Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Rozman (* 1923)

• narozen 26. 3. 1923 na Podkarpatské Rusi

• v 17 letech utekl před Maďary do SSSR, obviněn ze špionství, gulag

• po 30 měsících lágru nástup do čs. armády v Buzuluku

• poddůstojnická škola v Novochopersku

• jako frekventant školy byl „na zkušenou“ nasazen do boje u Sokolovo, pěší rota

• důstojník čs. armády na východní frontě

• během operací v Karpatsko–dukelském průsmyku zraněn průstřelem do obou stehen

• mobilizační důstojník na Slovensku až do konce války

• na konci války dohlížel na odsun Němců z České Lípy

• po válce až do důchodu hostinský a vrátný

Michal Rozman se narodil v sedlácké rodině na Podkarpatské Rusi. „Měli jsme pole, lesy. Byli jsme zcela soběstační,“ říká Rozman, který měl osm sourozenců. Chodili do pravoslavného kostela, v neděli se nepracovalo, navštěvoval obecnou školu.

Vězněm v sedmnácti

Do svých sedmnácti let pracoval na poli, pomáhal na statku, pak ale utekl z domova – jak říká – před okupačními maďarskými horthyovskými vojsky, která obsadila po Mnichově v roce 1938 část tohoto území, tenkrát náležícího k Československu. Rodičům nic neřekl, sebral se s čtyřmi stejně starými kluky z vesnice a přelezli přes poloniny Karpaty do někdejšího Polska, v té době již SSSR, do města Jaroslav: „Já jsem se s tím nemohl nějak smířit, a tak jsem emigroval do bývalého SSSR. Tenkrát se šířilo, že nás přijdou osvobodit. Hned mě internovali jako zajatce a neřekli mi jinak než: buržuj, špion, narušítěl!“ Zajatcem se stal v sedmnácti letech, byl odsouzen a zavlečen do gulagu. Transport z Jaroslavi dál na východ probíhal v dobytčích vagonech. Dostali kousek chleba, slanečky, neměli vodu: „Když vlak zastavil, žadonili jsme o sníh, to bylo v zimě, tak nám občas někdo podal sníh. Na záchod jsme chodili na kýbl.“

Počty v gulagu

Michal Rozman vzpomíná na sovětský lágr už jen v útržcích, říká, že si pamatuje na rok 1942, kdy v únoru zemřelo hlady jen v jeho lágru, který čítal pět tisíc lidí, více než tři tisíce vězňů. Pochovávání zemřelých se provádělo buldozery: „Zahrnuly, žádné kříže, žádné pomníky. Říkali tomu ,pídisjať štuk čelavjek‘ – musím použít sprosté slovo – ,pizdoj nakrylo sja‘.“ 

Pracovalo se do 40 stupňů pod nulou, pokud teplota klesla hlouběji, M. Rozman říká, že zažil –55 stupňů, rozdělávaly se ohně. Říká, že vězni se kolem ohňů mačkali a neustále se točili, protože člověk si vyhříval ruce, tváře, ale záda mrzla. Jednou se přihodilo, že na něj zavolal dozorce s puškou s bajonetem (říkali tomu štychy), aby rozdělal oheň, v krabičce zbyly už jen tři zápalky. Jak měl ruce zmrzlé, tak se mu nedařilo oheň zapálit a zhasl. „On byl naštvaný, vzal pušku, podal mi ji: ,Držij!‘ Já ji vzal do ruky, bál jsem se jí, on začal rozdělávat oheň. To si představte, dozorci nesměli k sobě pustit vězně na pět metrů a teď mi tady podává flintu!“ 

Michal Rozman se v lágru potkal se třemi svými přáteli, s kterými předtím utíkal. Jeden z nich lágr nepřežil. 

Sokolovo a Jaroš

Třicet měsíců si odkroutil v sovětském lágru, dokud nebyl zachráněn iniciativou československé diplomacie a exilové vlády – vytvořila se československá armáda v Buzuluku. Michal Rozman byl vybrán do poddůstojnické školy v Novochopersku. Obvykle takový výcvik trval dva roky, Rozman a další vojáci to stihli za devět měsíců. Jako frekventant vojenské školy byl přidělen na frontu do boje „na zkušenou“, a to do prvního nasazení Čechoslováků na Východě – na Sokolovo. Byl to prý nápad Svobody, který řekl, že nejen teorii, ale i praxi musí mít jeho poddůstojníci. Předtím frekventanti absolvovali čtyřsetkilometrový přesun do Voroněže (domnívá se pamětník, pravděpodobněji se jedná o Charkov, 350 km pěší přechod): „Ten boj trval snad třináct dní. (Obvykle se uvádí od 8.3. – 13. 3. 1943 pozn. autora) Proti nám stála německá přesila. (Uvádí se, že Čechoslováků bylo cca 350 mužů, stáli proti třem praporům německé pěchoty s 40–60 tanky, pozn. autora) Naším úkolem bylo zadržet německý postup.“

