Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Když otec utekl z jáchymovského lágru, byl jsem na něho hrdý
narozen 23. dubna 1937 v Třinci
pamětník života za 2. světové války, kdy byl Třinec součástí třetí říše
otec narukoval k wehrmachtu, zběhl, bojoval v československé armádě v Anglii
roku 1951 byl otec zatčen a odsouzen za velezradu a vyzvědačství k 15 rokům vězení
roku 1955 vykopal se spoluvězni z tábora Nikolaj na Jáchymovsku tunel a utekl
byl dopaden a odsouzen na další tři roky vězení
rodina nepřítele socialistického zřízení strádala v nepřízni režimu
Adolf pomáhal od patnácti let matce živit rodinu brigádami v hutích a dolech
vystudoval obchodní akademii
po maturitě musel pracovat manuálně
až do důchodu byl zaměstnancem Třineckých železáren
po pádu komunismu byl otec posmrtně plně soudně rehabilitován
Vánoce v roce 1951 patří v životě Adolfa k nejsmutnějším. Pár dnů před svátky zatkla Státní bezpečnost jeho otce. „Přijeli pro něj domů. Mamince tvrdili, že potřebují, aby jim jen něco vysvětlil, a že ho zase pustí. Znovu jsem ho viděl až po více než roce u soudu v Ostravě, kde ho odsoudili na patnáct roků,“ vzpomíná Adolf Ruš.
Bál se, že už otce nikdy neuvidí. Nevěřil, že je zločinec. Když v roce 1955 utekl s dalšími politickými vězni z jáchymovského uranového dolu Nikolaj, byl na něho hrdý. Byl to jeho táta, kdo inicioval neobyčejně obtížné a riskantní kopání tunelu z lágru na svobodu. Z desetičlenné skupiny uprchlíků byl dopaden jako poslední po dvanácti dnech. Byl postřelený. Honu na vězně se tenkrát účastnilo skoro tisíc vojáků a policistů.
Adolf Ruš se narodil 23. dubna 1937 v Třinci. Byl prvním dítětem Anny a Adolfa Rušových, kteří pak měli ještě dvě dcery a dva syny. Otec byl vyučený tesař a pracoval v Třineckých železárnách. Matka se starala o domácnost.
Třinec byl po dohodě v Mnichově v roce 1938 jako součást Těšínského Slezska zabrán Polskem. Po napadení Polska nacistickým Německem v září 1939 se stal součástí třetí říše. Otec musel v roce 1942 narukovat do wehrmachtu. „S německou armádou se dostal do Francie. Vyprávěl, jak četli na apelplatzu vojáky, kteří mají jít na ruskou frontu. Jeho jméno přečetli jako Rus, a tak se nepřihlásil. Z kasáren utekl a připojil se k francouzským partyzánům,“ vypráví pamětník. Pak se otec dostal do Velké Británie, kde vstoupil k tankové brigádě československé armády.
Malý Adolf mezitím začal chodit do školy. „Nebyly sešity, tak jsme psali křídou na tabulky. A protože to bylo za Německa, museli jsme mluvit německy. Mezi sebou jsme se bavili normálně ‚po našemu‘. Ve třídě ale bylo několik Němců, kteří to žalovali. Učitelka nás trestala rákoskou nebo vytaháním za uši,“ vzpomíná.
Horší to bylo, když stál v řadě kluků před německým důstojníkem, který na ně řval a vyhrožoval, že je postřílí. Provalila se totiž jejich dětská odbojová činnost. V domě na periferii, kde měli Rušovi pronajatý byt, bydlelo koncem války německé komando, které podminovávalo mosty. Měli tam i sklad s ekrazitem, zápalnými šňůrami, granáty a náboji. „Starší kluci jim tam chodili munici krást. Jako nejmladší jsem hlídal. V lese jsme pak vyhazovali do vzduchu pařezy. Když na to Němci přišli, zažil jsem hodně strachu,“ říká. Jeho starší kamarádi na konci války přestřihli dráty náloží na dvou mostech v okolí, které chtěli Němci zlikvidovat.
