Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jakub Ruml (* 1955  †︎ 2022)

• narozen 26. května 1955 v Praze-Podolí

• rodiče novináři v Čs. rozhlase, po roce 1968 propuštěni a vyloučeni z KSČ

• nebyl přijat na gymnázium, vystudoval tedy maturitní obor knihtiskař

• v letech 1977–1994 pracoval v ekonomickém oddělení Středočeských tiskáren

• po návratu z vojny na podzim 1977 podepsal Chartu 77

• v disentu působil jako poslíček – distribuoval samizdatové materiály a předával zprávy do zahraničí

• věnoval se trénování fotbalové mládeže, profesionální licenci však mohl získat až po roce 1989

• od roku 1994 působil jako trenér a následně jako sekretář mládeže v klubu AC Sparta Praha

• zemřel 31. října 2022

Cesta Jakuba Rumla ke kýženému trénování fotbalové mládeže nebyla snadná. Narodil se 26. května 1955 v Praze novinářům Československého rozhlasu Jiřině Hrábkové a Jiřímu Rumlovi. V dětství strávil tři roky ve východním Berlíně, kde jeho otec do roku 1961 pracoval jako zahraniční zpravodaj rozhlasu. Poté se rodina přestěhovala do pražských Vršovic, kde se rozvinula Jakubova láska k fotbalu. S otcem a starším bratrem Janem chodil na zápasy Slavie, a dokonce začal ve stejném klubu hrát za žáky. Mnohem výraznější dopad než fotbal mělo však na Jakubovo dospívání a ranou dospělost obsazení Československa vojsky zemí Varšavské smlouvy, které zastavilo reformní směřování vlády a Komunistické strany Československa.

„Toho 21. srpna jsme spali ve stanech a najednou mě někdo vzbudil a říká: ‚Vstávej, vole, jsme okupovaný a tvůj táta vystupuje v televizi.‘“ Jelikož Jakubovi rodiče reformní procesy během celých 60. let otevřeně podporovali a svých názorů se nechtěli vzdát, byli vyloučeni ze strany a nemohli nadále vykonávat své povolání. To mělo samozřejmě dopad i na jejich děti. Bratr Jan se ještě na gymnázium dostal, Jakuba už však pro „hříchy“ rodičů nepřijali, přihlásil se tedy na pětiletý maturitní obor knihtiskař. K němu si vypěstoval vztah a pokusil se na něj navázat studiem na Slovenské vysoké škole technické v Bratislavě. Ani na odlehlém Slovensku ho ovšem i přes splnění vstupních požadavků nepřijali, jméno Ruml již bylo příliš pevně spojené s tehdy ještě nepříliš organizovaným disentem. „Otec mě tam vezl na přijímací zkoušky, nicméně při té příležitosti se v Bratislavě sešel s tamními disidenty – s panem Kusým, s panem Šimečkou a tak dále.“

Z vojáka chartistou

Jakub tak musel nastoupit dvouletou vojenskou službu, kterou měl poněkud paradoxně strávit u protiletecké jednotky při vojenské škole v Liptovském Mikuláši. Poté co za vojákem dorazily i jeho kádrové materiály, mu však bylo přiřknuto nové místo v kuchyni, kde dostal na starost péči o čistotu nádobí, čímž mohl ohrozit obranyschopnost Československé lidové armády podstatně méně než prací s protivzdušným vojenským systémem. Východiskem z nepříznivé situace, ve které byl de facto klasifikován jako příslušník pomocného technického praporu, se stal Jakubovi fotbal. Začal chytat za Duklu Liptovský Mikuláš, později ze zdravotních důvodů přešel na místo asistenta trenéra a správce hřiště. To mu pobyt na vojně zpříjemnilo, ale poslední měsíce služby přece jen poněkud zhořkly. Ostatní členové rodiny v lednu 1977 podepsali Chartu 77, za což se Jakubovi dostalo šikany ze strany některých důstojníků (ačkoliv jiní mu potají projevovali sympatie).

K signatářům se na podzim téhož roku krátce po návratu z vojny přidal i Jakub. Získal práci v ekonomickém oddělení Středočeských tiskáren, kde mu jediným postihem za příslušnost k disentu bylo přesunutí z ředitelství v pražské Krakovské ulici do nedaleké pobočky ve Slezské. Jinak měl v zaměstnání i přes „pracovní“ prohlídky bezpečnostních složek a nátlak na některé kolegy dobré zázemí. „I ten ředitel byl docela solidární a byla tam taková uklízecí místnůstka, která byla zamčená, kam se nedostali. A tam jsem skutečně měl nějaký archiv dokumentů Charty a různých samizdatů.“

Rodina pod dohledem

Jakubova hlavní činnost v disentu spočívala v distribuci samizdatových tiskovin, jako byly například Informace o Chartě nebo zprávy Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných. Telefonicky také zpravoval o důležitých událostech české disidenty v zahraničí. Tuto roli mohl plnit díky tomu, že Státní bezpečnost (StB) se o něj zajímala o něco méně než o další členy rodiny Rumlových. To mu sice zjednodušovalo pochůzky, ale přesto represivní složky jeho život narušovaly, a to nejen nočními domovními prohlídkami. „Já jsem se v 86. roce oženil s manželkou Věrou, se kterou žiju dodnes. Vím, že jsme svatbu schválně pořádali v Karlových Varech, kde ona bydlela, abysme předešli návštěvě policajtů, a stejně tam byli všichni. Takže to bylo za doprovodu StB.“

