Marie Roszyncová

* 1941

  • "Když tatínka zavřeli, my jsme bydleli v Dobrušce, v takovém normálním bytě, dva pokoje a kuchyně. No a první, co nám poslali, že se máme vystěhovat a chtěli nás vystěhovat do Pulic do cihelny, kde byli Romové. A tam byly takové ratejny, jak měli dřív lidi v cihelnách. No tak tam nás chtěli dát a maminka řekla - to se pamatuju, jak říkala: 'Děvčata, my si vezmeme kufry, sedneme si k radnici a třeba si nás někdo vezme.' To jsou takové momenty, které se vám vtisknou do duše, to nejde zapomenout. No a pak tam přišel takový šílený esenbák, byl z Bolehoště, a přišel a řekl mamince: 'Jestli se nevystěhujete do tří dnů, budu střílet.'"

  • "Nebo si vzpomínám, jak Hanka, moje sestra, přišla a vůbec nemohla mluvit, my jsme nevěděli, co s ní je. Protože její kantor... kolik jí mohlo být, no byla na gymnáziu, pak z toho udělali jednotnou školu, ona chodila z páté třídy do gymnázia. Takže jí řekl: 'Ty se tady postav před třídou, máš otce vlastizrádce a tady se ho veřejně zřekneš. A když se ho veřejně zřekneš, my tě vezmeme do svazu mládeže.' A ta naše Hana týden nemluvila, opravdu nemluvila. To bylo, no."

  • "Mého muže vyhodili z práce, protože založil opět skauting, po tom šedesátém osmém, a už se to s námi vleklo. A vlastně byl bez práce, vykládal dva roky vagony. Nikde ho nechtěli vzít, kde měli... 'Jo, my tě vezmeme,' tak přišel... 'Jo, my tě nesmíme vzít.' Takže pořád vykládal ty vagony. Když vám řeknu, mně se narodil syn a on přišel domů, já jsem taky potřebovala sem tam pomoct, že. A on přišel domů a jak byl, plácnul sebou přes postel, protože oni třeba ve dvou vykládali, to byli samí postižení, dvoustováky vagony. Takže byl vyřízený. A to nejhorší, že to byl známý, jeho soused, a nebyl schopný vzít ho jako zaměstnance natrvalo a byl pořád brigádník. A jednou vezl něco do Hradce Králové na ředitelství a tam ty ženy se ho ptaly: 'A proč vy nejste zaměstnancem?' Říká: 'No já nevím, jsem pořád ten brigádník.' A ony říkají: 'Neblbněte, my víme, jak to je, dejte mně legitimaci.' Štempl mu dali a byl zaměstnancem. 'A ta bonboniéra je pro vás.' To byly nějaké Vánoce, nebo kolekce nebo co, protože on to nedostával, ty věci."

  • "Copak na té základní škole, to byly často nepříjemné věci, protože už tam začínali učit mladí, perspektivní učitelé, kteří tam zakládali svaz mládeže, Pionýra atd. Takže vzpomínám, že jsem měla nějaké maňásky a chtěla jsem je dětem ukázat, protože jsem prostě pořád hrála divadlo. Šla jsem je ukázat na schůzku, mně to nedošlo, byla jsem děcko, no a oni mě vyhodili."

  • "Prostě přišli jsme na návštěvu a tam - znáte tu růžici, chodby, chodby, vprostřed točna. A on byl takzvaně za třináctým katrem, kde byla vláda, byli tam kněží, byli tam poslanci, takže tam, když ho vedli, tak já jsem ho nepoznala. A byl přes celou tu dlouhou chodbu, jako dnes vidím tam tu dlažbu, nakoso, takové kachle, a když jsem ho konečně poznala, protože za prvé, on měl hezké černé vlasy a teď byl dohola a hlavu měl podle mě, jak jsem řekla mamince, jako makovec. A teď já jsem tam stála a vidím - někoho vedou, ale to prostě nebyl můj táta! To byl člověk, já bych řekla z posledních sil. Měl na sobě plátěné hadry. A teď takhle roztáhl ruce do objetí, přes celou tu chodbu, a já jsem ho poznala, já jsem křikla: 'Táto!' a letěla jsem tou chodbou a za mnou skočil dozorce, chytil mě a smýknul se mnou, a já jsem po těch čtyřech, pozadu, dojela po té chodbě až k mamince, a zařval: 'A ven!'"

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 19.07.2018

    (audio)
    délka: 01:09:19
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Přála bych si, aby lidé uměli rozeznat dobro a zlo a dávali si pozor na vifikulanty

Marie Roszyncová v roce 1958
Marie Roszyncová v roce 1958
zdroj: Archiv Marie Roszyncové

Marie Roszyncová, rozená Procházková, se narodila 24. ledna 1941 v Bílém Újezdě u Dobrušky. Její otec, Karel Procházka, byl učitelem, členem Československé strany lidové a po roce 1945 poslancem prozatímního národního shromáždění. Po únorovém převratu v roce 1948 se pokusil o ilegální přechod hranic, ale padl do léčky nastražené příslušníky Státní bezpečnosti - jednalo se o tzv. akci Kámen. V procesu s Ing. Janem Žemlou byl odsouzen k doživotnímu trestu. Propuštění se dočkal až na amnestii v roce 1960. Pamětnice svého otce za dvanáct let viděla pouze čtyřikrát a vždy za velmi stresujících okolností. Rodinu vyhnali z bytu v Dobrušce, uchýlili se do upraveného sklepení, kde rodina bydlela až do otcova návratu. Pamětnice i její sestra čelily šikaně ve škole, Marie coby dcera vlastizrádce nesměla studovat, nicméně díky obětavosti a odvaze přátel rodičů nakonec úspěšně dokončila střední průmyslovou školu. Vdala se a měla dvě děti. Spolu s manželem se v roce 1968 podíleli na obnově Junáka v Dobrušce. Manžela v rámci normalizačních čistek vyhodili ze zaměstnání a následující dva roky rodina živořila z brigád. Po sametové revoluci Roszyncovi v Dobrušce opět obnovovali skautský oddíl, kterému se pamětnice dosud věnuje.