Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřich Rosůlek (* 1941)

• narozen 12. července 1941 v Plzni

• od listopadu 1945 bydlel v Kynžvartu

• v roce 1955 rodina vystěhována, nové zázemí našla v obci Broumy

• v letech 1957-1962 vystudoval lesnickou školu v Trutnově

• příslušník pohraniční stráže v rámci povinné vojenské služby v letech 1963-1965

• od roku 1968 až 1979 pracoval jako hajný v Druztové

• v srpnu 1968 bránil plzeňský rozhlas

• v roce 1989 podepsal petici Několik vět

• v 90. letech zasedal v obecním zastupitelstvu v Druztové

Matka Oldřicha Rosůlka byla příbuznou Vlasty Veselé, oddané komunistky, příslušnice interbrigád ve španělské občanské válce a obětí komunistického režimu. Bohužel pro rodiče Oldřicha Rosůlka, kteří navíc nesdíleli sympatie s komunistickou stranou, znamenal tento příbuzenský vztah na začátku padesátých let nemalý problém. Oldřich Rosůlek přesto tehdy dokázal nalézt svůj vnitřní klid. Ačkoliv se narodil ve městě, táhlo jej to vždy k lesům, kde také prožil podstatnou část svého života. Ať už se jednalo o přistěhování do pohraničí, službu na státní hranici či o jeho pozdější práci hajného.

Laskaví Američané, strachující se Němci

Oldřich Rosůlek se narodil 12. července 1941 v Plzni. Mezi jeho nejranější vzpomínky tudíž patří příjezd americké armády do rodného města. „Prvně vjelo na náměstí nákladní auto, které mělo velkou pěticípou hvězdu. Byla to asi ta UNRRA. Když davy jásaly a moje matka měla jako nadšená sokolka kytici a házela ji po Američanech, tak se najednou ozvala palba. Z vrcholu kostela střílel nějaký fanatický Němec po lidech. Všichni utíkali,“ vzpomíná. Zároveň však vypráví také o šťastnějších okamžicích během soužití se spojeneckou armádou. „Američtí vojáci nás brali do tanků a ukazovali nám součástky. Říkali, na co jsou všelijaké tachometry a podobně. Objížděli s námi stavení v Plzni na Slovanech, na Stromovce. Děti a dívky do dvaceti let nakládali do džípu. Vozili nás na Bolevák. Bylo tenkrát horké počasí. Koupali jsme se tam. Nás děti vždy seřadili, a když jsme doplavali dál, tak na nás zapískali. Většinou nás drželi v náručí a všelijak s námi ve vodě máchali. Potom nás zase přivezli zpátky. Rozváželi všechny po bytech. Každý jsme dostali takový balíček, tmavý kufřík. Byly tam složeny v přihrádkách žvýkačky, čokolády, mražené rozinky a pomeranče. Vždy jsme si přinesli takovou výslužku… Vařili si taky takové dobroty…a asi měli jídla dost, tak to rozdávali mezi děti. Dokonce k nám chodil do bytu jeden americký voják, původem Ital, který mi kreslil letadla,“ vypráví. Americká armáda zůstala v Plzni do podzimu 1945. Z města odjížděla společně s rodinou Rosůlkových, která se stěhovala do pohraničí.

Rodina se usadila v lázeňském městečku Kynžvart, kde tehdy docházelo k odsunu původních německých obyvatel, a tak bylo zapotřebí osídlit vylidněné pohraničí. „Vtiskla se mi do paměti kynžvartská kasárna. V těch kasárnách byli shromážděni sudetští Němci. Otec mě tam vodil za ruku. Bylo mi asi pět, nebo šest let. Pamatuji si, že Němky měly kolem sebe vystrašené děti. Měly uvázané šátky na drdol a praly na valše prádlo. Ty děti byly hrozně vystrašené. Chtěl jsem jim dát nějaký bonbón. Byl jsem sám dítě, tak jsem si s nimi chtěl hrát. Ony nechtěly, jakoby se bály. Panovala taková velká nenávist k Němcům. Silně protiněmecké nálady,“ vypráví a posléze dodává: „Když jsem byl v první nebo druhé třídě, tak jsem přečetl leccos, a když jsem z nějakého důvodu přišel na lesní správu, tak na chodbě visel plakát: ‚S Němci vždy na nůž a nikdy jinak‘. Samozřejmě dneska je již jiná doba.“ 