Největší ranou bylo pro rodinu Rumlových obvinění Jiřího a Jana z podvracení republiky a jejich uvěznění, ke kterému došlo v roce 1981 po zadržení kamionu převážejícího samizdatové tiskoviny. Hrozba odnětí svobody až na deset let byla sice odvrácena a obvinění stažena, oba zadržení však strávili ve vazbě rok, během něhož ležela starost o domácnost a o zaopatření vězněných na bedrech Jakuba a jeho matky Jiřiny. O několik let později zkomplikovalo rodinnou situaci rozhodnutí otce Jiřího začít vydávat samizdatové Lidové noviny, které vycházely s měsíční periodicitou od roku 1987. Schůze redakční rady se odehrávaly právě v bytě Rumlových, kde už tou dobou ve dvou pokojích žilo 7 lidí, včetně Jakubovy manželky a novorozené dcery.

Život ale nebyl skoupý ani na humorné epizody. „Ze všech stran přijížděli ty disidenti (…) a ty za sebou vezli ty ochranky. Takže my jsme pak měli před barákem v tý Kremelský ulici pět šest policejních aut. Všichni koukali, co se tam děje, že jsou tam nějaký manévry. No, a oni je nechali projít k nám, tam se uskutečnila ta redakční rada. Občas zazvonili, jestli něco nepotřebujeme, tak jsem jim třeba ze srandy dal ven odpadkovej koš a řekl jsem jim: ‚Tak ho vyneste.‘ Prostě už to přecházelo i do tý humorný stránky.“ S chýlícím se koncem 80. let také vzrůstala naděje na razantní politickou a společenskou změnu. Události v ostatních zemích východního bloku a křečovitá snaha mocenských elit potlačit vzmáhající se občanskou společnost v ČSSR demonstrovaly nemožnost udržení statu quo.

Fotbal jako rozptýlení od nenormálnosti

Jakub navíc po celou dobu svého působení v disentu nacházel útočiště ve fotbalu. Již po návratu z vojny začal trénovat děti ve Slavii. To mu sice bylo záhy znemožněno (práce s mládeží byla pro signatáře Charty 77 zcela nemyslitelná), neoficiálně však tuto činnost vykonával i nadále v klubech Lokomotiva Vršovice a na Vyšehradě. Jakub se trenérskému řemeslu a vzdělávání věnoval navzdory tomu, že nemohl cestovat na zápasy a soustředění do zahraničí a na získání profesionální licence nemohl pomýšlet. Zkoušky na druhou nejvyšší, tedy A licenci, ale v roce 1982 složil bez jakýchkoliv obstrukcí.

Plnohodnotně se mohl fotbalu věnovat až po roce 1989. Zatímco otec Jiří a bratr Jan se rozhodli i nadále angažovat ve veřejném prostoru a vstoupili do politiky demokratizujícího se státu, Jakub využil příležitosti a v roce 1991 se přihlásil ke studiu na Fakultě tělesné výchovy a sportu Univerzity Karlovy. Po úspěšném zvládnutí školy a získání profesionální trenérské licence Jakuba o tři roky později oslovila fotbalová Sparta. Po dlouhých letech tedy skončil ve Středočeských tiskárnách a letenskému klubu pomohl rozvinout talent u takových fotbalistů, jakými jsou například Tomáš Rosický či Jiří Jarošík. Dnes zastává manažerskou funkci, ve které má na starost 15 družstev a 50 trenérů, asistentů a členů realizačních týmů.

Fotbalové zákulisí Jakub nevnímá jako lepší než politické, přesto se snaží vykonávat svou práci v souladu se svým svědomím. „Ať se jedná o přestupy, o zápasy, já se s každym domluvim. Protože se snažim bejt slušnej, ale i přizpůsobivej, přistoupim na kompromisy. Já nemám rád nějaký prohlášení, který jsou sice velkolepý, ale nemá to hlavu ani patu.“ Od začátku 90. let Jakub žije v pražských Dolních Počernicích se svou ženou Věrou, má dceru, syna a vnučku, které brzy přibude sourozenec. Přestože na roky strávené v Chartě vzpomíná rád, je ještě raději, že jeho potomstvo mohlo a nadále může vyrůstat ve svobodných podmínkách. „Můžou se naučit jazyky, to my jsme nesměli. Můžou si dělat, co chtěj, v podstatě. Můžou studovat, dostat se k penězům… Takže já jsem po týhle stránce svobody spokojen. Ale samozřejmě, co se za tím skrývá, to člověku proudí ve všech žilách, napínají se nervy k prasknutí… Ale já, ta naše generace už s tim těžko něco udělá. Je to na těch mladejch. A nezávidim jim to teda.“