Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Rössler (* 1930)

• narozen 4. 6. 1930 v Praze

• zámožná nenábožensky založená židovská rodina

• říjen 1941 deportován s rodinou do ghetta v Lodži; rodiče zemřeli po několika měsících v ghettu

• srpen 1944 deportován s bratrem do Osvětimi

• po několika týdnech v Osvětimi deportován do pracovního tábora Kaufering

• září 1944 – duben 1945 v táboře Kaufering

• duben 1945 pochod smrti z Kauferingu do Allachu

• 30. 4. 1945 osvobozen v Allachu

• květen 1945 návrat do Prahy

• 1948 emigrace do Austrálie

• práce v chemickém průmyslu

• žije v Sydney

Natáčení s Petrem Rösslerem jsme plánovali delší dobu, přesto najít vhodný volný termín v jeho diáři nebylo snadné. Z Austrálie, kde našel před pětašedesáti lety druhý domov, jezdí do rodné Prahy sice pravidelně, ale ne každý rok. Během svých návštěv města, kde prožil dětství, se setkává s přáteli a známými, chodí na besedy do škol. Jeho několikahodinové vyprávění je faktograficky bohaté – pamětník pracoval jako vědec, chemik. Možná odtud pramení jeho racionalita, smysl pro detail a věcnost. Většinu svého života strávil v Sydney, kde žije dodnes, přesto si pan Rössler uchoval vynikající a vytříbenou češtinu.

Dětství v Praze

Ludvík Petr Rössler, po roce 1948 Peter Rossler, se narodil 4. června 1930 v Praze jako druhý syn v židovské rodině Karla a Lilly Rösslerových. Otec společně se svým bratrem-dvojčetem Josefem provozoval obchod koloniálním zbožím a vlastnili také mlýn na koření v Osadní ulici. Rodina Rösslerových, v níž vyrůstal ještě Petrův o dva roky starší bratr Honza, byla finančně zajištěná – vlastnili dům v Bredovské ulici č. 15 (dnešní Třída politických vězňů), kde žila i širší rodina strýce, tety a babička Karolina, po jejímž zemřelém muži Ludvíkovi, je pamětník pojmenován.

Rodina, ač židovská, byla nenábožensky založená, do nedaleké Jubilejní synagogy v Jeruzalémské ulici se chodilo pouze o velkých židovských svátcích. Doma mluvili česky, synové se ale učili německy od své vychovatelky a časem jim přibyla i angličtina, což se později hodilo. Rodina patřila mezi zámožné i na pražské poměry – díky otcovu a strýcovu obchodu si mohli dovolit letní byt, pobyty v lázních, na horách i u moře. Po německé okupaci a začátku války všechno skončilo. Ještě předtím, v roce 1939, rodiče sice uvažovali o emigraci, patrně do některé ze zemí Jižní Ameriky, ale včas odjet nestihli. Petr Rössler vzpomíná: „Rodiče se učili španělsky, chystali se odjet snad do Argentiny, Venezuely nebo Uruguaye, ale nestihli včas vybavit potřebné dokumenty.“ Později byl otcův obchod arizován, pak byl rodině zabaven i dům. Rösslerovi se odstěhovali na Vinohrady do Mánesovy ulice, kde žili společně s jinou židovskou rodinou. Strýc i otec si museli hledat náhradní zaměstnání: „Otec pracoval u rodiny Janderovy v Tróji jako zahradník, strýc Josef pak později nastoupil na židovskou obec jako úředník.“

Petr Rössler stihl dokončit pouze čtvrtou třídu obecné školy v Panské ulici, když přišlo vyloučení židovských dětí ze státních škol. V roce 1940 bylo Petrovi 10 let a místo řádné školní docházky mohl navštěvovat pouze výuku v tzv. kroužcích, ilegálně organizovaných pražskou židovskou obcí. „Vybavuji si, že výuka v malých skupinkách, kroužcích, probíhala tajně v některém ze soukromých bytů v Nekázance. Odcházet jsme nikdy nemohli společně, aby to nebylo tak nápadné,“ popisuje. Jako Židé nemohli téměř nikam, s výjimkou hřbitova a prostranství na Hagiboru, kde probíhaly sportovní aktivity židovské mládeže pod vedením Fredyho Hirsche.

