Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
My staří jsme toho zkusili moc. Hlad, strach, všecko.
narozen 1927 v Kirillovce u Novorossijska
v roce 1942 prožil příchod německé a rumunské armády do oblasti Novorossijska
1943 byl deportován na Krym
1944 vstoupil do československé armády
v listopadu 1944 zraněn v obci Barvínek na východním Slovensku
počátkem roku 1945 nastoupil k hradní stráži u prezidenta Eduarda Beneše
rozhodl se k návratu do Sovětského svazu
Jmenuji se Leonid Václavovič Růžička, ale v mých ruských dokladech je uvedeno Růžečka. Pocházím z vesničky Kirillovka, kterou nedaleko Novorossijska v jižním Rusku založili v druhé polovině 19. století čeští kolonisté, mezi nimiž byli také moji předci. O této naší dávné rodinné historii mnoho nevím, jelikož oba moji dědečkové brzy zemřeli, a tak z nejstarší generace mám vzpomínky jen na své dvě babičky. Měl jsem ještě čtyři strýčky – starší bratry mého otce - Pavla, Bohumila, Tomáše (Tomeše), Jouzu. Kromě nich měl můj otec ještě jednu mladší sestru Helenu.
Když jsem byl malý, žila s námi v našem domě v Kirillovce ještě babička Kubíků (babička z matčiny strany). Měl jsem jednoho mladšího bratra. Mým rodičům se tento dům podařilo dostavět až krátce před válkou.
Před kolektivizací měli moji rodiče malé hospodářství. Otec pak začal pracovat na železnici v opravně vagonů a maminka se mnou a s mým mladším bratrem zůstala doma a až později šla pracovat do kolchozu. Dokončil jsem sedm tříd základní školy a pak ještě v Novorossijsku technikum těsně předtím, než začala druhá světová válka. Hned v jejím počátku jej během bombardování Němci zničili.
V roce 1942 se začala ke Kirillovce přibližovat nepřátelská vojska – Němci a Rumuni. Z toho důvodu také začali Rusové narychlo ničit veškeré zásoby potravin a odváděli zvířata z místního kolchozu hlouběji do zázemí. Pamatuji se, jak hnali dobytek kolem našeho domu. Moje matka přišla k jedné ženě, která na dobytek dohlížela a nabídla jí šaty za jedno prase. Žena nabídku přijala, a tak jednu prasnici zahnali k nám do dvora. Měli jsem ji ale jen krátkou dobu. Pak nám ji ukradli Němci. Celá veselá příhoda s odcizením našeho prasete se odehrála takto: „Ráno vstáváme. Prase není. A ono bylo březí, nebo jak to mám říct. Mělo mít ty malý. Máma hned šla takhle po vsi a kouká, ve dvoře tam stojí kuchyně, kde si Němci vařili. A kouká, tam naše prase. Tak ona jde k tomu oficírovi a povídá: ‚Tohle je naše prase, vaši vojáci nám ho ukradli.‘‚Né, naši vojáci neberou, naši vojáci nekradou. Ona prý chodila po vsi ta vaše svině a oni ji zahnali do dvora, aby ji Rumuni neukradli.‘ To bylo smíchu z toho. Tak nám ji dali a ona akorát ten večír, tu noc měla ty malý prasátka.“ (00:04:23)
Nakonec jsme to prase zabili sami. Maminka poprosila dva ruské zajatce, kteří sloužili Němcům, aby nám s tím pomohli. „Dva chlapi přišli. Máma povídá: ‚Zabijte ji.‘Tak nám to udělali. Tak jsme jim dali kus masa, těm chlapům.“ V té době už žádná práce nebyla, a tak jsme museli zase hospodařit sami, abychom vůbec přežili.
Nakonec, když Němci začali ustupovat Rudé armádě, všechny nás odvezli na Krym. Tam jsme já a moje matka pracovali v kolchozu, můj mladší bratr, který byl ještě malý, nepracoval. Tam jsme zůstali až do osvobození Rudou armádou.