Na odsunu Němců se podílel také otec Oldřicha Rosůlka. ,,Sudetští Němci jej ale měli rádi. Údajně mu říkali komisař v červené rádiovce. Když odcházeli, tak snad mohli mít patnáct kilo na zádech a nesměli mít peníze a šperky. Otec, když otevřel ten ruksak na stolku a viděl nějaké šperky, máchl rukou a dělal, že to nevidí. Prostě k nim přistupoval lidsky,“ vypráví. Jenže ne všichni měli k Němcům obdobný přístup. ,,Docházelo k velkým loupežím a krádežím. Otec na to poukazoval, ale kvůli tomu byl u Slánského na koberci. Říkal, že tenkrát využil rozkolu mezi Slánským a Gottwaldem, když jeden měl vyřídit druhého. A Slánský mu údajně řekl: ‚Pokud to nedokážeš, budeš viset‘. A ačkoliv byl národní socialista, on ty rozkrádačky od komunistů a Rudých gard dokázal,“ vypráví. Patrně již tehdy si rodina Rosůlkových udělala v Kynžvartu nepřátele. 

Dostali jsme výpověď

Když v únoru 1948 proběhl komunistický převrat, začaly pro rodinu Rosůlkových potíže. „Hlavně kvůli tomu, že tenkrát k nám z Brna přijela matčina teta Eliška, což byla sestra doktorky Vlasty Veselý…. Interbrigadistka ve Španělsku, vedoucí lazaretního vlaku Jana Ámose Komenského, přesvědčená komunistka. Jenže po roce 1949 se stala obětí v monstrprocesech,“ dodává. Příbuzenské vztahy byly záminkou pro komunistický režim, a tak rodina upadla v nemilost. Návštěva od Státní bezpečnosti tak nenechala na sebe dlouho čekat. „Měli jsme na zdi pověšený obrazy Masaryka a Beneše. Když přišli, otec je rychle vzal a schoval za skříň. Smál se tomu a říkal: ‚Tak já za okupace musel dávat Masaryka a Beneše za skříň a teď po osvobození musím znova‘. A ty pánové tam byli dva nebo tři. Vím, že se matka s nimi pohádala. Oni nám vyházeli knihovnu a nějaké knihy zabavili. Něco tam hledali, ale nevím, jestli to bylo ve spojitosti s Vlastou Veselou. Ovšem věděli o nás hodně.“

Potíže s komunistickou stranou se však postupně stupňovaly. ,,Od otce jsem ledacos věděl. Například kdo osvobodil Prahu. Jednou na hodině dějepisu, možná ve čtvrté či páté třídě, nám zapálená komunistická učitelka říkala o osvobození Prahy Rudou armádou. O Plzni se to tutlalo. Říkalo se třeba, že to byli převlečení vojáci Rudé armády. Potom se ale zeptala, zda má někdo dotaz, a já se přihlásil a s dětskou upřímností jsem povídal: ‚Paní učitelko, ale Prahu osvobodili Vlasovci. Rusové tam přijeli, až když byla osvobozená a padlo jich tam málo…‘ Později byli rodiče předvoláni do školy,“ vypráví. Netrvalo ovšem dlouho a přišly další potíže. „Otec se v roce 1953 nachomýtl do povstání v Plzni, ale ani nevím, z jakých důvodů tam jel… navíc byl vyloučen ze Svazu výtvarných umělců. Nesměl malovat obrazy, tak šel dělat malíře pokojů… a matka měla krámek, který musela odevzdat. Pak jí ho vrátili zpátky, ale v roce 1955 jsme dostali výpověď z Kynžvartu,“ vzpomíná. Ačkoliv Vlasta Veselá později obdržela pamětní medaili k výročí založení interbrigád, čímž zpětně bylo docíleno její rehabilitace, pro rodinu Rosůlkových se nic nezměnilo. Po vystěhování z Kynžvartu ale přinejmenším ustaly konflikty s režimem. 

