Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Komunisté si do fyziky mluvit netroufli
narozen 22. ledna 1937 v Praze v katolické rodině
členem vršovické ministrantské družiny Legio angelica
1955-1960 studoval fyziku na Matematicko-fyzikální fakultě UK
1960-1979 pracoval v Ústavu fyziky pevných látek v oddělení magnetismu
manželka Lydie, za svobodna Součková, je dcerou evangelického novozákonního profesora J. B. Součka
manželé Roskovcovi i po svatbě zůstali každý ve své církvi, Vladimír v katolické, Lydie v evangelickém sboru
1979-1990 pracoval ve Výzkumném ústavu matematických strojů, kde pracoval na prvních počítačích
před rokem 1989 členem nezávislých organizací, například Jednoty matematiků a fyziků, Kruhu nezávislé inteligence
1990-2001 ředitelem organizačně-správního odboru na Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy
poté ředitelem Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické JABOK
tajemníkem Evangelické teologické fakulty
Fyzik a odborník na vysoké školství Vladimír Roskovec se narodil 22. ledna 1937 v Praze. Jeho rodina žila v Ruské ulici ve Vršovicích, v domě, kde bydlela také publicistka Ruth Bondyová nebo anarchistický básník Hugo Sonnenschein, jenž psal pod pseudonymem Sonka.
Matka Jarmila Roskovcová, rozená Hrdinová, pocházela z rodiny vršovického „pivního revizora“ Františka Hrdiny. Její příbuzní vybudovali Palác Metro na Národní třídě.
Rodiče se seznámili jako kolegové v kanceláři velkoobchodu s elektromateriálem. Otec později pracoval v pojišťovně Securitas ve Vodičkově ulici. Pocházel nicméně z rolnického rodu, rodinný statek u západočeských Nýřan spravoval jeho bratr Adolf.
Vladimír Roskovec vzpomíná, že předválečné soužití Čechů a Němců v tomto kraji bylo zcela neproblematické: někteří z otcových sourozenců měli německé manžely a manželky, děti doma mluvily česky, ale chodily do německých škol. Jako chlapec jezdil o prázdninách na statek pomáhat při žních. V době protektorátu bylo potřeba vždy vyřídit povolení k takové cestě, protože Nýřany již spadaly do území zabraného po Mnichovu jako součást Německa.
Vladimírovi rodiče i další příbuzní byli katolíci, voliči Československé strany lidové. Strýc Adolf se dokonce osobně přátelil s lidoveckým poslancem Stanislavem Brojem, později odsouzeným ve dvou vykonstruovaných procesech a popraveným v roce 1950.
Vladimír Roskovec vzpomíná, že KSČ vnímali jeho rodiče jako hrozbu. Před volbami v roce 1946 prý s kamarády roznášeli po Vršovicích předvolební letáky lidové strany a naopak strhávali plakátky komunistů; ve škole na nástěnce vyvěšoval protikomunistické články z předúnorové Lidové demokracie.
Předtuchy rodičů se po únoru 1948 naplnily. Strýc Adolf Roskovec byl i s manželkou uvězněn, když odmítli vstoupit do JZD. Odsoudili je za údajné ukrývání neodevzdaného kontingentu. Vladimírův otec přišel o práci v pojišťovně v rámci „Akce 77“, kdy mělo být 77 tisíc úředníků převedeno do výroby. Nové místo našel u kladenské Konstruktivy, kde stavěl koleje pro jeřáby. Každý den vstával v půl páté ráno a odjížděl za tvrdou fyzickou prací.
Výuka ve škole se podle slov Vladimíra Roskovce ovšem změnila jen málo, politický nátlak nevnímal a nadále mohl chodit na hodiny náboženství.
Ve volném čase chodil Vladimír ministrovat do vršovického kostela sv. Václava a stal se také členem ministrantské organizace Legio angelica, která fungovala na principech skautingu. Družinu vedl páter Stanislav Pilík. Jak říká, žádný tlak ze strany režimu necítili, pouze museli odstranit vývěsní skříňku na vršovickém kostele sv. Mikuláše, kde mívali fotografie ze svých ministrantských akcí.
Po roce 1948 se Vladimír dvakrát účastnil prázdninových táborů pro ministranty, vedených pod hlavičkou lesních brigád. „Tam se konaly i náboženské přednášky a debaty, různé formy vzdělávání,“ říká Vladimír Roskovec. Zde se seznámil s Janem Janouškem, Janem a Václavem Konzalovými a Jaroslavem Vrbenským, z nichž někteří byli kvůli víře později vězněni.
