, že napomůže i vyřešení židovské otázky. K pravdám jsme se dostávali až postupně, naše víra v Sovětský svaz byla pevná.“ V roce 1968 po sovětské invazi zvažovali s manželkou emigraci, ale nakonec se rozhodli zůstat v Praze, protože „se nic zásadního nezmění“. Svým dětem předali manželé Rybárovi jak židovskou tradici rodiny Fischerových, tak i křesťanskou víru paní Rybárové. „Manžel vždy cítil své židovství, to v něm zůstalo z dob Šomeru.“

Díky svému vysokému věku i životu bohatému na dramatické události dnes pan Rybár vybízí k většímu nadhledu nad událostmi: „Člověk se často denervuje, nejí a nespí, ale je to v podstatě směšné. Celý život je směšný.“ Jeho manželka tento názor nesdílí, přece jen o svého muže měla několikrát v životě velký a oprávněný strach. „Vždy to směšné nebylo, ale spravedlnost a pravda vyšla najevo i díky vyšší moci nad námi.“

O VI. robotném praporu viz např. Emil F. Knieža, Košer rota, Praha 1966 (beletristické zpracování)

K procesu podrobněji viz např. http://www.ustrcr.cz/cs/rudolf-slansky

T. Pěkný, Historie Židů v Čechách a na Moravě, Praha 2001