Válku má spojenou se zatemňováním oken, houkáním sirén při leteckých poplaších, pobyty ve sklepě i hladem. „Kolikrát jsme měli jen suchý chleba nebo brambory.“ Třinec se dočkal osvobození 3. května 1945. Němce v jejich domě vystřídal důstojník Rudé armády. Na sovětské vojáky nemá pamětník dobré vzpomínky. „V nedaleké hájence znásilnili paní Šoltýsovou a dvě děvčata. Také o moji maminku se pokoušeli. Běžel jsem tenkrát za panem domácím, aby ji zachránil,“ vzpomíná. Dopadlo to dobře a na podzim 1945 se vrátil z Anglie i otec. „Půl jeho kufru zabírala čokoláda. Tehdy jsem ji jedl poprvé v životě.“
Otec se hlásil k sociálním demokratům a při výročí osvobození pochodoval s legionáři v průvodu. Pamětník se stal členem obnoveného Sokola a Junáka. Zažil dva skautské tábory, cvičil na XI. všesokolském sletu v Praze v roce 1948, který byl na mnoho let poslední. Komunisté, kteří se dostali k moci po puči v únoru 1948, organizace Sokol, Junák i Orel zrušili. „Nějakou dobu jsme se scházeli se skauty tajně. Měli jsme i tajnou klubovnu a chodili jsme na výpravy po Beskydech. Pak jsme přešli jako oddíl zaměřený na pobyt v přírodě pod tělovýchovnou jednotu,“ vzpomíná Adolf.
Komunisté nezrušili jen tradiční mládežnické organizace. Znárodňovali továrny, kolektivizovali zemědělství, likvidovali sedláky, živnostníky a od začátku své vlády pronásledovali politické odpůrce, představitele církví, ale také válečné veterány, kteří bojovali za druhé světové války na západní frontě. V roce 1951, když Státní bezpečnost zatkla Adolfa Ruše staršího, měla už komunistická justice na svědomí Miladu Horákovou, Heliodora Píku a mnoho dalších statečných lidí odsouzených v zinscenovaných politických procesech.
„Až do soudu jsme netušili, proč je otec zavřený. Po dobu vyšetřovací vazby neměl povoleny žádné kontakty s rodinou. U soudu jsem ho zahlédl krátce na několikametrovou vzdálenost, pak jsem viděl jen jeho záda,“ říká pamětník, který v roce 1952 doprovázel matku na vyhlášení rozsudku.
Adolf Ruš starší byl zařazen do skupiny třiadvaceti obžalovaných, kteří jako členové protistátní skupiny údajně spolupracovali se zahraniční výzvědnou službou a opatřovali špionážní zprávy. Jednomu člověku měli pomoci k ilegálnímu přechodu hranic. Ruš se prý do činnosti zapojil prostřednictvím svého švagra a spolubojovníka z Anglie Pavla Turoně. Mezi obžalovanými byl i další veterán z Velké Británie. Nejvyšší trest, dvacet pět let vězení, dostal údajný vůdce skupiny František Gorný.
„Otec znal z obžalovaných jen asi čtyři lidi. Asi zásadní pro obvinění byly jeho styky s maminčiným bratrem Pavlem Turoněm, který si našel za války v Anglii děvče a po nástupu komunistů k moci tam emigroval. Otec o tom asi věděl a možná mu nějak i pomohl. To je vše, co vím. Z rehabilitačního rozsudku vyplývá, že obvinění byla vykonstruována. Ani nevím, kde by tatínek vzal na nějakou protistátní činnost čas. Po práci v železárnách si přivydělával na soukromých stavbách. Často jsem jezdil s ním,“ říká.
