Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zpět na stránku pamětníka

Mgr. Jan Ruml (* 1953)

Člověk je autentický i tehdy, když autentický není

  • narozen 5. 3. 1953 v Praze-Podolí jako syn komunistického novináře, později disidenta, politického vězně a poslance Jiřího Rumla (1925‒2004)

  • 1959‒1961: žil s otcem korespondentem Československého rozhlasu v Berlíně, svědkem stavby Berlínské zdi (v srpnu 1961)

  • po maturitě v r. 1972 opakovaně nepřijat na vysokou školu z politických důvodů (zkoušel to čtyři roky)

  • 1973: půl roku učněm ‒ filmovým laborantem na Barrandově

  • 1973‒1975: zauhlovač/odškvárovač v plynárně v Praze-Michli (práce na směny, diskuse s dělníky)

  • 1975: rok dřevorubcem v Kaplici

  • 1976‒1977: vyučen knihkupcem, prodával knihy v pražském nakladatelství Melantrich, styk s osmašedesátníky a osobnostmi české kultury 60. let

  • 1977: vyhozen ze zaměstnání kvůli podpisu Charty 77

  • 1977‒1978: dojičem krav v jižních Čechách

  • 1978: návrat do Prahy, aktivní činnost v Chartě

  • 1978‒1987: topičem v družstevním domě, restauraci u Sv. Tomáše, Knižním velkoobchodě a hotelu Opera

  • 1979‒1989: jedním z koordinátorů organizační a distribuční činnosti Charty, spolupracovníkem při vydávání a šíření samizdatu, organizátorem „druhé vlny“ VONS, účastníkem polsko-českých disidentských aktivit aj.

  • duben 1981: zatčen StB kvůli koordinaci akce Kamion, převozu ilegální literatury mezi Londýnem a Československem

  • 1981‒1982: rok ve vyšetřovací vazbě (spolu s otcem a dalšími šesti disidenty)

  • 1982: návrat z vězení, pokračování v disidentské činnosti

  • v létě 1983 a 1984 s bratrem pasákem jalovic na Slovensku (Velká Fatra, Vtáčník, Slánské hory)

  • 1987‒1989: spoluvydavatelem samizdatových Lidových novin, Originálního videojournálu a politické revue Sport, členem Hnutí za občanskou svobodu, účastníkem diskusí se studenty

  • 1987 ‒ listopad 1989: sanitářem na oddělení ARO v Nemocnici pod Petřínem

  • 18. listopadu 1989: spoluzakladatelem Nezávislého tiskového střediska v galerii U Řečických v Praze, později prvním šéfredaktorem týdeníku Respekt

  • mluvčím OF na prvních dvou tiskových konferencích

  • 21. 11. 1989: účastníkem prvního jednání s komunistickou vládou L. Adamce

  • prosinec 1989 ‒ červen 1990: členem vlivové skupiny spolupracovníků V. Havla, ministrů federální vlády, členů OF a novinářů

  • duben ‒ červen 1990: náměstkem federálního ministra vnitra ČSSR pro bývalou Státní bezpečnost a civilní kontrarozvědku (za ministra Richarda Sachera)

  • 1990‒1992: prvním náměstkem federálního ministra vnitra Jána Langoše

  • červen ‒ prosinec 1992: poslancem Sněmovny lidu Federálního shromáždění (do zániku federace)

  • jaro 1992: členem ODS

  • 1992‒1997: ministrem vnitra ČR odpovědným za zásadní demokratickou transformaci ministerstva, bezpečnostních složek a tajných služeb

  • 1996‒1998: poslancem Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR (jeden a půl roku za ODS, půl roku za Unii svobody)

  • 28. listopadu 1997 vyzval v nepřítomnosti k odstoupení předsedu ODS Václava Klause kvůli nekalému financování strany a na kongresu ODS v Poděbradech neúspěšně kandidoval na funkci předsedy ODS

  • 17. 1. 1998 založil novou stranu, Unii svobody, a stal se jejím předsedou

  • září 1998: podílel se na vzniku tzv. Čtyřkoalice

  • prosinec 1999: odstoupil z funkce předsedy Unie svobody v souvislosti s občanskou výzvou Děkujeme, odejděte

  • 1998‒2004: senátorem za Čtyřkoalici ve volebním obvodě Praha 6

  • 2000‒2004: místopředsedou Senátu pro zahraniční věci, spolutvůrce projektů na podporu demokracie a lidských práv v autoritativních režimech (Olympic Watch, Občanské Bělorusko)

  • prosinec 2000 ‒ leden 2001: podpořil stávku redaktorů České televize proti vedení dosazenému politiky „opoziční smlouvy“

  • 2004: dokončil studia práv

  • 2004‒2006: stáhl se z politiky, pracoval jako etický poradce ve firemním sektoru a v projektech neziskových organizací (předával vlastní zkušenosti s demokratickou transformací kubánským studentům americké univerzity v Miami ve spolupráci s organizací Člověk v tísni)

  • 2006‒2008: podílel se na záchraně týdeníku Respekt, dva roky předsedou jeho dozorčí rady

