Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

MUDr. Gabriela Rudolfová (* 1936)

• narodila se 27. října 1936 v Budapešti

• pamětnice bombardování Budapešti

• zažila cestu válečnou Evropou do České Lípy

• byla svědkem násilí sovětských vojáků na rodině

• otce zatkli pro podezření z vlastizrady

• cestou do školy skákala přes hromadné hroby

• rodina se snažila vycestovat do Ameriky

• v roce 1947 se rodina přestěhovala na Slovensko

• v roce 1953 maturovala na gymnáziu v Brezně

• vystudovala medicínu na Univerzitě Karlově v Praze

• od roku 1961 působila v nemocnici v Jablonci nad Nisou

• v roce 1968 uvažovala nad emigrací

• jako lékařka pracovala do roku 2011

• v roce 2022 žila v Jablonci nad Nisou

V roce 1944 zůstala matka Gabriely Rudolfové sama s dětmi v Budapešti, na kterou se valila sovětská vojska. Vlivem okolností se rozhodla maďarské hlavní město opustit a s rodinou se vydala na dvou vozech tažených koňmi do České Lípy, kde její manžel sloužil jako zubní lékař. Jejich nebezpečná cesta však neměla šťastný cíl. Kvůli postupující frontě byli odkloněni do Rakouska, kde jim němečtí vojáci sebrali koně a neúplná rodina zůstala na malém letišti nedaleko Vídně.

“Když jsme z letiště přešli do vesnice, hned první noc tudy přecházela fronta a my byli schovaní ve sklepích, kde skladovali brambory. Najednou se v půlnoci rozrazily dveře. Přišli tři ruští vojáci se samopaly, vybrali si mladší ženské včetně mé dvanáctileté sestry i matky a odvlekli je. Doteď nepochopím, proč mi tehdy nedošlo, že by je mohli zastřelit nebo něco takového. Vím jistě, že sestru znásilnili. Ráno se vrátily, ale víc nevím, protože matka byla puritánka a o takových věcech se nemluvilo,” popisuje dramatické chvíle pamětnice.

Klidné chvíle však rodinu nečekaly ani poté, co se po válce vrátili zpět do rozbombardované Budapešti. Nejprve zatkli otce, ačkoli vůbec nevěděl proč. Poté se začalo s odkrýváním hromadných hrobů pod chodníky a v parcích, protože v době, kdy byla Budapešť obklíčena Rudou armádou a zuřily zde pouliční boje, nebylo kde pohřbívat mrtvé.

“Tam ležela lebka a tam nějaká dlouhá kost. Jinde zase byl zbytek trupu, než to odvezli. Když jsem to viděla poprvé, tak jsem se zalekla. Ale pak jsem si zvykla. Trvalo asi měsíc, než město vyčistili od mrtvol,” dodává Gabriela Rudolfová.

Celý měsíc jezdily kolem nepřetržitě tanky

Gabriela Rudolfová se narodila 27. října 1936 v Budapešti do rodiny zubního lékaře Julia Volcsanyiho a jeho ženy Juliany. Jejich rodina byla poměrně velká, protože kromě starší sestry Margity s nimi v budapešťském bytě žili i tři starší sourozenci z matčina prvního manželství, Alžběta, Lászlo a Marta.

Do jejich poklidného života však o několik let později zasáhly události druhé světové války. K ní se váže i jedna z prvních vzpomínek pamětnice vztahující se k přesunu těžké techniky na východní frontu v roce 1941.

„Pamatuji se, jak jsme bydleli v Budapešti na nábřeží Dunaje. Asi tři neděle nebo měsíc tam nepřetržitě ve dne v noci jezdily tanky, náklaďáky s děly a tak. Další vzpomínku mám na první nálet na Budapešť asi v roce 1942. Tam se žilo, jako kdyby se nic nedělo, a najednou se objevilo světlo. Říkalo se tomu tehdy Stalinova svíčka. Rozzářilo se, spadlo asi pět pum a pak letadla odletěla,” vypráví o prvních vzpomínkách na válku Gabriela Rudolfová.

Půl dne a půl noci jsme proseděli ve sklepě

Když začala pamětnice v říjnu 1943 chodit do první třídy, nálety spojeneckých letadel zesílily do té míry, že se musela školní docházka až do konce války přerušit. “Nálety byly často i dvakrát denně. Nebombardovalo se ani tak město, jako ostrov Csepel, kde byl tehdy soustředěný průmysl. Pumy ale padaly všude, nebylo to tak přesné jako dnes. Víceméně bych řekla, že půl dne a půl noci jsme proseděli ve sklepě,” dodává.

