Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ak. arch. Viktor Rudiš (* 1927)

• narozen 9. června 1927 v Brně

• v roce 1949 vystudoval brněnskou fakultu architektury

• z kádrových důvodů vyhozen z práce

• nastoupil do brněnského Stavoprojektu

• v roce 1968 vyhrál mezinárodní soutěž Expo 1970 v japonské Ósace

• Expo 1970 bylo dehonestováno a nesmělo se o něm psát

• se svým synem založil v roce 1990 architektonickou kancelář

• Viktor Rudiš stále pracuje a žije v Brně

Architekt Viktor Rudiš se narodil v Brně 9. června roku 1927. Jeho maminka Zdenka Škardová byla ženou v domácnosti. Otec Viktora Rudiše vystudoval právnickou fakultu a pracoval na ministerstvu zahraničních věcí. Celá rodina se často přesouvala z jednoho místa na druhé, poněvadž otec trávil pracovní čas na různých konzulátech v cizině. Působil v Německu, ve Francii a krátkou chvíli také v Anglii. Rodina s ním často cestovala, a tak Viktor Rudiš navštěvoval také základní školu v Hamburku. V roce 1939 tatínek zemřel a maminka ovdověla a nikdy se už nevdala. Rodinná situace u Rudišů nebyla ideální, ale díky matčině velké skromnosti se Viktorovi dařilo dobře. 

„Když se po válce otevřely vysoké školy, tak nastal velký nátřesk a studenti se hrnuli do lavic. Já na ty válečné doby velké vzpomínky nemám, ačkoli je pravda, že profesor Sedláček, náš příbuzný, zahynul během válečného náletu na Brno, což byla tragická událost,“ povzdychne si Viktor Rudiš. Matka se sice po otcově smrti nikdy neprovdala, ale měla blízko k muži, který pocházel z rodiny brněnských Němců. Mluvil dokonale oběma jazyky, a když došlo k odsunu, musel odejít z Brna. Jmenoval se Hans Hoffman, povoláním zubař, a matka Viktora Rudiše na něj do smrti nemohla zapomenout.

Slavná éra architektů

Bratr maminky Zdenky byl známý a slavný brněnský architekt Evžen Škarda. Právě on nasměroval mladého Viktora na fakultu architektury. Většina ostatní rodiny měla s Viktorem jiné úmysly, neboť se mohli pochlubit právnickými tituly. Tento směr ovšem Viktora Rudiše nikdy nelákal, a když vystudoval stavební průmyslovku, s radostí se chopil návrhu svého strýce Evžena a přihlásil se na fakultu architektury. V té době tam učila řada zajímavých a významných pedagogů. Například Bohuslav Fuchs, Bedřich Rozehnal či Vincenc Makovský. Byla to zlatá éra tehdejší vysoké školy architektury. Mladý Viktor byl nadšený velkými osobnostmi na škole, a tak se tomuto oboru zcela oddal a nadchnul se pro něj. Nejblíže měl k architektovi a šarmantnímu člověku Bedřichu Rozehnalovi. 

„Chodil v bílé šále a černém klobouku a i na tu dobu byl celkem nepřehlédnutelná a výrazná postava. Bratr mé maminky byl významný brněnský architekt Evžen Škarda. A právě on mě po průmyslovce poslal na fakultu architektury. Tehdy to bylo snad nejlepší období této brněnské školy, na které učili Bohuslav Fuchs, Bedřich Rozehnal, Jiří Kroha, Vincenc Makovský, samé velké osobnosti s autoritou. A já jsem pak i díky nim fakultu absolvoval se zájmem. Hned po ní jsem dva roky pracoval v brněnském Výzkumném ústavu výstavby a architektury, odkud jsem musel odejít z kádrových důvodů, a začal jsem pracovat ve Stavoprojektu Brno.“

Bratr maminky Zdenky Rudišové – významný architekt Evžen Škarda

Evžen Škarda podporoval po smrti Rudišova otce svou sestru a také malého Viktora. Jeho pomoc v té době byla výrazná. Měl velké sociální cítění. Bohužel se jeho tvorba v době nastupující komunistické diktatury nemohla naplno rozvinout. „Bratr matky, můj strýc Evžen Škarda patřil k levicovým intelektuálům. A proto nikoho ani moc neudivovalo, že se stal členem komunistické strany. Když v Československu vypukla komunistická éra, můj strýc nestál opodál a velmi se v té době angažoval. Dokonce se stal vedoucím fakulty architektury v Brně. Nedokážu příliš posoudit, jestli jeho role v té době měla negativní nebo pozitivní smysl, ale je jasné, že mezi komunisty zastával významnou pozici. Co se ovšem na něm podepsalo negativně, bylo to, že v té době přestal projektovat, protože jeho umělecká duše nesouzněla s novým architektonickým směrem a tím byl socialistický realismus,“ vzpomíná na svého strýce architekt Viktor Rudiš.