Slzy za Stalina a Gottwalda

Ještě předtím, než Oldřich Rosůlek pokračoval ve svém příběhu, vrátil se ve svém vyprávění do školních lavic roku 1953 a do doby, kdy zemřel krátce po sobě Josif Stalin a Klement Gottwald. „Měl nás učitel Brabenec, pozdější školní inspektor v Rokycanech. Svobodný mladý fešák, ale komunista. Hrál na housle, měl nás na hudební výchovu a říkal: ‚Děti, mám velice smutnou zprávu. Zemřel náš milovaný soudruh Josif Vissarionovič Stalin. Zazpíváme si Suliko, jeho oblíbenou píseň.‘ Tak jsme ji zpívali pořád. A za týden umřel Gottwald, který mu byl na pohřbu. Když umřel, tak vím, že moje matka žehlila a brečela při tom. Táta jí říkal: ‚Proč jako brečíš? Na to mu odpověděla: ‚Vždyť zemřel Stalin a Gottwald.‘ Táta na to: ‚A to brečíš?‘ Vždyť jsi národní socialistka a sokolka.‘ Ona ale řekla: ‚No jo, ale ona bude válka‘.“

Služba podél ostnatého drátu

Když byla rodina v roce 1955 nuceně vystěhována z Kynžvartu, našla svůj nový domov v obci Broumy na Křivoklátsku. Oldřich Rosůlek zde ale dlouho nepobyl. Otec z něho chtěl mít výtvarného umělce, jako býval on sám, tak se šel učit malířem porcelánu. Jenže více jej bavilo být v lese. Později se tak oprostil od otcova přání a vystudoval lesnickou školu v Trutnově. Jenže jej ještě čekala povinná vojna. „Čerte, div se, všichni z lesnické školy jsme šli do pohraniční stráže,“ vypráví.

Ačkoliv nebyl vzorným socialistickým občanem, padla na něho starost ostrahy státních hranic. Jejím zaníceným ochráncem ovšem rozhodně nebyl. „Velitelé nás rozmístili na poli se snopy. ,Nasaďte si bodáky! Máme zprávu, že utíká německá rodina s dvěma dětmi. Do každého snopu v řadě zapíchnete ze všech stran bodák. Zjistíte, jestli tam někdo není,‘ řekli. To jsem si uvědomil, jak tam budu píchat bodákem a třeba děti i bodnu. Tak jsem to dělal jenom jako. Dodnes nevím, jestli tam někdo byl. V mé řadě se nenašel nikdo. Hrál jsem, jako že snop probodávám a neprobodával jsem nic,“ vysvětluje.

Oldřich Rosůlek nicméně dával veřejně najevo, co si myslí o službě na hranicích. „Říkal jsem, že na druhé straně jsou volné hranice a pupkatý Grenzpolizei tam chodí s kolami, ale tady jsou ostnaté dráty. Proč neotevřeme ty hranice? Proč neutíkáme my k nim, nebo oni k nám? Měl jsem takové řeči a on mě někdo práskl.“ Čekalo jej tak vyšetřování na vojenské kontrarozvědce. Zachránil jej však důstojník z útvaru, který mu poradil, jak se chovat při výslechu. „Poslechl jsem toho nadporučíka. Nebylo to ode mě statečný. Dodnes z toho mám zvláštní pocit. Říkal jsem na výslechu, že jsem se možná mýlil, že socialismus má budoucnost. Dá se říci, že jsem rezignoval. Bůh ví, jak bych dopadl,“ dodává.