Kromě náletů a nemožnosti navštěvovat školu se však každodenní život v Budapešti podle pamětnice příliš nezměnil. V Maďarsku pochopitelně fungoval lístkový systém, nicméně rodina si mohla dovolit nakupovat na černém trhu. Nejednalo se o nic neobvyklého, stačilo jen jít na budapešťský trh, kde sedláci z okolí bez problémů prodávali jídlo za zvýšenou cenu.

“Rodiče byli střední třída a mohli samozřejmě nakupovat na černém trhu, protože na to měli. Pokud jsme bydleli v Budapešti, tak jsme netrpěli nedostatkem. Jinde to ale bylo horší,” dodává Gabriela Rudolfová.

Do vody padaly auta i tramvaje

Poměrně klidná situace panovala do konce roku 1943 i v politickém a společenském životě. Dokud vládl v Maďarsku Miklós Horthy, zůstalo hlavní město ušetřeno nepokojů i rasové nenávisti vůči Židům.

“V baráku, kde jsme bydleli, s námi sousedily tři židovské partaje. Chodili do práce a nikdo jim neubližoval. Pak ale došlo k puči, Horthyho nacisté sesadili a převzali vládu. Tehdy začali nahánět Židy, v roce 1944 už to nebylo pěkné. Mluvilo se o tom, že byl Horthy ve spojení s Angličany a dojednával, aby parašutisté obsadili Maďarsko. Prý se chtěl odtrhnout od Němců a od Hitlera,” vzpomíná na změnu politických poměrů pamětnice.

Poté, co Německo svrhlo regenta Maďarského království Miklóse Horthyho, ujala se v říjnu 1944 moci radikální fašistická Strana šípových křížů. V té době však již začaly na maďarské území vstupovat sovětské jednotky, jejichž cílem bylo rychlé obsazení Budapešti. V souvislosti s bojovými operacemi byl v listopadu 1944 za plného provozu vyhozen dopravní most asi tři sta metrů od domu, kde žila rodina Gabriely Rudolfové.

“Byla jsem venku na nábřeží a najednou jsem slyšela ukrutnou ránu a křik. Do vody padaly tramvaje i auta,” popisuje událost pamětnice.

Bratr zemřel na cestě do polní nemocnice

Zhoršující se situace v Maďarsku silně zasáhla i rodinu Volcsanyiových. Kvůli nedostatku zdravotnického personálu otce koncem roku 1943 povolali jako zubního lékaře do České Lípy a povolávací rozkaz k polní nemocnici obdržel i bratr Lászlo, vystudovaný lékař.

“Ale na cestě do přidělené vojenské nemocnice narazilo jejich letadlo na skálu a bratr zemřel. Ta zpráva mě úplně zničila. Dostala jsem od něj asi tři dopisy, když byl na výcviku, víc nestihl. Hned jak narukoval, tak se stalo to neštěstí,” vzpomíná Gabriela Rudolfová. Krátce nato zemřela pamětnici i starší sestra Alžběta na tuberkulózní zánět mozkových blan.

Na vozech jsme se vydali přes půl Evropy

Ve snaze uchránit své zbývající děti a jedno vnouče se matka pamětnice rozhodla opustit hlavní město. Výměnným obchodem si opatřila trvanlivé potraviny, na dva vozy pobalila nejnutnější věci a vydala se společně se svojí sestrou a třemi dětmi do Dunajské Stredy. Odjeli asi tři týdny předtím než Budapešť zcela obklíčila sovětská armáda. V Budapešti se rozhodla zůstat pouze již provdaná dcera Marta, která později utrpěla smrtelné zranění při obléhání Budapešti.

“Matka se dostala do těžké deprese a myslím si, že nebyla úplně příčetná. Protože když jsme žili v Dunajské Stredě, tak si vzala do hlavy, že pojedeme přes půl Evropy za otcem do České Lípy. Tak jsme se vydali na cestu. Čtyři koně, dva vozy, tři haranti a dvě ženské,” vzpomíná Gabriela Rudolfová.

Jako malé dítě vnímala nebezpečnou výpravu do Čech spíše jako atrakci. “Cestou jsme se dali dohromady asi se třemi dalšími rodinami, celkem nás jelo šest nebo osm vozů. Vím, že jsem se jim jednou ztratila, protože jsem někde viděla fialky, a když jsme zastavili, tak jsem šla asi kilometr zpátky, abych je natrhala mamince. Když jsem se vrátila, tak už tam stály jen naše dva vozy. Ostatní odjely. Mamka byla úplně nepříčetná, že jsem se ztratila. Kupodivu jsem nedostala ani facku,” dodává.