  • od r. 2010 je generálním ředitelem holdingu SECAR Bohemia, vývoj systémů pro vyhledávání ukradených automobilů

  • od r. 2010 je řadovým členem Strany zelených v Praze 2

  • pokračuje ve spolupráci s Člověkem v tísni a dalšími občanskými iniciativami

  • často pobývá s rodinou na chalupě v jižních Čechách

Dynamika řádu a svoboda k oběti

Příběh Jana Rumla, muže mnoha paradoxů  ‒  důrazného antikomunisty se silným komunistickým zázemím, syna známého disidenta, který si musel vyrobit své vlastní potíže, nadšeného studenta, jemuž bylo studium upřeno, manuálního dělníka, který vnucený osud vzal za svůj, novináře, který se stal politikem, a přesto hájil nezávislost obou sfér, ministra vnitra, který musel krotit bezbřehý bezpečnostní aparát, straníka, který si chtěl zachovat své svědomí, a katolického křesťana s liberálním vztahem ke světu…

Zdi a jejich překonávání

Oddělit osobní a společenské události v životě lidí bytostně veřejně činných je velmi obtížné. Jinak tomu není ani v případě známého disidenta a politika Jana Rumla, který už své datum narození symbolicky spojuje s úmrtím dvou zvěčňovaných diktátorů 20. století: Josifa V. Stalina a Huga Cháveze. I do jeho vzpomínek na šťastné dětství se vkrádá stín bariér v myšlení, vztazích a politice, s nimiž se v době nedávno minulé musela potýkat česká společnost i okruh jeho nejbližších. Oba rodiče Jana Rumla byli přesvědčenými komunisty, kteří ovšem prožili hlubokou deziluzi a v průběhu 60. let přešli s plným nasazením na pozice disentu.

K otcovu prohlédnutí Jan Ruml říká: „Otec v sobě neměl něco, co bývalí komunisté v sobě všichni měli nebo mají dodnes. Oni v sobě mají vědomí, že žili v padesátých letech velkou dobu, kdy se všechno měnilo, a ta doba je ospravedlňovala, když dělali chyby. Že měli právo nebo dokonce povinnost dělat chyby, protože to s tou dobou souviselo… Oni pořád měli pocit, že boj o komunismus, byť reformovaný, vyhrají, že mají dějinnou pravdu, a znovu se vrátí do svých pozic, což se málokomu po devětaosmdesátém roce podařilo. A tohle u otce nebylo. V něm nebyl triumfalismus vítězů a nezačal si už budovat žádnou jinou kariéru. Proto je jeho příběh uvěřitelný, že on se skutečně změnil. To bylo pro mě hodně podstatné.“ 

Jedna z prvních vzpomínek Jana Rumla se však vztahuje k době, kdy byl s otcem, tehdy ještě korespondentem Československého rozhlasu ve Východním Berlíně, očitým svědkem stavby tzv. Berlínské zdi, která přes noc rozdělila rodiny na velkou část jejich života. Otec i matka byli po roce 1968 zbaveni práce novináře, které se oba se zaujetím věnovali, a jejich kritické postoje ke komunistickému režimu odsoudily rodinu k životu na okraji tehdejší společnosti.

Předurčen k disentu

Být synem známého novináře a disidenta však Janu Rumlovi nestačilo. Zážitek okupace sovětskými vojsky v srpnu 1968 odsunul stranou běžné vymezování vůči rodičům a vedl spíše k tomu, že se chtěl sám dostat s režimem do křížku. S partou kamarádů strhávali ruské vlajky, zvonili na byty příslušníků StB, a když se k tomu přidaly ještě školní kázeňské přestupky, byla maturita na gymnáziu Voděradská trochu úspěchem na ostří nože.

Naplno objevil, zač je disidentství loket, když se čtyři roky bezvýsledně snažil o přijetí na vysokou školu. Opakovaně se hlásil na nejrůznější fakulty a obory, ale vždy se našel nepřekonatelný důvod, proč „lidé tohoto typu“ v komunistickém režimu studovat nemohou. Někdy údajně nesložil zkoušku, jindy se výsledek rodina dozvěděla od přátel a jednou jim pravý důvod sdělil rektor vysoké školy, do níž se jinak dostával každý bez přijímacích zkoušek.  

Dělnická škola politiky

Aby tuto frustraci neprodlužoval donekonečna a nepřitěžoval rodině, jejíž sociální situace nebyla nejlepší, rozhodl se Jan Ruml manuálně pracovat. Nejprve se půl roku učil filmovým laborantem na Barrandově, potom na přímluvu strýce, jinak ortodoxního komunisty Josefa Žarouše, pracoval na směny v plynárně v Michli jako zauhlovač/odškvárovač. I když byla práce namáhavá, dělníci ho velmi rychle přijali mezi sebe a objevil v sobě dar jednat s lidmi a ovlivňovat jejich názory. Tuto vlastnost Jan Ruml později mnohokrát využil v zaměstnání i politice.

