Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jevgenie Ružečko (* 1926)

• česká krajanka ze severního Kavkazu

• narodila se v roce 1926 v Kirillovce u Novorossijsku v české rodině

• v roce 1943 byla s rodinou odvlečena Němci na nucené práce na Krym

• po návratu domů v roce 1945 byla zaměstnána při polních pracích, na vinici a v cementárně

• v roce 1948 se provdala, s manželem Leonidem měla tři děti a do roku 1960 byla v domácnosti

• dalších dvacet let pracovala ve skladu pohonných hmot (až do roku 1980)

• rodinné vzpomínky na život prvních přestěhovalců a pozdější kolektivizaci vesnice bohatě doplňuje o své a manželovy zážitky z doby 2. světové války

Mohla byste aspoň stručně vyprávět, jak se tady dřív žilo? A jak to tady vůbec začalo?

J. R.: Nu, my už taky v točnosti[1] nevíme, a jak naše rodiče vyprávěli trošku, neco si pomatujem... jak voni sem přijeli a jak se tady rozpoložili[2], jak tady vysekávali lés a stavěli si ty palátky[3] a pak... A dyť voni sem přijížděli na fůrách, na koních, z Čech jeli, aha... nu a potom už si sem vzali svý... jak se řiká, rodinu po česky, jo... Aha... nu, tady si načali stavět, tenkrát, jak... co to bylo za vlasť[4], v tom roku...

     Voni nařezávali[5], kerej tady chtěl se poselit[6], tak všem nařezávali takový kousky země, vot – i hory, i les... to všecko, jako to šlo až semhle níž, do Cemdoliny[7], vot. Aha, nařezávali... lidi měli i les svůj, i měli tady pole, tady seli – tam pšenici a všecko takový si seli, měli potom krávy a měli... nu v chazajství[8] takový všecko, aha... Nu, žili si pěkně, protože měli všecko svý. Voni si to vydělávali a měli. Stavěli si domy, nu a stavěli si moc dlouho, a proč – na to měli, neměli peníze anebo třebas les[9] nebo neco – nevim.

     Nu, tam je hora, hde lámou kamen, a takovej velkej, tvrdej kamen. Von ten kamen ho tam lamali lidi a vozili si to sem, nu nejspiš to kupovali, to já taky nemůžu říct, aha... Nu i – stavěli si tady stavení kamenný a pak dělali takový vepřáky z hlíny... Zvnitřku to je z hlíny udělaný, ze slámou to michali, a z ulice je kamen tendle tvrdej... Tak voni už ty domy stojej kolik let... Já nevim, náš tendle dům – nu tendle ne, my jsme žili tudle, hde je ta střecha veliká... v dvacet sídmým roku... tady nařízli zém i v dvacet sidmým roku jsi stavěl. ... A tuhle naproti v sedumnáctým – sedumnáctej, jo? – A dál, taky tam Kabrdů a Chalupů a Luzumů... nu, hdo jak moh, i v vosumnáctým, i sedumnáctým, i dvacátým, v dvacet sídmým... stavěli si, ale všecky byly stejný. [...]

L. R.: Růžičků náš taky byl, taky starej dům.

J. R.: Aha, vo-vo-vo[10]! [...]

A dřív žili tak: měli hodně dětí, po pěta, po šesta, ženilo se tam, vdávali se a všecky žili v jednom staveni, všecky v jednom... Voni si to udělali tak a žili si tak mezi sebou pěkně, to není jako teď, každej kouká ít zvlášč vod rodičů a – ták to je...

Každej měl svůj plán[11] a vinice, tady bylo hodně vinohradů... Za čehúnkou[12] byly, tadydle, hde je todle všecko zastavěný, tady byly vinohrady, můj táta měl taky tady vinohrad, hodně měli vinohradů... Nu, můj táta je rozenej v devět set druhým roku, nu a ten jejich dům taky byl starej... tam Jasanů, hde je ten dub tam... taky já nevim, v jakým roce... a potom jich bylo taky nekolik, tak si táta tady vykoupil plán taky, ten kousek země, jo... i dědoušek mu pomoh a postavili si dům...

