Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Rotter (* 1930)

• narozen 3. prosince 1930 v Brně do smíšeného manželství

• otec Felix Rotter pocházel z židovské rodiny a matka Anna Kafková byla římskokatolického vyznání

• dětství prožil v Rožnově pod Radhoštěm, kde měl jeho otec lékařskou praxi

• roku 1940 otec MUDr. Felix Rotter zatčen za odbojovou činnost v Obraně národa, odsouzen ke třem letům vězení a zavražděn v roce 1943 v polském pracovním táboře Sosnowiec

• po zatčení otce se přestěhoval s matkou do Blanska

• v letech 1944 až 1945 matka totálně nasazena v třetí říši, Ivo ukrýván v posledních měsících války u známých

• vystudoval střední průmyslovou školu textilní a závodně plaval

• v letech 1956–1967 pracoval v brněnské textilní továrně Vlněna

• v letech 1967–1973 pracoval pro Státní výzkumný ústav textilní na Václavské ulici v Brně

• v letech 1973–1990 pracoval ve Státním výzkumném ústavu textilním ve Veverské Bítýšce (později Bioster)

Ivo Rotter se narodil 3. prosince 1930 v Brně, ale většinu dětství prožil v Rožnově pod Radhoštěm, kde jeho otec Felix provozoval lékařskou praxi. Matka Anna byla v domácnosti. Otec pocházel z Rajhradu u Brna ze židovské rodiny, kde bylo pět dětí. Nejstarší Ervín padl už za první světové války na Piavě. Další strýc Kurt pracoval v Brně jako technický ředitel v továrně Bratří Stiassni. Strýc Pavel vedl veterinární ordinaci v Ostravě. A poslední byla teta Kitty. Dědeček Leopold Rotter zemřel už v roce 1920. Je pochovaný v Brně na židovském hřbitově, kam byla bohužel později dopsána i další jména členů rodiny, aniž by zde spočinuli. Vedle jména Felixe Rottera je na náhrobku uveden strýc Kurt Rotter, který zahynul v lednu 1945 v podzemní továrně Richard u Litoměřic. Dále Pavel s manželkou Eliškou, které deportovali v březnu 1942 do Terezína a za necelý měsíc zmizeli v transportu do Lublinu. Jen babičce Regině a tetě Kitty se podařilo z terezínského ghetta vrátit domů.

Idylické dětství uťala válka

Matka Anna, všemi zvaná Anči, pocházela z římskokatolické rodiny z Blanska. Její otec pracoval jako nadlesní u knížete Salma v Rájci nad Svitavou. „V rodině se traduje, že se moji rodiče seznámili u sportu. Otec pískal fotbal a házenou, kterou matka se svými třemi sestrami závodně hrála,“ vypráví Ivo Rotter. V Rožnově bydlela rodina Rotterova přímo na náměstí. Doma se mluvilo česky, pouze při řešení rodičovských sporů se sáhlo k němčině. „Kluci, s nimiž jsem vyrůstal, nevěděli, že jsem poloviční Žid,“ vzpomíná Ivo Rotter. „V našem domě bydlel třeba kamarád Ruda Fuks ze židovské rodiny, která později celá zahynula. Ale my jsme to jako děti vůbec neřešili, kdo je Žid, kdo Němec. Až ta doba okupace to vyhrotila.“ Dětství se do té doby zdálo být ideální, domácnost byla úspěšnou lékařskou ordinací zabezpečena a z obou stran měli Rotterovi dobré rodinné zázemí. „Život byl pro mě tehdy perfektní, ale já jsem si to jako dítě neuvědomoval. To berete všechno jako samozřejmost.“ Otec Felix Rotter se aktivně účastnil společenského života. Byl členem Volné myšlenky, Okrašlovacího spolku a SK Rožnov. Také podporoval místní muzeum, z něhož pak vznikl známý skanzen. Dokonce jezdili s manželkou místní automobilové závody.