Když si vyzkoušel práci lesního dělníka v jižních Čechách (poblíž rodičovské chalupy u Velešína), nastoupil do známého nakladatelství Melantrich, kde se vyučil knihkupcem. Setkal se zde s řadou perzekvovaných „osmašedesátníků“, ale především literárních a uměleckých osobností 60. let, např. s Jiřím Kolářem nebo Jiřím Menzelem. Prvorepublikánská kulturní idyla však vzala za své brzy po podpisu Charty 77, kdy se musel znovu vrátit do Velešína a pracovat tentokrát jako dojič krav.  

„Síťařem“ disidentských aktivit

Stále větší zapojení do disidentské činnosti ho však už za rok přimělo vrátit se do Prahy, kde podobně jako jiní chartisté začal pracovat jako topič. Výhodou tohoto zaměstnání bylo velké množství volného času, které umožňovalo disidentům věnovat se poněkud odlišným pracovním úkolům a úvazkům.

Jan Ruml jako příslušník mladší disidentské generace nevytvářel koncepci Charty, ale byl jedním z organizátorů celorepublikové distribuční sítě samizdatových materiálů a koordinátorů disidentských center – bytů, v nichž se soustřeďovala podzemní činnost. Sám tuto roli, v níž přímo spolupracoval např. s chartisty Petrem Uhlem a Jiřím Němcem, popisuje jako roli „organizátora“, „komunikátora“, „lepšího pošťáka“. S Alešem Ledererem a jeho přáteli vydával literárně-politicko-umělecký časopis pro mladé Spektrum, s Petrem Uhlem (a později Annou Šabatovou) rozšiřoval Informace o Chartě 77, účastnil se česko-polských aktivit, přijímal a doručoval zásilky do zahraničí a pracoval na dokumentu o znemožnění vysokoškolského studia dětem československých disidentů. Stýkal se i s mimopražským disidentským prostředím a vedle okruhu otcových přátel, reformních komunistů, se sblížil i s prostředím undergroundu a křesťanských podzemních církví.

Hlavní přínos Charty spatřuje Jan Ruml v tom, že narušila atmosféru strachu, v níž se hájení lidských práv a odpor vůči režimu chápaly jako činnost izolovaných jednotlivců, a vtiskla jim ráz veřejné instituce, s níž se mohl ztotožnit každý.

S „Kamionem“ do vazby

Přímou konfrontaci s komunistickou mocí znamenala účast ve Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, do něhož se Jan Ruml zapojil v r. 1979. Deset zakládajících členů bylo tehdy ve vazbě a hrozilo, že případným zánikem VONS se zničí významný kanál do zahraničí informující o trestně-právní perzekuci v Československu a nepřímo i Charta 77. Jan Ruml proto zorganizoval tzv. druhou vlnu VONS, do níž se zapojili např. Andrej Stankovič, Zina Freundová, Petruška Šustrová, Zbyněk Hejda, Jan Litomiský a mnozí další. Když Václava Havla přivezli v poutech z vězení na otcův pohřeb, Jan Ruml mu mohl při kondolenci pošeptat, že členů VONS je o dvacet víc.  

„Bylo to období, kdy bylo VONSem třeba demonstrovat, že režim je vůči nám úplně bezmocný. Že když zavřou jedny, nastoupí zase další. Začala se dělat znovu všechna prohlášení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, scházeli jsme se u nás, v bytě jiných členů nebo po hospodách, jednou za měsíc se konalo plenární zasedání a měli jsme malý redakční kolektiv, který vše dával dohromady.“

Stejně jako mnoha dalším disidentům se Janu Rumlovi stala osudnou tzv. akce Kamion, při níž se režimu udáním Pavla Muraška, a snad i neopatrností londýnského distributora agentury Palach Press Jana Kavana, dostal do rukou kamion zahraničního samizdatu se seznamem kódovaných adres, na něž měl být doručen. Seznam se shodoval s kódy, které dva měsíce předtím policie zajistila právě u Jana Rumla, hlavního koordinátora celé akce. Ani on, ani jeho nejbližší spolupracovnice Jiřina Šiklová však už nestihli včas varovat své zahraniční partnery.  

Výsledkem celé akce, která se odehrála v roce 1981, bylo zatčení asi třiceti lidí, z nichž deset, včetně Jana Rumla, zůstalo ve vyšetřovací vazbě. StB poté (nejspíš z obavy před šířením polské Solidarity) rozpoutala teror, který část mladších disidentů a členů undergroundu přiměl k emigraci. Jana Rumla obvinili z podvracení republiky s trestní sazbou od tří do deseti let. Vazba nakonec trvala „pouhý“ rok a Jan Ruml se v ní potkal i se svým otcem, s nímž mu však později bylo zakázáno se vídat. Na zmírnění trestů měl mít údajně vliv mezinárodní tlak západních politiků, především Francoise Mitteranda a Margaret Thatcherové.

Doba nazrálá ke změně (a k politice)?

Po návratu z vazby na jaře 1982 kývl Jan Ruml na nabídku bratra a tři roky po sobě každé léto jezdil pást stáda jalovic na Slovensko (Velká Fatra, Vtáčnik, Slánské hory). Tato místa si brzy oblíbili i jiní disidenti, takže zde k velké radosti slovenské StB vznikla letní komunita lidí těšících se z života v relativní svobodě navzdory neutěšeným politickým poměrům.