V lodžském ghettu

16. října 1941 přišlo pro strýce Josefa a jeho ženu předvolání k transportu do Lodže. Petr Rössler vzpomíná: „Druhý den se strýc s tetou vrátili domů. Patrně byli zapsáni jako náhradníci, možná hrálo roli i strýcovo zaměstnání na židovské obci. Naše radost ale neměla dlouhého trvání, protože o několik dnů později dostala povolání i naše rodina.“ Rodiče Rösslerovi a jejich synové Petr a Honza byli zařazeni do druhého transportu z Prahy do Lodže dne 21. října 1941. „Jednu noc jsme strávili na shromaždišti ve Veletržním paláci. Druhý den jsme odjeli vlakem z nádraží Praha-Bubny,“ doplňuje Petr Rössler. Z asi šestnáctihodinové cesty vlakem mu utkvělo to, jak se tatínek ve vlaku holil: „Neměl vodu, používal tedy sraženou páru, která stékala po okenním skle. Později jsem se dozvěděl, že dostal od Němců příkaz oholit se.“

Ghetto v Lodži, přejmenované německou správou na Litzmannstadt, bylo zřízeno v chudé městské části Bałuty v únoru 1940. Z Prahy bylo do ghetta v Lodži vypraveno v říjnu až listopadu 1941 celkem pět transportů o 1000 lidech, z nichž přežilo pouze 277.[1] Rodina Rösslerových byla ubytována společně v budově bývalé školy v Łagiewnicke ulici. „Nastěhovali jsme se do budovy vyprázdněné školy. Ti šťastnější, kteří měli ostré lokty, zabrali dvoupatrové pryčny, my jsme ale spali na zemi na matraci,“ líčí pamětník.

Životní a hygienické podmínky v ghettu byly otřesné a pro člověka uvyklého pohodlnému městskému životu, příslušníka vyšší střední třídy, těžko snesitelné. V ghettu o ploše asi 4 km2 se v době jeho největšího přelidnění po příjezdu transportů z Protektorátu, Německa, Rakouska a Lucemburska v prosinci 1941 tísnilo na 168 623 osob. Byl zde naprostý nedostatek prostoru i jídla: „Hlad byl největší nepřítel. Později jsem zjistil, že jsme dostávali jednu desetinu minimální denní dávky. S tím se nedalo přežít.“ Úmrtnost v ghettu byla obrovská, během jednoho roku zemřela asi polovina deportovaných. Otřesnými životními podmínkami trpěl především tatínek Petra Rösslera, který byl nemocný a měl dodržovat dietu: „Tatínek na tom byl velice špatně. V lednu 1942 měl narozeniny, ale ani jsem mu nemohl popřát, nevěděl jsem, co říci. Zemřel po pěti měsících v ghettu 17. 3. 1942. Bylo mu 46 let.“

Bratři Rösslerovi se později s maminkou, tetou a strýcem Brumlíkovými a jejich synem Herbertem přestěhovali ze školy do nuzných baráků v jiné části ghetta. Maminka snášela nepřijatelné životní podmínky velice těžce a vážně onemocněla v důsledku podvýživy. Slabí, staří a nemocní byli z přelidněného ghetta posíláni pryč, do likvidačních táborů v Chelmnu a Osvětimi. Souviselo to s „politikou“ vedoucího židovské správy ghetta ustanoveného Němci, židovského staršího Mordechaje Chaima Rumkowského, který se snažil zaměstnat všechny práceschopné obyvatele ghetta. Nemocní, staří a děti do deseti byli z ghetta deportováni na smrt. Selekce probíhaly vyhlášením tzv. špery (die Sperre) – zákazu vycházení a prohlídkou všech obyvatel ghetta. Během špery vyhlášené v září 1942 byla vybrána k deportaci z ghetta i nemocná maminka. Petr Rössler pokračuje: „To byl první zázrak z několika zázraků, kterým vděčím za svůj život. Při špere přišli do našeho domu, vytáhli naši nemocnou maminku a naložili ji na žebřiňák ke starým a malým dětem. Bratr a já jsme ji nechtěli nechat jít samotnou. Došli jsme s ní do jakési nemocnice, kde se nad námi slitovala židovská sestra. Viděla maminku a nás dva syny, 14 a 12 let. Vzala nás ke dveřím a pustila ven. Asi věděla, kam staré a nemocné vezou. Odtáhli jsme maminku domů a ona za dva týdny zemřela.“ Maminka zemřela na následky podvýživy a zánětu pohrudnice ve věku 36 let.

