Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marta Rožnovská (* 1946)

Až jako dospělá se dozvěděla plnou pravdu o židovské polovině své rodiny

  • narozena 26. července 1946 v Plzni

  • otec Pavel Fiala sloužil ve Svobodově armádě

  • vystudovala střední zdravotnickou školu v Brně

  • celý svůj život pracovala jako zdravotní sestra

  • rodina jí tajila její židovský původ

Jako dítě se Marta Rožnovská často ptávala rodičů, proč má jen jednu babičku a dědečka, zatímco ostatní děti mají prarodiče dva. Dostávala jen vyhýbavé odpovědi. Teprve jako dospělá se dozvěděla, že téměř celá rodina jejího židovského tatínka zahynula během holocaustu. Jedna z mála příbuzných, kteří se tomuto osudu vyhnuli, byla její sestřenice Hana, která válku přežila v Dánsku a Švédsku a po válce se vystěhovala do USA. Zde ji Marta Rožnovská po sametové revoluci poprvé navštívila. Bylo jí tehdy 51 let a Hanu předtím viděla jen jednou při její návštěvě Československa v roce 1969. Přesto měla pocit, že potkala někoho velmi blízkého, se kterým jako by se rozešla teprve včera.

Tatínek osvobozoval Československo ve Svobodově armádě

Marta Rožnovská, za svobodna Fialová, se narodila 26. července 1946 v Plzni. Maminka Věra, rozená Sýkorová, pocházela z Českých Velenic a tatínek Pavel z Kolína. Seznámili se ale na konci války v Plzni. Tatínek byl tehdy vojákem Svobodovy armády, se kterou prošel od Buzuluku až do Prahy. V hodnosti nadporučíka se jako spojovací důstojník zúčastnil například bojů v Charkově, Sokolově a na Dukle. Jak se Marta později dozvěděla, byl její tatínek Žid a odchod z republiky v roce 1939 mu zřejmě zachránil život. První roky války prožil v Sovětském svazu a v roce 1942 vstoupil do 1. československého armádního sboru. „Neváhal, přihlásil se tam a prošel celou válku,“ říká s hrdostí jeho dcera. „Bojoval za svobodu Československa.“ Po válce se podílel na vzniku knihy „Směr: Praha“, která popisuje bojovou cestu československé jednotky ze Sovětského svazu do vlasti. Se svými dětmi ale o válečných zkušenostech příliš často nemluvil.

Již v září roku 1945 se konala svatba rodičů a do roka se novomanželům narodila dcera Marta. Když se tatínek ženil, měl hodnost štábního kapitána. „Já říkám, že jsem kapitanskaja dočka,“ říká Marta Rožnovská v narážce na postavu z díla Alexandra Puškina. „Když přišly krušné chvíle, ta kapitanskaja dočka se ve mně objevila […] Ta vůle žít a nepoddat se tomu.“ Tatínek zůstal po válce v armádě a postupně dosáhl hodnosti plukovníka. Byl přesvědčeným komunistou, začátkem padesátých let studoval na vojenské akademii v Sovětském svazu a nezviklal ho ani rok 1968. Nestrpěl například, aby malou Martu vodila sestra babičky do kostela. Jeho tchyně a tchán museli dokonce v padesátých letech vstoupit do komunistické strany, aby nepřišel o svůj post v armádě, a to navzdory tomu, že dědeček komunisty rád neměl a veřejně je kritizoval.
 
Rodina se kvůli povolání otce často stěhovala. Když byly Martě dva roky, usadili se v Praze a v jejích pěti letech se stěhovali do slovenského Nového Mesta nad Váhom, kde tatínek vyučoval na Vojenském spojovacím učilišti. Zde nastoupila Marta do základní školy a musela zvládnout výuku ve slovenském jazyce. Na Slovensku se Fialům v roce 1952 narodila druhá dcera Saša. Do třetí třídy nastoupila Marta zase v Praze a v roce 1958, když jí bylo 12 let, se již rodina natrvalo usadila v Brně. Zde její otec působil na Vojenské akademii Antonína Zápotockého, jež sídlila v budově, kterou Brňané znají jako takzvaný Rohlík. Maminka pracovala v Parku kultury a oddechu v Brně a kromě toho vedla také kurzy první pomoci pro Červený kříž.

