Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

RNDr. Lydie Roskovcová (* 1936)

• narozena 20. listopadu 1936 v Praze

• otec Josef B. Souček byl děkanem evangelické bohoslovecké fakulty

• studovala gymnázium na Hládkově

• maturovala na Gymnáziu Jana Nerudy na Malé Straně

• v letech 1955 - 1960 vystudovala Matematicko-fyzikální fakultu UK, obor fyzika pevných látek

• v letech 1961 - 1991 pracovala ve Fyzikálním ústavu Československé akademie věd

• roku 1964 se provdala za kolegu ze studií Vladimíra Roskovce, mají tři syny

• od 70. let byla členkou staršovstva evangelického sboru ve Střešovicích

• v letech 1994 - 2003 šéfredaktorkou časopisu Český bratr

• v období 1997 - 2003 synodní kurátorkou Českobratrské církve evangelické

“Vědu a víru jsem nikdy nevnímala jako něco protikladného. Nikdy mě ani nenapadlo o tom takto uvažovat,” říká Lydie Roskovcová, která celý svůj život pracovala jak pro vědu, tak pro víru ve Fyzikálním ústavu ČSAV a v Českobratrské církvi evangelické. 

Pochází z rodiny, kde se evangelická víra dědila po mnoho generací. Dědeček z otcovy strany, Josef Souček, vystudoval evangelickou teologii ve Vídni, v Heidelbergu i ve Skotsku a stal se farářem pražského helvétského sboru u Klimenta. Významně se podílel na sjednocení sborů helvétské a luterské církve v Českobratrskou církev evangelickou, k němuž došlo v prosinci 1918, a byl zvolen synodním seniorem této nové církve. Zemřel v roce 1938, v době, kdy pamětnici nebyly ještě ani dva roky. 

Dědeček z matčiny strany, Jan Pípal, se vydal studovat teologii do Spojených států jako stipendista místní presbyterní církve. Zavázal se, že tu poté bude působit jako farář na venkově na Středozápadě, kde žilo mnoho českých protestantských imigrantů. Právě zde, v zemědělské Nebrasce, potkal svou budoucí ženu, Emilii Bednářovou, která se v USA už narodila. Po několika letech musel Jan Pípal americký Středozápad opustit, protože se u něj projevila silná alergie na tamější všudypřítomnou plodinu - kukuřici. S manželkou proto přesídlil do Čech a působil jako farář v Libenicích u Kolína, kde jeho žena pracovala jako porodní asistentka. “Babička Emilie se po jeho smrti v roce 1931 ocitla v prekérní situaci, protože v Československu neměla žádné přátele a příbuzné,” konstatuje Lydie Roskovcová. Nakonec se přistěhovala ke své dceři Ruth a většinu volného času trávila tím, že psala dopisy svým četným příbuzným v USA. 

Rodiče Lydie Roskovcové se jako mladí evangelíci seznámili v Akademické YMCE. Otec Josef Bohumil Souček vystudoval teologii a habilitoval se jako docent na tehdejší Husově evangelické bohoslovecké fakultě. Matka Ruth studovala angličtinu a češtinu na filozofické fakultě, ale po svatbě roku 1930 studium opustila a zůstala v domácnosti. 

Jejich jediná dcera Lydie se narodila 20. listopadu 1936. Vyrůstala ve skromném třípodlažním domě, který si rodina postavila v tehdy nově zbudované čtvrti - Střešovicích. Podle slov Lydie Roskovcové šlo o zemědělské pozemky, které dříve patřily strahovskému klášteru premonstrátů, ale po pozemkové reformě roku 1919 je tehdejší městská část levně rozprodala na stavbu soukromých domů. Často zde vznikaly dvojdomky nebo trojdomky, protože jejich stavba byla méně nákladná. “A v tomto domě v ulici Na bateriích II jsem prožila celý život až do současnosti,” dodává Lydie Roskovcová. 
V době jejího narození se střešovický evangelický sbor scházel provizorně ve škole Na Marjánce, ale na podzim 1938 byl dostavěn jejich vlastní střešovický kostel, slavnostně otevřený v květnu 1939. I tento kostel a místní sbor se stal natrvalo součástí života pamětnice. 