Jeho strýc Evžen Škarda díky své dobré pozici mezi komunistickými pohlaváry pracoval coby ředitel Výzkumného ústavu výstavby architektury v Brně. V té době to bylo významné centrum, které do Československa přinášelo nový architektonický směr – socialistický realismus. Ten k nám proudil ze Sovětského svazu, neuznával funkcionalistickou architekturu a razil zcela odlišnou estetiku. Stavební ústav se stal propagátorem tohoto směru, a proto se nejenom Škarda, ale i ostatní architekti uznávající funkcionalistický styl dostali do soukolí nešťastné doby a byli donuceni rezignovat, vzdát se svých ideálů a pokorně sloužit komunistickému režimu. Někteří se dokázali přizpůsobit, avšak jiní na to doplatili. Evžen Škarda se přizpůsobit nechtěl, a tak po čase přestal projektovat.

Architektura v době socialismu

„Dalším významným architektem byl třeba architekt Víšek, který chtěl postavit divadlo, a když se objevila soutěž na Janáčkovo divadlo, tak se přihlásil. Chtěl ji moc vyhrát, ale doba si žádala monumentální historizující objekty, ačkoli on celý život navrhoval krásné moderní domy. Tak si své dosavadní dílo pokazil tímto paskvilem.“ Rudiše vzal strýc Škarda na pár let do výzkumného ústavu. V té době však začaly různé prověrky a bylo řečeno, že tam, kde šéfuje strýc, Rudiš nemůže být, takže ho z ústavu vyhodili. Našel si místo ve Stavoprojektu a konečně se dostal do praxe, a to u Otakara Oplatka, který postavil banku na brněnské Josefské ulici. Oplatek dostal úkol postavit Janáčkovo divadlo a použít vítězný projekt Jana Víška. 

„Pamatuju si ty schůzky Víšek versus Oplatek, které byly dramatické, a oba pánové se nikdy na ničem neshodli. Nakonec zvítězil politický tlak, úředníci chtěli divadlo, a tak musel jít Víšek stranou a Oplatek dostal zelenou.“ Některých jednání se účastnil i Vincenc Makovský. Dostal další úkol, a to obklopit divadlo sochami. Architekt Makovský byl také členem komunistické strany, zadání dostal příkazem. „Tak třeba dostal za úkol udělat sochu Klementa Gottwalda, ale on to razantně odmítl. Dovolil si v té době to, co jiní v žádném případě nemohli. Asi i díky tomu, že to byl národní umělec, tak mu to prošlo. Nakonec ty sochy pro Janáčkovo divadlo udělal.“ Na Rudiše komunisté vyvíjeli velký tlak a chtěli, aby vstoupil do strany. „Jednou si mě zavolali a nabídli mi členství ve straně. Vykrucoval jsem se, ale marně. Naštěstí mě zachránil architekt Ryška, který říkal, ať mně dají pokoj.“ Rudiš neměl žádnou motivaci k tomu, aby do strany vstoupil, a byl rád, když se na vše zapomnělo.

Divoká doba v roce 1968

Když začala výstavba brněnského sídliště Lesná, zformovala se kolem něj celá skupina architektů. Například František Zounek, který byl levicově zaměřený a byl členem strany. Nebo Zdeněk Chlup, jednu dobu hlavní architekt města Brna. Tito levicoví architekti obsazovali důležité pozice. Celá tato skupina se angažovala v roce 1968 v reformním hnutí. Zounek svými názory a povahou usiloval o reformy strany. Po roce 1968 je kvůli nastupující normalizaci čekaly následky. Zounek musel odejít z partaje a nesl to velmi těžce, protože celé komunistické ideologii věřil a byl to člověk, který měl velké sociální cítění. V té době byl šéfem ateliéru, kde projektoval i Viktor Rudiš. Když Zounka vyhodili ze strany, hledal se náhradník a příležitost dostal pamětník. „Zavolal si nás ředitel a řekl: ‚Franto, jestli nechceš jít k lopatě a chceš tady zůstat, tak ti nabízím místo projektanta, ale místo tebe nastoupí Viktor.‘“ Rudiš byl stejně jako Zounek tímto rozhodnutím překvapený, jelikož nebyl členem strany a neoplýval velkým nadšením z vedoucí funkce. Najednou si oba ze dne na den vyměnili role. Zounek začal projektovat a Rudiš se stal vedoucím. V té době už se také dokončovalo významné sídliště Lesná, za které později oba pánové obdrželi státní cenu.

