Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Leo Rotter (* 1931)

• narozen 7. května 1931 v Brně

• otec Kurt Rotter pocházel z židovské rodiny

• v dubnu 1942 byl otec transportován do Terezína, zemřel v lednu 1945

• na přelomu let 1944 a 1945 se Leo ukrýval na venkově

• po válce vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou

• v roce 1957 se oženil a narodila se mu dcera

• pracoval jako hlavní metalurg ve Šmeralových závodech

• po roce 1989 byl referentem zahraničního obchodu ve slévárně Feramo

• do penze odešel v roce 2009

Leo Rotter se narodil jako jediné dítě do rodiny, jejíž prosperita pramenila z brněnského textilního průmyslu. Tatínek Kurt byl typický židovský selfmademan, který se svou pílí a vytrvalostí vypracoval z obchodního cestujícího až na pozici podnikového ředitele jedné z největších brněnských textilek, Bratři Stiassni. Maminka Štěpánka pocházela z německo-české rodiny a tak jako její manžel mluvila i ona plynně oběma jazyky. Malý Leo vyrůstal v rodině, jejíž etnické a náboženské zázemí bylo stejně pestré jako skladba meziválečného Československa – židovská a katolická víra, německý a český jazyk, vše se zde mísilo a spokojeně koexistovalo. „V sobotu jsem šel s tatínkem do templu a v neděli s maminkou do kostela,“ říká s úsměvem Leo Rotter. Poslední rok před válkou už bylo jasné, že se schyluje k neštěstí, a rodina se intenzivně připravovala k emigraci do Anglie. V létě už měli všechen nábytek a koberce převezené do Hamburku, den odjezdu byl stanoven na 11. září 1939. První zářijový den ale vypukla válka a vycestovat již nebylo možné...

Komunikačním uzlem brněnských Židů byla kavárna Esplanade

Leo Rotter se narodil 7. května 1931 do dobře situované brněnské rodiny. Maminka Štěpánka, před sňatkem Weberová, byla křesťanka rodem z Bulíkovic u Moravských Budějovic. Tatínek Kurt Rotter byl zaměstnán jako podnikový ředitel velké brněnské textilky Bratři Stiassni, která v té době zaměstnávala zhruba 1500 lidí a specializovala se na výrobu plstěných textilií. Bratři Alfred a Ernst Stiassni žili v Anglii, kde vlastnili další textilní továrnu, a do Československa se podle vzpomínek Lea Rottera vraceli jen několikrát do roka. Přesto si zde nechali postavit luxusní a vysoce ceněnou funkcionalistickou vilu, známou dnes jako vila Stiassni. 

Ačkoliv pamětníkův tatínek pocházel z poměrně ortodoxní židovské rodiny, on i jeho bratr Felix a sestra Kitty vstoupili do manželství s nežidovskými partnery. S jejich dětmi, bratrancem Ivem a Petrem, pamětník vyrůstal a dodnes jsou si velmi blízcí. Rodina Rotterova bydlela v Brně v prestižní Masarykově čtvrti v podnikovém bytě. „Měl jsem se výborně. Otec měl na tu dobu vysoký plat, každý rok jsme byli někde v Jugoslávii nebo Itálii, v zimě v Rakousku v Alpách. A to trvalo, než přišel Hitler,“ vzpomíná Leo. U Rotterů doma se běžně přecházelo z češtiny do němčiny, podle toho, kdo byl zrovna na návštěvě, a malý Leo tak vyrůstal jako bilingvní. 

Ve druhé polovině třicátých let začala atmosféra v Evropě houstnout. Brněnští Židé se tehdy scházeli v kavárně Esplanade na dnešní Rooseveltově ulici a zde se radili, jak nejlépe čelit blížící se hrozbě. Zřejmě v důsledku rad, které zde kolovaly, byl Leo, stejně jako jeho bratranec Ivo, pokřtěn a jejich židovští otcové se nechali se svými křesťanskými manželkami rozvést, aby ochránili rodinu. Nikdo tehdy nevěděl, jestli bude židovský manžel nebo manželka svou křesťanskou polovičkou zachráněn, nebo ji stáhne ke dnu. 