Charta tou dobou získávala nový směr a z relativně úzkého „ghetta“ svázaného „lidsko-legalistickými východisky“ se rozšiřovala do tzv. šedé zóny tehdejší komunistické společnosti. Vedle klíčového tématu lidských práv se v kruzích Charty i mimo ně začalo stále více uvažovat i o otázkách politiky. Vznikl například spor mezi „opatrnější“ a „radikálnější“ skupinou disidentů, zda se i nadále věnovat pouze drobné každodenní práci v samizdatu nebo se (i s ohledem na turbulentní vývoj v okolních zemích) pokusit o otevřenou konfrontaci s komunistickým režimem, např. pořádáním veřejných demonstrací.

Rozmanitěji se profiloval také samizdat, v němž vedle opatrnějších Lidových novin vznikl (za přímé účasti Jana Rumla) radikálně antikomunistický časopis Sport nebo Originální videojournál. Tyto iniciativy chtěly vzbudit zájem co nejširší veřejnosti o disidentské aktivity. Objevilo se i napětí mezi staršími chartisty a undergroundem nebo již více politicky orientovanými iniciativami typu Hnutí za občanskou svobodu a Demokratické iniciativy Mandlera a Doležala.

Na sklonku 80. let pracoval Jan Ruml jako sanitář oddělení ARO v Nemocnici pod Petřínem, kde kromě své dosud běžné disidentské činnosti podával telefonické zprávy do Svobodné Evropy a často diskutoval se studenty na petřínských lavičkách. Potom už přišlo období tzv. Palachova týdne s pravidelnými protirežimními demonstracemi, které vyvrcholily zásahem StB na Národní třídě 17. listopadu 1989. Ten den volal Jan Ruml z chodby nemocnice do Svobodné Evropy ostrý komentář o nereformovatelnosti komunismu, a když zjistil, že se kolem něj shluklo mnoho lékařů a dalšího personálu, zaskočil je prohlášením: „Dámy a pánové, nastala revoluce. Je konec komunistického režimu.“

Nezávislé tiskové středisko a jednání s Adamcovou vládou

Zlomovým okamžikem pro Jana Rumla však nebyl sedmnáctý, ale osmnáctý listopad 1989, kdy se v bytě Saši Vondry setkali všichni bývalí aktéři samizdatu a založili společně tzv. Nezávislé tiskové středisko. Teprve o den později bylo v galerii U Řečických, pozdějším sídle Nezávislého tiskového střediska, založeno Občanské fórum, jehož byl Jan Ruml velmi krátce mluvčím (na prvních dvou tiskových konferencích).

Nezávislé tiskové středisko reprezentované Ivanem Lamperem, Sašou Vondrou, Jáchymem Topolem, Františkem Stárkem, Petrem Uhlem a dalšími asi čtyřiceti redaktory bylo prvním pokusem o nezávislou demokratickou žurnalistiku, zpočátku zaměřenou na zpravodajství, a později doplňovanou krátkými komentáři k aktuálnímu dění. V galerii U Řečických se shromáždila většina technického vybavení, zvláště rozmnožovacích přístrojů, kterými tehdy samizdat disponoval, a začalo vydávání Informačního servisu, předchůdce uznávaného časopisu Respekt. Také díky euforické atmosféře a nezištné pomoci mnoha lidí (např. taxikářů rozvážejících zdarma jednotlivá čísla po celé republice) se podařilo mnoho míst informovat o situaci dříve a pravdivěji, než to dělaly oficiální sdělovací prostředky. Po čtrnácti dnech, kdy se redakce přestěhovala do Bolzanovy ulice, vznikl z Nezávislého tiskového střediska časopis Respekt a Jan Ruml byl konsenzuálně vybrán jako jeho první šéfredaktor.

I když se převážně věnoval novinářské práci, zcela se Jan Ruml nevyhýbal ani ryze politickým aktivitám. Na jednání Občanského fóra v galerii Mánes byl vybrán, aby se spolu s Václavem Havlem, Jiřím Bartoškou, Michaelem Kocábem a Martinem Mejstříkem zúčastnil prvního jednání OF s komunistickou vládou Ladislava Adamce (21. 11. 1989).

„Vzpomínám si, že jsem tehdy v Mánesu vystupoval docela radikálně, že jsem říkal: ,Podívejte, my se s těmi komunisty vůbec nebudeme bavit, ať si dělají, co chtějí, my si také budeme dělat, co chceme.‘ A jiní říkali: ,To není možné, vždyť musíme přece nějak vstoupit do kontaktu s tou mocí.‘ Havel byl tehdy ještě proskribovaný člověk a byl také u toho, když se řeklo: ,Uděláme takové kritérium. Ať tam jede Battěk, ten vás tam poveze, ať jede Havel, Ruml, Bartoška a Mejstřík, a když tam Havla nepustí, vraťte se zpátky. My vám nedáváme mandát jednat o tom bez Havla. A tak jsme vyrazili k Úřadu vlády a skutečně jsme zjistili, že tam Havla nepustí. Já jsem byl šťastný, že se s nimi jednat nebude, když mě Havel odtáhl do nějakého křoví a řekl: ,Hele, Honzo, běž tam za mě. Třeba je to nejdůležitější okamžik těchto dějin a my bychom si neodpustili, že jsme to neabsolvovali.‘ A já jsem tam tedy šel… V té době probleskovaly zprávy, že režim chce proti revoluci zasáhnout vojensky, a my jsme říkali Adamcovi, že od něj chceme veřejné ujištění, v němž tohle popře a uklidní atmosféru. A on hned šel někam nadiktovat tiskovou zprávu, kterou nám přinesl, my jsme si ji přečetli, řekli jsme ,Dobrý‘ a šli domů. Já si vzpomínám, že jsem tehdy chodil s nějakou holkou, a když jsem jí řekl, že jsem byl na jednání s Adamcem, dala mi facku, že zrazuju revoluci. A já myslel, že si ji zasloužím; za to, že jsem nedodržel to slovo. To byl můj první politický kompromis v životě a bohužel ne poslední.“  

