Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Milan Rosenkranc (* 1949)

• narozen 11. října 1949 v Praze

• po narození žili s matkou u prarodičů v Děčíně

• svědek postupné demolice historického jádra Děčína

• zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy ho zastihla na území Sovětského svazu

• zapojil se do organizace okupační stávky vysokých škol v listopadu 1968

• v závěru roku 1969 spoluzaložil studentský časopis Posel z Budče

• v roce 1970 vyloučen z fakulty za protisocialistické a protisovětské názory

• kvůli kádrovému posudku si musel hledat podřadná zaměstnání

• po roce 1989 se dočkal mimosoudní rehabilitace a dodatečně složil absolutorium

• v letech 1990–2017 působil jako ředitel muzea v Děčíně

• v době natáčení žil v Děčíně (březen 2024)

V září 1968 se vrátili domů do okupovaného Československa. Milan Rosenkranc a další studenti vysokých škol trávili léto brigádnickými pracemi na území Sovětského svazu, kde je také zastihla zpráva o invazi vojsk Varšavské smlouvy. Odmítali se podvolit lhostejnosti, do které československá společnost začala po příjezdu tanků upadat, a na fakultě založili studentský časopis Posel z Budče. Brzy se stal populární pro postoje svých přispěvatelů a autoři v něm otiskli například i dopis Jana Palacha. S nástupem tzv. normalizace se ale jeho obsah stal kompromitujícím materiálem. Následné čistky v řadách pedagogické fakulty v Ústí nad Labem vedly k vyloučení studentů Milana Rosenkrance a Karla Prouska. 

Uvědomoval jsem si, jak mizí společná historie

Milan Rosenkranc se narodil 11. října 1949 v Praze Antonínu a Marii Rosenkrancovým. Brzy po narození se jeho rodiče nechali rozvést a matka se svým jediným synem se přestěhovali za rodiči do Děčína, kteří do města přišli v roce 1945, po konci druhé světové války. Obývali byt v tehdejší Bachově ulici (dnes Chelčického). „Vypátral jsem, že posledním obyvatelem bytu měl být údajně Adolf Sobol, bývalý ředitel školy, v té době již stařičký pán přes osmdesát let. Podle vyprávění babičky, když je odsunuli do Německa, tak se měl oběsit. Údajně měl jednoho syna, který byl na východní frontě. Je pravda, že dlouho jsme žili v nábytku, který po nich zůstal,“ vypráví pamětník.

Silná protiněmecká nálada panovala v pohraničí i v dalších dekádách, u starší generace často přežívá dodnes. Zakořeněnou averzi a nenávist vůči všemu německému v lidech živila i komunistická propaganda, která ovlivňovala pohled na svět i těch nejmenších, což přirozeně přejímal i Milan Rosenkranc. Jeho názor se začal měnit až postupem věku. „Začal jsem si všímat a uvědomovat, jak se ztrácí historie, stopy po Němcích jsou naší společnou historií a že nejde stavět na zelené louce, ale navázat na minulost. Ne ničit, ale ošetřovat, a ne čechizovat něco, co nikdy české nebylo,“ říká na vysvětlenou.

1968: Kam se může svoboda rozvinout, to nikdo netušil

Od mládí ho zajímala historie i památky, které průběžně podléhaly demolici jako například historické jádro starého Děčína. Po absolvování maturitní zkoušky v roce 1967 byl přijat na Pedagogickou fakultu do Ústí nad Labem.

Politické události následujícího roku 1968 se pro Milana Rosenkrance a celou jeho generaci staly zcela zásadními. Období pražského jara přineslo do Československa závan svobody z jiného světa, kdy na fakultě v Ústí nad Labem probíhaly diskusní kluby studenstva s profesory. „Nikdo z nás neměl představu, kam se svoboda může rozvinout. Vždy se jednalo o nesmělé pokusy vyvolat diskusi. Podvědomý strach v lidech ale stále byl, protože nikdo nevěděl, jak to dopadne a kam to může přijít, i když naděje byla v každém z nás. Největší zlom nastal až v srpnu,“ připomíná.

Hebrejci se loučili zaťatou pěstí

Na začátku letních prázdnin byl vybrán jako jeden ze studentů fakulty na prázdninovou brigádu v Sovětském svazu. Vlakem odcestovali do města Jahotyn (dnešní Kyjevská oblast na Ukrajině), kde je jako studentskou brigádu přidělili do místního sovchozu na sklizeň melounů. „Když jsme jeli do Sovětského svazu vlakem, ve stanicích jsme viděli plné vagóny vojenské techniky, vzhledem k tomu, že v červenci na území republiky probíhalo cvičení vojsk Varšavské smlouvy. V tisku byly velké tahanice o tom, kdy z republiky odejdou. Ale je fakt, že už to byla příprava na invazi. Pamatuji si, když jsme míjeli jeden vlak s vojenským transportem, volali jsme na Rusáky: ‚Kam jedou?‘ Oni říkali: ‚K vám, u vás to není v pořádku!‘ Nikdo jsme si ale nepřipouštěli, že by mohlo dojít k tomu, k čemu došlo 21. srpna,“ vzpomíná Milan Rosenkranc.

