Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Růžička (* 1931)

• zatčen jako středoškolský student

• surově vyslýchán StB, odsouzen na 13 let

• sedm let (1951-1958) v jáchymovských pracovních táborech

• organizátor každoročních setkání bývalých jáchymovských muklů v Českém Šternberku

„Mezitím přijelo zvláštní komando na honění vězňů se samopaly. Obklopili vozík a křičeli, ať vylezou ven. Odklopili čelo vozíku, vysypalo se pár kamenů a skutečně za nimi byla bedna. Další výzva k vystoupení. A nic. Jeden odvážný esenbák odtrhl víko a tam zdánlivě prázdno. Vzal reflektor a posvítil si tam. Uprostřed na podlaze stál myslivecký klobouk. On ho odklopil a pod ním bylo hovno. Krásný hovno. Nám bylo blaze, že se podařil takový žert. Ale co následovalo, to si nedovedete představit. ‚Hned na místo, rozestoupit! Lehnout!‘ A dělali jsme klencáky. Ale dělaly se s radostí ty klencáky, to byl nesmírně pěkný žert.“

Příběh Václava Růžičky (ročník 1931) je vlastně typickým osudem politických vězňů padesátých let – vzdělaný mladík, skaut, aktivní antikomunista, zatčený na základě udání, ve vyšetřovně mučený a nakonec odsouzený za špionáž. Jako tisíce jiných si odseděl mnoho let v komunistickém lágru, na svobodu se dostal až na začátku šedesátých let díky amnestii. V šedesátých letech a rovněž v době normalizace mohl vykonávat jen dělnická povolání.

O Václavu Růžičkovi jsme se poprvé dozvěděli, když jsme natáčeli životní příběh Karla Kukala. Karel Kukal žije trvale ve Švýcarsku, sešli jsme se tedy v Českém Šternberku, kde se každoročně v červenci koná setkání přátel, skupinky bývalých jáchymovských muklů. Václav Růžička bydlí nedaleko, v posázavském Kácově, a z tohoto důvodu je také jedním z hlavních organizátorů šternberských setkání. Václav Růžička v Kácově celý život žil, v tomto městečku se i narodil. Jeho otec tam byl hoteliérem a restauratérem.

Bezpečnost ho zatkla těsně před maturitou v únoru 1950, studoval chemii v posledním ročníku střední průmyslové školy v Kolíně. Nejdříve ho vyslýchali kolínští vyšetřovatelé, o několik dnů později ho odvezli do Prahy do Bartolomějské ulice. Při výslechu mu prý praskl bubínek v uchu a vyšetřovatelé ho kopali i do ledvin.

Distribuovali jsme letáky

Po prvních výsleších ho převezli do ruzyňské věznice. Až před Vánoci mu oznámili, že dojde k soudu. Václav Růžička byl obžalován z velezrady a špionáže. Snad právě kvůli svému původu byl exemplárně potrestán pro výstrahu dalším. Spolu se svými kamarády se podílel na výrobě a distribuci protikomunistických letáků na Kolínsku a v Posázaví. Čeho se letáky týkaly?

„Na vypůjčeném cyklostylu jsme na prvního máje upozorňovali, co dříve znamenal první máj a jak toho komunisté zneužili. Snažili jsme se v lidech vypěstovat vědomí, do čeho padá republika. Moc daleko jsme se v té práci nedostali, záhy nás ‚uklidili‘,“ dodává Václav Růžička.

Bylo mu jasné, co příchod komunistů k moci znamená. Na kolínské průmyslovce navíc učil jistý ing. Zeman, který měl zkušenosti s pobytem v carském Rusku a s bolševickou revolucí, ten ho hodně ovlivnil. Chodil samozřejmě do skautu, v jeho skupině byl vedoucím Boris Volek, stejně jako Karel Kukal účastník hromadného útěku muklů z tábora v Horním Slavkově. O dva roky později byl komunistickým režimem za účast na nepodařeném hromadném útěku popraven.