Krátce potom a rok před koncem války jsme dostali oznámení o tom, že otec padl na frontě. Tuto zprávu jsme dostali 10. května 1944. O pět dní později, 15. května, jsem dostal předvolání k „vojenkomatu“ já. Jelikož mi v té době bylo teprve sedmnáct let, nemohl jsem být odveden. Byl tam však zástupce československé armády, který mi nabídl službu u nich. Řekl mi „Jestli chcete, běžte do české armády. Za nějakou dobu vás vezmou do ruské. A tady budete v české. Jste Čech, tam to bude takový a takový, po česky. A tak mě vzali do české armády.“ (00:06:55)
Nejprve jsem dostal krátký výcvik a až o něco později jsme nastoupili na frontu - kdesi v oblasti Karpat, na území Polska. Prošli jsme přes Duklu až na Slovensko. Já sám jsem sloužil u průzkumného oddílu – v pěší rozvědce. Byly jsme dvě čety. Ostatní Češi a Slováci, které jsem znal, sloužili u spojařů a v obrněných transportérech.
Mnoho detailů si z té doby nepamatuji, kde a u koho jsem sloužil, to všechno jsem už dávno zapomněl. V té době jsem měl jiné starosti. Problém mi stále dělal český jazyk. Hlavně rozkazy a některé výrazy, které se liší v češtině a ruštině. Musel jsem se všechno nejprve naučit. „A napřed to bylo divný. Hodně já nerozuměl tomu tam. Byly tam: ‚Čelem vzad, pochodem vchod, vlevo v bok, vpravo v bok.‘Nebo řekli: ‚Fasovat pušku!‘Co je to puška? Po rusky puška - to je dělo. Po česky puška - to je flinta. Bylo to takový hodně nepochopitelný.“ (00:37:43)
V české armádě nás bylo mnoho a mnoho také Čechů ze Sovětského svazu - z Ukrajiny i z Kavkazu. Pamatuji si, jak jsem potkal mnoho známých a často náhodou. Přímo z naší rodné vesničky - z Kirillovky jsem v armádě potkal například pana Šusa, Chalupu nebo Frimla. Nevšedním zážitkem se pro mě stalo také setkání s Jiřím Horkým, kterého jsem potkal až po válce v Praze. Pamatoval jsem si ho ještě z Kirillovky, když tady sloužil u německé armády. Když se pak jejich jednotka dostala do ruského zajetí, byl vybrán a nakonec se dostal do československé armády.
24. listopadu 1944 jsem byl zraněn na východním Slovensku nedaleko vesničky Barvínek. Stalo se to ráno, zrovna jsme posnídali s kamarádem Tondou, jehož jméno si už také nepamatuji. S ním jsme byli ráno na službě v zákopech. „Akorát nám přinesli snídani. Začali nás ostřelovat. Němci začali střílet z minometů. Padá mina. Toho Tomše to zabilo. Já jsem se chystal, že ho někde zakopu, tady padá druhá - mně do ruky. Odvezli nás do nemocnice do Lvova.“ Později „ve městě, to jméno už zapomínám, tam byli takoví, kteří se již uzdravovali. Tam mi vytáhli ještě úlomek z ruky, trochu jsem tam pobyl a pak jsem šel dál bojovat.“ (00:16:05)
Z nemocnice mě pak poslali na frontu na severním Slovensku. S naší jednotkou jsme operovali v oblasti Popradu a Liptovského (svatého) Mikuláše. Pamatuji se, jak jsme jeden den dobyli Poprad. Den nato proti nám Němci nasadili jednotky Hitlerjugend, které dobyly město zpět. Následující den jsme my zase vyhnali je. (00:08:10)
Krátce poté, když jsme ještě byli v Liptovském (svatém) Mikuláši, mi přišel rozkaz, ve kterém jsem byl odvelen na východní Slovensko k hradní stráži. Nejprve jsem odjel do Prešova, kde jsme dostali nové uniformy, a v zápětí jsme byli převezeni do Košic. Tam jsme ještě před návratem exilového prezidenta Československé republiky dr. Eduarda Beneše z Anglie dostali základní výcvik. Pamatuji si, jak jsem byli ubytování v jednom hostinci (hotelu) na jedné straně silnice, zatímco prezident sídlil v hotelu, který byl na druhé straně silnice. Tam jsme drželi svoje čestné stráže. „A jednou... tam byla taková říčka neveliká a tam byl park. Koukám jde prezident, má takového psa na provázku, na řetízku. Jde ke mně. Pozdravil se se mnou. A ptá se, odkud jsem. A kde mám rodiče. No tak, chvilku. Já mu to řekl. Já jsem se ho bál nebo se ho styděl. A on šel potom dál, tam chodil po tom parku.“ (00:09:40)
Někdy kolem 6. nebo 8. března roku 1945 jsem byl opět předvolán do štábu, kde jsem dostal rozkaz k přesunu do Prahy. Ten se ale protáhl. Naše cesta nakonec vedla přes Budapešť a Vídeň a do Prahy jsme dorazili až po jejím osvobození. V jejích ulicích ještě stály barikády.