Matka, která byla do otcova zatčení ženou v domácnosti, musela začít vydělávat. Sehnala zprvu jen špatně placené místo uklízečky. Později pracovala v třísměnném provozu v železárnách. Pamětník musel pomáhat se třemi mladšími sourozenci a začal vydělávat na brigádách nejprve v železárnách, poté v dole. Před otcovým odsouzením se mu podařilo dostat se na obchodní akademii v Českém Těšíně, kterou s podporou jednoho ze strýců dostudoval. Maturita mu zpočátku nebyla k ničemu. Jako syn nepřítele socialistického zřízení sehnal jen práci dělníka. Mladší sourozenci se už na školy nedostali.
I když měl spoustu povinností, vždycky si našel čas na sport. Výhodu měl v tom, že bydleli vedle stadionu Borek. Dělal lehkou atletiku, hrál košíkovou a fotbal. „Jedině ve sportu, kde se tolik nehledělo na kádrový posudek, jsem mohl vyniknout. Při sportu jsem také dokázal zapomenout na to, co bylo. Podle posudku jsem byl syn nepřítele lidově demokratického zřízení, který je zatížen otcovým přesvědčením. Táhlo se to se mnou strašně dlouho. Ani do Svazarmu mě nevzali,“ vypráví.
Sportem si také zajišťoval úlevy ve škole i v zaměstnání. „Aktivně jsem sportoval a brzy jsem začal dělat trenéra. Pořád byly nějaké tréninky nebo závody, a já se tak mohl omlouvat z různých akcí socialistické mládeže, kterých jsem se nechtěl účastnit,“ říká.
Otce mezitím poslali z ostravské věznice do uranových dolů na Jáchymovsku. Trest si tam odpykával v letech 1953 až 1955. Rodina s ním měla v té době minimální kontakt. „Maminka tam nejela, protože na tak dalekou cestu neměla peníze. Návštěvy i dopisy byly navíc závislé na plnění normy,“ vysvětluje. Z jednoho z dopisů se aspoň dozvěděli to, že se otec dostal z dolu do stolařské dílny. Opravoval tam vybavení baráků pro vězně. V této dílně vyřízl v roce 1955 díru v podlaze a začal se spoluvězni kopat asi dvacetimetrový tunel na svobodu. Podrobně o tom vyprávěl pro Paměť národa Antonín Tomík. Ten s ním z lágru Nikolaj 6. listopadu 1955 utekl.
Že se s otcem něco děje, začal Adolf tušit druhý nebo třetí den po jeho útěku. „Syn našeho souseda, se kterým jsem se kamarádil, mi řekl, že jsou u nich tajní a sledují náš dům. Definitivně bylo jasno, když měla maminka identifikovat otce podle fotky z Pankráce, kam ho po útěku zavřeli,“ popisuje.
O tom, co prožil na útěku, otec moc nemluvil. „Něco jsem z něj přece jen dostal. Muselo to být opravdu těžké. Byl listopad, bylo chladno, měli jen vězeňské šaty, žádný dopravní prostředek, žádné pomocníky,“ vypráví. Dne 8. listopadu je na mostě v Lokti na Sokolovsku obklíčili vojáci. Tomíka vážně postřelili, Adolf Ruš utrpěl průstřel levé paže, ale podařilo se mu utéct. Pak už utíkal sám.
„Vyprávěl, že jen díky zkušenostem z války si dokázal se zraněním poradit. Jako první pomoc sloužila moč. Načůral si na kapesník a přikládal to na ránu místo dezinfekce. Díky tomu infekci skutečně nedostal. Přes den spal, v noci šel. K jídlu už neměl nic. Jedl třeba trnky nebo brambory, které našel na poli,“ říká. Chytili ho 19. listopadu 1955 v Olbramovicích. Podle původního plánu se vězni chtěli dostat na Slovensko a tam překročit rakouské hranice. „Pořád přitom doufali, že se politické poměry brzy změní k lepšímu.“
Po zatčení byl asi tři čtvrtě roku ve vyšetřovací vazbě v Praze na Pankráci. „Byl na samotce. To pro něj bylo zlé, ale nejhorším trestem pro něho bylo, když tam musel drát peří,“ říká Adolf. U soudu otec dostal za útěk navíc tři roky vězení. Do výkonu trestu ho odvezli na Slovensko do věznice v Leopoldově, která byla známá krutým zacházením s trestanci. Političtí vězni byli často posíláni právě tam.