Václav Růžička měl v padesátých letech větší „štěstí“. Při procesu byl odsouzen ke 13 letům za velezradu a špionáž, při odvolacím řízení mu byl trest snížen na 11 let. Když byl díky amnestii propuštěn, měl odsezeno „jen“ sedm let. Někteří z jeho skupiny dostali větší tresty za držení zbraně.

Odjezd na Jáchymovsko

Po soudu je prý odvezli v autobuse s velkým nápisem „Zájezd – rekreace Krkonoše“ do Jáchymova. Přijeli do ústředního tábora, tzv. ústřeďáku, kde se vězni rozdělovali do jednotlivých táborů na Jáchymovsku. Václav Růžička nikam přidělen nebyl, na „ústřeďáku“ zůstal přes tři roky. V prvním roce chtěl být přeložen do jiného tábora, protože věděl od spoluvězňů, že se v jiných pobočných táborech chystají nějaké útěky. Když se dozvěděl o nezdařeném hromadném útěku z tábora č. 12 v Horním Slavkově, byl nakonec rád, že zůstal v ústředním jáchymovském táboře, prý to tam nebylo tak strašné ve srovnání s jinými tábory.

 „Měli jsme tam báječný přehled, kdo na lágry přijel z pevných věznic, mohli jsme s nimi komunikovat. Bylo to výhodné, dokonce strava tam byla obstojná.“

Na začátku padesátých let vězni naivně věřili v brzkou změnu režimu. To jim pomáhalo přežít v lágru. „Udržovali jsme si mezi sebou naději, že to brzy praskne. Ubíhaly měsíce a ono to stále ne a ne prasknout, s postupujícími lety naděje slábla.“

Z ústředního tábora byl přeřazen v roce 1953 do tábora Nikolaj. V něm byly mnohem těžší podmínky, větší nedostatek jídla a více „zbytečné buzerace“ od dozorců. Celkově to bylo horší, ale i v táboře Nikolaj se střídaly horší časy s těmi o něco lepšími.

Václav Růžička vzpomíná na pravidelný režim na Nikolaji: „Na ranní se vstávalo ve tři hodiny. Snídaně byla skromná, černá káva. Na Nikolaji se fasoval chleba jen jednou za tři dny.“ Muklové prý dostávali bochník chleba rozdělený na čtyři díly, čtvrtina musela stačit na tři dny. Tehdy si zvykl nechávat chleba trochu ztvrdnout a tento návyk mu vydržel dodnes. „Měkký chleba se totiž rychle sní, kdežto tvrdý chléb se jí pomaleji, vystačil nám déle, na celé období.“

Vzpomíná i na nejhorší časy v Nikolaji. Uprostřed tábora stály ubikace vyhrazené pro státní politické vězně, jinde byli kriminální s politickými promícháni. Podobně jako před nimi nacisté i komunistický režim využíval kriminální vězně k utlačování politických. Po nějaké době se situace zlepšila, většinu kriminálních vězňů odvezli a opět tam byli státní ve většině.

„To byla výhoda, protože jsme na sebe mohli více spoléhat. Bonzáků tam byla sice celá řada, ale o nich se vědělo. Všichni jsme věděli, kdo je kdo.“

Do práce jsme chodili „autobusem“

Snad nejhorší vzpomínky má Václav Růžička z každodenních cest na šachtu. Z lágru Nikolaj chodili muklové fárat na šachtu Eduard, vzdálenou několik málo kilometrů. I taková vzdálenost se ale stávala utrpením, když se tam chodilo neblaze proslulým muklovským „autobusem“, vynalezeným v sovětských gulacích.