Na gymnáziu se Vladimír Roskovec podílel na vydávání oběžníku Ministrantské zprávy, který rozmnožovali na školním cyklostylu. Ředitel školy si toho údajně byl vědom, ale nijak proti tomu nezasáhl.
O to, že Vladimír se rozhodl studovat matematicko-fyzikální fakultu, se údajně zasloužil jeho otec, který v něm už od dětství vzbuzoval zájem o matematiku, fyziku a počátky kybernetiky. Vzal ho například do Výzkumného ústavu matematických strojů u pražské Lorety, kde Vladimír už jako chlapec mohl vidět první československý počítač SAPO: „Bylo to několik místností plných stojanů s relátky, umělo to násobit a dělit.“ Otec ho také vodil na přednášky Lidové akademie, například o teorii relativity.
Díky tomu, že na gymnáziu maturoval se samými jedničkami, byl na Matfyz roku 1955 přijat bez přijímacích zkoušek. Studoval zde obor fyzika a po třech letech se specializoval na fyziku pevných látek. Mezi spolužáky potkal několik katolíků a budoucích přátel, zejména Václava Freie, který byl před rokem 1950 novicem dominikánského řádu, rozehnaného v rámci Akce K. K dalším spolužákům patřil student matematiky a statistiky Josef Šlíchal, tajný salesián, který byl vysvěcen na kněze, nebo pozdější biskup František Radkovský.
Na matematicko-fyzikální fakultě panovaly ve druhé polovině 50. let podle slov Vladimíra Roskovce poměrně svobodné poměry, alespoň ve srovnání s humanitními obory: „Oni si troufli mluvit do historie, sociologie, společenských věd, ale do fyziky se moc nepouštěli. Mohli jsme argumentovat poznatky sovětských vědců, měli jsme špičkové učebnice od západoevropských matematiků, které se u nás daly koupit v ruském překladu.“ Studenti sice museli navštěvovat přednášky marxismu-leninismu, ale na těch se podle jeho slov vykládala skutečná filozofie, nejen marxismus.
Během školy musel Vladimír Roskovec navštěvovat také vojenskou přípravu a vojenské soustředění ve slovenském Kežmaroku. Pamětník zmiňuje, že soustředění se účastnil také jeho starší spolužák Karel Köcher, pozdější československý rozvědčík, který pronikl do americké CIA.
Po skončení školy ho čekala ještě půlroční vojenská služba v Plzni, v kasárnách na Slovanech. Studium absolvoval diplomovou prací na téma polovodičů a po vojenské službě nastoupil do Ústavu fyziky pevných látek v Cukrovarnické ulici ve Střešovicích. Zde pracoval v oddělení feritů zaměřeném na studium magnetismu nekovových látek. „Z těch se vyráběly magnetické materiály do transformátorů, permanentní magnety a podobně. Pracovali jsme s nízkými teplotami, s kapalným dusíkem a později kapalným héliem.“
Vladimír Roskovec absolvoval fakultu s titulem promovaný fyzik, v následujících letech ale absolvoval vědeckou přípravu, takzvanou aspiranturu, a po obhájení kandidátské práce získal titul kandidát věd.
Školu opustil na počátku šedesátých let, možnost vyjet jako vědec na Západ se mu však naskytla až v roce 1968 nebo 1969, kdy mohl v Nizozemí navštívit univerzitu, kde probíhal výzkum feritů.
Studium na matematicko-fyzikální fakultě bylo pro Vladimíra Roskovce významné ještě z jednoho důvodu: právě zde totiž poznal svou budoucí ženu Lydii Součkovou. „Byla to naše studijní vedoucí, vzorná studentka, která ten náš studijní kroužek držela pevnou rukou. Dohlížela, abychom chodili na cvičení, odevzdávali laboratorní práce včas a podobně,“ usmívá se Vladimír Roskovec.
Po dokončení školy se sblížili díky společné zálibě v klasické hudbě, navštěvovali spolu cyklus abonentních koncertů barokní hudby. Posléze se Vladimír seznámil i s Lydiinou rodinou. Zatímco on byl katolík, ona pocházela z evangelického prostředí a její otec Josef Bohumil Souček byl profesorem Nového zákona na tehdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakultě.