Jediná návštěva otce v Leopoldově, na které byl s matkou, byla pro něj traumatická. Z Třince cestovali přes noc, ve věznici čekali mnoho hodin, než otce přivedli. Nakonec si rodiče řekli jen dvě věty. „Maminka se zeptala tatínka, jak se cítí. On odpověděl: ‚No, vidíš, jak vypadám.‘ Na to bachař návštěvu ukončil a jeli jsme domů,“ popisuje.
Otec byl nakonec propuštěn už v roce 1960 při první veliké amnestii na politické vězně. „Pouštěli ho narychlo. Přijel brzy ráno vlakem ze Slovenska v trestaneckých šatech. Už jsem vydělával a z další výplaty jsem mu koupil nové oblečení. Ani doma nic na sebe neměl, protože když ho zatýkali a prohledávali byt, všecko zničili a rozpárali,“ říká. Otec byl vyhublý a trvalo dost dlouho, než mohl s rodinou normálně jíst. „Říkal, že tolik hladu jako na Pankráci nezažil ani za války. I v Jáchymově a v Leopoldově měli stravu velmi hladovou. Polévky z řepy nebo kedlubnů, suchý chleba,“ říká.
U výslechů zažil otec drastické metody. „Říkal, že nejhorší bylo, když jim dali černé brýle, ruce svázali dozadu, a tak je vyslýchali a bili. Mnoho vězňů skončilo se zlámaným vazem. Nevěděli, odkud přijde rána, kde jsou, kam mohou spadnout. Otec říkal, že kdyby neměl vojenský výcvik, byl by už asi mrtvý. Tvrdil, že metody, které po válce používali Češi proti Čechům, byly horší než to, co prováděli nacisté v koncentračních táborech,“ vypráví.
Pamětník nastoupil po maturitě ve válcovně v Třineckých železárnách. Kvůli špatnému kádrovému posudku ho jinam nevzali. Vojnu absolvoval u pracovní jednotky. Jednalo se o útvary, které byly pokračováním tehdy už zrušených pomocných technických praporů, kam režim posílal kádrově závadné brance. Narukoval do Teplé u Mariánských Lázní. Skoro celou vojnu dělal řidiče technických jednotek, které pracovaly na různých stavbách v Čechách. Budovali například cesty ve vojenských prostorách.
V civilu se vrátil do Třineckých železáren, kam po propuštění z vězení nastoupil i otec. Teprve poté ho přijali na ředitelství do účtárny. Později přešel dobrovolně jako technik zpátky do provozu. Měl už rodinu a potřeboval více vydělávat. S režimem nikdy nespolupracoval a nevstoupil do komunistické strany.
Vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa v srpnu 1968 ukončil naděje většiny národa na demokratizaci režimu. Bylo to velké zklamání i pro těžce zkoušenou rodinu Rušových. Jedné vzpomínce z té doby se pamětník usmívá. Šéf ho tehdy požádal, aby zastoupil řidiče fekálního vozu, který si zlomil nohu. „Jednou někdo přes noc na fekální cisternu napsal: ‚Zásobování sovětských okupačních vojsk.‘ V době čistek mi to předseda komunistů v podniku vyčítal,“ vypráví.
Otec se v roce 1969 neúspěšně pokoušel napadnout rozsudek z 50. let. Soudně rehabilitován byl až po roce 1989, kdy po více než čtyřiceti letech padla komunistická vláda. Adolf Ruš starší se už toho ale nedožil. Zemřel v roce 1971 na následky dopravní nehody. Pamětník se z pádu totalitního režimu radoval. Vadí mu, že komunisté nebyli jako zločinecká organizace postaveni mimo zákon. „Nikdy nebyli schopni přiznat, že dělali špatné věci. A stále vidím velké snahy tuto etapu naší historie, na kterou by se nemělo zapomínat, zamlčovat a překrucovat.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Střední Morava
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Střední Morava (Petra Sasinová)