V Praze jsem dostal nabídku pracovní smlouvy, abych zůstal u československé armády a dál sloužil u hradní stráže v Praze. K tomu jsem navíc dostal možnost získání bytu, který byl po Němcích. Ty tenkrát všechny koncentrovali v areálu Strahovského stadionu a připravovali je k odsunu do Německa. Po nich zůstalo v Praze mnoho bytů. „ V těch domech, tam bylo všecko, to si člověk mohl vzít.“ (00:11:46). Nabízená smlouva byla však nejméně na pět let a to se mi tenkrát zdálo příliš dlouhé a mně se chtělo zpět domů k rodině do Novorossijska.
Smlouvu sloužit nadále v československé armádě jsem tedy odmítl. Poté jsem byl převelen přímo na ministerstvo obrany v Dejvicích, kde jsem před odjezdem ještě nějakou dobu sloužil. Služby jsem míval vždycky dvacet čtyři hodin a jinak jsem byl v kasárnách na Pohořelci. „A my jsme byli jako starý mazáci, říkali. My jsem měli jako hodně volnýho. Já jdu do města, řeknu velitelovi. Jen běž. Ty, co teprve vzali, ty málo pouštěli.“ (00:19:42)
Pak přišel rozkaz a nás přesunuli na Ruzyni, kde jsme museli ještě pár dní počkat, než jsme nasedli do letadla, které nás odvezlo zpět do Sovětského svazu. Ještě před odletem jsme dostali několik poukázek a lístků, abychom si trochu nakoupili. Pořídil jsem si kabát, boty a klobouk a na cestu jsem dostal ještě tři kila mouky, cukr a dvě masové konzervy. Říkali nám: „Až přijedete domů, nebudete nic mít. Tak budete mít aspoň tohle.“ O tom, jak vážná situace byla ve válce zničeném Sovětském svazu, jsem neměl ani ponětí a všechny zásoby mi později přišly k dobru.
V Sovětském svazu jsem se nejprve vrátil na Krym, protože právě odtud jsem byl odvelen do armády. Maminka už tam ale v té době nebyla. Vrátila se zpět do Novorossijska, a tak jsem se vypravil za ní.
Žádné další kontakty s československou armádou ani s československými veterány druhé světové války jsem již neměl a ani žádné výročí jsme si nepřipomínali. Těch několik z nás, Čechů ze severního Kavkazu, kteří sloužili za války v československé armádě, se známe, ale většina z nich již zemřela. Vojáků, kteří zůstali po válce v Československu, moc neznám. Vzpomínám si jen na pana Dolejška z Kirillovky, za kterým tam pak do Československa přijela také jeho žena a děti. Když později jezdili do Ruska, tak do Čech vždycky museli vozit chalvu a chamsu (ančovičky), kterou v Čechách neměli.
Po válce jsem hned koncem roku 1946 nastoupil do práce - pracoval jsem jako zámečník na benzinové pumpě, kde jsem opravoval auta. Fungovalo to tam tenkrát tak, že jsem místo výplaty dostával jen poukázky na některé potraviny – půl kila chleba na den a půl kila cukru na měsíc. Doma jsme měli pár slepic a krávu. Tu jsme koupili již v roce 1945. Na zahradě a ve dvoře jsme pak pěstovali ještě brambory a zeleninu.
Tam jsem pracoval až do léta následujícího roku, kdy jsem odešel na Hejduk, jak se u nás říká místní vápence. Tam jsem dostával poukázek víc - na den to bylo 700 gramů chleba na mě, 300 gramů na bratra a ještě 250 gramů na moji matku. To dohromady činilo 1250 gramů chleba na den a navíc k tomu byly ještě měsíční poukázky na maso, ryby, kroupy, cukr a tuky (máslo, sádlo). Práce bylo mnoho, ale žilo se už o mnoho lépe.
V mém životě jsem si v plnosti užil mnoho nepříjemného a mladí, kteří v té době nežili, na to všechno dneska již zapomínají. Až my zemřeme, nebudou si pamatovat už vůbec nic z těch hrůz, kterými jsme my museli v našich životech projít. „My staří jsme toho zkusili moc. Hlad, strach, všecko.“ Přál bych všem, aby nemuseli takhle trpět a aby jim hospodářská situace umožnila spokojený život.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Marek Havlíček)