Rodiče se rozvedli, aby ochránili syna

V roce 1939 zatkli Felixe Rottera v rámci akce Albrecht a tři neděle byl internován ve věznici v Ostravě. Pak byl propuštěn a vrátil se domů. Předvídal, jak se situace vyvine, takže se snažil dostat rodinu mimo republiku. „Měli jsme už dokonce vyřízené pasy, ale vše zhatil začátek druhé světové války,“ říká Ivo Rotter. „Po zavedení norimberských zákonů v protektorátu se rodiče rozhodli pro formální rozluku ve snaze ochránit matku a mě před rasovou perzekucí. Také mě nechali pokřtít. Stejně tak uvažoval strýc Kurt Rotter a mnoho dalších známých, kteří žili ve smíšených manželstvích.“ Podruhé byl Felix Rotter zatčen 19. února 1940 v rámci akce proti Obraně národa. Rožnovská pobočka Obrany národa zajišťovala přesun vojáků utíkajících do Polska, na Slovensko nebo do Maďarska. Jako lékař disponoval otec autem, které se hodilo na zdravotní zásobování a převoz prchajících vojáků.

Po zatčení prošel brutálními výslechy v Uherském Hradišti. 14. března jej převezli do Kounicových kolejí v Brně. V té době nefungovaly koleje tak, jak jsou známy z pozdější doby okupace. Ještě tam neprobíhaly popravy vězňů. „Já jsem o jeho odbojové činnosti nic netušil, matka možná, ale přede mnou nic neřekli,“ vypráví Ivo Rotter. „To jsem se všechno dozvěděl až po válce. Často jsme se procházeli po ulici podél budovy kolejí, aby nás mohl ze své cely vidět. Vězni měli sice zákaz dívat se z oken a stráže tam pro výstrahu střílely, ale vím, že nás zahlédl mnohokrát.“ Všechny spatřené tváře blízkých si totiž Felix Rotter zapisoval do kapesního diáře, který má jeho syn dodnes u sebe. Velkou výhodou bylo, že bylo dovoleno do věznice vozit čisté prádlo. Tak se do balíčků s prádlem vždycky přibalilo něco k jídlu na vylepšení vězeňské stravy. Byla povolena korespondence a mimo ni existovala možnost posílání motáků, které se předávaly přes české zaměstnance věznice nebo po propuštěných vězních. „Mám doma schované dopisy i z dalších věznic, kde otec byl, nebo různé drobné předměty, co vyrobil v Kounicových kolejích z chleba a poslal mamince,“ vypráví Ivo Rotter.

Po válce čekávali na otce na nádraží. Marně.

V říjnu 1940 byl Felix Rotter s celou valašskou skupinou převezen do Ratiboře. Tam už návštěvy povoleny nebyly. V únoru 1941 jej přesunuli do Ostravy na výslechy. Potom ho ještě čekala věznice ve Zhořelci (Görlitz) a konečně 11. srpna 1942 soud ve Vratislavi. Byl odsouzen na tři roky. „To, co si od svého zatčení odseděl, se nejspíš do trestu nepočítalo,“ říká Ivo Rotter. „Také už byl v té době posuzován jako židovský vězeň. Po rozsudku byl opět v Ratiboři a v březnu 1943 se odtud dostal do pobočného tábora Osvětimi v Sosnowieci. Tady byl někdy v listopadu ubit lopatou.“ Osobní věci Felixe Rottera dostala rodina poštou po rozsudku, ale o jeho dalším osudu nevěděla nic. „Všechno jsme se dozvěděli později od někoho ze spoluvězňů. Takže pro mě byl konec války nejvíc spojený s čekáním u vlaků, jimiž se vraceli vězni z táborů. Já jsem ho tam vyhlížel.“ V oněch osobních věcech našel Ivo po válce schovaný dopis, který otec napsal, ale neodeslal. Psal zde mimo jiné o tom, že od března musí nosit židovskou hvězdu a věří, že mu bude svítit na cestu.

Po otcově zatčení vtrhlo do bytu v Rožnově gestapo a vybralo celou domácnost včetně ordinace. Ivo Rotter se proto s matkou přestěhoval do Blanska k jejím rodičům. Bydleli v blanenském zámku, který poskytl kníže Salm na bydlení v důchodu svým zaměstnancům. Matka byla později na podzim 1944 totálně nasazená na území Rakouska. „Měla strach, že Němci mají přesnou evidenci lidí a budou brát i děti ze smíšených manželství,“ říká Ivo Rotter. „Takže já jsem byl v té době schovávaný. Ale to jsem si vůbec neuvědomoval. Ukrývali mě nějací známí v Okříškách a u Lysic. Vím, že do Blanska jsem se vrátil těsně před koncem války, dřív než ona.“ Také oba bratranci pamětníka pocházející ze smíšených manželství, Leo Rotter a Petr Čech, byli podobně na několik měsíců ukrýváni. „Asi si to rodiny, jako byla ta naše, navzájem radily. Strýc Mirko Čech se s tetou Kitty nerozvedl, což jí zachránilo život. Šla do Terezína až v únoru 1945 a strýc Mirko zase do pracovního lágru do Svatobořic.“