     A vinici měli, než přišly kolchozy... jak přišel kolchoz, tak ty vinice všecky vzali a ty lidi chodívali do kolchozu, pracovali na těch vinicích. I zem všecku vzali – a my tam máme známou v Čechách a vona nám psala, že u vás to není... u nás prej tady je v Čechách, hdo míval... jako rodiče starý, tak teď jim splácejí za tu jejich zem... u vás to néjni... A vono to bylo i u nás, ale jak bylo – už hdo pracoval v kolchozu, a za tydle kousky země ani nevzpomínali, co vzal kolchoz, aha... a dyž už kolchoz se rozpad, tak potom nařezávali kousky země tam...

A kdy tady vznikly kolchozy?

L. R.: Nu kolchozy byly v třicátým roku. V dvacet devátým, třicátým roku.

J. R.: Odteď je vám taky hodně... lida... zničehonic přišli a zebrali muský a vodeslali je na Sibíř – a neví se za co a pro co, a tak tam i propadli[13]... nu... v Sibíři. [...]

L. R.: Měli mě rádi ,a zavřeli mě!

J. R.: To řikal strejček náš, von tam dělal... hdyž se ten kolchoz obrazoval[14], von tam dělal v tom pravléni[15], aha... a kým tam dělal či pisařem byl... kým tam dělal ... [...] Nu i eto, a najednou ho zebrali[16] a vyslali ho, a žádnej nevi proč a kerak. A večír přišli dva a zabili jeho ženu, zastřelili, a syna zastřelili, i jeho zebrali, nu... A proč tu ženckou, já točně[17] ani nevím, kerak to bylo, co – přišli, vona měla vodevříno, dřív se nezavírali, aha... Přišli a zastřelili ji a jeho zebrali, a dyž se vrátil, chudák, povidá: Tak mě měli rádi, a potom mě zavřeli! [...]

On se vrátil? A jak dlouho tam byl?

J. R.: A to já nepomatuju. To mně táta vyprávěl, už to nepomatuju, hdy se vrátil... Jo, a hodně se jich nevrátilo: mojí tety taky manžel se nevrátil... A tady tydlety vesnice hdyž se obrazovaly, tak tady jako Kirillovka, jako že tady žil Kirill, a tam byl Mefoděj – Mefodějka, a tam byla Borisovka – Boris, aha... a byla Chlebovka tam dále, to bylo všechny český vesnice... teď už Češi málohde jsou... málohde jsou Češi... už povymírali ty mladý... starý – a mladý... už jsou ruský... My máme tři děti a mluvějí po česky, nu jako my, ne tak po česky jako vy, ale my už to máme všecko lámaný... A stejně nezapomíname, mezi sebou mluvíme tak, aha... a děti taky tak.

Děti taky mluví česky?

J. R.: Jó, děti taky mluvějí po česky. Syn žije ve městě, i dcera jedna, a druhá dcera tadydle níž v Cemdolině – všecky mluvějí po česky... Syn se ženil na Ruskej, ona taky všecko rozumí, a mluvit nechce... a už vnuky, tak taky... už máloco rozumí i nemluví – a pravnuky teprva. Či nechtějí nebo – já nevím... Sem přidou, děda jim zpívá po česky a voni na to vyvalejí voči!

A jak je to s vaším příjmením? Žije tu prý také nějaký Vasilij Ružečko, který ho chtěl změnit...

J. R.: Dřívejc my jsme měli do vojny Růži... Růžička. Růžička. A posle vojny[18]... nevim, kerak to... tady bylo nekolik... dvě či tři semjí[19] Růžičků... proč to předělali na Ružečko? Ružečko.

L. R.: Nu i naše je tak famílie Ružečko.

J. R.: Nu i my jsme teď Ružečko... Ruže... „je“, „je“ posledné, jo.

S. V.: A to v Rusku tady, hdo to psal, neznal... dělali tak, nákej písar tam napsal, a tak to šlo.

J. R.: A my jsme... a von potom přišel a vokazoval tomu Baště[20]... podívejte se, já hned přinesu passport svůj a podiváte se. Předělejte mně to. Já sem Růžička a proč mně napsali tady...Von pá – já ž nemůžu... Předělejte mně to, aha. Tak von sběhal domu a přines ten passport a vokázal mu ho – a já pám: Nu víš co, Venoušku, ty seš Růžička a my sme Ružečko... Oj, bože...

