Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Martin Roubíček (* 1930)

• narozen 24. dubna 1930

• rodina vlastnila textilní továrnu v Chocni

• otec židovského původu, matka křesťanka

• děti pokřtěny evangelickým farářem Řezníčkem

• od roku 1939 rodina perzekvována v duchu norimberských zákonů

• září 1941 - zabavení majetku, nucené vystěhování do městečka Holice

• Martin po dovršení 14 let transportován do ghetta Terezín

• Jugendheim, poté práce v zemědělství

• otec internován v pracovním táboře v Praze na Hagiboru, poté v únoru 1945 také deportován do Terezína

• nejbližší rodina válku přežila, strýc a babička zahynuli

• znárodnění rodinné továrny v roce 1945, otec zůstal národním správcem

• 1948 - emigrace rodiny do Argentiny

• studia medicíny, specialista v oboru endokrinologie a genetiky

Dědeček byl pochován na evangelickém hřbitově

Pamětníkův dědeček Moritz Roubíček s manželkou Pavlou a dvěma malými dětmi se přistěhoval do východočeské Chocně z Náchodska. V městě položeném na hlavní železniční trati se dařilo průmyslu a Moritz tam vybudoval prosperující přádelnu. Na jaře roku 1930 se jeho nejstaršímu synovi narodil syn Martin. V té době se v zámožnějších rodinách již ustálil zvyk nepřivádět potomstvo na svět doma, ale v péči odborníků ve specializovaných klinikách. Martin se tedy narodil v Praze, vždy se ale považoval za „Choceňáka“. Stejně tak na svět přišli i Martinovi sourozenci – bratr Tomáš (1931) a sestra Doris (1937). Celá široká rodina – tedy i teta Markéta provdaná za ing. Bedřicha Höniga – obývala v Chocni vilu „Zámeček“

Zatímco rodina Martinova otce byla židovského původu, maminka byla římská katolička pocházející z německého jazykového prostředí. Rodina Roubíčků se tedy striktně nedržela židovské tradice. „Pokud vím, dědeček i babička se vždy cítili členy židovské víry; do jaké míry dodržovali náboženské svátky, nepamatuji, jenom pamatuji, že náš otec dodržoval půst o hlavních židovských svátcích, a předpokládám, že jeho rodiče také. Křesťanské Vánoce se ovšem také slavily, i proto, že takový zvyk byl běžný v českých židovských rodinách, ale také protože naše matka byla rozená v katolické víře.“ Dědeček Moritz Roubíček byl pochován na choceňském evangelickém hřbitově. Martin Roubíček to vysvětluje: „Dědeček zemřel v roce 1933. A byl spálen, kremován. Když ho rodina chtěla pochovat na katolickém hřbitově, tak tam to nepřijali, protože byl kremován, to nebylo přijatelné. Tak se zeptali faráře Řezníčka, který byl evangelík a měl odpovědnost za ten evangelický hřbitov, a on řek: ,Beze všeho, nemáme žádnou námitku.‘“ S rodinou faráře Řezníčka se Roubíčkovi od té doby přátelili a jak Martin, tak i sourozenci byli farářem Řezníčkem také pokřtěni.

Křestní list neznamenal nic

Motivem ke křtu dětí byla bezpochyby i obava z nastupujícího nacismu. Mnozí se tehdy domnívali, že právě křest uchrání obyvatele židovského původu od očekávaných represí. Po ustanovení protektorátu však začaly platit tzv. norimberské zákony, dle kterých byl ovšem rozhodující původ. „Dodnes máme křestní list,“ říká k tomu Martin Roubíček. „Ale gestapo a nacisty to vůbec nezajímalo. Co je zajímalo, byl původ a rodný list měl razítko židovské obce, tak ten křestní list neplatil nic…“ Rodina Roubíčkových přišla o továrnu a vilu a byli donuceni vystěhovat se do městečka Holice, kde tehdy prý žila početnější židovská komunita. Martinovi rodiče jakožto smíšené manželství byli po určitou dobu chráněni před transporty, ne tak babička Pavla. Ta se ani do Holic nedostala, pamětník přesně nezná její další osudy. Ale vzpomíná si na to, jak rodiče z Holic babičce posílali poštou balíčky: „Vím, že když maminka a tatínek sehnali něco k živobytí, tak maminka připravovala balíčky, kde napsala jméno babičky nebo jiné příbuzné, a tam napsala dole jako adresu: Březinka, německy Birkenau, a myslím také číslo transportu. A do těch balíčků dávala něco jíšky, cukru, mouky, chleba, něco, co mohla poslat a co se nezkazilo. A ty balíčky jsme my děti vozily na kole (tam jsme jezdily na kole) na poštu a tam jsme to podávaly. Jestli to někdy došlo, nemáme ponětí.“ Babičku jakož i další příbuzné potkal osud milionů evropských Židů a konce války se nedožila.

