Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Budeme závodit, a když vyhrajeme my, vyhraje i Eliška
narozena 10. srpna 1928 v Brně
už jako čtyřletá se stala členkou Sokola Brno
hrála košíkovou, byla druhá v republice ve skocích do vody
od roku 1946 se plně věnovala sportovní gymnastice
roku 1948 zařazena do československého olympijského družstva ve sportovní gymnastice jako náhradnice
na olympiádě v Londýně roku 1948 získala s družstvem zlaté olympijské medaile
v týmu startovala ve vítězném družstvu za Elišku Misákovou, která v průběhu her zemřela na dětskou obrnu
v individuální soutěži získala 6. místo
po olympiádě vystudovala trenérskou školu na Fakultě tělovýchovy a sportu Univerzity Karlovy v Praze
působila jako trenérka, vychovala řadu úspěšných reprezentantek
28. října 2016 převzala z rukou prezidenta státní vyznamenání Za zásluhy
v roce 2017 žila v Brně
Vitální sportovkyně Věra Růžičková oslaví v srpnu 2018 své devadesáté narozeniny a zároveň sedmdesáté výročí výkonu na olympiádě v Londýně roku 1948. Úspěšná gymnastka začala ve čtyřech letech v Sokole Brno. Karierního vrcholu dosáhla jako členka reprezentačního družstva v Londýně startující za gymnastku Elišku Misákovou, která v průběhu olympiády prohrála boj s dětskou obrnou. V náročném závodě družstvo českých gymnastek zvítězilo. Cenné zkušenosti pamětnice zužitkovala v rámci trenérské činnosti. Vychovala další talentované sportovce.
Věra Růžičková, dívčím jménem Schuláková, se narodila 10. srpna 1928 v Brně jako vnučka úspěšného obchodníka v textilním průmyslu, podnikajícího po celém světě. Právě vzdálený osud dědečka pamětnice zřetelně předurčil národnostní diverzitu dalších rodinných generací.
Věřin dědeček kdysi nešťastnou náhodou zemřel v Egyptě během obchodní cesty. Jeho čtyři děti (včetně tatínka Věry Růžičkové) s nevlastní matkou byly vykázány ze země. „Vydaly se na dlouhou cestu z Cairu (Káhiry) z Egypta až do Hostěrádek u Brna, což byla jejich domovská obec. Macecha se opravdu ukázala jako macecha, protože nechala děti obci a odešla od nich. Tehdy měly ještě obce povinnost pomoc těm, kteří se dostali do potíží, nějak se jich ujmout.“ Děti byly dány k adopci, dvě z nich adoptovala česká rodina, další dvě rodina německá. „Zakázali jim vůbec se stýkat mezi sebou. Veřejně se setkali teprve až dospělí.“
Věřin tatínek šel ve šlépějích svého otce, za prací v textilním průmyslu se s rodinou stěhovali z Brna do Varnsdorfu. Věře bylo tehdy půl roku. „Ve Varnsdorfu jsme žili spokojeně Češi Němci vedle sebe až do doby, kdy se projevili nacisté, kteří tam ovládali pohraničí. V tu dobu byla většina obyvatel Sudetoněmci. Potom tam začal přijíždět Henlein, což byl nacista, a vyprovokoval tam takovou nenávist Němců k Čechám, že situace pro nás, pro Čechy, začala být velmi obtížná,“ popisuje pamětnice.
