Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Lev Rybalkin (* 1952)

• narodil se 14. ledna 1952 v Leningradě

• v Kišiněvě vystudoval jedenáctiletou hudební školu

• v roce 1971 nastoupil na hudební akademii v Leningradě, ve třetím ročníku byl nucený ji opustit

• v roce 1975 se oženil s Marií Janečkovou a následoval ji do Československa

• v roce 1987 založil vlastní kapelu, se kterou pravidelně vystupoval v USA

• na konci 80. let doprovázel známé zpěvačky, po sametové revoluci i Martu Kubišovou a řadu zahraničních umělců

• v roce 2003 začal působit jako manažer servisu pro zahraniční hosty Mezinárodního jazzového festivalu v Karlových Varech

• provozuje vlastní značku interiérových dekorací Lev Rybalkin Drums & Lights

Máma mi pokaždé dala pohlavek, abych hrál

Lev Rybalkin se narodil 14. ledna 1952 v Leningradě[1] v Sovětském svazu. Když mu byly dva roky, tak se s rodiči stěhoval do města Kišiněv, které leží od Leningradu tři tisíce kilometrů na jih. Od svých pěti let se začal Lev učit hrát na klavír a zpočátku hodiny klavíru nesnášel. „Seděl jsem u klavíru, vedle mě profesor a z druhé strany máma. Já jsem furt říkal, že nechci hrát, a máma mi pokaždý dala pohlavek,“ vzpomíná.

Postupně se však hra na klavír stala jeho velkou vášní a celoživotním zaměstnáním. Nastoupil na jedenáctiletou hudební školu, kterou absolvoval s diplomem opravňujícím ho pracovat jako koncertní mistr. Poté odešel rovnou na akademii do Leningradu.

Kazili jsme si styl

V Leningradě studoval pamětník dva roky klasickou hru na klavír. „Ta škola byla velice přísná, co se týče pedagogů. Když studujete klasiku, tak jakékoliv zabloudění do jiného žánru se bere tak, že si kazíte styl. Dali jsme třeba na Silvestra dohromady takovou školní kapelu a profesoři se na to koukali dost špatně,“ přibližuje.

Po dvou letech studia odjel Lev Rybalkin na turné. „Na konci druhého ročníku. A už jsem se na tu školu nevrátil.“ Odjel na Sachalin, který leží na východě země, na Sibiři. „Tam jsem strávil asi tři čtvrtě roku v té největší zimě, jaká se dá představit.“ Po návratu z turné se pamětník rozhodl, že už ve studiu pokračovat nechce.

Režim se mě bál dotknout

V roce 1972 se seznámil se svojí budoucí ženou, která pocházela z Československa a pracovala pro klavírní firmu Petrof. Přijela na prezentaci do Sovětského svazu a tam se setkali. „Ona odjela, tři roky jsme si jenom dopisovali a pak se vrátila.“ Znovu se potkali v roce 1975, kdy probíhala Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě v Helsinkách. V té době se trochu uvolnila pravidla v normalizačním Československu a pro Lva nebyl problém odjet do Prahy.

Oženil se a v Československu už zůstal. „V Rusku jsme žili nějakou představou, že tady je Západ, přijel jsem sem za normalizace… Mě se to moc netýkalo, protože jsem měl ruský pas, tak se mě ten režim bál dotknout.“

To byla divná procedura

Aby mohl Lev v Československu pracovat jako muzikant, musel stejně jako všichni ostatní projít takzvanými přehrávkami. Hudební i teoretickou část absolvoval bez problémů, ale komplikace nastaly v momentě politického pohovoru, protože neuměl v té době téměř vůbec česky. Pomohlo mu, že měl českou manželku a ruský pas, a povolení k vystupování získal. „To byla taková divná procedura,“ hodnotí.

První dva roky vystřídal Lev Rybalkin asi dvacet kapel a pak se rozhodl založit si vlastní skupinu. S tou odjel v roce 1982 na turné do Ameriky. Tam trávil v následujících letech vždy třeba tři čtvrtě roku a pak se vrátil na další půl rok do Prahy za rodinou; v té době měl s manželkou už děti. Rodinu za ním komunisté do Ameriky nepustili, aby měli jistotu, že se vrátí. „Měl jsem tam možnosti dát se na dráhu muzikanta, ale měl jsem zodpovědnost za tu rodinu. Ta mě vždycky donutila se vrátit, aby nebyly problémy.“

Revoluci jsem sledoval v autobuse

V roce 1989 uvažoval Lev s manželkou, že emigrují do zahraničí. Do toho však přišla sametová revoluce, a v Československu tak nakonec zůstali. V revoluční době byl pamětník na tříměsíčním turné po Evropě. Odjížděl v říjnu a vracel se až v lednu 1990. „Já jsem revoluci sledoval v autobuse na turné… Byla to neuvěřitelná euforie.“ Pokaždé, když měl na turné nějaký den volna, tak rychle zajel na otočku do Prahy, aby byl součástí obrovských změn, které se odehrávaly.

Období po sametové revoluci bylo pro Lva Rybalkina krásné náhlou svobodou, ale také velmi náročné. „Hned po revoluci jsem začal koncertovat s velkou ikonou revoluce Martou Kubišovou a s ní jsem objel půl světa.“ Od roku 1993 začal pamětník jezdit pravidelně do Švýcarska, kde vystupoval s kapelou. „V hudbě panuje nepsané pravidlo, že v kapele si musíte sednout i lidsky, jinak to nefunguje ani hudebně.“

V této době měl pamětník i finanční problémy. „Byly i doby, kdy jsem neměl co jíst. Když jsem třeba odjížděl do Švýcarska, tak jsem měl v kapse padesát korun.“ Ve Švýcarsku mu pomohl jeho kamarád z Itálie, který ho u sebe nechal několik měsíců zadarmo bydlet. „Prošel jsem u něj půl roku takzvanou špagetovou terapií. Půl roku jsme jedli jenom špagety... Ptal jsem se ho, jak mu to můžu splatit, a on mi říkal, že určitě přijde čas a pomůžu zase já někomu, kdo to bude potřebovat.“

Být ochoten se pod to podepsat

Kromě Marty Kubišové vystupoval pamětník už před rokem 1989 i se zpěvačkou Petrou Janů a později například s Marií Rottrovou, Věrou Martinovou nebo Jitkou Zelenkovou, se kterou vystupuje už přes třicet let. „To je spojení, které se nikdy neuzavřelo.“ V Americe spolupracoval s kapelami, jako jsou The Platters, Beverly Reed nebo například se zpěváky Royem Orbisonem nebo Paulem Jonesem. „Člověk si musí najít jeden žánr, jednu věc, a v té může být opravdu dobrý. Musí si vybrat něco, pod co je ochoten se podepsat.“

Od roku 2003 působí Lev Rybalkin jako manažer servisu pro zahraniční hosty Mezinárodního jazzového festivalu v Karlových Varech, kde produkoval už velké množství koncertů. Od roku 2010 také provozuje svou vlastní značku interiérových dekorací Lev Rybalkin Drums & Lights, kde vytváří svítidla z recyklovaných činelů. „Čím víc vnímám to, co se v dnešní době děje, tím víc vnímám přírodu,“ dodává pamětník na závěr.

 

[1] Dnes Sankt-Petěrburg, česky Petrohrad.