Útěk před nacisty propásli o pár dnů

Otec měl už v roce 1938 vyřízené výjezdní povolení do zahraničí, ale nechtěl odjet bez syna a manželky. Nakonec se s pomocí bratrů Stiassni podařilo obstarat výjezdní dokumenty pro celou rodinu a odjezd byl naplánován na 11. září 1939. Jedenáct dní předtím však náhle začala druhá světová válka a hranice se uzavřely. V té době měli už všechny věci, nábytek a koberce v Hamburku ve skladě. Nechali si je tedy zase poslat zpět a žili dál v Brně. 
 
Továrna Bratři Stiassni byla v roce 1940 oficiálně zabavena jako židovský majetek německou státní policií, ale život jel ještě nějakou dobu ve starých kolejích. „Otec chodil do práce ještě v lednu 1941. Už měl hvězdu a měl takovou kabelu a tu si vždycky držel přes tu hvězdu a jel na tu ulici Nadační, kde ta fabrika byla,“ vzpomíná Leo Rotter, kterému bylo v té době deset let. V únoru 1941 tatínka z práce vyhodili a současně musela rodina opustit také podnikový byt a najít si podnájem. Protože byl tatínek pro chod výroby jen těžko postradatelný, vycestoval podle vzpomínek pamětníka koncem roku 1940 nebo 1941 pod přísným dozorem gestapa krátce do Londýna, kde byla jeho přítomnost nutná pro zajištění dalšího chodu brněnské továrny. 

Rozvod s židovským manželem se ukázal být chybnou strategií

Otcův návrat z Londýna si gestapo pojistilo výhrůžkou, že v případě útěku budou potrestáni jeho blízcí. „Vyhrožovali, že mě a matku zavřou a babičku Rotterovou zavřou, když se nevrátí,“ říká Leo Rotter, ale zároveň pochybuje o tom, že jim hrozilo reálné nebezpečí. „Kdyby se byl nevrátil – co nám mohli udělat? Maminka byla rozvedená. Mohla říct – já s ním nežiju! Co je mně po tom, že on tam zůstal! [...] Rodiče udělali rozluku, protože otec nechtěl, aby mě a maminku nějak pronásledovali. To byla takzvaná rozluka. Otec měl byt a tam vždycky tak jednou za týden šel, byt platil, ale většinou byl tady. To bylo úplně papírové, matka to nechtěla, bránila se tomu. Jenomže otec měl strach o nás dva,“ vysvětluje Leo.

Bohužel tato rozluka zřejmě stála tatínka život. Židé ze smíšených manželství, kteří se nenechali rozvést, měli mnohem větší šanci dožít se konce války. Do odsunu museli nastoupit většinou až koncem války a bývali odvezeni do táborů koncentračních, nikoliv vyhlazovacích. Tak přežila holocaust například pamětníkova teta Kitty, která se nerozvedla se svým katolickým mužem. „Taková manželství Němci nechali v klidu až do října 1944. Strýc Mirko šel do Svatobořic, tam byl takovej koncentráček pro tyhle manžele těch židovských manželek, a tetka Kitty šla do Prahy na Hagibor a ke konci šla do Terezína,“ vypravuje Leo Rotter. Teta Kitty s manželem válku přežili. Strýc Felix, který se rozhodl pro rozvod se svou nežidovskou ženou, zemřel v roce 1943 v jednom z pobočných táborů Osvětimi.  