Od té doby se Jan Ruml zařekl, že už se žádných jednání s komunisty nezúčastní. A snažil se více zaměřit na práci novináře.

Vyprazdňování Občanského fóra a role vlivových skupin

Politika ho přesto přitahovala, i když se její centrum mezitím přesunulo od Občanského fóra směrem k Hradu, Vládě národního porozumění a Federálnímu shromáždění doplněnému kooptovanými demokratickými poslanci. Když po zvolení Václava Havla prezidentem Občanské fórum přestávalo být politickým vůdcem národa a jeho ambicióznější členové ho opouštěli kvůli výkonným funkcím ve státě nebo novým povoláním, začal Jan Ruml docházet do silné vlivové skupiny spojenců Hradu, členů federální vlády a novinářů scházející se v bytech Jana Urbana, Jiřího Křižana, Michaela Žantovského a v pražské restauraci Na Rybárně. 

V rámci této skupiny se intenzivně diskutovalo i o neutěšené situaci na Federálním ministerstvu vnitra, kde v důsledku rozmělnění pravomocí a slabého mandátu premiérova zmocněnce Ivana Průši docházelo ke skartacím dokumentů, upevňování „rodinných klanů“ a později, již za ministra Richarda Sachera, k liknavému propouštění příslušníků StB. V těchto diskusích patřil Jan Ruml k nejradikálnějším zastáncům důrazné očisty ministerstva, a to bylo zřejmě také příčinou, že byl Václavem Havlem navržen do funkce náměstka federálního ministra vnitra pro oblast Státní bezpečnosti a demokratickou transformaci tajných služeb. Tuto funkci Jan Ruml vykonával od dubna do června 1990.

Očista ministerstva vnitra jako kvadratura kruhu

V době nástupu Jana Rumla panovaly na Federálním ministerstvu vnitra velmi problematické poměry. Rozkazem ministra Sachera byla sice oficiálně rozpuštěna StB, ale její příslušníci zůstávali v tzv. činných zálohách (na telefonu) a řada vlivných pracovníků předlistopadové bezpečnosti působila i nadále ve vysokých funkcích. Mezi nimi a tzv. reaktivovanými příslušníky propuštěnými po roce 1968 a nyní opět přijatými na ministerstvo probíhal ostrý boj. Zástupci obou táborů přitom mnohdy prosazovali změny, které byly neslučitelné s demokratickou koncepcí bezpečnosti a nově budovaných tajných služeb. Neméně problematické bylo jednání a kroky ministra Richarda Sachera, který se místo snahy o personální očistu ministerstva opíral o předlistopadové příslušníky FMV, včetně bývalého náměstka generála Lorence, zaobíral se „bojem proti mezinárodnímu zednářstvu“ a uzavřel informace o vysoce postavených agentech Státní bezpečnosti ve zvláštním „Fondu Z“, k němuž měl přístup jen on sám.

Jedním z hlavních úkolů nového náměstka Rumla přitom bylo neveřejně oslovovat prokázané spolupracovníky StB ve vysokých politických funkcích, zvláště ve vládě, a vyzývat je k odstoupení. Z tohoto titulu se Jan Ruml dozvěděl, že ministr Sacher (za pomoci Ladislava Lise z branně-bezpečnostního výboru Federálního shromáždění) předložil prezidentu Havlovi důkazy o dlouholeté spolupráci tehdejšího předsedy Československé strany lidové Josefa Bartončíka s StB, a že se Bartončík, i přes své ujišťování prezidenta, že tak neučiní, chystal kandidovat na funkci místopředsedy Federálního shromáždění. Jan Ruml proto vyzval Richarda Sachera, aby Bartončíka přesvědčil, že kandidovat nemá, pod pohrůžkou vyvolání skandálu před volbami v červnu 1990. Bartončík to odmítl, a proto Jan Ruml tuto informaci sdělil v přímém televizním přenosu, čímž, jak tvrdí, plnil pouze své úřední poslání a nepřímo umožnil pozdější očistu vedení Československé strany lidové (zvolení jejího předsedy Josefa Luxe).

