Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jan Rutter (* 1934)

• narozen 12. června 1934 v Ledči nad Sázavou

• vyrůstal v živnostnické rodině s hodinářskou a klenotnickou tradicí

• v roce 1950 byl obchod Rutterových znárodněn a majetek rodiny zabaven

• opakované domovní prohlídky doprovázely výslechy rodinných příslušníků

• otec v roce 1954 odsouzen, trest odnětí svobody odložen

• pamětník se vyučil hodinářem a roky byl zaměstnán ve znárodněném obchodu svého otce

• v letech 1990–2000 hodinářství a klenoty znovu otevřel

Hodináři a zlatníci Rutterovi z Ledče nad Sázavou zažili v padesátých letech stejně jako tisíce jiných živnostníků v Československu komunistickou perzekuci. Po znárodnění majetku následovala řada domovních prohlídek, výslechy rodinných příslušníků a vzápětí odsouzení.

„Odvezli nás k výslechům. Mámu, tátu a mě rozdělili do místností a sestru vyšetřovali v Praze. Já jsem tam byl až do jedenácté večerní, tedy téměř 24 hodin. U výslechu mi dali facku, abych si uvědomil, kde se nacházím a pochopil, že si to můžou dovolit,“ vzpomíná Jan Rutter, syn živnostníka a hodináře z Ledče nad Sázavou. „Pořád máme v klenutí sklepa vyražené asi čtyři cihly. Nechali jsme je jako memento. Zřejmě se domnívali, že tam máme skrýš.“

V Čechách jediným zástupcem švýcarských hodinek

Jan Rutter se narodil 12. června 1934 v Ledči nad Sázavou na Českomoravské vrchovině. Jeho dědeček Jan se vyučil hodinářskému řemeslu v Českém Brodě a po získání dobrozdání si v posázavském městečku otevřel své hodinářství. Nejprve měl krámek hned vedle katolického kostela v domě cukráře Svobody.

Ještě v dobách existence Českého království se na území Čech stal jediným prodejcem švýcarské hodinářské společnosti Union Horlogère. „Dědeček byl mezi hodináři skutečně váženou osobností a mého tatínka pak poslal na učení do Mariboru v Jugoslávii,“ popisuje úspěchy svých předchůdců Jan Rutter.

Kudějovy romány táta přepisoval na stroji

Po dědečkově smrti v roce 1922 převzal klenotnictví jeho syn Jan Rutter (1905–1968). Po svém otci zřejmě zdědil značný obnos peněz, neboť na náměstí pořídil patrový dům. V přízemí si pak otevřel prodejnu s názvem Jan Rutter – Hodiny a klenoty. Tento název byl ale v době nacistické okupace z nařízení protektorátních úřadů nucen pozměnit na Jan Rutter – Juwelen und Uhren.

Patřil mimo jiné mezi přátele spisovatele a tuláka Zdeňka Matěje Kuděje, který k Rutterovým často přicházel, aby mu Jan na psacím stroji přepsal některé z jeho románů či povídek. „Zdeněk Matěj Kuděj byl naším rodinným přítelem a měli jsme od něho knížky s věnováním, protože můj otec mu na psacím stroji přepisoval texty. Já jim mezitím chodil pro pivo s modrou bandaskou. Měla snad čtyři a půl litru. Kuděj si ještě poroučel, odkud mám pivo přinést, kde ho mají lepší,“ připomíná s úsměvem přítele Jaroslava Haška Jan Rutter.

Nechtělo se mi jít dělat hodináře

Po vzoru dědy a otce se i Jan Rutter měl stát třetí generací klenotníků a hodinářů. „Nechtělo se mi jít dělat hodináře, to musím říct na rovinu. Byl jsem živé dítě, které chodilo tábořit. Hned po válce jsem vstoupil ke skautům. Táta si ale přál, abych šel na zlatníka, že budu opravovat šperky, anebo je vyrábět,“ svěřuje se pamětník.

Na přání otce se tak na podzim 1949 hlásil na prestižní Střední uměleckoprůmyslovou školu v Turnově, známou také jako ‚šperkárna‘. Přes přijímací řízení se ale Jan Rutter nedostal, většina přítomných zástupců průmyslových závodů včetně ředitele školy mu nabídla jen obor brusiče. „V té době byl táta ještě soukromníkem a říkal mi: ‚Co teď budeš dělat? A co já budu dělat s obchodem?‘“ Nakonec se odešel učit hodinářem do Teplic nad Metují. Výuka tu měla podobu čtyř měsíců teorie ve škole a zbylý čas školního roku trávil v prodejně svého otce v Ledči nad Sázavou.

V klenutí sklepa máme pořád vyražené čtyři cihly

Od Janova nástupu do učení neuplynulo ani půl roku, když otec obdržel rozhodnutí o znárodnění svého hodinářství. Už od června 1948 se ve vedoucích komunistických kruzích hovořilo o „přechodu malovýroby k socialismu“ a od podzimu 1948 začal režim ostře vystupovat proti živnostníkům. Likvidace soukromé malovýroby však plně probíhala v nadcházejícím roce 1949, a to především za účelem „výstavby socialismu“ a důrazného „zostření třídního boje“.