Babička koncentrák přežila, její syn ne

V dubnu 1942 byl pamětníkův otec transportován do Terezína, kde strávil následujících dva a půl roku. Spolu s tatínkem byla do Terezína přivezena také jeho matka, babička Regina. Navzdory stáří zde přečkala celou válku. „Ví bůh, jak se jí to podařilo,“ říká Leo Rotter. Domnívá se, že babička nejspíš podplácela židovské komise, které sestavovaly transporty do vyhlazovacích táborů, potravinami z balíčků, které jí posílali z domova. Nedaleko Brna totiž začínalo území německé Třetí říše, odkud bylo možné posílat do Terezína balíčky častěji než z protektorátu. Malý Leo sem jezdil s tetou Boženkou, sestrou své matky, která se provdala za Němce, a měla tak německý pas. „My jsme vždycky udělali balíky, dva nebo tři, ty dvoukilový – na babičku dva, na otce jeden – a jeli jsme tady do Pohořelic, to už byla Velkoněmecká říše. […] Tam jsme šli na poštu a ten balík jsme poslali. […] Já mám takový dojem, že babička vždycky ten balík dala těm Židům, co ty transporty zařizovali. Že měla tu protekci,“ uvažuje Leo Rotter. Když se babička vrátila v roce 1945 domů, bylo jí už více než sedmdesát let. O tom, co v Terezíně prožila, nevyprávěla. Zemřela několik let po válce, v roce 1949.

Tatínek se bohužel domů nevrátil. Na podzim 1944 ho z Terezína odvezli do Osvětimi. „V Osvětimi ho Mengele vybral na práci a transportovali ho do Dachau. V tom Dachau byl do sedmého ledna. Sedmého na tom apelu bylo – kdo se chce přihlásit na práci do Česka. On se přihlásil. Aby byl blízko, no,“ říká Leo Rotter. Tatínek touhu po tom, být blíž domovu, zaplatil vysokou cenou. Dostal se do podzemní továrny Richard u Litoměřic, kde koncem ledna 1945, pár měsíců před osvobozením, zemřel. Poslední zprávu dostali od otce na krabičce od cigaret. „To byla poslední zpráva od něj. A pak jsme celý květen čekali, jestli se vrátí,“ vzpomíná na konec války Leo. Definitivní zprávu o tom, že se tatínka nedočkají, dostala rodina až z Červeného kříže.

Uchránil-li mě Bůh doposud, pomůže mi i s děckem

Během holocaustu zahynul také další tatínkův bratr, strýc Pavel Rotter. Ten bydlel před válkou se svou ženou Eliškou, rozenou Hanzlovou, v Ostravě-Svinově, kde měl jako veterinář svou ordinaci a velmi dobře prosperující psí hotel, o který se starala Eliška. Jejich manželství bylo šťastné, ale bezdětné. Po okupaci Sudet německými vojsky žili oba manželé v Brně a v roce 1942 byli jako občané židovské národnosti odvlečeni do Terezína a později do Lublinu, kde se jejich cesty rozdělily. Zatímco Pavel pokračoval dál do Majdanku, kde zahynul, Eliška byla přepravena do vyhlazovacího tábora Sobibor. Krátce po příjezdu do tábora se zde odehrála tragédie, kterou popsal přeživší vězeň Kurt Ticho v dopise Bohuslavu Ečerovi, předsedovi československé delegace u Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku. 

V jednom z vagonů vlaku, který do tábora Židy přivezl, našli esesáci opuštěné dítě. Jeho matka ho tam zřejmě zanechala v naději, že neobjeveno zase odjede z tábora a někdo se ho časem ujme. „Ti esesáci řvali – co to je za matku, která se k tomu dítěti nehlásí,“ líčí Leo Rotter scénu, kterou rodině po válce Kurt Ticho popsal. Podle jeho výpovědi se Eliška Rotterová chlapečka spontánně ujala se slovy: „Uchránil-li mě Bůh doposud, pomůže mi i s děckem.“ Bohužel vzápětí byla i s ním poslána do plynové komory, kde ona i dítě zahynuly.