 

Věřili jsme, že přijedou Američané

Druhou světovou válku prožívala rodina v relativním poklidu. Lydie Roskovcová uvádí, že teprve po mnoha letech pochopila, že její otec se za války zabýval poměrně nebezpečnou činností: po uzavření vysokých škol organizoval korespondenční vzdělávací kurzy pro budoucí pracovníky evangelické církve. “Ta školení probíhala i v době heydrichiády. Kdyby se prozradila, otec by byl pravděpodobně zatčen. Nebral to jako nějaké hrdinství, ale myslím, že obavy měl,” poznamenává. 

Oba rodiče si v té době navykli, že ožehavá politická témata doma probírali výhradně v angličtině, aby jim jejich malá dcerka nerozuměla. “To mě zlobilo, protože když mluvili anglicky, bylo mi jasné, že jde o něco zajímavého, co nemám slyšet,” usmívá se. 

Roku 1943 nastoupila do první třídy základní školy na Norbertově, ale už následujícího roku ve škole zřídili lazaret a děti potom docházely do školy na Hládkov (dnešní Gymnázium Jana Keplera). Náboženství v té době bylo samozřejmou součástí školního rozvrhu, i když evangelíci - na rozdíl od katolíků - mívali své hodiny obvykle v rámci odpoledního vyučování. K víře však byla přirozeně vedena také doma: “Každé jídlo jsme začínali modlitbou, připomínali jsme si, že není samozřejmé, že člověk má co jíst a kde spát. Není to jen jeho zásluha a není to pouhá náhoda. Je to záměr toho, kdo je původcem našeho života, kdo o nás má péči, i když ho neumíme pojmenovat.” 

Střešovice, kde malá Lydie vyrůstala, nebyly za války postiženy nálety, přesto se během náletu na Prahu v únoru 1945 rodina Součkových ukrývala v suterénní prádelně svého domu. Ve škole se zase chodilo do tělocvičny, ačkoli tento prostor žádnou zvláštní ochranu neposkytoval. “Věřili jsme, že přijedou Američané. Šířily se zvěsti, že jsou už v Ruzyni,” říká Lydie Roskovcová o dnech těsně před osvobozením. Nicméně do Střešovic nakonec žádní vojáci nepřijeli - ani ti sovětští. 

Místní lidé začali narychlo stavět barikády. “Mého tátu kvůli tomu málem lynčovali,” konstatuje pamětnice. “Říkal jim, ať do barikád nedávají sudy s dehtem, protože kdyby je zasáhla střela, mohly by vybuchnout. ,Co ty nám budeš vyprávět, ty brko, ničemu nerozumíš,’ odbyli ho stavitelé barikád.” Střešovické barikády naštěstí nedostaly příležitost být otestovány v akci. 

Josef Souček se dostal do konfliktu s dobovým veřejným míněním znovu krátce po válce, když se zastal jednoho německého úředníka, který za války pracoval na magistrátu a načerno přiděloval potravinové lístky i pronásledovaným lidem, kteří na ně oficiálně neměli nárok. Otec se přimlouval, aby tento úředník nemusel do odsunu, ale neúspěšně. “Táta byl divokým i organizovaným odsunem Němců velmi znechucen,” říká Lydie Roskovcová. “Nesouhlasil s tím, že se to vzalo šmahem, že to mělo charakter pomsty. Nedá se přece říci, že všichni Němci souhlasili s Hitlerem.”

