Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Inna Rottová (* 1935  †︎ 2018)

• narodila se 22. srpna 1935 v Leningradu

• oba rodiče, Samuil a Galina, byli Židé, otec pocházel z Prahy a matka z Varšavy

• útočiště našli v Leningradu, kde je v roce 1941 zastihla válka

• matka s Innou a její starší sestrou Tamarou zůstaly v obleženém Leningradu

• otec odešel bojovat, na následky zranění v roce 1942 zemřel

• matka s dcerami blokádu Leningradu přežily

• v roce 1953 pamětnice maturovala, vystudovala vysokou školou textilní a stala se konstruktérkou textilních strojů

• v roce 1960 se v SSSR provdala za českého studenta Jaromíra Mirovského

• přijela za ním do Československa

• v Praze pracovala ve Výzkumném ústavu A. S. Popova a poté učila na odborném učilišti

• složila státnice z češtiny a pokračovala v postgraduálním studiu

• ona ani její manžel nikdy nebyli v KSČ

• v období Pražského jara sháněla podpisy pro podporu K231

• během okupace se kvůli svému občanství s rodinou skrývala

• odmítla se dostavit k politickým prověrkám a vyhodili ji z práce

• zůstala na volné noze jako tlumočnice a překladatelka

• v roce 1974 jí vyšla první povídka a v roce 1984 první kniha

• vydala padesát románů a detektivek

• v roce 1998 se rozvedla a provdala se za Vladimíra Jana Rotta

• zemřela 27. června 2018

Inna Rottová, rozená Želeněcová, se narodila 22. srpna 1935 v Leningradu. Dnes je oceňovanou autorkou více než padesáti románů a detektivek, ale i mrazivých příběhů, které odrážejí její osobní historii. Přežila obléhání Leningradu v letech 1941 až 1944, kdy přestála krutou zimu a hlad a třikrát ji před smrtí zachránila šťastná náhoda. Jako občanka Sovětského svazu židovské národnosti ale neměla jednoduchý život ani po válce. S šikanou se kvůli svému původu potýkala i v Československu, kam se už jako inženýrka a konstruktérka textilních strojů provdala v roce 1960. Jako spisovatelka je tedy známá i pod svým vyvdaným jménem Mirovská.

Osud je zavál do Ruska

Její rodinná historie je složitá. Tatínek Samuil Želeněc se podle rodinných pověstí narodil v Praze-Libni v ševcovské rodině v roce 1900, maminka Galina ve Varšavě v rodině rabína. Oba byli Židé a evropská antisemitská atmosféra je v roce 1926 odvála až do Ruska, kde je okamžitě zavřeli jako narušitele hranic. Z vězení je dostal maminčin bratr, který pracoval v Moskevské komunistické internacionále. Před dalším pronásledováním se ukryli do Leningradu, kde jim pomohl maminčin dobře situovaný strýc. Koupil pro ně malý pokoj o dvanácti metrech čtverečních v osmipokojovém komunálním bytě, což byl obvyklý způsob bydlení.

„V tomto pokoji jsem se narodila já a bydleli jsme zde táta, máma a moje o devět let starší sestra Tamara. Otec pracoval jako švec v obuvnickém družstvu. Navrhoval módní střevíce a dělal boty na zakázku pro dámy papalášů. Začali jsme si tedy prý docela dobře žít,“ vypráví pamětnice. V roce 1938 při komunistických čistkách popravili matčina bratra, ale doma se o tom nemluvilo a život šel zdánlivě normálně dál. Každé léto Želeněcovi trávili na letním bytě dvě stě kilometrů od Leningradu, stejně tak v roce 1941.

Leningrad se neprodyšně uzavřel

„Když začala válka, o ničem jsme nevěděli. Němci se ale rychle blížili k Leningradu a 3. července pro nás přijel tatínek v uniformě domobrany, kam se dobrovolně přihlásil. Vraceli jsme se do Leningradu na vozech za občasných německých útoků jako utečenci, přespávali jsme různě, například ve škole na podlaze. Bylo mi šest let a vůbec jsem neměla strach. Byla jsem na všechno zvědavá a považovala jsem to za dobrodružství.“

Otec odešel 22. června 1941 bojovat a 8. září 1941 se matce a dvěma dcerám neprodyšně uzavřely všechny únikové cesty. V Němci obléhaném městě, kde v průběhu tří let zahynul hlady a zimou odhadem jeden milion lidí, je čekaly ty nejtvrdší životní zkoušky.