Matku i sestru zneuctili sovětští vojáci

Po několikadenním putování se výprava dostala až do Bratislavy, kde rodinu kvůli postupující frontě odklonili směrem na Vídeň. Do rakouské metropole ale již nedorazili, protože jim vojáci vzali koně a zůstali na malém letišti nedaleko Vídně. První noc strávili s dalšími uprchlíky v jednom sklepě, protože tudy procházela fronta. Najednou se o půlnoci rozrazily dveře, na prahu stáli tři sovětští vojáci se samopaly a odvlekli s sebou všechny mladší ženy včetně dvanáctileté sestry pamětnice i její matky. Ženy se vrátily až druhý den ráno znásilněné.

V Rakousku strávila pamětnice téměř rok, během kterého se naučila plynně německy. Navštěvovala také místní školu, ovšem jen asi na dvě hodiny denně. Okna budovy totiž nebyla zasklená a nebylo čím topit. Díky matce však hladem nikdy netrpěli.

“Měla jsem fantastickou matku, protože už v Budapešti na jeden vůz nakoupila výměnným obchodem samé trvanlivé potraviny, hlavně špek a sádlo. Měli jsme jídlo odměřené, ale vždy jsme měli co jíst. Ráno krajíc chleba, k obědu jsme měli nějakou polévku, mírně omaštěné brambory a k večeři jsme měli vždycky jeden krajíc chleba namazaný sádlem a posypaný mletou paprikou kvůli vitamínu C. K tomu jsme museli vypít půl hrníčku černého piva, protože má vitamin B. Od té doby nemůžu pivo ani cítit,“ dodává pamětnice se smíchem.

Problém však byl dostat se k teplému oblečení a obuvi. “Vyrostla jsem jako z vody a pamatuji si, že jsem měla omrzlé ruce a nohy. I když se v jedné místnosti topilo. Jinak jsme spali v nevytopených místnostech. Ze zimy jsem měla omrzliny, hlavně na nohou. Nosila jsem jedny sandálky po sestře, ze kterých vyrostla. Musela jsem je mít na nohou i v zimě, protože do svých bot jsem se nevešla. Vyměnit boty nebylo s kým, i když matka dělala, co mohla,” vypráví o nelehké situaci Gabriela Rudolfová.

Když jsme se vrátili, všechno bylo vybombardované

Přibližně na podzim 1945 se jim podařilo dostat přes Červený kříž zpět do Budapešti. Mezitím se i otec vrátil z amerického zajetí a nechal pro svoji rodinu opravit jeden vyhořelý byt.

“Když jsme se vrátili, bylo všechno vybombardované. Omítky samá díra, rozbité činžáky, město vypadalo strašně. Pak přišla další katastrofa. Město bylo plné hmyzu, až se říkalo, že Budapešť odpochoduje, protože ji odnesou štěnice. Když jsme si lehli v našem nově zrekonstruovaném bytě, tak na nás seshora padaly. Já jsem se bála jít spát, protože mně štěnice padaly do obličeje. Matka pomalu nic jiného nedělala, než že omývala každou škvírečku petrolejem,” vzpomíná na návrat do rodného města Gabriela Rudolfová.

Cestou do školy jsem přeskakovala hromadné hroby

Válečnými boji poznamenaná Budapešť se však potýkala ještě s jedním problémem. Během pouličních bojů nebylo kde pohřbívat mrtvé a všude ležely hromady mrtvol. Své padlé tak lidé pohřbívali v parcích a také rozkopali chodníky a vytvořili hromadné hroby pod nimi. Na podzim 1946 se pak město rozhodlo mrtvé exhumovat a převézt na hřbitov. Právě tehdy začala pamětnice chodit do čtvrté třídy a jak vzpomíná, asi měsíc musela přeskakovat hromadné hroby v chodnících. Zpočátku byla vylekaná, brzy si ale na části lidských ostatků ve výkopech zvykla.

Další starosti přineslo zatčení otce. “Pět dní jej vyslýchali a on vůbec nepochopil proč. Až asi šestý den, když přišel na výslech, tak v místnosti seděl jeho bývalý pacient a divil se, co tam otec dělá. Nakonec se přišlo na to, že Horthy měl pobočníka, který se jmenoval stejně jako otec a měl stejný rok narození. Matka si pak vzala do hlavy, že nezůstane v Maďarsku ani za zlaté prase, protože se znovu může stát kdykoli cokoli, a tak musíme odjet,” dodává pamětnice.

V roce 1956 byla Budapešť rozstřílená jako za války

Rodina se nejprve pokoušela dostat do Ameriky, úřední proces však trval dlouho a mezitím zvítězili koncem srpna 1947 v maďarských volbách komunisté. Otec s matkou se proto rozhodli odejít na Slovensko. Po osmileté škole se pamětnice přihlásila na gymnázium a v roce 1954 maturovala. Poté nastoupila na medicínu na Univerzitě Karlově v Praze. Aby mohla jít studovat, musela být pochopitelně v Socialistickém svazu mládeže. Dle vlastních slov se ale zvlášť neangažovala a komunistické straně se dokázala vyhnout celý život.