Malinovskij v sodovkárně

Blansko osvobodil druhý ukrajinský front, který do města přijel na koňských povozech. Osvobození má dodnes rodina pamětníka spojené s jedním nečekaným zážitkem. Vojákům se zalíbil dům, kde tehdy bydleli. „Byl to dům mé tety spojený se sodovkárnou a byl plný trestí na různé sodovky,“ vzpomíná Ivo Rotter. „Vojáci někde sehnali Alpu, kterou míchali s tou trestí a pili to. Dům jednoduše zabrali tak, že se celá ulice musela vystěhovat. To jim bylo jedno kam. Hlídali to tam vojáci, ale my jako kluci jsme tam samozřejmě lítali. Takže jsme viděli, když tam přitáhl taky maršál Malinovskij.“ Přijel nákladním autem, kde si vezl čtyři urostlé telefonistky. Místo postelí si přivezli dvacet koberců, naskládali je na sebe a na tom spali. „Malinovskij byl chlap jako hora, řval na ně, že si tam nikdo nic nedovolil. Myslím, že z něj měli strach.“ Na náměstí zabrali vojáci velkou budovu, kde sídlil jejich štáb. Malinovskij pobyl v Blansku asi týden, pak se přesunul se štábem dál.

„S Němci se Rusové vůbec nemalovali, zajatce zavřeli do sokolovny, a když jim jeden utekl, tak ho nahnali na koních do bažiny a tam po něm stříleli. Byla to pro ně zábava,“ vypráví Ivo Rotter. Blansko bylo spíše dělnicky založené, což národnostně znamenalo spíše české než německé prostředí. Několik místních německých rodin bylo zařazeno do odsunu. Dospělí z těchto rodin byli před odsunem nasazováni na různé těžké práce ve městě, například museli drhnout náměstí. „Kdo byl v těch protiněmeckých náladách nejaktivnější, byli především ti, co se vrátili z lágrů. Ale to jim nelze vyčítat, to je pochopitelné,“ zamýšlí se Ivo Rotter a dodává: „Všichni byli vděční ruské armádě. Dneska si to těžko někdo dovede představit, ale ta vděčnost byla obrovská. Cokoliv ti ruští vojáci chtěli, to jim naši lidi dali. Chtěl kolo, no tak si vzal kolo. Chtěl hodinky, tak si vzal hodinky. Lidi to nebrali, jako že jim to ta armáda bere, ale spíš to dávali.“

Nejlepší sportovci trénovali pod hlavičkou armády

Po přestěhování z Rožnova do Blanska neměl Ivo Rotter v novém domově žádné kamarády. Začal proto chodit na koupaliště, kde našel výbornou partu mladých kluků, co byli nasazení z Prahy na práci do ČKD. Založili v Blansku plavecký oddíl, protože sami původně závodně plavali. „Tak jsem se dostal k plavání a každý den jsem byl u vody,“ vzpomíná Ivo Rotter. „Na jednom mistrovství republiky jsem měl dobré výsledky. Vytáhli si mě díky tomu na vojně do Údy [Ústřední dům armády, později Dukla]. Ty roky tam, to pro mě byla krásná doba.“ Patřil do roty společné pro atlety, plavce a gymnasty, kde se díky vysoké úrovni tehdejšího vrcholového sportu mohl seznámit s vynikajícími sportovci. Za všechny můžeme jmenovat Danu a Emila Zátopkovy, Zdeňka Růžičku nebo Josefa Svobodu.