Druhým úkolem, za nějž Jan Ruml jako náměstek Federálního ministerstva vnitra odpovídal, bylo dopracování zákona o tzv. občanských komisích, které měly vtáhnout veřejnost do prověřování příslušníků ministerstva vnitra a umožnit jeho očistu. Princip těchto komisí považuje Jan Ruml za správný a mnohé jejich členy za velmi pracovité, přiznává však, že zákon nebyl kvalitní, postrádal jasná kritéria rozlišování mezi příslušníky, a komise se proto dopouštěly přehmatů, které byly daní za neznalost bezpečnostních archivů a nezkušenost nového vedení ministerstva. Ani sebelepší zákon by však neodstranil základní dilema očisty bezpečnostních složek, které připomínalo kvadraturu kruhu: maximálně propouštět a (současně) maximálně profesionalizovat. 

Nejdůležitějšími úkoly Jana Rumla v tomto období však bylo systematické propouštění asi 10 000 příslušníků StB v činných zálohách a přebudování Úřadu pro ochranu ústavy a demokracie na demokratickou tajnou službu (pozdější FBIS). Společenský tlak, strach bývalých příslušníků z možného zúčtování a určitá volnost ministra rozhodovat o propouštění příslušníků i bez lustračních zákonů umožnily nakonec výraznou obnovu bezpečnostních složek na prahu nového demokratického režimu.

„Udělal jsem personální pracoviště, kam museli ti příslušníci přijít, odevzdat zbraň, dostali propouštěcí rozkaz a já jsem tehdy povolal vojáky, kteří tyto personální místnosti hlídali, protože se nedalo čekat, že to proběhne úplně hladce. Nakonec žádný odpor nekladli, odevzdali zbraně a odešli.“  

Zcivilnění bezpečnosti

V této práci pokračoval Jan Ruml s ještě větší intenzitou za nového federálního ministra vnitra, charakterního a analyticky myslícího Jána Langoše, který mu jako svému prvnímu náměstkovi svěřil přípravu zákona o federálních bezpečnostních složkách, zřízení Federální bezpečnostní informační služby (která se později od ministerstva osamostatnila), a vedení nového Federálního policejního sboru. V  době působení Jána Langoše a Jana Rumla se Československo stalo členem Interpolu a posílilo své vazby k etablovaným bezpečnostním institucím demokratického světa. 

Již jako ministr vnitra České republiky (v letech 1992–1997) Jan Ruml podnikl řadu kroků, které významně ovlivnily podobu bezpečnostních složek u nás. Nejprve spolu s federálním ministrem Čermákem zorganizoval složitý přenos federálních bezpečnostních agend na české ministerstvo vnitra, poté předložil nebo pomohl prosadit několik návrhů zákonů, např. „malý“ a „velký“ lustrační zákon nebo zákon o organizovanému zločinu a boji proti němu, s prvním náměstkem Martinem Fendrychem vybudoval dodnes fungující strukturu policejních útvarů a jejich rozdělení na složky centrální a místní, hájil apolitičnost policie a důrazné zásahy proti mezinárodním gangům, prosazoval reformu veřejné správy a rušil zbytnělé útvary a pracovní pozice poplatné totalitnímu modelu všeobecného dohledu nad společností.

Jan Ruml naopak připouští chyby v personální politice, na inspekci ministerstva vnitra, podcenění problematiky policejního školství, nedostatečnou znalost archivů ministerstva vnitra a určitých správních agend, nedocenění některých reaktivovaných příslušníků, a celkovou nezkušenost nových lidí, díky níž zůstala transformace vnitra v určitých ohledech polovičatá.

Za největší přínos svého působení považuje posílení důvěry běžných občanů v bezpečnostní složky, zcivilnění ministerstva vnitra a jeho transformaci na běžný orgán státní správy.

 „Já jsem si uvědomil, že nelze jenom destruovat, ale je třeba vystavět také nové demokratické bezpečnostní složky podřízené parlamentu, veřejnému mínění a učinit z ministerstva normální ústřední orgán státní správy. Což se mi pak podařilo po dalších volbách, kdy jsem se stal českým ministrem vnitra a kdy jsem celé ministerstvo vnitra zcivilnil, a příslušníky ve Sboru národní bezpečnosti, později Policie České republiky, se stali jen lidé v přímém výkonu policejní služby.“

„Stranické libero“ a jeho politické střety

Kromě funkce ministra a dvouleté práce poslance se Jan Ruml na počátku 90. let aktivně zapojil do stranické politiky. Po krátkém koketování s Klubem angažovaných nestraníků vstoupil do nově založené Občanské demokratické strany, kterou navzdory určitým negativním jevům tehdy vnímal jako nejdynamičtější stranu na české politické scéně. Upřímným vystupováním, antikomunistickými postoji a neustálou diskusí s členskou základnou po celé republice si získal velkou podporu spolustraníků. K jeho pevné pozici u vedení strany zase přispěla strategická role „spojky“ mezi Václavem Klausem a Václavem Havlem.  