Když se Lydie a Vladimír 7. dubna 1964 vzali, jejich svatba probíhala natřikrát: nejprve se konal povinný civilní obřad na Novoměstské radnici, poté je v chrámu Panny Marie pod Týnem oddával katolický páter Reinsberg a nakonec jim Lydiin otec udělil požehnání v evangelickém kostele u Martina ve zdi.
Všichni tři synové Roskovcových byli pokřtěni v katolických kostelech, ale křesťanské výchovy a vzdělání se jim dostalo ve střešovickém evangelickém sboru, ve kterém se angažovala i jejich matka Lydie. Do činnosti sboru se příležitostně zapojoval také Vladimír Roskovec, i když i nadále chodil na katolické bohoslužby.
„J. B. Souček mě nesmírně obohatil,“ říká Vladimír Roskovec o svém tchánovi. „V bohoslovecké nauce jsem byl docela vzdělaný, ale s Biblí jsme my katolíci velcí kamarádi nebyli. Jako první jsem tedy dostal do ruky knížku Utrpení Páně podle evangelií, porovnávající jednotlivé evangelní texty. To bylo pro mě doslova zjevení.“ Vzpomíná na rozsáhlou knihovnu u Součkových a přínosné intelektuální debaty s J. B. Součkem.
Právě on ho také pozval na semináře v Jirchářích, filozofické přednášky, které se zde začaly konat již v první polovině 60. let. Navštěvovali je intelektuálové jako Jiří Němec, Jan Sokol, ale i katoličtí političtí vězni 50. let jako Josef Zvěřina, Antonín Mandl nebo Jaroslav Vrbenský. Probíraly se zde myšlenky zahraničních teologů i témata 2. vatikánského koncilu. Vladimír Roskovec tyto semináře popisuje jako „obrovské otevření očí“.
Srpnové dny roku 1968 trávili manželé Roskovcovi s dětmi na chalupě Lydiiných rodičů v Bedřichově v Jizerských horách. Na 21. srpen měli naplánovaný výlet do liberecké ZOO. Poté, co se z rozhlasu dozvěděli o invazi vojsk Varšavské smlouvy, výlet zrušili. „Bylo nutno to dětem vysvětlit, manželka si vymyslela, že slon dostal angínu,“ usmívá se Vladimír Roskovec.
O několik měsíců později rodina intenzivně prožívala čin Jana Palacha, účastnili se i jeho pohřbu. „Bylo to memento, abychom se vzpamatovali. Hluboce se před tím skláním,“ konstatuje Vladimír Roskovec.
Nastupující normalizace se v Ústavu fyziky pevných látek podle něj neprojevila nijak výrazně. Vzpomíná, že mu bylo nabídnuto členství v KSČ, ale když odmítl, nenásledoval žádný postih. „Později jsem se dozvěděl, že byla směrnice, že za odmítnutí vstupu do strany nemají být perzekuce,” říká.
Na začátku 70. let se podílel na organizování finanční sbírky pro pracovníky Akademie věd, uvězněné v souvislosti s předvolební letákovou akcí; skupina pražských a brněnských intelektuálů a aktivistů se tehdy podílela na šíření letáků, které informovaly, že účast ve volbách není povinná. Vladimír Roskovec uvádí, že on a jeho žena v době normalizace k volbám chodili, ale ve volebních lístcích škrtali.
Díky svým aktivitám ve vědeckých i křesťanských kruzích se znal s mnoha lidmi, kteří patřili k nejužšímu okruhu signatářů Charty 77. Filozof Jan Patočka byl blízkým přítelem J. B. Součka, v době prohlášení Charty již několik let zesnulého. Vladimír Roskovec znal také filozofy Jana Sokola a Daniela Kroupu, matematika Václava Bendu nebo fyzika Tomáše Růžičku. „V té době jsme měli děti ve škole a chtěly dále studovat, proto jsme se s manželkou dohodli, že Chartu nepodepíšeme,“ říká Vladimír Roskovec.
Zároveň byl odběratelem samizdatových tiskovin Infoch (Informace o Chartě 77), filozofického časopisu Psí a teologických textů.
Od roku 1979 působil Vladimír Roskovec ve Výzkumném ústavu matematických strojů, který v československých podmínkách pracoval na rozvoji počítačů. Ve vedení ústavu sice podle něj stál kovaný komunista, jeho náměstkům ale šlo především o odborné kvality podřízených, takže v ústavu pracovala řada režimem pronásledovaných lidí (Jan Sokol, Václav Benda).