V kasárnách na Pohořelci v Praze bylo dvě stě sportovců, ale tréninkový tábor pro plavce zajišťovaly Piešťany. Tam trávil plavecký oddíl celé léto od dubna do září. Sportovci mohli závodit jen po republice, protože na mezinárodní závody je běžně nepouštěli. „Emil odmítal do Helsinek vyjet, protože nechtěli pustit Standu Jungwirtha,“ vybavuje si Ivo Rotter. „To byl běžec na 1 500 metrů a oni byli kamarádi z atletiky. Emil říkal, že nepojede, dokud Jungwirth nepojede taky. Ale oni chtěli Emila podrazit. Tvrdili mu, že poletí prvním letadlem a Jungwirtha pošlou hned druhým. On trval však na tom, že poletí s ním. Prakticky tam byl samý podraz, že si to nedovedete představit. Já jsem vlastně těžil z toho, že můj otec zemřel v koncentráku. Jinak kdo měl špatný kádrový posudek, tak to měl hrozný.“ Jako další příklad uvádí Vítězslava Svozila, který měl světový rekord na 100 metrů prsa z Piešťan, což byl jediný světový rekord vytvořený českým plavcem: „Jeho otec byl zavřený v Jáchymově a konec, syn nevyjel nikam. Ta doba byla v tomhle hrozně špatná.“    

Do partaje a ven

Před vojnou vystudoval textilní průmyslovku a v tomto oboru profesně zůstal. Pracoval v brněnské Vlněně a větší část pracovní kariéry prožil ve Státním výzkumném ústavu textilním ve Veverské Bítýšce. Později to byl podnik Bioster, který se dodnes věnuje sterilizaci zdravotní techniky. V 50. letech si uvědomoval antisemitský podtext politických procesů, ačkoli se ho osobně nedotkly. Mezi příbuznými měl oddaného stoupence komunismu, strýce Karla Trudáka, který předsedal soudnímu senátu při procesu s Dr. Miladou Horákovou. Naopak jiný příbuzný, Karel Lamberk, přišel kvůli svému židovskému původu v té době o vysoké místo na ministerstvu hospodářství a musel odejít do dělnické profese.

Několik přátel propojených s Prognostickým ústavem ho přesvědčovalo, aby vstoupil začátkem 60. let do strany. Slibovali si od nadějného vývoje pražského jara pozitivní změny, pro které se ho snažili také získat. „Tvrdili mi, že taky musím vlézt do partaje,“ líčí Ivo Rotter. „Jinak se to tady nepohne. Říkali: ‚Ty jsi v té Vlněně, tak tam musíš vlézt a pohnout s tím.‘ Tak jsem tam byl dva roky a přišel srpen 68. To se každý projevil nějak. Ale přišlo mi, že každý kolem mě byl proti tomu. Pak byly rok nato prověrky a ptali se mě, co říkám na příjezd sovětských vojsk. Tak jsem odpověděl, že to byla okupace a nikdo s tím nesouhlasí. Takže jsem byl z partaje vyloučen a v práci už jsem nemohl dělat žádnou funkci. Hotovo.“ Ve výzkumném ústavu měl ale dobré kolegy, kteří ho podpořili. Nabídli mu, aby dál dělal ekonomického náměstka, ačkoli byl oficiálně veden jako vedoucí odboru. V podniku zůstal do 90. let, kdy odešel do důchodu. „Revoluci v roce 1989 jsem uvítal, protože jsme si konečně oddychli. To se těžko vysvětluje, jaké to je, když se předtím nemohlo nikam.“

K židovské identitě si hledal cestu dlouho

Vztah Ivo Rottera k vlastní, částečně židovské identitě se formoval až v pozdější době jeho života. „Jako dítě mě v těchto tradicích nevychovali a jediný, kdo z rodiny držel nějaká pravidla, byla babička Regina. Jenže zemřela dva roky nato, co se vrátila z Terezína. A mě jako mladého kluka samozřejmě víc zajímal sport než nějaké náboženství,“ vysvětluje Ivo Rotter. Bližšímu poznání náboženství a židovské kultury se tedy začal věnovat až v seniorském věku. „Došlo mi, že je to i moje součást. Vzal jsem dceru v roce 2011 do Izraele a procházeli jsme všechna známá místa. To byla doba, kdy se mi otevřely oči. Když jsem se dotkl Zdi nářků, tak jsem jasně cítil, že k tomu jednoduše také patřím. Tak jsem se teprve dostal k židovství.“ Projevy antisemitismu vůči své osobě nikdy nepocítil, ale předpokládá, že v české společnosti antisemitské tendence přetrvávají skrytě. „Jeden spoluvězeň otce nám třeba vyprávěl, že na cele v Ratiboři sedělo dost vězňů z Rožnova. Jeden z nich se vyjádřil, když tam potkal mého otce: ‚Co ten židák tady ještě dělá.‘ Takže víte, že se to rozlišování v těch lidech někde bere,“ říká Ivo Rotter.