 

Děti měly žádat trest smrti pro “zrádce”

Na konci základní školy čekala Lydii takzvaná “malá maturita”, zkouška z českého jazyka, ruštiny, matematiky a volitelného předmětu. “Předsedou zkušební komise byl takzvaný ,stranický host’,” vzpomíná. “V našem případě to byl mladý dělník, který si nedávno udělal dělnickou maturitu. Zřejmě ho to stálo veliké úsilí. Vyžádal si všechny písemné práce z češtiny a poctivě je přečetl. Byl překvapený, kolik nadaných žáků se samými jedničkami nemělo dostat doporučení k dalšímu studiu kvůli svému kádrovému původu. Jednou z nich jsem byla i já.” 

Lydie Roskovcová dodává, že tento dělník se jedničkářů zastal a zasadil se o to, aby dostali doporučení na gymnázium. Díky němu mohla pokračovat ve studiu na gymnáziu na Hládkově, které se ovšem velmi brzy, po druhé školské reformě, přeměnilo v takzvanou “jedenáctiletou střední školu”. 

Studium zahájila začátkem padesátých let, v době krvavých politických procesů. Politických tlaků nezůstali ušetřeni ani nejmladší gymnazisté. V době procesu s Rudolfem Slánským a dalšími čelnými komunisty měly děti podepisovat petici za hrdelní trest pro údajné “zrádce”. “Přišla jsem domů a brečela jsem: ,To nejde, vždyť to je tatínek mojí kamarádky,‘” vzpomíná pamětnice. “Tatínek se hrozně rozčílil a udělal ve škole kravál, že nezletilé děti nemohou něco takového podepisovat. A byl vyslyšen. Ředitel poté petici stáhl.” 

Během studia se Lydie účastnila lesní brigády sázení stromků, na které onemocněla - dostala vleklý zápal plic, později jí byla diagnostikována tuberkulóza. Mnoho měsíců strávila doma, a přestože veškeré učivo zvládala, ve škole jí začali naznačovat, že by měla ze školy odejít. “Jděte do výroby, tam to budete mít jednodušší,” navrhovali jí. 

Otec jí tehdy zařídil možnost přestupu na Gymnázium Jana Nerudy v Hellichově ulici, kde i v té době vládla poněkud tolerantnější atmosféra a mohlo zde studovat mnoho dětí z rodin, které režimu nebyly po chuti (v té době tu studoval například pozdější herec Jan Tříska či pravnučka T. G. Masaryka Charlotta Kotíková). Lydie zde tedy úspěšně dostudovala se samými jedničkami. 

 

Ženská? To v ČKD nechceme! 

Po maturitě se Lydie hlásila na pedagogickou fakultu, chtěla se stát učitelkou matematiky a fyziky. Během přijímacích zkoušek se však vyskytl další zádrhel: “Ve chvíli, kdy měl začít test, mě vyvolali z učebny, abych se dostavila k děkanovi. Ten přede mě položil mou přihlášku. ,No jen se na to podívejte,’ řekl. ,Jak vás napadlo sem tohle napsat?!’” V přihlášce byly červenou vlnovkou podtrženy kolonky, v nichž Lydie po pravdě vyplnila, že je věřící a že její otec je evangelický teolog. “Odpověděla jsem, že nejsem zvyklá lhát,” konstatuje Lydie Roskovcová. 

Děkan pedagogické fakulty jí sdělil, že za těchto okolností ji nemůže přijmout, ale nabídl jí alternativu: protože měla samé jedničky, mohla být bez přijímacích zkoušek přijata na matematicko-fyzikální fakultu, kde v té době měli nedostatek studentek. 

Na podzim 1955 začala tedy studovat “matfyz”, obor fyzika pevných látek. Měla vlastně štěstí, protože zatímco pedagogická fakulta jakožto líheň budoucích učitelů byla ostře ideologicky sledovaná, na matematicko-fyzikální fakultě se politické přednášky nebraly tak vážně. V posledních dvou letech studia se Lydie specializovala na optické vlastnosti polovodičů a spolupracovala s oddělením luminiscence Fyzikálního ústavu ČSAV. 