„S tím se nikdo moc nechlubí, ale když jsme tehdy cenu v Praze dostávali, tak vedle nás stál i režisér Miloš Forman, který přebíral cenu za film Černý Petr.“

Práce ve Stavoprojektu

Na Stavoprojekt Viktor Rudiš vzpomíná v dobrém. Pracoval tam až do důchodu. Byla to velká továrna, která šlapala jako hodinky. Plánované hospodářství fungovalo a všechno, co se v Brně stavělo, mířilo bez nějakých velkých výběrových řízení do Stavoprojektu. Rudiš se v té době účastnil nejrůznějších soutěží. Ve Stavoprojektu práce skončila ve čtyři odpoledne a nebylo co dělat. Takže se soutěžilo a posílaly se projekty do Francie, Japonska nebo do Rakouska. A jednoho dne se na ně usmálo štěstí a Rudiš vyhrál soutěž na výstavu Expo v Japonsku.

Expo v Ósace

„V roce 1969 jsem strávil několik měsíců v japonské Ósace při realizaci československého pavilonu pro světovou výstavu Expo 70.“

Světové výstavy tehdy znamenaly propagační trik normalizačního režimu a mířily tam velké peníze, účastnili se jich významní autoři, kteří dostávali obrovské honoráře a mohli se podívat do ciziny. „Třeba Brusel – to byla výkladní skříň socialismu a Montreal jakbysmet. Reklama za výjimečně vysoké finanční prostředky. Já ty výstavy mám trochu v žaludku a moc jimi nadšený nejsem,“ vzpomíná s trpkostí v hlase Rudiš. V roce 1967 se společně se svými kolegy ze Stavorpojektu přihlásili do soutěže v japonské Ósace – Expo 1970 – a soutěžní projekt kupodivu vyhráli. Takže mohli do Ósaky odjet. 

„Mými spoluautory návrhu pavilonu byli Aleš Jenček a Vladimír Palla, se kterými jsem se po necelý rok jeho stavby v Japonsku po třech měsících střídal. Byl jsem tam jako první, protože jsem měl na starost právě výstavbu a jako jediný jsem se s Japonci domluvil anglicky. Ale na otevření už tam mohl být jen Vladimír Palla. Expozice sama se skládala z výtvarných objektů od významných českých výtvarníků připravených pro ten účel podle libreta tehdejšího ředitele Domu umění Adolfa Kroupy a brněnského básníka Jana Skácela. Ale ti lidi kolem toho, to byli neskuteční gauneři. Když jsem jel poprvé do Japonska, tak si mě zavolal jeden pražský úředník a říkal: ‚Víte, ono nezáleží na tom, jak to uděláte, ale jak my to prodáme.‘“ 

Začala se chystat expozice, která měla téma radost, úzkost a naděje. A protože se v té době politická situace v Československu přikláněla k normalizaci, současně panovala nejistota, že se expozice v Ósace neotevře. „Například na poslední chvíli jsme dostali příkaz, že tam musí stát Lenin. Tak se honem našla hlava Lenina. A ta tam musela stát. Byl to strašný nevkus,“ vzpomíná Viktor Rudiš. Výstava v Japonsku čím dál více připomínala svým obsahem a stylem objekt, který záměrně znevažuje a vysmívá se komunistickému režimu, a tak na její autory dopadly tlaky a útoky, aby se všechno zrušilo. Cesta zpátky už ale nebyla možná.

Po skončení výstavy v Ósace nastal zákaz o výstavě psát. Nikde ani slovo, ani obrázek. Jen v Rudém právu vyšel článek, že Rudiš a spol. vytvořili prvoplánovou provokaci za dělnické peníze. Viktor Rudiš posléze problémy v práci ani v osobním životě neměl, ale někteří jeho kolegové na tom byli hůře. „Ano, někteří pak měli potíže. Například sochař Vladimír Janoušek, který dnes už nežije, tam měl velký železný objekt, který se jmenoval Hrozba války. Přezdívalo se mu Vstup vojsk. To byla jasná narážka na okupaci. Nebo Stanislav Libenský s Jaroslavou Brychtovou navrhli velkou skleněnou plastiku s názvem Řeka života. Ta začínala potůčkem a na konci z ní byla zamrzlá řeka, do níž Libenský dokonce otiskl vojenskou botu. Tu musel na poslední chvíli vyšmirglovat. Pikantností je, že na Expu 1958 v Bruselu stála slavná socha Sbratření od Karla Pokorného, na níž se dělník objímá s rudoarmějcem. A ta se na poslední chvíli ocitla i v Ósace, aby se utlumilo poselství naší expozice. Takže ta socha tu dobu vlastně zarámovala,“ vzpomíná Rudiš. 

A život šel dál, jako by celá Ósaka nikdy neexistovala. V Japonsku se celému týmu, včetně Viktora Rudiše, klaněli, ale doma v Československu je odsoudili jako záškodníky, kteří haní socialismus a podrývají režim. Pavilon se po skončení Expa v Ósace celý zlikvidoval a vůbec nic z něj nezbylo. Výtvarná díla se na místě prodala. A Viktor Rudiš se pokorně vrátil do Stavoprojektu, kde pracoval až do důchodu. Když došlo k revoluci, založil si společně se svým synem – také architektem – architektonickou kancelář a dodnes zde i přes svůj vysoký věk pracuje.