I když Jan Ruml sdílel libertariánská východiska své strany, nebyl mu vlastní její ekonomický redukcionismus a časem narůstaly také výhrady k průběhu ekonomické reformy, zejména k jejímu nedostatečnému morálně právnímu zakotvení. Spíše než s vedením strany a ekonomickými ministry sympatizoval s právnicky a antikomunisticky zaměřeným poslaneckým klubem ODS (Devátý, Marvanová, Honajzer, Vlach aj.) a svým hlasováním ve vládě (např. ve věci privatizace petrochemického průmyslu, Karlovarské Becherovky nebo zatčení ředitele Centra kuponové privatizace) se dostal do ostrých střetů s vedením strany, zvláště s jejím předsedou Václavem Klausem.

Vůli k jednotě pokládá Jan Ruml za nutnou podmínku úspěchu politické strany a její čitelnosti u voličů. Za neméně podstatnou však považuje schopnost politika jednat podle svého svědomí a vytvářet vedení své strany kritické prostředí pro trvalou sebereflexi.

„Politika pro mě stále znamená určitý druh služby veřejnosti. Politiku podle mě nemohou dělat lidé, kteří nejsou schopni pro ni něco obětovat. To máte jako se svobodou. Svoboda bez oběti je vlastně prázdný pojem a politika je jen promítnutí této vize do nějaké veřejnější podoby. Já jsem vstupoval do politiky pevně přesvědčen, že budu pracovat v zájmu věcí veřejných, veřejného prostoru a že, byť se stanu straníkem, mohu se svými zkušenostmi a svým lidským vybavením do této sféry činnosti něco podstatného přidat.“

„Atentátník“ a sjednocovatel

Střety s vedením se však vyostřily a vyvrcholily odhalením nekalého financování strany v roce 1997, kdy Jan Ruml společně s Ivanem Pilipem vyzvali předsedu ODS k odstoupení v době jeho zahraniční cesty. Tato výzva, sporně označovaná jako „Sarajevský atentát“, byla výsledkem dlouhodobé nespokojenosti významné části členské základny s politikou stranického vedení. Nevyvolala však vnitřní očistu, ale stala se podnětem k rozkolu dvou stranických křídel a založení nové politické strany Unie svobody, jíž se stal Jan Ruml předsedou.

I když se Unie svobody dostala se slušným volebním ziskem do parlamentu, trpěla podle Jana Rumla od počátku rozštěpením členské i voličské základny a nedostatkem kvalitního politického vůdcovství. „Neříkám, že každý vůdce politické strany je rovnou ,führer‘ a já měl přirozenou autoritu v Unii svobody. Ale pokud nemáte v sobě ty autoritativní rysy, kdy navzdory vnitřní demokracii prosazujete určité věci a vyhrožujete lidem nebo naopak je odměňujete, což já jsem neuměl, tak strana, která je nově vzniklá, má zaděláno na velký problém.“

S cílem otevřít prostor nadějným politikům mladší generace Jan Ruml předsednický post brzy opustil. Ale Unie svobody, i přes opakované pokusy o její záchranu, nakonec podlehla lobbistickým zájmům jednotlivců a přišla o podporu voličů. Přesto podle Jana Rumla sehrála pozitivní roli při dokončení vstupu České republiky do Evropské unie a spolu se stranami tzv. Čtyřkoalice kladla účinné překážky „opoziční smlouvě“, pokusu dvou největších stran ovládnout politický systém změnami ústavy, okleštěním politické opozice a kontrolou veřejnoprávních médií.

Senátor

Stejně jako Unie svobody, i Čtyřkoalice časem zašla na své vnitřní rozpory, předtím však uspěla v několikerých volbách, a mohla se tak významně podílet např. na práci Senátu. Také Jan Ruml přijal výzvu kandidovat do Senátu v náročném obvodě Praha 6, uspěl a začal tak působit v klidnějším prostředí, s menším vlivem na chod výkonné moci, ale stále s možností vykonat kus užitečné práce. Smysl v Česku podceňovaného Senátu spočívá podle Jana Rumla v tom, že díky své celostátní působnosti nastavuje „první komoře“ parlamentu nemilosrdné kritické zrcadlo a plní opravnou roli při přijímání zákonů. Složení Senátu bylo v době působení Jana Rumla velmi pestré a posuzování zákonů méně ideologicko-stranické, Senát proto několikrát skutečně posloužil jako pojistka demokracie a zákonodárného procesu. Jan Ruml to dokládá případem těsné senátní většiny, která neschválila nákup stíhacích letadel Gripen, jehož součástí byly výrazné korupční praktiky.

Z pozice místopředsedy Senátu pro zahraniční věci se Jan Ruml zapojil do aktivit podporujících lidská práva ve světě a zahraniční disidenty v autoritativních režimech (např. v Bělorusku nebo na Kubě). K působení Jana Rumla v Senátu se váže také událost krize v České televizi. Aby zamezil násilnému potlačení stávky redaktorů proti stranickému ovládnutí veřejnoprávní televize, ubytoval se s několika dalšími zákonodárci v budově televize se stávkujícími redaktory. Výsledkem tlaku veřejnosti, který tyto události vyvolaly, byla přesnější (i když ne dostatečná) formulace zákonů umožňujících politickou nezávislost veřejnoprávních médií v České republice.