Ve čtrnácti do Terezína

Nejbližší rodina Martina Roubíčka žila v Holici od podzimu roku 1941. A zatímco matka a mladší sourozenci se tam dožili konce války, Martinovi a jeho otci se nakonec transporty nevyhnuly. Tatínek, který nejprve pracoval v Pardubicích ve skladu majetku zabaveného gestapem, v roce 1944 byl tak jako jiní židovští muži ze smíšených manželství internováni v Praze na Hagiboru. Odtud byl pak otec spolu s bratrem Theodorem a sestřenicí (všichni ze smíšených manželství), posláni transportem do Terezína 4. února 1945. Martina čekal transport do Terezína již dříve, a to v květnu roku 1944 po dovršení 14. roku.  Dle slov pamětníka se jednalo o transport TZ (později přejmenovaný na EC). Takto Martin vzpomíná na samotný odjezd: „To nejhorší bylo odjet spolu s jinými dětmi a odloučit se od maminky. Otec tehdy nesměl opustit Holice, tak mě do Prahy doprovodila maminka a viděla mě v tom vagonu. To nebyl špatnej vagon, takovej obyčejnej, tam nás bylo asi dvacet dětí, nebylo nás víc. A ona nám pořád mávala a nemohla se přiblížit blíž.“ 

Vlak přijel na nádraží do Bohušovic, kde následoval převoz do Terezína a zážitek, který Martinovi napověděl, jakým způsobem bude v Terezíně s internovanými zacházeno. „Nás odvezli na traktorech, na takových nákladních vozech. A my jsme měli každý nějakej kufr. Někomu spadl kufr na zem a ten traktor jen tak klidně ten kufr přejel. A to nikomu nevadilo, nikoho to nezajímalo, že by se ten kufr zničil…“

Když všichni odjeli, tak jsem si neuvědomoval, o co jde

Martin Roubíček přijel do Terezína v době, kdy vrcholilo tzv. okrášlování. Nacisté se na jaře a v létě roku 1944 snažili z propagandistických důvodů prezentovat před světem Terezín jako místo, kde Židé mohou vést relativně normální život. Zároveň se jednalo o několikaměsíční období, kdy téměř ustaly transporty do vyhlazovacích táborů na východě. Čtrnáctiletý Martin byl umístěn do Jugendheimu, jakéhosi domova pro mládež. Nacházel se v ulici Q 609 (v Terezíně byly ulice označovány písmeny a čísly, písmenem Q byly označovány kratší příčné ulice). Martin spadal do oddělení B2, které čítalo devět chlapců. Tou dobou kvetl v Terezíně čilý kulturní život. V Jugendheimu se provozovalo divadlo, hrál se fotbal... Martin například vzpomíná na svého učitele výtvarné výchovy jménem Jehuda Hahn. Tato iluze normálního života však netrvala dlouho. Poté, co Červený kříž po návštěvě Terezína v létě roku 1944 vydal hodnotící zprávu v duchu záměrů nacistické propagandy, začaly během září a října roku 1944 další masové transporty do vyhlazovacích táborů. „Po říjnových transportech byl s veškerou kulturou konec,“ vzpomíná Martin Roubíček.