Těly jsme bránili rozhlas

Po konci povinné vojny pracoval krátce na manipulačním skladě v Křimicích. Jenže chtěl odejít za prací do Beskyd. Měl namířeno do milovaných lesů, ovšem kvůli rodinným problémům zůstal v Plzeňském kraji v hájovně u Druztové. Zde jej později zastihla atmosféra uvolňování poměrů ve společnosti, ale také zklamání z 21. srpna 1968. „Byl jsem sám v hájovně. Vstal jsem nějak brzo ráno, asi ve čtyři, tak jsem si pustil rádio. Říkal jsem si, že si ještě poležím, tak jsem si pustil zprávy. Najednou slyším poplašný hlas, že k nám. vstoupila vojska Varšavské smlouvy. Tak jsem se asi  po páté vzbudil a celý rozespalý jsem čuměl. Byl to úder. Vzal jsem si kolo a jel jsem do Plzně. Kolo se mi pak někde ztratilo. Čert ho vem. Byl jsem na náměstí, kde už byl mumraj. Mluvili jsme s ruskými vojáky a přesvědčovali jsme je, že tady není kontrarevoluce. Pak jsem byl u rozhlasu a radnice, které jsme bránili těly, aby tam důstojníci nemohli vstoupit. Druhý den jsme byli opět u ohýnku před Českým rozhlasem a nějaký ženský nám tam nosili čaj a koláče. Potom jsem jel k nám do Druztové, kde jsem sbíral podpisy proti okupaci a odevzdal jsem je v rozhlase. Byl to úder,“ vzpomíná. Vzápětí ovšem dodává: „Byl jsem Dubčekovec. Odpustil bych snad i ty monstrprocesy, ale řeknu vám, že ti, kteří byli vyhozeni nebo vystoupili z komunistické strany, byli nesmírně pracovitý, ale kdo tam poté zůstal nebo vstoupil, tak buď z hlouposti, nebo z prospěchu.“

Později se v zaměstnání Oldřicha Rosůlka konaly prověrky ohledně událostí spojené se srpnem 1968. „Řekl jsem, že po okupaci již nebudeme národ, ale pouze česky mluvící obyvatelstvo.“ Jeho slova by ve většině případů znamenala ztrátu zaměstnání, na které se paradoxně těšil. „Konečně jsem chtěl odejít do pohraničních hor, kde bych měl svůj vlastní klid.“ Jenže našel zastání v lesní správě, jelikož byl velmi pracovitý a vedoucí na něho nedali dopustit. V hájence u Druztové tak setrval až do roku 1979.

Nikdo netušil, že to jednou praskne

Oldřich Rosůlek odložil po roce 1968 politiku stranou. V roce 1970 se oženil a založil rodinu. Nadále poslouchal zahraniční rádio, především Svobodnou Evropu a četl disidentskou literaturu. Nejraději se však procházel po lesích, stranou od lidí. Přesto v roce 1989 podepsal manifest Několik vět. „Také jsem se později seznámil s Václavem Malým, kterého jsme po revoluci přivezli do Druztové,“ dodává. Krátce po podpisu Několika vět dorazil též do Prahy, kde se schylovalo k sametové revoluci. „Revoluční Praha byla pěkná. Všichni jsme se měli rádi,“ vzpomíná. Ovšem přiznává: „Během normalizace nikdo netušil, že to jednou praskne.“

Po sametové revoluci se angažoval v lokální politice. Za Občanské fórum zasedl v 90. letech v obecním zastupitelstvu v Druztové, kde velmi dbal na životní prostředí a podílel se na obnově májových slavností. Po vzoru svého otce stále rád maloval. Dokonce jeho obrazy byly i na několika výstavách. V roce 2021 stále žije v Druztové.