Sem také chtěla po absolutoriu nastoupit do zaměstnání. Jenže v roce 1960, kdy končila školu, se absolventi museli podrobit umístěnkovému řízení. Lydie ještě s jednou spolužačkou dostaly umístěnku do Výzkumného ústavu ČKD. “Tam se zhrozili a řekli, že ženské nechtějí. ,Ony se vdají, budou mít děti a furt tady nebudou,’” shrnuje obavy zaměstnavatelů Lydie Roskovcová. 

Šťastnou náhodou ale právě v té době obhájil diplomovou práci jeden posluchač z vyššího ročníku, který chtěl nastoupit do jakéhokoli zaměstnání v Praze - a ten po její umístěnce ochotně sáhl. “Já jsem tím pádem byla volná a mohla jsem nastoupit do Fyzikálního ústavu ČSAV,” dodává pamětnice. Zde pokračovala ve své práci v oddělení luminiscence.

 

Svatba natřikrát

Už během studia se Lydie scházela se skupinou spolužáků, mezi které patřil i její budoucí manžel Vladimír Roskovec. Celá parta společně navštěvovala biografy, divadla, jezdili na výlety. S Vladimírem se více sblížili až po absolutoriu díky společnému zájmu o vážnou hudbu, chodili spolu na cykly abonentních koncertů pro mládež a jejich přátelství pozvolna přerůstalo v lásku. 

“Vzali jsme se 7. dubna 1964, na výročí založení Univerzity Karlovy,” usmívá se Lydie Roskovcová. Jejich sňatek byl komplikován tím, že každý příslušel k jiné církvi: Vladimír byl praktikující katolík, Lydie evangelička. Brali se proto na tři etapy: úřední část svatby se uskutečnila na Novoměstské radnici, v Týnském chrámu proběhl katolický sňatek pod záštitou pátera Jiřího Reinsberga a nakonec k novomanželům promluvil Lydiin otec v evangelickém kostele u Martina ve zdi. “Musela jsem slíbit, že naše budoucí děti budou pokřtěny v katolické církvi. To byla jedna z podmínek, které se mi moc nelíbily, ale říkala jsem si, že není tak důležité, kdo křest koná,” konstatuje Lydie Roskovcová. Postupně se jim narodili tři synové, Jan, Jakub a Ondřej, všichni tři pokřtění jako katolíci a vychovávaní jako evangelíci ve střešovickém sboru. 

Mladí manželé Roskovcovi žili také bohatým intelektuálním životem. Od roku 1963 navštěvovali ekumenický seminář, který se pořádal každý čtvrtek v Jirchářích. “Vystupovaly tam nejrůznější osobnosti zprava i zleva, například katolický intelektuál Jiří Němec. Zastřešoval to Josef L. Hromádka, ale fakticky to vedl můj otec,” říká Lydie Roskovcová. 

Jejího otce Josefa B. Součka pojilo celoživotní přátelství s filozofem Janem Patočkou. Podle slov pamětnice spolu chodili na dlouhé procházky, kde se cítili bezpečně, protože nemohli být odposloucháváni, a Součkovi navštěvovali Patočkovy i během pobytu na chalupě. Témata rozhovorů obou mužů však neznala: “Když můj otec v roce 1972 zemřel, Jan Patočka to velmi těžce nesl. Už před prohlášením Charty byl ve velmi svízelném postavení, byl na tom psychicky špatně a neměl asi nikoho, ke komu by mohl být úplně otevřený. Po zbytek svých let navštěvoval mou maminku a chtěl si s ní povídat o tatínkovi.”

 

Věděla jsem, že závratná kariéra mě nečeká

Lydie Roskovcová byla až do roku 1991 vědeckou pracovnicí Československé akademie věd. Nejprve působila v oddělení luminiscence a prováděla měření na monokrystalech nitridu hliníku. Po sloučení Fyzikálního ústavu a Ústavu fyziky pevných látek se dostala do oddělení polovodičových laserů. 