Vlna transportů zasáhla i Jugendheim, z devíti kamarádů zůstal v Terezíně jako jediný. Martin tehdy nechápal a dodnes přesně neví, jak se mu podařilo transportům vyhnout a v Terezíně zůstat. „Nevím, jak to je, nikdy jsem tomu nerozuměl.“ Snad sehrál roli jeho „smíšený“ původ a to, že hovořil plynně německy. Martin naštěstí úplně sám v Terezíně nezůstal. Do transportů nakonec nebyly vybrány ani jeho dvě starší sestřenice Hönigovy, které pracovaly v „landwirtschaftu“ – tedy v zemědělství, což byla pozice, která také po nějakou dobu skýtala ochranu před deportacemi.

Víc o tom ví sestřenice

V zemědělství nakonec zakotvil i Martin. „To bylo poměrně dobrý prostředí,“ vzpomíná. Staral se o koně a voly ve stáji, někdy řídil vůz s voly, vyjížděli na pole pro senu či pro slámu. Ve skupině byl nejmladší a ostatní spoluvězni, mezi nimiž nechyběla teta Hönigová a dvě sestřenice, se o něj postarali. Teta a sestřenice měly za úkol sklízet morušové listy. Nacisté na polích kolem Terezína pěstovali moruší na hedvábí, které mělo sloužit k výrobě německých padáků. „Někdy mě vzaly s sebou, to bylo někde poblíž Malé pevnosti.“ Ze vzpomínek jiných terezínských vězňů víme o tom, kterak pracující v „landwirtschaftu“ často do ghetta pašovali zeleninu. Martin ví, že se takové věci děly, mnoho si však nepamatuje: „Víc o tom ví sestřenice Hönigová, ale ta o tom nechce povídat.“

Najednou všechno zmizelo a my jsme čekali, až nás někdo přijde vyndat

Martin se v Terezíně dočkal konce války. Ještě předtím však zažil nepříjemné zážitky spojené s příchody zdecimovaných a nemocných vězňů, kteří do Terezína přicházeli z tzv. pochodů smrti. „To jsou vzpomínky, ke kterým bych se nechtěl vracet.“ S jejich příchodem vypukla v ghettu ničivá epidemie skvrnitého tyfu. Onemocněl i strýček Theodor, v jeho případě se však naštěstí jednalo „jen“ o spalničky. Nejbližší rodina Martina Roubíčka tedy válku přežila, v Osvětimi však zahynul strýc Bedřich Hönig a babička Pavla

Naše dětství bylo tady kolem

Roubíčkovi si v Holici vyzvedli svoje věci a vrátili se zpět na „Zámeček“ do Chocně. Rodinnou vilu však již neobývali sami. Ke konci války došlo na choceňském nádraží k ničivému výbuchu a mnoho lidí přišlo o střechu nad hlavou. Místní správa je tedy ubytovala právě ve vile Roubíčkových. Těm zbyla k užívání část domu. Ještě v roce 1945 přišli také Roubíčkovi v souvislosti s první vlnou znárodňování o textilní továrnu, Martinův otec však ve vedení továrny nadále zůstával.

Martin nastoupil do kvarty na gymnáziu ve Vysokém Mýtě. „Vybral jsem si přírodovědný směr.“ Stejnou školu navštěvoval i bratr, sestra chodila do obecné školy v domovské Chocni. Má-li pamětník zavzpomínat na kamarády a přátele z dětství, vybavuje si jména Oldřich Sochor či Přemysl Voříšek. Na gymnáziu se pak přátelil s Josefem Kretschmerem, Václavem Novohradským a především pak se Zdenou Poláčkovou. „Poláčkovi bydleli tady na dvoře.“ Hlavní kulisou Martinova dětství a dospívání byla především zahrada rodinné vily. „Naše dětství bylo hlavně tady kolem,“ vzpomíná a vybavuje si například jména rodiny Zikových, dceru evangelického faráře Řezníčka. K tomu je potřeba připočíst četné návštěvy blízkých i vzdálených příbuzných. Po válce ustaly návštěvy německých příbuzných maminky, kteří byli  po roce 1945 vysídleni do Německa. Třeba sestřenice původem z České Lípy je prý podle Martina dodnes kvůli odsunu „na Čechy moc rozzlobená“.