O Petra a jeho bratra se starali strýc a teta, ale i oni během několika měsíců zemřeli. Jejich syn, starší bratranec Herbert byl pravděpodobně zavražděn v Chelmnu. V lodžském ghettu prožil Petr Rössler jedny nezapomenutelné narozeniny, shodou okolností třinácté. V židovském prostředí jsou tyto narozeniny spojovány s obřadem bar micva, kdy se z chlapce stává dospělý muž z náboženského hlediska. Vysvětluje: „Bratrovy narozeniny jsou o dva dny dřív než moje, oslavili jsme je tedy společně v den mezi nimi. Z Prahy nám zůstaly ještě jedny zimní boty, které jsme v místní kuchyni vyměnili za polévku. Na tuto narozeninovou zelnou polévku nikdy nezapomenu.“ Po nějaké době se oba bratři přestěhovali do sirotčince v Gnieznienské ulici. Sirotčince zřídil starší Rumkowski, aby zajistil dětem trochu lepší péči a ochranu před transporty z ghetta. V souladu s Rumkowského snahou zachránit obyvatele ghetta prací a jeho přesvědčením o nutnosti práce pro udržitelnost existence ghetta byly i starší děti zaměstnány – Petr pracoval nejdříve v krejčovské dílně, kde se šily uniformy, pak v kovodílně, kde se vyráběly součástky letadel. Později, po přestěhování do dalšího sirotčince v Maryszyně, pracoval v továrně na výrobu dřeváků: „Ty dřeváky jsme pak nosili v Osvětimi,“ podotýká.

Osvětim

V červnu 1944 byla nařízena likvidace lodžského ghetta, která spočívala v odvozu velké části obyvatel do plynových komor v Chelmnu. K 1. srpnu 1944 pak mělo být ghetto zcela vylidněno – jeho zbývajících 65 000 obyvatel bylo odvezeno do Osvětimi. Pamětník vzpomíná: „Ani děti ze sirotčince nebyly ušetřeny. Jeli jsme opět dobytčákem a přijeli jsme do Osvětimi. Vystoupili jsme, seřadili jsme se do pětistupů a pomalu jsme postupovali kupředu. Najednou vidíme muže ve štráfkovaných uniformách, ti na nás křičí: ,Vidíte ty komíny s kouřem a plameny? Cítíte ten smrad pálených kostí a masa? Tam vás zaplynujou a spálej.‘ To bylo první, co jsme viděli v Osvětimi.“ Po příjezdu následovala selekce a jeden z dalších zázraků, které zachránily Petru Rösslerovi život: „Tohle je druhý zázrak. Předstoupil jsem před Mengeleho, aspoň myslím, že to byl on, a spolu s ním ještě jeden člověk v uniformě. Seděli za stolem. Bratr byl přede mnou a Mengele se ho ptá: ,Jak jsi starý?‘ On řekl: ,Šestnáct.‘ Podíval se na něj a poslal ho doprava. Tehdy jsem nevěděl, že to znamenalo, že ještě přežije, že ho použijí jako pracovní sílu. Já jsem byl další na řadě a řekl jsem, že je mi čtrnáct. To byla velká chyba, protože nikdo mladší šestnácti let neměl žít. Řekl jsem, že je mi čtrnáct, tak mě poslali doleva, do plynu. Já jsem ale následoval bratra doprava a nikdo mě nezastavil. Proto tady jsem.“

V Osvětimi strávili bratři Rösslerovi celkem asi šest týdnů. Od někoho, kdo byl znalý poměrů ve vyhlazovacím táboře, se dověděli, že jedinou šancí, jak přežít, je dostat se z tábora pryč. Shodou okolností se za nějakou dobu objevila možnost odjet do jiného pracovního tábora, kam se oba přihlásili. Výběr práceschopných lidí určených k odjezdu pryč z Osvětimi probíhal také při selekcích. Petr Rössler měl vážně poraněnou nohu, což mohlo jeho výběr mezi práceschopné ohrozit: „V Birkenau jsem se vážně poranil. Šel jsem jednou po cestičce a proti mně šel esesák a zařval na mě: ,Ty smradlavej Žide, jdi z cesty!‘ Kopnul mě a já jsem upadl na štěrk. Omdlel jsem, vzbudil jsem se a měl jsem díru v noze. Na té díře byl přilepený papír od margarínu, ještě mastný. Právě když byla ta selekce, kde jsem stál s bratrem, tak jsme museli spustit kalhoty až dolů ke kotníkům, což zakrylo tu ránu. To byl taky trochu zázrak. Bylo mi pořád ještě čtrnáct, ale řekl jsem, že je mi šestnáct. Byli jsme v transportu, tentokrát zase do dobytčáku, a jeli jsme do tábora Kaufering IV.“ 