L. R.: A vono to spíš bylo takhle: posle vojny nebyly žádný dokumenty... všechno veď propadlo. Veď nás... my jsme byli tady a potom nás Němci vyvezli v Krym... a tady to bylo... Lidi si brali jenom to, co bylo třeba takový, a to vostatní tady vostávalo. Do pytle a na mašinu... nás tak vodvezli Němci. Vot takle jsme to... a potom, posle vojny...

A proč na Krym?

L. R.: Nu, Němci vyháněli vodseď lidi.

J. R.: Voni koho mohli, uspěli[21], vodvezli do Hermanie[22]... My jsme taky... vy jakýho čísla jste vodjeli v senťabru[23]... ty si nepomatuješ?

L. R.: Nu já nevím... nu, devátýho senťabra a šesnáctýho už přišli ruský.

J. R.: A my dvanáctýho senťabra... nás taky vzali... a z komendatury... v obšem[24], Němci vodstupovali... a tuhlety, jak se říká, s fůrama, koně i krávy... tady všecky krávy sebrali v Kyrillce... nu a my... nás vzali, jako že ty krávy budem dojit. Tak nás vzali... nu, jen naši rodinu... maminka byla, my jsme byly tři děti. I jely jsme na tech podvodách a cestou jsme dojily ty krávy...

L. R.: A pro koho?

J. R.: Voni si to brali... Voni si to brali, ty soldáty, aha... a pak my jsme přijely... tam je na Ukrajinu proliv[25], vy třebas víte, Kerčenskej proliv... tam byla perepráva[26]... nu a tam jsme sedly na parom[27] a převezli nás v Kerč, aha... do tej Kerči. A pak nas tam vzali... kerak se to nazyvá... oj, vsjo zapomněla... hde rasformirovali[28] tuhletu...

S. V.: Komendatura[29] náká, ne?

J. R.: Nu komendatura, tam formirovali[30], koho kam... Nu a nás zas posadili na vlak a vlak byl takovej... dřív řikali... koně vozej... takový vahony byly... vot, tam jsme všichni sedli i nás vodvezli. A přivezli nás na Ukrajinu... tam bylo město Melitopol... Melitopol, aha... Jak nalítly naše samoloty[31]... ruský... načaly bombit ty Němci, Němci kdo kam! A my jsme se spustili po tej násipi[32] a lehli jsme si takhle a leželi jsme tam. Tam pak bylo taky hodně lida, ešče taky vlak nekoho vodnekad přivez, aha. Nu i my jsme vod nich utekli... vod těch Němců... voni Němci utíkali... už jim nebylo do nás[33]... ani nevím, hde ty krávy, kam se děly, aha... a my jsme šli pěšky... a tam bylo město... taky český... menovalo se Čechohrad. V tom Čechohradě my jsme přišli – prázdno, všade prázdno... taky už je vyvezli Němci, aha. Pak jsme zašli do jednoho stavení a tam byl dědeček na hůlčičce... a po česky taky mluvil... napřed s námi jako po rusky a potom jsme se smluvili, že jsme Češi, tak taky povidá: Moje všecky vyvezli a já sem řek: tuhle mě rozstřílejte, já nikam nepudu. Já nemůžu, rozstřílejte mě. Nu tak ho tam nechali. Tak ten dědoušek nás tam přijmul, my jsme u něj zimovali. A zimovali jsme... tam neměli... čím voni topili... tendle... kravskej pomjot[34]...  a voni dělali takový pekáče z toho, sušili to... a tím topili. Nu tak my už jsme děti to nosily ze dvora, seděly u plotny a topily, vono to hořelo bystře[35], aha. Nu i dědeček tam měl co jíst, tak nás i krmil... tak my jsme tam byli, vot... Nu a pak tam už naši soldáty přijeli... taky konnice[36] přijela, na koních, aha... a jeden povídá... a sestra k němu běží a pláče a von povidá: Nepláč! Už Němec tady není. Nu i potom nám povídali soldáty, že chodí vlak... to bylo už v martě[37] měsíci. Chodí vlak na Tonelnou... Tonelná je tadydle, nedoježžaja[38] Novorossijska... že tam chodí tydlety továrny pojezda[39]. Nu tak my jsme šli a tam jsme si sedli... jak jsou, scepljajou se[40] ty vahony... jeden k druhýmu... na těch talířích jsme seděli takle pod tím vahonem... z jedný strany mama seděla s bratrem a z druhej strany my jsme seděly se sestrou... Vot takle jsme seděli a dojeli jsme do Tonelnej – nu a jeli jsme cosi dlouho, taky to tam se zastaví a to tam zastaví, a přijeli jsme do Tonelnej – a to je kolik asi kilometrů z Tomelnej?