„Po prvním ročníku mi jedna spolužačka navrhla, že bych mohla vstoupit do partaje. Koukala jsem na ni jako blázen a vylétlo mi z pusy: ‚Ty ses zbláznila!‘ Pak jsem to nějak zamluvila, ale v roce 1956, když bylo povstání v Maďarsku, tak mě vysloveně hlídali. Chodili za mnou a ptali se, co na to říkám, a já se vždy snažila z toho nějak vybruslit. Myslím si ale, že Maďaři měli pravdu, když povstali. Známí vyprávěli, že Budapešť prý byla tak rozstřílená, jako když tam za války probíhaly pouliční boje. Zatýkalo se a bylo tam dost mrtvých,” vzpomíná pamětnice.

Jednadvacátý srpen 1968: Čekali jsme, jestli nás odvolají do Liberce

Během studií se provdala a narodila se jí dcera Denisa. Po promoci v roce 1960 nastoupila do nemocnice ve Vysokém nad Jizerou. V roce 1964 odešla do jablonecké nemocnice, kde o čtyři roky později prožila dramatický 21. srpen 1968, kdy do Československa vpadla vojska Varšavské smlouvy pod záminkou potlačení údajné kontrarevoluce.

„V Jablonci se v podstatě nic nedělo. Všichni jsme se sešli a čekali jsme, jestli nám začnou někoho vozit nebo jestli budou třeba lidské posily do špitálu v Liberci. Ale neobrátili se na nás. Všichni jsme okupaci nesli blbě. Byli jsme zklamaní, protože jsme pak neustále cítili tlak, že člověk něco nesmí a musí si dávat pozor na pusu, aby nenarazil,” pokračuje Gabriela Rudolfová.

Nepočítejte s operacemi, musím na VUML

Ačkoli se pamětnice dokázala vyhnout členství v komunistické straně i většímu kádrování, nemile ji zaskočilo, když po ní v sedmdesátých letech v zaměstnání chtěli, aby začala navštěvovat Večerní univerzitu marxismu-leninismu (VUML).

“Odmítla jsem, měla jsem malé dítě a navíc jsem pendlovala mezi několika nemocnicemi. Dělali na mě ale pořád tlak, tak jsem jednou přišla na porodnici a řekla jsem: ‚Pánové, ve středu nepočítejte s operačním programem, jenom do dvanácti hodin. Dostala jsem příkaz chodit na VUML a já si nenechám nadávat,” vzpomíná.

Udělat revoluci dřív, dopadli bychom jako v Maďarsku

Pamětnici se v každém případě ulevilo, když na podzim 1989 padl nenáviděný komunistický režim a přišly chvíle svobody. Sametovou revoluci prožívala částečně v práci, částečně u rádia a televize s vnoučaty, protože jejich rodiče někde demonstrovali.

“V práci jsem zažila dojemný okamžik, když jsme měli v nemocnici pozvané dva kolegy z Liberce na nějaký zákrok z traumatologie. Najednou se tam objevily dvě studentky, které nám přišly říct, jak vypadá situace v Praze. Když domluvily, tak měli oba lékaři slzy v očích a jeden z nich říkal: ‚My se vám omlouváme, že jsme neudělali revoluci dřív.‘ Ale kdybychom ji udělali dřív, dopadli bychom jako v Maďarsku v roce 1956,” popisuje listopadové události Gabriela Rudolfová.

Přibližně v roce 1985 odešla pamětnice do důchodu, jenže ovdověla, a tak si později znovu našla zaměstnání na léčebně dlouhodobě nemocných v Tanvaldě. Od roku 2002 znovu přešla na anestezii, kde pracovala dalších devět let. V době natáčení (2022) žila v Jablonci nad Nisou, a protože jako malé dítě zažila podobnou situaci, cítila soucit s lidmi, které zasáhlo válečné dění na Ukrajině.

„Mně je Ukrajinců tak strašně líto. Ti, kteří utekli sem, se nemají špatně. Mé matce takto nikdo nepomáhal. Udržela nás při životě svými schopnostmi. Ukrajinci u nás mají základní zabezpečení. Ale je mi strašně líto milionů dalších, kteří jsou na Ukrajině třeba bez vody. Někteří jim nadávají, že jsou to vyžírači, a samozřejmě se mezi nimi najdou nějací lumpové. Všichni nemůžou být hodní,” dodává.