Frekventanti byli rozstrkáni do jednotlivých pěších rot. a útočili proti německým tankům. Rozman vypráví, že první rotě velel jistý rotmistr Voráč, kterému jeho jednotka šla na pomoc. Velitel předsunuté obranné jednotky za řekou Mža byl nadporučík Otakar Jaroš. „Já jsem byl takových dvacet až dvacet pět metrů od Jaroše, když to při tom ústupu dostal. My jsme pochopitelně ustupovali, protože Němci nás chtěli obklíčit. My jsme proklouznuli, ještě tak dvě stě metrů a uzavřeli by nás tam,“ vypráví Rozman. Řeka Mža byla zamrzlá, ale tanky, jak se v průběhu bojů ukázalo, se přes ni nedostaly a řeka se tak stala přirozenou bariérou. Velitel Svoboda dal rozkaz, aby se jednotky stáhly za řeku, jenomže spojení s obránci Sokolova nebylo možné. Statečný boj Jarošovy jednotky se odehrával u kostela ve vesnici, kde nadporučík padl. Měl Michal Rozman v boji strach? „Kdo by neměl, vždyť tam hrozila každou chvíli smrt. To víte, že strach byl. Pamatuji se ještě, když Jaroš padl, že jednotku vedl Voráč. Ve vesnici byly zděné budovy jen kostel a škola, ostatní to byly chalupy se slaněnými střechami. My jsme utíkali do školy. Přijel tank a někdo z našich hodil na ten tank granát. (Je možné, že se jednalo o vojína Černého nebo o Jaroše, pozn. autora). To si dodnes pamatuju, zaslechl jsem, jak německý velitel tanku volá zurück (zpátky), tank couvl a teď asi tři rány do té školy, my jsme zalehli, leželi jsme na podlaze. Když to utichlo, museli jsme přeběhnout takovou křižovatku, abychom se dostali zase zpátky k naší jednotce. Mám takový dojem, že tam ten Voráč padl. Ale to už si nevybavuju. Vím, že jsme se k tomu třetímu praporu dostávali přes zmrzlou řeku.“

Michal Rozman vypráví ještě několik drobnějších příhod z východní fronty, vesměs však nesouvisle. Zmiňuje se o příteli jménem Nikolaj Kubarič, se kterým nějakou dobu chodíval za dvěma dívkami. Rozman byl raněn na Dukle střepinou, která mu prošla stehny. Po vyléčení se již nevrátil do boje a jako mobilizační důstojník – podporučík, byl přidělen jako dozor k verbování Čechoslováků především na Slovensku. Ani z tohoto období není pamětník schopen příliš souvislého vyprávění. Tvrdí, že to tam probíhalo bez jeho přičinění.

Hostinský a vrátný

Po válce sloužil u jednotky v České Lípě a účastnil se odsunu Němců. Říká, že Němce museli chránit před rozzuřenými Čechy. Demobilizoval někdy v září 1945 a s kamarádem Antalem Josefem vedli místní vinárnu. Jeho společník ale utíkal za hranice a byl dopaden, při výslechu uvedl nikoliv své jméno, ale Rozmana, pak se mu podařilo z vyšetřování prchnout, a tak se stalo, že si pro Rozmana přišla policie, brzy se ale vše vysvětlilo a byl propuštěn. Tuto událost ale není schopen datovat, nepamatuje si, zda se odehrála před nebo po únoru 1945. Později provozoval hostinskou živnost v Kamenickém Šenově a později, když se někdy v padesátých letech rozvedl, přestěhoval se do Telče, kde pracoval až do důchodu (v 55 letech jako veterán) jako vrátný. Říká, že nikdy s režimem neměl potíže, o gulagu mohl svobodně povídat, komu chtěl. Pravidelně byl zván na veteránské srazy, slavnosti, piety, mnohokrát byl za Sokolovo a Duklu vyznamenán. Sám v komunistické straně nebyl. O politiku se, jak říká, nezajímal a vše spojené s politikou ho míjelo, takže neměl žádný postoj k procesům s Horákovou, Píkou a dalšími, Chartu 77 zaznamenal, ale ani neuvažoval, jestli by ji měl či neměl podepsat, sametovou revoluci 1989 vnímal zprostředkovaně z televize. Měl syna z prvního manželství, který zemřel, dceru z druhého, která ho s vnoučetem v domově péče o válečné veterány navštěvuje.