L. R.: Kam?

S. V.: Z Tonelnej sem? Dvacet s lišnim[41], ne?

J. R.: Nu a my jsme šli pěšky přes hory. Nešli jsme po cestě, šli jsme přes hory – a kolikrát si myslim, jaký jsme byli hloupí. Byli bysme rádi, že jsme vostali živí. My jsme tahali přes rameno uzly a švejnou mašinku. Nač vona nám byla potřebná, řekněte, že jsme ji s sebou brali na tu Ukrajinu a vodsaď zas... nu, ty se podívej, my jsme ji přivezli, jo. Nu mama nám šila. Dřív nebylo co voblíknout a eto... Děda si doteďka ešče vzpomíná, povidá: Ty jsi se mně zalíbila, protože jsi měla takovou... takový šaty s perčíkem[42]. A sestřenice byla vyslaná, je vyslali[43] dřív... byla v Hermánii... a vottaď přivezla... nu, takovej to byl tovar[44], říkali, že to je z parašutu[45]... a bylo to červený. Proč červený? Taky bejvaly parašuty? Ne! Aha, tak mně dala na koftočku[46] takovou, dala mně. Tetička mně to ušila. A maminka tady nehde našla německý odějala[47], tak z toho... vony byly takový, jako jsou u nás šersťaný[48] odějala... vony byly takový... tak mně ušila sukně. A tetička udělala tu koftočku a tady dva perčíky, a tendle dyž přišel z vojny... nu a my jsme se v dětstvě znali... já sem žila tuhle po sousedství... a my jsme se znali z dětstva... nu a pak jsme tady chodili tančit a eto, nu i s nim se tam... a von mně ešče kolikrát teď vzpomíná: Ty jsi se mně zalíbila s těma perčikama. (smích)

Jak to vypadalo?

J. R.: Takový trubičky... nu jako bejvá tendle perec[49] hořkej, nu víte, takovej. Tak to bylo. Přežili jsme hodně. Hodně jsme přežili. Děda, ten taky v sedumnáct  let popad[50] do armie... vyprávěj to vo sobě, co já budu vo tobě povídat... Aha, vyvezli je na Ukrajinu, byli v Krymu a v Krymu ho vzali do armády... a von popad do ruskej, byl... hde jsi byl? V Buzuluku? Nebo hde?

L. R.: Do českej armii!

J. R.: Nu a pak tě tam votčislili[51] do českej armii.

L. R.: Nás pozvali do vojenkomátu[52] a mně bylo sedumnáct let. A říkají mně: mol[53], my tě ešče nemůžem brát. A tam byl českej... jak se říká... predstavitěl vod českej armády, vot. Tak mně povidá: Stejně ty pudeš za rok do ruskej, tak jdi do českej. Nu a já co... mně to je jedno, nu pudu do českej. I tak jsem byl v českej armádě.

S. V.: A tam byli jedny Češi?

Tam byl ten... Ludvík Svoboda, ne?