Osvoboditelé dostáli špatné pověsti, která je předcházela

Ke konci války se do hledáčku německé mašinerie dostala i smíšená manželství a židovští míšenci. Pamětníkova maminka, která byla tou dobou totálně nasazená v jednom z brněnských zbrojních závodů, svěřila malého Lea do péče svých známých ve vesnici Strážek na Vysočině. „Já jsu jüdischer Mischling německy, česky židovský míšenec,“ říká Leo Rotter rozšafnou moravštinou. „Ty že budou jako internovat. No tak matka mě uklidila k té slečně Eli do toho Strážku. Ti lidi tam nevěděli, co já jsu zač. Naštěstí se tam nenašel nikdo, který by to udal Němcům.“ Ve Strážku se Leo ukrýval od podzimu 1944 do dubna 1945, kdy se vrátil do Brna a zažil zde jeho osvobozování Rudou armádou.

Teta Boženka, která svými balíčky podporovala židovské příbuzné, byla ihned po válce i se svým německým manželem v rámci takzvaného brněnského pochodu smrti vyhnána do Rakouska. V bytě Rotterových se ubytovalo postupně několik skupin rudoarmějců. Jeden z nich, povoláním učitel, povídal mamince: „‚Jenom si sem nezaveďte komunisty. Nic horšího se vám nemůže stát!‘“ vypravuje Leo Rotter. „Oni šli po hodinkách. Oni byli jak pitomí po hodinkách,“ potvrzuje svědectví mnoha jiných pamětníků. Tehdy patnáctiletý Leo doma našel hodinky, které se za den předcházely o dvě hodiny, a s jedním rudoarmějcem je výhodně vyměnil za jízdní kolo. Soužití s osvoboditeli se ale neobešlo bez násilností. „Maminku pak Rusáci zkvaltovali [tj. znásilnili]. Naštěstí jsem nezískal žádnýho bratříčka nebo sestřičku,“ vypravuje Leo Rotter a dodává: „Ale to jste nesměla nikde vykládat. Bůh chraň, tohleto někde vykládat!“ Fakt, že se maminka už nikdy nevdala, si pamětník vysvětluje právě tímto traumatizujícím zážitkem. 

Do strany ho naštěstí nechtěli

Po válce vystudoval Leo gymnázium a chystal se ke studiu na lékařské fakultě. Kádrová komise ale rozhodla, že jako syn kapitalisty medicínu studovat nemůže. „Když už studovat, tak jedině technický obor, abych musel jít do fabriky a dělnická třída že mě převychová. Tak jsem šel studovat chemii. Nikdy jsem o chemii neměl zájem. Ale místo abych šel na vojnu, protože mi bylo dvacet let, tak jsem si říkal: To radši půjdu studovat chemii,“ vypráví pamětník. V padesátých letech vystudoval Vysokou školu chemicko-technologickou, obor metalurgie, a po dokončení školy se oženil a narodila se mu dcera.

V roce 1956 nastoupil do slévárny Šmeralových závodů, kde se jako uznávaný odborník na slévárenské formovací hmoty postupně vypracoval až na pozici hlavního metalurga. V zaměstnání pro něj bylo výhodné, že uměl plynně německy. „Po válce, rok a půl, dva roky – německy to nešlo. To jste byl nepřítel národa. Ale pak to začalo. Přátelství s NDR, spřátelená města, Brno mělo Lipsko a Erfurt. Oni ti soudruzi se chtěli přátelit, ale ti Němci neuměli česky a Češi neuměli německy. Tak potřebovali Rottera a já jsem to objezdil,“ vypravuje Leo Rotter. Navzdory tomu, že jezdil do zahraničí a zastával vedoucí funkci, ke vstupu do komunistické strany ani ke spolupráci s bezpečnostními složkami ho nikdo nenutil. „Já jsem měl to štěstí, že mě nikdy do strany nechtěli,“ říká Leo Rotter pobaveně. Po sametové revoluci pracoval ještě sedmnáct let jako referent zahraničního obchodu ve slévárně Feramo a do penze odešel až v roce 2009, ve svých osmasedmdesáti letech.