Kaufering a pochod smrti do Allachu

Tábor Kaufering blízko bavorského Landsbergu, kam se bratři Rösslerovi dostali, byl pobočkou tábora Dachau. „Vystoupili jsme a na rampě stál nějaký pán ve štráfované uniformě a křičel česky: ,Jsou tady nějací Češi?‘ Byli jsme tam bratr a já… On nás vyzval: ,Pojďte se mnou.‘ Jmenoval se Poldi, byl to pražský Žid a pracoval pro doktora Leo Halperna, taky českého Žida. Doktor Halpern byl vedoucí židovský lékař, pracoval pod vedením Němců. Mě vzali do baráku k lékařům a tam mi jako zázrakem vyléčili zraněnou nohu. Léků moc neměli, ale každopádně noha se mi zahojila. Možná jsem dostával trochu jídla navíc,“ popisje příjezd do tábora pamětník. Lékař Halpern a Poldi zařídili Petru Rösslerovi v Kauferingu také práci – fungoval jako poslíček, spojka, která předávala zprávy různého charakteru mezi jednotlivými obyvateli baráků.

Osvobození a návrat do Prahy

V dubnu 1945 byla nařízena evakuace tábora. Přibližně po sedmi měsících strávených v Kauferingu nastoupili Petr s bratrem tzv. pochod smrti, kdy během tří dní museli vyčerpaní vězni ujít asi 56 km do posledního tábora v Allachu, což byl stejně jako Kaufering pobočný tábor Dachau. V Allachu se konečně 30. dubna 1945 oba bratři dočkali osvobození tábora 42. oddílem americké armády. Do Prahy odjeli hned, jak to bylo možné, začátkem května: „V Praze jsme se setkali s otcovým věrným zaměstnancem, panem Doubravou, který měl zprávy o tom, že strýc a teta přežili válku v Terezíně.“ Bydleli tedy se strýcem a tetou v domě v Bredovské ulici, který jim byl stejně jako obchod vrácen. Mimo jiné získali svůj majetek, uložený u předválečných přátel, včetně rodinného alba fotografií. Petr Rössler pokračoval v přerušeném studiu ve škole v Dušní ulici: „Vzpomínám na ta léta, kdy jsem – po zotavení z válečných útrap – do sebe nasával vše jako houba: kino, divadlo, školu…“

Emigrace a život v Sydney

Po komunistickém převratu v únoru 1948 strýc s tetou zjistili, že budoucnost v zemi nevypadá dobře. Pro bratry Rösslerovy se objevila možnost vycestovat prostřednictvím organizace Jewish Welfare Guardian Society do Austrálie. Odjeli v červnu 1948 nejdříve do Paříže, z Marseille se pak plavili na lodi Derna asi 10 týdnů přes Suez do Austrálie. „Přistáli jsme v Perthu, pak jsme pokračovali do Melbourne a Brisbane. Měl jsem štěstí, že jsem získal stipendium na Brisbane Grammar School v roce 1950.“ V roce 1949 se do Austrálie vystěhovali i teta a strýc, usadili se v Sydney, kam se přistěhovali i bratři Rösslerovi a kde Petr Rössler žije dodnes.

Později vystudoval chemii a pracoval pro chemický koncern zabývající se výrobou kosmetických přípravků. Jeho bratr se stal architektem, zemřel v roce 1992. Petr Rössler svůj životní příběh sepsal i pro sborník vzpomínek pamětníků, kteří přežili holocaust a našli nový domov v Austrálii, nazvaný The Words to Remember It: Memoirs of Child Holocaust Survivors a vydaný v Melbourne poprvé v roce 2009. Několik let také spolupracuje se Židovským muzeem v Sydney, kde provádí skupiny především školní mládeže. Ochotou vyprávět a podělit se o svůj životní příběh Petr Rössler pomáhá popsat a zmapovat asi nejtemnější událost historie 20. století, holocaust. Kéž bychom se připomínáním holocaustu vyhnuli jeho opakování.

[1] K transportům českých Židů do Lodže viz především Richard Seemann: Ghetto Litzmanstadt 1941–1944, Praha 2000, dále Jaroslava Milotová: Okupační aparát a příprava transportů do Lodže, in: Terezínské studie a dokumenty 1998, s. 42–66, Richard Seemann: Čeští Židé v Lodži, in: Terezínské studie a dokumenty 1998, s. 67–85.