Také vzpomíná na moment, kdy přišla ze školy a venku už čekal taxík, který ji měl společně se sestrou a maminkou odvézt ke známým do Nymburka, aby tam přečkali zlé časy. „Situace se vyhrotila tak, že jednou v noci zazvonil u tatínka jeden slušný Němec, jeho přítel, a varoval jej, že musí okamžitě odjet, protože na druhý den je připravena akce proti Čechům, kteří tam ještě zůstali. Tatínek vzal kolo, aktovku s doklady, ručník kolem krku, náš pes se k němu přidal, a takhle utíkal z Varnsdorfu až k nám do Nymburka.“
Nápor Čechů, kteří utíkali z pohraničí, byl masivní, nuprchlíkům se nedostávalo práce ani bydlení. Věra Růžičková se svojí o rok starší sestrou proto nějakou dobu vychovávala babička v Újezdu u Sokolnic. „Tatínek potom šťastnou náhodou sehnal zaměstnání v Brně, takže jsme se dostali zase zpátky do Brna a po tři čtvrtě roce jsme zase žili pohromadě. To bylo ve čtyřicátém roce.“
Pamětnice tedy pátou třídu zahájila ve Varnsdorfu, následně pokračovala v Nymburku, v Újezdě a poté v Brně. „Jako rodina jsme měli starosti, protože nejdříve byli ze Sudet vyhnáni Češi a potom po skončení války došlo k odsunu Němců. Takže první část stihla nepříznivě jednu polovinu rodiny a druhá polovina byli Němci a ti byli odsunuti zase po válce, a tak se projevilo rozdělení rodiny z dětství.“
Věřin tatínek byl sportovně založený, o průpravu v raném dětství tak měla postaráno. „Chodili jsme na turistické vycházky, často jsme jezdili také do Německa, tam byla krásná koupaliště, takže tam nás tatínek učil plavat a skákat do vody. Hráli jsme také ping-pong – jak se říkávalo stolnímu tenisu.“ Ve čtyřech letech zavedla maminka Věru i její o rok starší sestru do Sokola.
Při studiu na gymnáziu Věru ovlivnila profesorka tělocviku. „Měla jsem to štěstí, že na gymnáziu mě vyučovala tělocvik sokolská cvičitelka, takže nás všechny získala pro cvičení v tělocvičně, pro gymnastiku. Když byl potom v pětačtyřicátém obnoven Sokol, jako celá třída jsme přešli do Sokola Brno. A to i za ní, protože jsme ji všichni měli rádi a líbilo se nám její vedení.“
Pamětnice se později věnovala skokům do vody a byla v této disciplíně dokonce druhá v republice. Krátký čas také hrála košíkovou. Kolem roku 1945 se ovšem začala naplno věnovat gymnastice – také v souvislosti s bojem o místo v reprezentačním družstvu na olympiádu do Londýna. „Tehdy nebyly tréninkové dávky tak vysoké jako dnes. Když jsem se tenkrát v Sokole Brno I rozhodla pro gymnastiku, trénovali jsme třikrát, nanejvýš čtyřikrát týdně. V tu dobu už jsem se rozhodla pro gymnastiku, takže ostatní sporty šly stranou, včetně skoků do vody, kde jsem měla opravdu dobré výsledky.“
V dané době byl Sokol pověřen reprezentací na olympiádě, protože lepších sportovců nebylo. Věra absolvovala před olympiádou dvouletou přípravu, která zahrnovala řadu soustředění a výběrových závodů. „V roce 1946 vypsala náčelnice Československé obce sokolské Marie Provazníková dvouletou olympijskou přípravu. Na úplně první závod v šestačtyřicátém roce přišlo stotřiadvacet žen. Potom během dvou let přípravy po každém vyřazovacím závodě odpadla určitá skupina děvčat, až nás nakonec do závěrečné přípravy do Nymburku, kde jsme byly šest týdnů, šlo deset.“ Na samotnou olympiádu do Londýna byla Věra nominována jako náhradnice.
Pro Věru Růžičkovou i zbytek týmu šlo o obrovskou zkušenost. „Olympiáda pro nás byla úžasný zážitek, protože v té době nebyly cesty do zahraničí ještě příliš časté a sportovní prostředí, ten babylon národů, to vše pro nás bylo nové. V Londýně ještě byly znát ještě válečné stopy, byly tam některé domy rozbourané z válečných náletů.“
V roce 1948, kdy se olympiáda konala, neexistovala ještě olympijská vesnice a gymnastky byly ubytovány na vysokoškolských kolejích. Také jejich cestování po velkoměstě mělo tenkrát svoje specifikum. „Dopravu vyřešili pořadatelé naprosto geniálně – vystavili nám legitimaci na metro a autobus a o všechno ostatní už jsme se museli postarat sami.“ Olympijské osazenstvo cestovalo dennodenně jen s pouhou kartičkou obsahující nepříliš podrobnou mapku Londýna uvnitř.