Gumové odřezky na zátop jako prémie za práci

V době leningradské blokády pracovala maminka ve vrátnici v ozbrojené ochraně družstevní fabriky, ačkoli měřila metr padesát a puška byla větší než ona. Čtrnáctiletá sestra pracovala v továrně na výrobu vojenských bot a jako prémie za dobrou práci obě dostávaly gumové odřezky na zátop. Maminka brávala malou Innu na noční směny, kde spala na židlích, a přes den zase běhala po továrně. Jednou ji maminka nechala samotnou doma. Když se vrátila, našla převrácenou postel, na které předtím ležela zabalená v dekách, a ve zdi u postele zela díra po zásahu střely. Dceru však naštěstí našla živou.

Tři krajíčky denně

Nejhorší byl samozřejmě hlad, i když Inna Rottová tvrdí, že ji tolik nesužoval. „Nechtěla jsem jíst ani před válkou, takže ani za války jsem hlady netrpěla tolik jako jiní.“ Lidé dostávali příděl 125 gramů chleba na osobu denně. Měli tedy plátek chleba ráno, v poledne a večer. Jedl se rozmočený ve vodě. Děti dostávaly i trochu otrub a ti nejmenší kaseinový roztok místo mléka. Maminka šetřila cukr, který pamětnici postavil na nohy, když jí bylo zle. „Nejvíce trpěli hlady ti, kteří byli zvyklí hodně jíst. Kurdějím se ale nevyhnul nikdo.“ Nejvíce se umíralo na začátku blokády, než se od roku 1943 přes Ladožské jezero mohlo dopravovat jídlo.

Tatínkovi prý nebylo pomoci

V dubnu 1942 byl Samuil Želeněc zraněn a navzdory potřeby lékařské péče ho neodvezli do nemocnice, ale domů, do jejich malého pokojíčku, kde ho uložili do postele. „Léky nebyly a tatínek byl raněný, neměl ledvinu a byl starý (dvaačtyřicet let), takže pro něj nebyla pomoc. Maminka pro něj neměla nic než teplou vodu. Nepřetržitě křičel bolestí a navíc byla strašná zima, takže ho maminka přivazovala k posteli, aby neshodil deku. Dne 22. dubna 1942 už to maminka nevydržela, naložila ho na saně, protože byl ještě sníh, a vezla ho do nemocnice. Dlouho se však nevracela, a tak jsme ji šly se sestrou hledat. Našly jsme ji sedět na promrzlých schodech, už neměla sílu jít nahoru.“

Maminka jim řekla, že když dovezla tátu do nemocnice, byl už mrtvý. Galina Želeněcová se už nikdy neprovdala. „Táta se jí na těch saních zeptal, jestli ho má ještě ráda. Ona řekla, že ano, že ho bude milovat celý život,“ vysvětluje pamětnice.

Učili jsme se ve sklepě při petrolejce

Do školy se v Sovětském svazu chodilo od sedmi let. V roce 1942, kdy měla jít Inna do první třídy, se v Leningradu kvůli blokádě nevyučovalo. V roce 1943 už ale do školy nastoupila, přestože děti trpěly hladem a zimou a umírání blízkých bylo každodenní realitou. „Kvůli náletům jsme se učili ve sklepech. Svítilo se petrolejkou, a protože nebyl papír, učili jsme se psát mezi potištěnými řádky starých novin,“ vzpomíná Inna Rottová, která měla ve škole výsadní postavení, protože už uměla číst a předčítala ostatním Andersenovy pohádky. „Nejvíce se mi líbila ta o cínovém vojáčkovi, který se kvůli lásce rozpustil. Tahle pohádka mě naučila milovat, být zamilovaná.“

Nejenže za blokády chodila do školy, zdánlivost normálního života zachovávala i její každodenní docházka do houslí, kde získala solidní hudební základy. Po válce pamětnice hrála v symfonickém jazzovém orchestru a v roce 1957 se s ním účastnila i světového hudebního festivalu v Moskvě.

Po válce jsme žili nesmírně chudě

Z konce války, která pro Innu Rottovou skončila v lednu 1944, kdy se obležení Leningradu definitivně zhroutilo, si pamatuje především dlouhé fronty na jídlo.