Několik let po absolutoriu na matematicko-fyzikální fakultě usilovala o to, aby si mohla podat rigorózní práci a získat titul kandidáta věd (CSc.). Doktoráty (s výjimkou doktorů medicíny a práv) byly po roce 1948 zrušeny, takže “kandidát věd” byl jediný titul dostupný absolventům přírodních nebo humanitních věd. Kandidátské řízení Lydie Roskovcové se však stále uměle protahovalo, pod různými záminkami jí nebylo dovoleno podat rigorózní práci. Postupně pochopila, že za těmito průtahy se skrývá pokyn odněkud shora: “Buď Roskovcová vstoupí do partaje, nebo bude mít s kandidátskou prací potíže.” Mezitím se vdala a narodili se jí synové, takže na kandidátské řízení nakonec rezignovala. V roce 1967 bylo znovu povoleno udělování doktorátů, na fakultě tedy podala doktorskou práci a získala titul doktorky přírodních věd (RNDr.).  

Když po srpnové invazi v roce 1968 probíhaly ve Fyzikálním ústavu prověrky, Lydie Roskovcová jim unikla díky tomu, že byla - přinejmenším oficiálně - na mateřské dovolené: “Nikdo se mě na nic nedotazoval. Nikdo mě nevyslýchal. Věděla jsem, že jsem na té ,odvrácené straně’, takže mě žádná velká vědecká kariéra nečeká, na druhou stranu mě z ústavu nikdo nevyhazoval. Nemohu říci, že by mě nějak perzekvovali,” konstatuje. 

Emocionálně ji i její rodinu nicméně velmi zasáhl čin Jana Palacha, jenž byl také členem Českobratrské církve evangelické: “Já bych to nedovedla hodnotit. Myslím, že to nebylo řešení,” říká. “Na druhou stranu to byl zoufalý čin mladého člověka, který byl neobyčejně čistý a pravdivý. Nemůžu říci, že to neměl dělat, to prostě nejde. Ale vím, že zoufalé činy nejsou řešení. Mělo to velký dopad na chování české inteligence, ale celková situace se tím nezměnila. Jeho čin byl tragický, ale ne zbytečný.” 

Nějaký čas po smrti svého otce převzala Lydie Roskovcová jeho místo ve staršovstvu střešovického sboru. Církevní život pokračoval i za normalizace, jen obavy ze sledování Státní bezpečností se zintenzivnily. Proto například její rozhovory s farářem Jaroslavem Vetterem, který ve sboru působil od roku 1973, často probíhaly na procházkách, pod širým nebem, kde nemuseli mít strach z odposlechu. Jaroslav Vetter se už dříve zasloužil o vybudování evangelického dětského tábora v Chotěboři. V době normalizace táboru hrozilo zrušení, ale podařilo se ho uhájit alespoň jako “rekreační objekt” pro ústředí Českobratrské církve evangelické - a v rámci těchto rekreací probíhal také program pro děti. 

Na období okolo prohlášení Charty 77 pamětnice nemá žádné výrazné vzpomínky, protože byla v té době vážně nemocná: prodělala žloutenku a kvůli zdravotnímu stavu neměla dostatek energie na sledování veřejných záležitostí. 

Zato si odnesla barvité vzpomínky na návštěvu Sovětského svazu, kde se její manžel v 70. letech zúčastnil konference o magnetismu. Vzpomíná na bizarní raut v luxusním hotelu Junosť, kde veškeré občerstvení, určené pro delegáty konference, během několika minut vyrabovali lidé zvenčí, zřejmě přátelé a příbuzní zaměstnanců hotelu: “‘Ti Rusové měli příruční kabelky a aktovky a v nich nějaké asi misky. Jídlo zmizelo převážně do těch kabel a aktovek. Podobně to bylo s pitím. Víno nemizelo, ale tvrdý alkohol ano. Byl tam koňak, další alkoholy. To zmizelo po celých lahvích.” Výrazně se jí zapsala do paměti také návštěva moskevského obchodního domu GUM, kam dorazila zrovna ve chvíli, kdy přišla zásilka pánských sak: “Kolem pultu byly obrovské fronty. Ukázalo se, že každý zákazník dostal sako, jaké na něj zrovna vyšlo. Barvu ani velikost si vybírat nemohli. To těm lidem nevadilo, protože v prostoru obchodního domu se vzápětí rozběhl výměnný obchod: lidé si saka vyměňovali a každý nakonec odešel domů s kouskem, který mu při troše štěstí padl.” 