Po týdnu pobytu v Londýně si jedna z členek družstva, Eliška Misáková, začala stěžovat na nevolnost. Lékaři následně české gymnastce diagnostikovali dětskou obrnu – tehdy velmi infekční a neléčitelnou chorobu. „V první chvíli nás chtěli poslat domů, protože pořadatelé měli strach, že jsme infekci dovezli do Londýna, ale nakonec nás nechali závodit, jen nám přidělili ošetřovatelku, která nám dvakrát denně měřila teplotu, aby byla jistota, že onemocnění v družstvu nepokračuje. Elišku odvezli do nemocnice a už jsme ji nikdy neviděli.“
České reprezentační družstvo stálo před rozhodnutím, zda startovat bez vážně nemocné kolegyně. „Nejprve jsme byly přesvědčené o tom, že nemůžeme závodit. Ale pak jsme se daly dohromady a řekly jsme si: Budeme závodit, budeme závodit, a když vyhrajeme my, vyhraje i Eliška.“ Věra jako náhradnice nastoupila do závodu na místo Elišky Misákové.
Podařilo se. Družstvo československých gymnastek získalo na olympiádě v Londýně zlatou medaili. Úspěch sportovkyně slavily také v soutěži jednotlivkyň. Věra skončila na šestém místě. „Prokázala jsem, že do družstva patřím, i když jsem nejmladší.“ Zatímco gymnastky vítězily, Eliška v noci po jejich výkonu zemřela. „Protože to byla infekční choroba, tělo se nesmělo převážet a musela být zpopelněna v Londýně. Ještě týden jsme v Londýně zůstaly, než se všechno vyřídilo, a pak jsme se vracely domů se zlatou medailí a s popelem naší kamarádky. Pro naše družstvo to byl opravdu mimořádně těžký olympijský závod.“
Rok po Londýně se Věře a jejímu manželovi, také gymnastovi, narodil syn Vilém a za další rok syn Jiří. Olympijská vítězka tělocvičnu vyměnila za teplo domácího krbu, i když ne na dlouho. „Až kluci trochu vyrostli, vrátila jsem se do tělocvičny a celý život jsem se tomu věnovala – jako trenérka z povolání, mezinárodní rozhodčí a jako členka všech možných komisí a institucí.“
Dráha synů byla dopředu jasná. „Oba chlapci, nešlo to jinak, skončili u sportovní gymnastiky, starší pak vyrostl víc, než se pro gymnastiku hodilo, tak se věnoval skoku o tyči v atletice a mladší zůstal u gymnastiky, byl členem juniorského družstva republiky a měl také velice dobré výsledky.“
Krátce po olympiádě došlo v Československu ke zrušení Sokola. „Komunistům se Sokol se svými demokratickými myšlenkami nehodil. Později po olympiádě jsem se vrátila do mé Jednoty – jednalo se o Sokol Brno I, který byl za totality původně přeorganizován na Zbrojovku Brno (Tělovýchovná jednota Zbrojovka Brno – pozn. ed.) – takže jsem působila jako trenérka v Jednotě, ve které jsem vyrůstala.“
V době nečinnosti Sokola existovaly nejrůznější spolky, kde se dal sport provozovat. Samotný Sokol byl ale obnoven teprve po revoluci. Na obnově se podílela také Věra Růžičková. „Podařilo se nám vytvořit odbor sportu ve vedení Sokola a já jsem byla předsedkyní tohoto odboru. Do pětačtyřicátého roku se sport řešil v rámci náčelnictva, teprve po revoluci došlo k rozdělení Sokola na odbor sportu a odbor všestrannosti.“ Vedle předsednictví v odboru sportu České obce sokolské je Věra Růžičková dodnes činná také v Klubu olympioniků.
Věra Růžičková za svoji sportovní činnost právem získala řadu významných ocenění nejen u nás, ale i v zahraničí, například v Los Angeles. „Měla jsem velké štěstí, že jsem od Věry Čáslavské 4. dubna roku 2016 obdržela Cenu Věry Čáslavské, kterou mi sama předávala v Praze.“ Důležitým oceněním bylo Věře rovněž státní vyznamenání, které z rukou prezidenta Miloše Zemana převzala 28. října 2016 na Pražském hradě. „Je to velké vyznamenání. Nesmírně si ho vážím, jsem ráda, že jsem se dožila tohoto ocenění. Je to vlastně takové vyvrcholení v tomto roce. Zaprvé Cena Věry Čáslavské, ta pro mě moc znamená, protože jsem ji znala, viděla jsem ji závodit a prožila jsem s ní i ty těžké chvíle, které měla v životě. A ve stejném roce se mi dostává této obrovské cti – obdržení státního vyznamenání.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Tipsport pro legendy (Kateřina Keprtová, Miloslav Lubas)
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Kateřina Keprtová)