„Utvořili jsme pětice, sdrátovali nás lanem a dali pod zámek. Šlo se tělo na tělo. Než se celý tento útvar dostal do pohybu, tak se muselo pomalu. Když padl jeden, tak padla celá řada. Byli jsme ve výši pasu svázáni ocelovým lankem a vzadu zamčení zámkem. To bylo dost ošklivé.“

Vozík byl prázdný a uvnitř krásné hovno

Naštěstí v lágrech byly i situace, které mukly povzbuzovaly. Docházelo i k humorným příhodám na účet bachařů. K této došlo v ústředním táboře: Hlušina ze šachty se vyvážela na haldy a vozila se skrz oplocení tábora. Stráže prohlížely naplněné vozíky – hunty, které se vozily na vykládku. Tam se to vysypalo a vezlo nazpět. Došlo k mnoha útěkům a pokusům o útěk tak, že se vězni nechali v bedně zavřít a zasypat. Projeli kontrolou a pak utekli. Bachaři pak namátkově na rampě kontrolovali a sbíječkami – pikovačkami – s dlouhým hrotem do obsahu vozíků píchali.

„Jednou jsme již stáli připravení k odchodu, najednou jsme slyšeli, že pravidelný zvuk, jak pikoval do vozíků, ustal. Krátce nato ruch, rozsvítilo se jak na divadelní scéně. Vozík navezli na zvláštní kolej, která vedla z výklopníku. Mezitím přijelo zvláštní komando na honění vězňů se samopaly. Obklopili vozík a křičeli, ať vylezou ven. Odklopili čelo vozíku, vysypalo se pár kamenů a skutečně za nimi byla bedna. Další výzva k vystoupení. A nic. Jeden odvážný esenbák odtrhl víko a tam zdánlivě prázdno. Vzal reflektor a posvítil si tam. Uprostřed na podlaze stál myslivecký klobouk. On ho odklopil a pod ním bylo hovno. Krásný hovno. Nám bylo blaze, že se podařil takový žert. Ale co následovalo, to si nedovedete představit. ‚Hned na místo, rozestoupit! Lehnout!‘ A dělali jsme klencáky. Ale dělaly se s radostí ty klencáky, to byl nesmírně pěkný žert.“

Bachaři poslali mukly ještě tentýž den dělat další nesmyslné práce, jako je přehazování kamenů z jedné strany na druhou, jen proto, aby se jim pomstili za tento „vtípek“. Toho dne šli muklové spát fyzicky naprosto zničení, psychicky jim však příhoda s lejnem pomáhala ještě několik týdnů.

Po propuštění z vězení v roce 1958 nastoupil Václav Růžička ke Stavbám silnic a železnic. Na stavbách a jako údržbář u památkové péče pracoval až do osmdesátých let. První setkání bývalých muklů, kterého se Václav Růžička zúčastnil, proběhlo hned na počátku devadesátých let v Horní Bříze. Další setkání muklů, volně spojených společnými osudy, se již konala v Českém Šternberku. Václav Růžička během svého života také pracoval jako údržbář na hradě Český Šternberk, tam se seznámil s hrabětem Šternberkem, který nad touto akcí převzal záštitu. Setkání se v roce 2007 konalo již počtrnácté.

Poselství?

„Důležité je pro nás pro všechny heslo: Nebát se a nekrást. Dále pak šetřit si zdraví a věřit v Boha. Víra je nesmírně důležitá a to nás tam drželo. Někdo má možná ušlechtilejší poselství, ale tyhlety věci se mi zdají být důležité.“

Komunista zůstane komunistou

V lágru se Václav Růžička setkal se svým obhájcem ex offo, jistým doktorem Dolanským, ten byl z nejasných důvodů odsouzen v rámci vnitrostranických čistek. Při procesu Václavu Růžičkovi vůbec nepomohl, byl prý věrný a poslušný komunista. Při příchodu do kriminálu se pak bál, že mu muklové dají „deku“ či mu jinak ublíží. Nic takového se však k jeho velkému překvapení nestalo. Při odchodu z tábora doktor Dolanský ujišťoval spoluvězně: „Hoši, až něco budete chtít, tak se stavte.“

O několik let později, již na svobodě, chtěl Václav Růžička po doktorovi Dolanském právní pomoc při vymáhání odškodného pro kamaráda, který si po úraze na šachtě odnesl trvalé zdravotní následky. Advokát Dolanský se však nechával před ním zapírat. „Komunista zůstane komunistou, kurva zůstane kurvou,“ říká Václav Růžička.