Rodiče před ní židovský původ tajili

„Jako dítě jsem se vždycky ptala, proč mám jenom jedny prarodiče. Bylo mně stroze odpovězeno, že zemřeli,“ vypravuje Marta Rožnovská. Jedinou příbuznou z tatínkovy strany, kterou znala, byla jeho sestra Ela z Kolína. Teprve mnohem později se dozvěděla celou pravdu. Otec pocházel z židovské rodiny Emila a Marie Fialových, kteří měli v Kolíně obchod s galanterií. Fialovým se postupně narodilo pět dcer – v roce 1904 nejstarší Elsa, které se říkalo Ela, potom Emilie řečená Milena, Zdenka, Helena, Vilma a nakonec v roce 1914 s velkou slávou syn Pavel, Martin otec. „[Dědeček] byl hrozně hrdý na to, že po pěti dcerách je nakonec syn,“ vypravuje Marta Rožnovská.

Konce druhé světové války se dožil z celé rodiny jen tatínek Marty, jeho sestra Ela a neteř Hana. Oba rodiče a čtyři sestry, jejich manželé a děti zahynuli v koncentračních táborech. Z dvoutisícové židovské komunity, která žila před válkou v Kolíně, se vrátilo domů sotva 70 osob. V rodině Marty se tato skutečnost dlouho zamlčovala. „Já jsem neměla ani jejich fotografie, neměla jsem vůbec nic,“ říká Marta Rožnovská. Poprvé viděla své prarodiče na fotografii teprve v roce 1988, když po smrti otce procházela jeho pozůstalost. Dnes se domnívá, že se ji doma snažili před tragickým židovským dědictvím svým způsobem chránit.

O svém židovském původu neměla Marta Rožnovská dlouho vůbec tušení, a dokonce měla k židovství negativní vztah, stejně jako její maminka. Věděla, že být Židem je něco nežádoucího. „Jedna moje kolegyně mi docela ošklivě řekla: ‚Nejsi Židovka, že?‘ Já nejsem Židovka, ale můžu říct, že pocházím z židovské rodiny,“ říká dnes hrdě Marta Rožnovská. Přestože se její židovský tatínek pronásledování za války vyhnul, stín holocaustu i tak na Martu nepřímo dopadal. Jako dítě vycítila, že rodina skrývá nějaké neblahé tajemství: „Něco nezdravého je u nás a já nevím, co se děje,“ vybavuje si Marta Rožnovská tíseň z dětství. Strach a nejistota ji neopustily dodnes. „Pořád mám v sobě z něčeho obavu. Že se může kdykoliv něco stát, nemám v sobě důvěru.“

Rozdílné názory na rok 1968 dohnaly rodiče až k rozvodu

Rodiče pamětnice se v roce 1969 rozvedli. Vyvrcholením manželských neshod byl jejich rozdílný názor na srpnové události roku 1968. Zatímco maminka vstup vojsk Varšavské smlouvy rozhodně odsuzovala, tatínek jako komunista se snažil tuto událost ospravedlňovat. Marta Rožnovská mezitím vystudovala obor dětská sestra na Střední zdravotnické škole v Brně. Vdala se a adoptovala syna. Přes deset let byla zaměstnaná ve vojenské nemocnici v Brně Zábrdovicích jako zdravotní sestra na interně a na ARO. Potom pracovala 25 let v psychiatrické léčebně v Brně Černovicích na sociálním oddělení. Udělala si rekvalifikaci na sociální pracovnici a byla vedoucí zdravotně-sociálního oddělení.

Díky otci měla dobré posudky a byla zařazena do kádrových rezerv na vedoucího pracovníka. V souvislosti s tím na ni byl vyvíjen nátlak, aby vstoupila do komunistické strany. „Já jsem do KSČ nikdy nevstoupila. Já jsem cítila, že to není tak, jako to bylo tehdy, když ten můj táta opravdu za tu svobodu bojoval,“ vysvětluje Marta Rožnovská. „Vždycky se mi podařilo z toho vybruslit tím, že na to ještě nejsem zralá.“ Svého otce za členství rozhodně neodsuzuje, neboť vstupoval do strany v úplně jiné době a za jiných podmínek.

Koneckonců i jeho vztah ke komunismu během normalizace ochladl a ze strany vystoupil. Už v 55 letech odešel do armádního důchodu. Uměl dobře rusky a německy a dělal pak dlouhá léta průvodce v Čedoku. Jako jeho zaměstnanec dostal možnost vycestovat v osmdesátých letech do USA na návštěvu své neteře Hany. Byl vynikajícím filatelistou, který chytrými investicemi do známek své dcery finančně zabezpečil. Jeho velkým koníčkem bylo také fotografování. Pavel Fiala zemřel v roce 1988.

