Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Růžička (* 1917)

• narozen 18. února 1917 v Brumově na Zlínsku

• absolvoval Baťovu internátní školu práce ve Zlíně

• za války pracoval pro koncern Baťa v Berlíně

• ve válečném Berlíně se stal svědkem bombardování

• poté přesídlil do Bohumína

• z pozice vedoucího skladu obuvi pomohl partyzánům

V Baťově škole práce

Můj dědeček Josef Růžička se narodil 18. února 1917 v Brumově na Valašsku. Jeho dětství bylo skromné, naplněné každodenní prací a staráním se o dobytek. Jeho maminka jej měla ještě jako velmi mladá a pravého tatínka nikdy nepoznal. Jen z doslechu věděl, že to byl bohatý majitel sodovkárny v nedalekých Valašských Kloboukách, který již rodinu měl. Vyrůstal tedy sám s maminkou na vesnici, kde vychodil základní měšťanskou školu, a poté se rozhodoval, kam se budou ubírat jeho další kroky. Ve škole si pan učitel všiml jeho píle a pracovitosti, a proto navrhl jeho mamince, aby jej zapsala do Baťovy školy práce, kde právě nabírali nové žáky.

A tak se stalo, že se můj dědeček ocitl ve svých čtrnácti letech poprvé sám ve Zlíně, kde ho čekala první velká životní zkouška, kterou na jedničku zvládl a na školu se dostal. Sbalil si věci a vykročil vstříc Baťově vizi udělat z obyčejných venkovských chlapců měšťany jaksepatří. Nastoupil na internát a začal se podrobovat přísnému režimu, který museli dodržovat všichni „mladí muži“. V šest hodin ráno budíček a rozcvička, poté osobní hygiena, úklid pokoje a cesta na snídani, která mohla být někdy i přerušena vychovateli, pokud někomu chyběl třeba jen knoflík na kabátu.

Následovala práce ve školní dílně, krátká obědová pauza a návrat do dílny, kde se střídali na jednotlivých pracovištích, aby se postupně naučili všechny technologické operace při výrobě bot. Po páté hodině odpolední, kdy končili s prací, následovalo krátké osobní volno a od šesti hodin do osmi hodin večer byla škola. V devět hodin večerka a ten, kdo chtěl třeba psát dopis nebo si číst, musel jít do společenské místnosti, kde se smělo svítit do deseti hodin. Hospodaření s vlastními penězi bylo hlídáno vychovateli, kteří posuzovali účelnost vynaložených peněz. Baťa totiž dbal na to, aby byli již od mládí vedeni ke spořivosti a šetrnému zacházení s penězi.

Režim byl sice náročný, přesný a porušit ho by znamenalo velké problémy, ale pro obyčejné hochy, jako byl dědeček, bylo samozřejmě poctou ho dodržovat a stát se součástí velké rodiny. Jak totiž sám Tomáš Baťa říkal, nebral své zaměstnance jen jako obyčejné podřízené, ale oslovoval je „spolupracovníci“. Kladl důraz na to, aby byli spokojeni, měli nadprůměrné platy, domek s malou zahradou, v centru města obchodní domy, kavárny, kino, nemocnici a mnohé další služby potřebné pro plnohodnotný městský život a byli spokojenými obyvateli prosperujícího města a zaměstnanci prosperují firmy.

Za války v Berlíně

Po třech letech Josef Růžička školu dokončil a začal pracovat jako ostatní zaměstnanci v továrně. Kvůli jeho pracovitosti a šikovnosti místa měnil častěji než ostatní. Byl mladý, plný elánu a vychován k tomu, aby pracoval svědomitě a nikdy si na nic nestěžoval. Tyto vlastnosti mu zůstaly po celý život. Před druhou světovou válkou tedy působil ve Zlíně, z internátu se přestěhoval na „svobodárnu“ a vedl život dosti podobný režimu na škole. Během jednoho z prvomájových průvodů se poznal s mojí babičkou, která ve Zlíně pracovala, jak ona říkávala, v „punčochárnách“. Jejich vztah se rozvíjel pomalu a probíhal jako dvoření z černobílých filmů, například první tři měsíce si vykali.

Když se začala blížit válka, dědečkovi byla nabídnuta pozice expedienta ve skladu v Berlíně, a proto prestižní místo samozřejmě jen z respektu vůči nadřízeným odmítnout nemohl. Babičku zanechal ve Zlíně a na dva roky odjel do Berlína. Po dobu svého pobytu tam zažil i bombardování, naštěstí však bez úrazu. Za války ale samozřejmě jezdil do Zlína za babičkou, kterou si později vzal, a než válka skončila, narodilo se jim první dítě. Jako rodina už potom měli nárok na jeden z nově vystavěných půldomků na Lesní čtvrti.

Dodal boty partyzánům

Po přeložení do funkce vedoucího skladu v Bohumíně se mu podařilo vyčlenit deset párů vojenských bot a odeslat je zpět do Zlína svému dlouholetému kamarádovi Vladimíru Pálkovi, jehož rodina byla na Zlínsku zapojena do odboje proti okupantům. Tyto boty se sice k partyzánské jednotce dostaly, ale na základě udání byla provedena blesková inventura v dědečkově skladě. Jen díky tomu, že se nic nepodařilo prokázat, byl nakonec pouze přeložen jako řadový pracovník do skladu ve Vídni. Tam dědeček ukončil svoji kariéru u firmy Baťa, která byla po druhé světové válce znárodněna a přejmenována na podnik Svit. Jeho kamarád bohužel tolik štěstí neměl – se svojí rodinou skončil v koncentračním táboře.