Nedostatkem ale lidé trpěli ještě po květnovém vítězství 1945. „Bylo mi dvanáct let a byla jsem poprvé zamilovaná. Neměla jsem co na sebe a měla jsem vši. Maminka se nás ptala, jestli nám má koupit housky, nebo salám, protože na obojí nebylo. Dokonce jsme uvažovaly, že bych šla do dětského domova, protože tam nebyla starost o jídlo a oblečení. (...) Milovala jsem Míšu, který v parku na lavičce obdivně poslouchal, jak čtu, když náhle jsem cítila, jak mi na čelo vylezla veš. Měla jsem krásné dlouhé copy a tenkrát jsem se rozhodla a šla dohola.“

Byla jsem Židovka, ne Ruska, a to byl problém

Pamětnice se potýkala také se svým židovstvím. „V Sovětském svazu se národnost určovala podle rodičů a oba rodiče měli židovskou národnost,“ vysvětluje Inna Rottová. V roce 1953, kdy v SSSR v souvislosti s pronásledováním židovských lékařů probíhaly antisemitské represe, právě maturovala a hlásila se na vysokou školu. Na filozofickou fakultu ani na jadernou fyziku ji nepřijali právě kvůli národnosti, stejně jako mnoho dalších židovských spolužáků. Přijali ji však na druhořadou technickou vysokou školu textilní, kde v roce 1959 promovala s inženýrským titulem jako konstruktérka textilních strojů.

Nový život v Československu

Možná i díky svému pocitu jinakosti ji přitahovali spíše cizinci, konkrétně čeští studenti, kteří v Leningradu studovali na vysokých školách. V roce 1959 se seznámila s Jaromírem Mirovským, kterého si v únoru 1960 vzala.

V září roku 1960, už coby jeho manželka, se za ním s 250 kilogramy vlastní výbavy přestěhovala do Československa a začal jí nový život. Nejtěžší byl pro ni první rok, kdy se setkávala s šikanou kvůli svému původu a ruskému přízvuku. Dne 1. října 1960 nastoupila do Výzkumného ústavu pro sdělovací techniku A. S. Popova. „Můj šéf dělal dálkově průmyslovku a já byla inženýrka, takže jsem ho učila počítat na logaritmickém pravítku. Neznala jsem československé normy. Navíc jsem byla projektantka a návrhy jsem byla zvyklá kreslit v ruce s tím, že je kresličky zpracují tuší. Ale tady jsem měla vše navrhnout, spočítat, rozkreslit tuší a dát do rozmnožovny. Vztahy na pracovišti byly hrozné a dívky vulgární. Byl to pro mě šok.“

Šikana skončila po roce, kdy ji na své pracoviště přetáhl ing. Rudolf Bubla, který jí pomohl psychicky i pracovně. „Projektovala jsem a kresličky kreslily. Získávala jsem sebevědomí.“ Ještě v říjnu 1960 se Inna Rottová přihlásila na Karlovu univerzitu na katedru češtiny pro cizince a dotáhla to na státnici z češtiny. Přihlásila se také na postgraduální studium – fyziku pevných látek.

Vadil můj ruský přízvuk

Když přišly děti, potřebovala skloubit práci s rodinou a studiem. Svého manžela, kterého vyloučili z kandidatury do KSČ a dokončoval vysokoškolská studia v Poděbradech, zpočátku živila, poté byl na vojně. Chtěla učit na průmyslovce, ale ačkoli byla odborně perfektně vybavena, práci nesehnala. „Vadil jim můj ruský přízvuk. Považovali mě za Rusku,“ vysvětluje pamětnice. Nakonec ji přijali na učňovskou školu, kde se naopak „sovětskou inženýrkou“ chtěli blýsknout. Učni si ji ale nakonec oblíbili mnohem více než její kolegové.

V srpnu 1968 jsem měla opravdu strach

Rok 1968 prožívala s velkou radostí a následným zklamáním. Sháněla podpisy na podporu organizace K231 sdružující politické vězně a po vpádu sovětských vojsk se s rodinou pro změnu skrývala. „Dostala jsem echo, že Sověti sbírají sovětské občany, podobně jako po válce v roce 1945. Měla jsem skutečný strach, a tak jsme se s rodinou na nějakou dobu přestěhovali...“

Odmítla jsem jít k prověrkám a vyhodili mě z práce

Inna Rottová se v roce 1970 odmítla dostavit k politickým prověrkám a v roce 1971 přišla o práci. Zůstala na volné noze jako tlumočnice a překladatelka a k tomu v roce 1974 vydala v časopise Ahoj na sobotu první povídku. Od té doby jí vyšlo více než čtyři sta povídek a padesát knih. V roce 1998 se rozvedla s Jaromírem Mirovským a provdala se za Vladimíra Jana Rotta (1922–2000), potomka slavného pražského obchodnického rodu.