Znárodnění živnosti hodináře a klenotníka Jana Ruttera zahrnovalo zajištění nejen zboží, tedy zlatých předmětů, prstenů a hodinek, ale také například šperků v osobním vlastnictví nebo vybavení prodejny. Rodina přišla i o vlastnictví domu. Obchod Jana Ruttera tehdy připadl pod správu národního podniku Chronor, jenž z dosavadního majitele udělal svého zaměstnance a vedoucího prodejny.

Vzápětí následovala řada domovních prohlídek vedených za jediným účelem: zjistit, zda Jan Rutter neukrývá některé z cenností uvedených v soupisu zabaveného majetku. „Domovní prohlídky jsme měli asi tři. S takovým radarem nám Státní bezpečnost prohledávala byt a dodnes jsou v klenutí sklepa vyražené čtyři cihly, což můžu klidně ukázat. Nechali jsme je tam jako memento. Zřejmě se domnívali, že tam máme skrýš. Každý člověk si snažil ukrýt věci, které mu popravdě náležely, vždyť si je pořídil taky za své vlastní peníze. Jenže na co nám přišli, to sebrali,“ dodává syn pronásledovaného hodináře.

U výslechu mi dali na přivítanou facku

Zřetelně si pak vybavuje průběh jedné z domovních prohlídek. „Přišli někdy v nočních hodinách, tuším, že někdy kolem jedné ranní. Postavili nás stranou a pak odvezli k výslechům – tedy vedoucí Konopka – nahoru do druhého patra ONV. Mámu, tátu a mě rozdělili do místností a sestru vyšetřovali v Praze. Já jsem tam byl až do jedenácté večerní, tedy téměř 24 hodin. U výslechu mi dali facku, abych si uvědomil, kde se nacházím, a pochopil, že si to můžou dovolit.“

Po domovní razii v roce 1953 provedené příslušníky Krajské správy Veřejné bezpečnosti z Jihlavy potrestal lidový soud v Ledči nad Sázavou bývalého živnostníka Jana Ruttera za přestupek černého obchodu. Uložil mu pokutu a trest odnětí svobody s podmíněným odkladem.

Tady budeš pro všechny jen vykořisťovatel

Ačkoliv Jan Rutter starší nebyl členem komunistické strany, posudek dokládá, že do roku 1954 patřil mezi členy rady místního národního výboru a zastával funkci finančního referenta, a o tři roky později se stal předsedou uličního výboru. Ještě v roce 1960 pracoval spolu se svým synem ve znárodněném hodinářství, kde v lednu toho roku došlo k další domovní prohlídce a zabavení majetku.

Znovu Ruttera obvinili, že zatajoval majetek a rozjeté trestní řízení zastavila až květnová amnestie vlády Československé socialistické republiky.

Zatvrzelé rozhodnutí neopustit svou bývalou rodinnou prodejnu po neustálém popostrkování a šikanování komunistických soudruhů sláblo. Řadu let snášel všelijaké ústrky, přesto nechtěl znárodněné hodinářství opustit. „Docházeli k nám všichni ti bývalí živnostníci, kteří z Ledče odešli. Udělali naprosto správně a říkali to i mému tátovi: ‚Honzo, proč se na to nevykašleš? Vždyť tady budeš furt ten vykořisťovatel!‘ Táta se toho tady ale prostě nechtěl vzdát. Pak ale skončil a rychle chřadl. To byl člověk doslova vysunutý ze života,“ popisuje jeho syn.

Komunisti se domu vzdali, prý je neudržitelný

Politickým uvolněním v šedesátých letech mělo dojít ke zvratu ve vlastnictví nemovitostí, kdy komunistické úřady rozhodly o navrácení znárodněného domu Rutterovým. „Stále jsme ještě obývali byt v našem domě a platili za něj nájem. Jenže v roce 1964 nebo 1965 socialistický režim shledal, že barák není možné udržet a spravovat a že si jej do své péče má převzít původní vlastník. V Ledči si to vzal jen Rutter a jen několik málo dalších,“ vysvětluje pamětník.

Navrácení nemovitosti do svých rukou se dočkal i pamětníkův otec a původní majitel. O několik let později ale ve věku 63 let zemřel. Patrovou zástavbu proto zdědil jeho syn Jan, který ve znárodněném hodinářství taktéž pracoval. Situace se změnila se založením vlastní rodiny. S mizerným platem hodináře nemohl pětičlennou rodinu uživit a musel se proto poohlížet po novém zaměstnání, které na dlouhé roky našel v národním podniku Vodních staveb.

K řemeslu svých předků se vrátil až po pádu komunistického režimu v Československu. Poslední, kdo hodinářství Rutterových spravoval, byl státní podnik Klenoty, který mu oznámil, aby si provozovnu převzal. Marně vynaložil úsilí a pátral po původním vybavení prodejny, které bývalý národní podnik rozmístil do různých míst a podniků po republice. Nakonec mu nezbylo nic jiného než přistoupit na vykoupení většiny vybavení i zboží, za které zaplatil v řádu desítek tisíc.

Jméno hodináře a klenotníka vybudované jeho dědečkem úspěšně reprezentoval až do roku 2000, kdy se rozhodl soukromou činnost ze zdravotních důvodů ukončit. Protože za socialismu neposlal svého syna do hodinářského učení, a to vyloženě z důvodu nedostačujícího platového ohodnocení, které vycházelo z pamětníkovy vlastní zkušenosti, neměl tak v rodinném kruhu žádného příštího následovníka. Proto nabídl prodejní prostory k pronájmu a v současné době tu funguje obchod se zdravou výživou.