 

Církev má být útočištěm

V roce 1989 Lydie Roskovcová poprvé dostala výjezdní doložku a mohla s manželem vycestovat na Západ: “Během té cesty po západní Evropě jsme si uvědomili, že v ne příliš vzdálené budoucnosti se asi něco stane. Člověk cítil, že ty okovy by už měly prasknout,” konstatuje. “A když se to za pár měsíců stalo, nebylo to tak velké překvapení, ale veliké nadšení.”

Večer 17. listopadu 1989 prožila s manželem na koncertě České filharmonie, její prostřední syn Jakub se účastnil demonstrace na Národní třídě. Od pondělí 20. listopadu se potom pravidelně účastnila demonstrací v centru města a při prvních svobodných volbách na jaře 1990 zasedala ve střešovické volební komisi. 

Záhy po pádu režimu dospěla k rozhodnutí, že by chtěla co nejdříve opustit svou práci ve Fyzikálním ústavu ČSAV, odejít do důchodu a více se věnovat své práci pro církev. V roce 1991 se tak stala kurátorkou střešovického sboru. Později v seniorátních volbách se dostala do seniorátního výboru jako první náměstkyně pražského seniorátního kurátora a nakonec se stala synodní kurátorkou. 

Devět let pracovala jako šéfredaktorka církevního časopisu Český bratr, což obnášelo nejen psaní textů, ale zejména přepisování a redigování textů od externistů, spolupráci s grafičkou a řadu dalších technických a organizačních činností. 

Velmi oceňuje práci synodního seniora Pavla Smetany, který po roce 1989 odmítl provádět v církvi čistky na základě toho, jak někteří lidé spolupracovali s minulým režimem: “Nevíme, pod jakým tlakem ti lidé byli. Takové církevní ,procesy’ by byly špatné. Jsem vděčná Pavlu Smetanovi, že je nedopustil. Žádná komise, žádné odsuzování to nevyřeší. Každý člověk se s tím musí vyrovnat sám,” říká Lydie Roskovcová. Stejně tak je přesvědčena o tom, že vyrovnání církve s minulostí za totalitního režimu nemůže být nějaký jednorázový akt, ale dlouhodobý proces: “S takovou věcí se nevyrovnáte tlustou čárou. Neexistují tlusté čáry. Se svým životem se musí vyrovnat každý sám, ve spojení s Pánem Bohem.”

Posláním církve podle ní není angažmá ve veřejném životě, má být pro člověka útočištěm: “Jako občan se určitým způsobem angažuji, ale nemohu do toho plést svou víru. Ta víra mě vede na správnou cestu, ale nepatří do politiky. To, co dělám ve veřejném životě, dělám jako občan, člověk vzdělaný, ale ne jako člen církve. Nic takového církvi nepřísluší a kdykoli to v historii dělala, dopadlo to špatně,” konstatuje. 

Na závěr Lydie Roskovcová vzpomíná na “heslo do života”, které jí kdysi její otec vybral pro rituál konfirmace. Její heslo pocházelo z epištoly apoštola Pavla Římanům: “Nedej se přemoci zlému, ale přemáhej v dobrém zlé.” 

“Tehdy mě to moc nepotěšilo,” říká. “Připadalo mi to málo vznešené. Ale teď si myslím, že to je úžasné heslo. To je přesně to, co po nás Pán Bůh chce. Vyrovnat se s tím, co nás potká, a vyvarovat se oplácení zla zlem, dokonce i když jsem v právu. Protože překročit tenkou hranici je velmi snadné.”