L. R.: Ludvík Svoboda byl. A potom... to bylo už v martě... štyricet pátýho, da... tak jsem popad k prezidentovi ešče... Benešovi... byl jsem u něj v stráži v Košicích... von napřed... byli tam jeho reziděnty v Košicích a von byl v Anhlii, prezident... a když to, tak von tam přijel a tam jsme ho ochraňali[54], preziděnta. A dyž už vosvobodili Prahu a končila se vojna, tak nas vezli do Prahy. A tam nam říkali: jesli chceš bejt v prezidentskej tej... to... stráži... na pět let. Nu, ale hdepak pět let, vojna se končila a já budu ešče pět let tady u něj? Ne. Já ne. No tak nás převedli sem, my jsme byli v ministěrstve obrany. Tam v Dejvicích je ministerstvo. Tak jsme ochraňali to ministěrstvo a potom nás sebrali a – jak se to letiště nazývá v Praze? Ruzyně, jo. Tam jsme byli nekolik... v těch kazármách tam a potom nas odvezli domů. Tam nás sebrali, z druhejch částí[55]... nu byli tam ešče z druhejch částí vojenskejch.

J. R.: Nu a co vam předlahali[56]?

L. R.: Nu řikali nám, holt nejezdite domu, my vám dáme tady byt. Tam byli ve vesnicích Němci. Tam dyž okupírovali Čechy, tak tam se poselili Němci. A byli v těch vesnicích tam a měli svoje byty... všecko tam měli... nu v chazajstvi...

J. R.: I jim dali dvacet štyri hodiny, aby se uklidili[57].

L. R.: I v Praze. Tam taky byly německý domečky. Tam šli Němci po svejch, i taky řekli: chceš – vostaň se tady ve městě, a chceš – ve vesnici... tam ty domy vobklížili[58], co byly prázdný... co Němci vyslali... a naši vojáci tam ochraňali, aby tam žádnej nevlez... a sami tam lezli! [...]

A vy jste nezůstal?

L. R.: Ne, nechtěl jsem. Nekerý tam vostávali. Nekerý tam vostali.

J. R.: Tady z Kirillky jeden se vostal... Pak z Methodejky se tam vostali... hezky se jich tam vostalo.

L. R.: Dušánek se vostal... A taky Dolejšek se vostal...

J. R.: Tady měl manželku a tři děti a matku... a nechal je a vostal tam. A tam se taky voženil a pak přijel, už když se to všecko uládilo[59], tak sem přijel a podíval se, jaká je tady bída. A slíbil: Já přijedu – a vodjel, a po dnešní den. A tam i zemřel. A teď to už jeho vnuk nebo – vnuk, da? Tak po internetu tam našel Dušáneka famílii, aha... i eta... snad tam má taky syna nákýho... on... nu, on nejel tam.

Přepis pořídili Karin Kocourková a Sergej Skorvid

[1] přesně

[2] usídlili se

[3] stany

[4] jaká byla vláda

[5] přidělovali

[6] usadit se

[7] údolí potoka Cemeš (Cemes), dnes část Novorossijsku

[8] hospodářství

[9] dřevo

[10] právě

[11] pozemek

[12] za železnicí

[13] zmizeli

[14] vytvořil se, vznikl

[15] předsednictvu

[16] zatkli

[17] přesně

[18] po válce

[19] rodiny

[20] Jaroslav Bašta, v letech 2000–2005 český velvyslanec v Rusku, který dvakrát navštívil české krajany v Novorossijsku.

[21] stihli

[22] Německa

[23] září

[24] zkrátka

[25] průliv

[26] přívoz

[27] pram

[28] rozřadili

[29] vojenská správa

[30] stanovovali

[31] letadla

[32] sešli jsme z náspu

[33] už se o nás nezajímali

[34] hnůj

[35] rychle

[36] jízda

[37] v březnu

[38] kousek před

[39] nákladní vlaky

[40] spojují se

[41] něco přes 20

[42] s papričkou

[43] odvlekli

[44] látka

[45] z padáku

[46] halenku

[47] deky

[48] vlněné

[49] paprika

[50] dostal se

[51] převeleli

[52] vojenské komisařství

[53] prý

[54] dělali jsme mu stráž

[55] z jiných jednotek

[56] nabízeli

[57] klidili

[58] obklíčili, zajistili

[59] urovnalo