Bída politiky a možnosti obnovy

Ve svém líčení Jan Ruml neskrývá ani zkušenost s odpudivými a „směšnotrapnými“ stránkami politiky. Stále znovu se vrací k minulým událostem a s kritikou i sarkasmem glosuje sebe, druhé i současné politické události. Lék na úpadek demokratické politiky vidí v přirozené obnově politických stran příchodem nových osobností, zvýšení tlaku občanů a v obraně před „sebedestruktivností“ demokracie bránící se budování trvalejších politických struktur.  

Kruhové odcházení

V souvislosti s výzvou Děkujeme odejděte v roce 2004 oznámil Jan Ruml jako jediný z první polistopadové generace politiků svůj odchod z politiky. Stejně jako např. Václav Havel, i on přiznává obtíže spojené s „odcházením“, např. se ztrátou vlivu a prestiže politika nebo jeho ekonomicko-společenského postavení. Hlavní příčinou jeho obtíží byl však podle jeho samého fakt, že se vždy cítil zpětně vtahován do veřejných věcí, chtěl se k nim vyjadřovat a být za ně spoluodpovědný.

Po odchodu z politiky se určitou dobu živil nárazovými projekty, např. poskytováním etického poradenství pro různé firmy nebo předáváním zkušeností s demokratickou transformací kubánským studentům univerzity v Miami. Potom dostal příležitost vrátit se tam, kde po revoluci začínal – do světa žurnalistiky. Přispěl k záchraně renomovaného týdeníku Respekt a dva roky působil jako předseda jeho dozorčí rady. Poskytoval všestrannou podporu redaktorům a manažersky se podílel na převedení časopisu do atraktivnějšího barevného formátu. Po překonání určitých zdravotních problémů nastoupil jako generální ředitel holdingu SECAR Bohemia, který se zabývá systémy zabezpečení automobilů.

Ve své práci je velmi spokojený, k politice a „veřejnému prostoru“ se však vyjadřovat nepřestal. Rád by časem psal politické komentáře, ale přiznává, že dosud nemá vůči politice dostatečný odstup a nadhled, a ani z časových důvodů se k tomu zatím neodhodlal.

V solidaritě se skupinou kulturních osobností, které před časem vystoupily na podporu Strany zelených, se stal v roce 2010 řadovým členem této strany. Tvrdí však, že se hlásí spíše k jejímu liberálnímu proudu, který podle jeho názoru spojuje svobodu s obětí, hájením lidských práv a starostí o veřejný prostor tak jako on sám. Svoboda podle něj není výhradně ekonomickou kategorií, kterou lze spojovat s bezohlednou svévolí např. betonové lobby, ale zahrnuje také sebezáchovné jednání vůči životnímu prostředí, protože svoboda je nedělitelnou podmínkou života všech lidí.

Tajemství víry

Jan Ruml patří k nemnoha českých politikům, kteří navzdory schopnosti naléhavě se rozhodovat a jednat nepřestali přistupovat k politice, a obecně k životu, hloubavým sebezpytujícím způsobem. Tento přístup, který technokraté moci zpravidla považují za ochromující, přináší jeho zastáncům nesrovnatelně hlubší vhled do problémů, které řeší – za sebe, své blízké i organizované politické společenství – a v případě selhání jim dává lepší možnosti osobní i společenské nápravy.

Pravidelná blízkost smrti při práci sanitáře, morální tlaky spojené s mocí, ale také věrohodná svědectví přátel z disentu přivedla na sklonku 90. let Jana Rumla k rozhodnutí stát se katolickým křesťanem.„Já to mám v sobě zabudované tak, že křesťanství, mysterium Ježíše Krista, je jedno velké tajemství, které pro člověka, který víru nemá, je racionálním způsobem neuchopitelné a asi nepochopitelné. Ústřední motiv křesťanství, kterým je ukřižování Ježíše a jeho zmrtvýchvstání jako jeden celek, si jednoduše představuju tak, že Bůh, který je jeden, se v jednu chvíli zdá, a sám si to asi připustil, lidem naprosto nesrozumitelný. A tak se v podobě svého Syna a Ducha Svatého (to je Nejsvětější Trojice) lidem zjevil jako člověk. To je moje pozice člověka, který přemýšlí o životě a smrti denně, zvláště když umírají kolem vás lidé, které jste měl rád, a říkáte si, co je vlastně život bez bolesti a bez oběti nebo život s bolestí a obětí a co je vlastně smrt, jestli to je pokračování života v jiné podobě a jaký je život věčný. To jsou věci pro mě neprobádané. Já nejsem žádný teolog, ani jsem moc teologických knížek nepřečetl. Prostě jsem římskokatolický věřící křesťan a hodně pro mě znamená také přináležitost k církvi, určitý vnitřní řád. Víte, já jsem hodně liberální člověk, já jsem liberální křesťan. A když je člověk moc v řádu, tak ho to nějakým způsobem chce katapultovat přes hranice toho řádu a pak se zase vrací zpátky. Tahle dynamika řádu, vystoupení z řádu a vracení se do tohoto řádu, mi dává velký smysl…“

Své vyprávění Jan Ruml uzavírá radostným líčením vztahu se svou ženou a dvěma syny a jejich společného pobývání na chalupě v jižních Čechách