Od roku 1984 měl Vladimír Roskovec prověrku pro styk se státním tajemstvím. „To jsme v koncepčním odboru VÚMS museli mít všichni, protože výzkum počítačů byl utajovaný. Šlo jen o to, že jsme neměli nikde vykládat poznatky, se kterými jsme v práci přicházeli do styku,“ vysvětluje.
Na konci osmdesátých let se pravidelně účastnil protirežimních demonstrací, v prosinci 1988 na Škroupově náměstí a v lednu 1989 demonstrací na Václavském náměstí v rámci Palachova týdne. Podílel se na šíření manifestu Několik vět, byl aktivní v nezávislých intelektuálních sdruženích, jako byla Jednota matematiků a fyziků nebo Klub nezávislé inteligence.
17. listopadu 1989 se Vladimír Roskovec účastnil shromáždění na Albertově, odkud pokračoval v průvodu na Vyšehrad i na Národní třídu, ale odpojil se předčasně, protože měli s manželkou koupené vstupenky na abonentní koncert ve Smetanově síni. O masakru na Národní třídě, kde v té době byl i jeho syn Jakub, se tedy dozvěděl až večer po koncertě. Účastnil se ale dalších demonstrací i debat Klubu nezávislé inteligence.
„Byl to svým způsobem zázrak, jak se ten režim sesypal. Nejsem příznivcem žádných konspiračních teorií,“ konstatuje Vladimír Roskovec.
Již na jaře 1990 začal působit na ministerstvu školství, kde se stal ředitelem organizačně-správního odboru. „Měli jsme na starosti přípravu nových právních norem, financování a takové věci,“ vysvětluje Vladimír Roskovec. Jeho odbor se zásadně podílel na transformaci vysokých škol ze státních institucí v instituce veřejné. Je hrdý na modernizaci zejména mimopražských vysokých škol a výstavbu nových univerzitních budov.
Naproti tomu nesouhlasil s názorem, že výzkum by se měl z Akademie věd přenést na univerzitní půdu. Je také odpůrcem myšlenky devadesátých let, že „věda si na sebe musí vydělat“. „To je nesmysl, tak to není nikde na světě. Základní výzkum je všude podporován státem. Proti spojení s aplikovaným výzkumem a praxí nelze nic namítat, ale nemělo by být povinností základního výzkumu takováto propojení vyhledávat.“
České vysoké školy jsou podle něj v řadě oborů na světové úrovni - zejména v biomedicínských oborech a ve fyzice. „Za přínos polistopadové éry považuji otevření možnosti navazovat kontakty, nejen mezi univerzitami, ale i u jednotlivých studentů.“
Po odchodu z ministerstva školství působil rok a půl jako ředitel nově založené školy Jabok - Vyšší odborné školy sociálně pedagogické a teologické. Zmiňuje, že založení školy bylo inspirováno německými vyššími odbornými školami podobného zaměření. „Velmi cenná je myšlenka propojení sociální práce s nižším teologickým vzděláním. Křesťanská motivace je v pomáhajících profesích často důležitá. Sociální pracovníci se navíc setkávají s křesťany, kteří se dostávají i do spirituálních krizí. Je skvělé, když jsou schopni jim být kvalifikovaně nápomocni.“
V následujících letech pracoval Vladimír Roskovec jako tajemník Evangelické teologické fakulty. Je také jedním ze zakládajících členů Křesťanské akademie, jejíž smysl vidí zejména v ekumenické činnosti, setkávání vzdělanců z různých křesťanských církví a vědeckých přednáškách, zejména mimo Prahu.
„Samozřejmě že ano,“ odpovídá Vladimír Roskovec na otázku, jestli by vědci měli mluvit i do společenských záležitostí. „Vědecké myšlení je logické myšlení a logika ve veřejném prostoru často skřípe nebo chybí.“
Jako své motto uvádí parafrázi biblického citátu: „Věci ve skutečnosti jsou v zásadě velmi často jinak, než jak se jeví. Je potřeba se dívat pod povrch věcí, nenechat se ovlivnit všeobecnými názory,“ říká Vladimír Roskovec a na závěr dodává: „Díky tomu, že věříme v jednoho Pána Ježíše Krista, nepotřebujeme žádné další pány. V tom je velká svoboda křesťanů.“
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Barbora Šťastná)