Sestřenice Hana se zachránila doslova na poslední chvíli

Teta Milena, sestra tatínka, se před válkou provdala za Josefa Duba a měli spolu dvě děti – dceru Hanu, narozenou v roce 1925, a mladšího Petra. Hanu se rodiče rozhodli na podzim roku 1939 poslat v malé skupině židovské mládeže na pozvání Červeného kříže do Dánska. Bylo jí tehdy na začátku války 14 let. Celkem do Dánska vycestovalo několik desítek dětí ve věku 14 až 16 let a všechny z nich válku přežily. Jejich záchrana připomíná známý příběh dětí Nicholase Wintona. Hanin mladší bratr Petr zůstal s rodiči v Československu.

Hana žila nejprve u pěstounské rodiny v Dánsku. V roce 1943 ale i zde zahájili nacisté pogromy proti Židům a Hana proto musela uprchnout do neutrálního Švédska, kde se dočkala konce války. Když se vrátila do Československa, zjistila, že oba její rodiče a mladší bratr Petr prošli Terezínem a zahynuli v roce 1942 v Sobiboru v Polsku. Z vlasti, kde ji už nic nedrželo, odcestovala zpátky do Skandinávie a později do USA. Zde prožila celý zbytek života v Baltimoru a Bostonu. Se svými přeživšími příbuznými si dopisovala. Rodina Fialových si ale nechala posílat dopisy na adresu cizího člověka, protože tatínka jako důstojníka československé armády by přízeň v USA kompromitovala. „Tatínek jako důstojník nemohl mít příbuzné někde na Západě,“ vysvětluje Marta Rožnovská. Hana navštívila socialistické Československo v roce 1969 poté, co zemřela její teta Ela a bylo nutné vyřídit její pozůstalost. Při té příležitosti se krátce setkala také se svou sestřenicí Martou, které tehdy bylo 23 let.

Hana se v Americe dvakrát provdala. Nosila zde příjemní Seckel-Drucker a narodily se jí tři děti: Nina, Janet a syn Petr. Vnučka Rachel od dcery Janet napsala o své babičce Haně knihu, která vyšla v angličtině. V rámci shromažďování materiálů pro knihu přijela v roce 2015 také do Brna a navštívila svou tetu Martu. Ta si všimla toho, že zatímco v USA jsou lidé na svoje židovské dědictví hrdí, u nás bývala v židovských rodinách po válce minulost často zamlčována. Osudy Hany sepsala a vydala knižně také Judita Matyášová pod názvem „Přátelství navzdory Hitlerovi“. Hana Seckel-Drucker, rozená Dubová, zemřela v roce 2010.

Celý příběh své rodiny se dozvěděla až po padesátce

Když bylo pamětnici 51 let, procházela po rozvodu těžkým životním obdobím. Aby přišla na jiné myšlenky, rozhodla se navštívit svou sestřenici Hanu a odletěla za ní na měsíc do USA. Anglicky tehdy znala dvě slova – cucumber (okurka) a women (ženy), aby trefila na toaletách do správných dveří. V Americe byla vřele uvítána a prožila zde krásný měsíc ve společnosti Hany a její rodiny. Teprve tam se dozvěděla všechno o tatínkově rodině. „Já jsem do té doby nic nevěděla,“ říká Marta Rožnovská. S Hanou, která byla jen o jeden rok mladší než její maminka, navázala blízký vztah. „Moje nejmilejší sestřenice. Ta byla jako moje maminka, když jsme se poznaly. Ty geny jsou něco úžasného,“ říká dojatě Marta Rožnovská. Hana na oplátku navštívila později Martu v Česku.

Po setkání s Hanou začala Marta Rožnovská intenzivně pátrat po svých židovských kořenech. Kromě toho se nadchla pro cestování. Krátce před odchodem do penze utrpěla vážný úraz. Srazilo ji auto a téměř 20 dnů strávila v umělém spánku. Za peníze z pojistky odjela ve svých 70 letech na měsíční zájezd do Afriky. Od té doby se nemůže cestování do exotických destinací nabažit. Navštívila už Island, Faerské ostrovy, Patagonii a v dohledné době s cestováním rozhodně přestat nehodlá.

© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy regionu - Jihomoravský kraj

  • Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy regionu - Jihomoravský kraj (Jana Peštová (22182))