Přežili jsme to, ale teď už musíme jít

„Ačkoli byl otec zůstal jako správce v továrně, bylo jisté, že po převratu v roce 1948 by byl jistě vyhozen. A my bychom taky nemohli jít na vysokou školu, my bychom byli klasifikování jako třídní nepřátelé, buržoazie.“ Takto hodnotí Martin Roubíček rodinné vyhlídky v době nástupu komunistů k moci. Není divu, že se Roubíčkovi rozhodli pro emigraci: „Rodiče si řekli: My jsme se mohli vystěhovat před válkou, a bohužel jsme to neudělali. Přežili jsme, ale teď už ne, už nechceme víc…“ Rodina kontaktovala příbuzné v Argentině a těm se podařilo sehnat pro otce pracovní povolení i zaměstnání. Tak jako mnoho jiných po válce našli Roubíčkovi nový domov v tehdy atraktivní (protože válkou nedotčené) Latinské Americe.

Nový život

V exilu pokračoval v rodinné tradici textilní výroby mladší bratr Tomáš a Martin se v Argentině rozhodl pro studium medicíny. „Ani nevím proč,“ dodává dnes. Situaci měl poněkud usnadněnou tím, že na lékařských univerzitách v Latinské Americe nebyla povinná latina. „Španělská terminologie je latině podobná.“ Martin se specializoval na problematiku interní medicíny, nějaký čas studoval v USA. Po absolutoriu nastoupil do městské nemocnice v Buenos Aires, oženil se a poté přišla nabídka z metodistické nemocnice v bolivijské metropoli La Paz. Tam se také narodila Roubíčkovým nejstarší dcera. Po čase se však rodina rozhodla vrátit do Argentiny. Martinova nejmladší sestra Doris se provdala za architekta, který projektoval budování města Mar del Plata, a když se tam otevírala nová nemocnice, přestěhovali se Roubíčkovi tam. Martin se postupně specializoval na endokrinologii a později na genetiku. Do důchodu Martin Roubíček odešel v roce 2001.

Nechceme v Čechách uplatňovat žádné nároky

Martin Roubíček i jeho příbuzní již v Argentině zakořenili a o návratu do vlasti po pádu železné opony neuvažovali. I když vnučce se prý v Čechách moc líbí a říkala, že by tu chtěla žít. „Tady bych chtěla bydlet, kde se můžu naučit česky?“ tvrdila prý během návštěvy Čech. „Jí je patnáct, tak ještě má čas, aby si to rozmyslela,“ dodává s úsměvem Martin Roubíček. Rodina ani příliš neuplatňovala nějaké restituční požadavky. „Nerad bych, aby si místní mysleli, že máme nějaké nároky,“ zdůrazňuje Martin Roubíček.

Dělej, co je možné, aby se lidé usmířili

Na závěr rozhovoru jsme pana Martina Roubíčka požádali, zda by pro budoucí generace nezanechal nějaké krédo či poselství. Takto Martin Roubíček odpověděl. „Každá válka je strašná. Proč se po takové strašné válce ještě válčí, to nedokážu pochopit, ale trochu toho pochopení mám, když vidím, jak se v jedné rodině lidé stále hádají a nenávidí se mezi sebou. Tak to začíná. Jinak se to nemůže vysvětlit. Máme povahu chybnou a bez nějaké vyšší víry to nejde. Musíme mít důvěru v něco vyššího. Pro nás je to náboženství. Nevím, jestli jsou lepší jiné druhy, jak vyřešit lidskou povahu, ale pro mě je to náboženství. Začali jsme u židovského náboženství, máme evangelické náboženství, máme dobré přátele katolické, ale znám také lidi od jiných náboženství. Pokud hledají mír a lásku, tak to musím přijmout. Mě vede a usměrňuje evangelické náboženství, ale to poselství je: Dělat, co je možné, aby se lidé usmířili.“