Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Arnošt Rudolf (* 1921  †︎ 2018)

• narozen 31. 3. 1921 ve Vídni

• v r. 1941 odveden k wehrmachtu

• únor 1941 – 1944 u námořního dělostřelectva

• 1944 minolovec v Černém moři

• podzim 1944 dezerce z wehrmachtu, zajat Sověty

• snaha o vstup do Svobodovy armády, ze zdravotních důvodů neodveden

• 1945 – listopad 1946 internován Sověty

• 1947 získal československé občanství

• zemřel 12. října 2018

Matka Arnošta Rudolfa pocházela z Břeclavi. Ještě za Rakouska-Uherska odešla sloužit do Vídně, kde se provdala. Arnošt Rudolf se narodil v roce 1921.  Matka již roku 1922 vážně onemocněla a nemohla o něj dále pečovat. Od svých 13 měsíců tak Arnošt Rudolf vyrůstal u matčiny sestry v Břeclavi. „Když mi bylo pět let, otec chtěl, abych začal ve Vídni chodit do německé školy, i když v našem okrese Meidling byla česká škola Komenského. Německy jsem ale neuměl, do české školy mě otec nechtěl dát, tak se rodiče dohodli, že budu žít v Břeclavi a přes svátky a prázdniny budu trávit čas ve Vídni, abych se naučil německy.“ Po obecné škole nastoupil na soukromou zahradnickou školu v Lednici, kde jej zastihla válka. Studium dokončil těsně před Vánoci 1940 předčasnou maturitou.

Výcvik

V únoru 1941 byl v Břeclavi předvolán k odvodu do německé armády. „Při nástupu jsme byli vyzváni: ‚Kdo neumí německy, ať vystoupí.‘ Vzhledem k tomu, že jsem chodil do německé školy, tak jsem nemohl tvrdit, že neumím německy. Myslel jsem si, že se to při odvodu vysvětlí, že nejsem Němec. Ale dál se mě na to pak už nikdo neptal. 2. února 1941 jsem tedy narukoval k námořnímu dělostřelectvu. Pořád jsem se bránil a doufal, že se dostanu domů. Člověku se tak nějak do války nechtělo. Řídili se však podle jedné zásady: otec je Němec, tak já musím být taky.“

U námořního dělostřelectva

Po absolvování pěšího a dělostřeleckého výcviku ve Swinemünde byl Arnošt Rudolf přidělen  k námořnímu dělostřelectvu, jehož baterie byly rozesety podél celého Atlantiku, pobřeží Norska až k Finsku. Z výcvikového tábora se po několikaměsíční anabázi přes Sassnitz, Trelleborg, Oslo, Narvik, Lofoty a Nordkap dostal daleko za polární kruh na poloostrov Liinahamari. „Na ostrůvku nás  žilo kolem sto osmdesáti. Postavili jsme si dřevěné baráky. Nebylo tam žádné dřevo. Muselo se pro něj jezdit 250 kilometrů na jih. Měli jsme za úkol vybudovat a následně obsluhovat námořní baterie, které se musely budovat ve skalách. Nejprve jsme museli do skal vystřílet dvoumetrové jámy. Na dno se umístil základ kanonu, který se zalil betonem. Na Liinahamari jsme zůstali tři zimy a dvě léta, až nám začaly padat zuby a vlasy.“

V roce 1943 byla posádka na Liinahamari snížena z důvodu nedostatku vojáků na frontě a vojáci byli rozesláni na různé fronty. Arnošt Rudolf byl přiřazen k námořnictvu. Po absolvování námořního výcviku v Biarritzu byl odvelen  na minolovku operující v Černém moři. „Našim úkolem bylo plout před konvojem a hledat miny. Šest až dvanáct lodí se pospojovalo lanem a projíždělo minovým polem. Miny se za lano zachytily, uvolnily se z kotvy a vyplavaly. Pokud to byla neznámá mina, tak byla odborně zneškodněna a vytažena na břeh. Pokud to byla obyčejná mina, tak jsme ji měli za úkol rozstřílet kanonem.“

V Jugoslávii

V době, kdy sovětská armáda překročila Dunaj, se Arnošt Rudolf rozhodl zběhnout z lodi ve Varně a dojít domů podél Dunaje. „Vydal jsem se pěšky. Někdy mě svezli hasiči, jindy zas děda s kravkou. Výměnou  za námořnický svetr mě vzal strojvedoucí na vlak do Sofie.“ Na jugoslávských hranicích se zalekl ostrahy a raději se vrátil do Plovdivu, kde byl zadržen a uvězněn v Plevenu.  „Na cimře jsme byli tři. Jeden vrah, co zabil celníka, starý děda, co zabil načerno prase, a já. Ve věznici jsme žili celkem v poklidu do té doby, než přišli Rusové.“ Společně s Němci, Maďary, Španěly a Slováky, kteří bojovali na straně hitlerovského Německa, byl převezen do zajateckého tábora v Izmailu. „V táboře bylo pár stanů i dřevěných baráků, ale většinou jsme spali venku. Byl tam hrozný nedostatek vody. Většinu času jsme strávili čekáním ve frontě na vodu. Asi po dvou měsících jsem byl převezen do Oděsy, kde jsme nejprve překládali lodě v přístavu. Později jsem stavěl továrnu na superfosfáty. V Oděse to bylo hrozné. Nebylo tam jídlo, nebylo čím topit, vlastně tam nebylo vůbec nic. Dokonce s námi chodili ruští vojáci krást dřevo na nádraží, abychom si mohli uvařit. Jídlo se skládalo z vody a ze tří čtyř kousků řepy. V Oděse jsem zhubnul 34 kilo.“

V Oděse se Arnošt Rudolf dozvěděl o možnosti vstoupit do Svobodovy armády. Společně s několika dalšími Čechy byl odeslán k odvodu do Moskvy. „Na cestě k odvodu nás doprovázeli dva vojáci. Nepovažovali nás již za zajatce, tak jsme se mohli volně pohybovat ve vlaku. U odvodu v Krasnogorsku byl ruský lékař. Poklepal mi na žebra a řekl: ‚Nada popravljot sja.‘ Zůstal jsem tedy v táboře v Krasnogorsku,  a co čert nechtěl, chytl jsem paratyf, se kterým jsem ležel až do konce války.“ Místo domů byl Arnošt Rudolf po válce odeslán na práci do sovchozu v rjazaňské oblasti. Zde strávil půl roku. Začátkem roku 1946 byl převezen do repatriačního tábora v Marmaros Szigetu v Rumunsku, odkud se dostal transportem s propuštěnými sudetskými Němci a Slováky do Československa. „V Olomouci na nádraží chtěl jít jeden z nás na záchod. Když otevřel dveře, vpadla do vlaku smečka mladých zfanatizovaných lidí a ty nás seřezali jak koně.“

Po zranění v Československu

V Praze byl převezen do Motola, kde byl pro nemocné zajatce zřízen tábor. „Z tábora jsem chodil uklízet do Vršovic. V táboře jsem se dozvěděl, že propouštějí vězně rakouské národnosti – na rozdíl od Němců. Napsal jsem o tom matce do Břeclavi. Na základě potvrzení o mém rakouském občanství, které matka obdržela ve Vídni, jsem byl propuštěn a odjel do Břeclavi. V Břeclavi jsem po návratu žádné problémy neměl, protože jsem se vždy kamarádil jenom s Čechy.“

V roce 1947 požádal o československé občanství, které nakonec získal.