„Při té největší oslavě přiběhl jeden politruk a říkal: ‚Něco se u vás děje!‘ Naštěstí jsme u sebe měli tranzistorová rádia a podařilo se nám na krátkých vlnách chytit ústecký rozhlas, kde byly první zprávy o okupaci Československa. Tak to byl pro nás samozřejmě strašně veliký šok. Je fakt, že šok to byl i pro ty sovětské studenty. To byli kluci stejně staří jako my, kolem dvaceti let. Ti to taky nechápali, co se vlastně stalo a proč se to stalo. My jsme teda na protest přestali pracovat a že chceme domů,“ vypráví.

Po dvou dnech stávky je převezly autobusy do táboru Čajka na břehu Černého moře, kde zůstali až do 3. září 1968, kdy byli hromadně přepraveni vlakem do Prahy. „Když jsme byli dočasně internováni v táboře Čajka, přidala se k nám skupinka Ukrajinců, kteří si s námi na večer dali schůzku na takovém odlehlém místě za táborem, kde nám všichni vyjádřili velkou podporu, že jsou s námi. Když jsme se jich ptali, vy jste Ukrajinci, nebo Rusové, tak řekli: ‚Ne, my jsme Židé.‘ Když jsme pak ve čtyři ráno odjížděli, Hebrejci stáli venku a zdravili nás zaťatou pěstí jako symbol toho, že musíme vydržet, nepovolit a zůstat sví.“

V Praze na hlavním nádraží je čekal šok. Když vystoupili z vlaku na perón, na každém kroku viděli vojenské hlídky v uniformách a tanky v ulicích. Teprve po tom si naplno uvědomili hrůzu, která v republice nastala, a v čem budou muset žít. Pamětníka ale čekalo srdečné shledání s matkou, se kterou neměl žádné spojení.

Za protisovětské a protisocialistické názory nás vyloučili

Zbytek roku ještě probíhal v částečné naději. K listopadové stávce vysokých škol se připojila i Pedagogická fakulta v Ústí nad Labem, kam přijel Josef Smrkovský. Studentům vyjádřil podporu, aby nepolevovali v úsilí o lepší společnost, ale celá jeho návštěva vyzněla do ztracena a jako zbytečné chlácholení. I jeho s nástupem tzv. normalizace čekalo odstranění z vládních funkcí.

V závěru roku založili studenti ústecké fakulty časopis Posel z Budče, v němž reagovali na politické dění, prezentovali svá literární díla, rozpravy s profesory nebo později informovali o upálení studentů Jana Palacha a Jana Zajíce. „Důležité bylo nezůstat lhostejný,“ vysvětluje autor studentského plátku Milan Rosenkranc. „Jednalo se o otevřenou platformu různých názorů a nešlo jen o ideologicky zaměřený časopis. Těšil se velké pozornosti, množili jsme ho na zapůjčeném cyklostylu. Ovšem jeho existence byla krátká a zanikl už v březnu. Veškerý obsah se později stal jedním z hlavních důvodů perzekuce studenstva a profesorů na fakultě.“

Stranická organizace koncem roku 1969 vyvíjela na redakci časopisu nátlak, aby odvolala své názory, které v časopise prezentovala. Milan Rosenkranc a Karel Prousek vyfasovali děkanskou důtku a vypadalo to, že tím bude vše vyřešeno. S takovým výsledkem se ale nespokojilo vedení severočeského krajského výboru komunistické strany a provedlo důslednou očistu Pedagogické fakulty, kterou označilo za centrum kontrarevoluce, což dokládá i novinový článek (viz dodatečné materiály).

Řada studentů čtvrtého ročníku měla po absolutoriu zakázáno působit v učitelství, několik vynikajících profesorů bylo nuceno odejít a své uplatnění hledali v pomocných zaměstnáních. Došlo i na studenty Milana Rosenkrance a Karla Prouska, kteří byli vyloučeni ze studia za protisovětské a protisocialistické názory. Nepomohlo jim ani odvolání k ministru školství profesoru Hrbkovi. Oba studenti byli v roce 1970 napodruhé definitivně vyloučeni.

Kádrový posudek šel v mých stopách

Po vyhazovu ze školy začal Milan Rosenkranc shánět zaměstnání, nepolevoval však v pokusech o návrat ke studiu. Znovu se pokusil projít přijímacím řízením na fakultu, taktéž se hlásil na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale ani jednou neuspěl, zřejmě kvůli kádrovému posudku.

Dočasně pracoval v ústavu sociální péče, dlouho sháněl adekvátní zaměstnání a v roce 1971 ho zaměstnal podnik Československé státní automobilové dopravy jako průvodčího. Ani tady se mu nevyhnul podrobný a nepříjemný výslech pracovníka kádrového oddělení. „Tehdy jsem se rozhodl vylepšit si kádrový profil a podepsal roční smlouvu na Stavbu mládeže Elektrárny Tušimice II, kde jsem pracoval jako betonář, kanálník a dělal tu nejtěžší manuální práci,“ líčí pamětník své další povolání.

Ve stejné době podstoupil také několik předvolání k výslechům Státní bezpečností. Na malém prostoru se snažil vytvářet alespoň drobnou činnost mimo oficiální stránku politiky: seznámil se s básníkem Vladimírem Vokolkem (v té době již zakázaným autorem na indexu), jemuž několik let pomáhal opisovat samizdatové sbírky a rozmnožoval opis dokumentu Charty 77, který distribuoval mezi známými.

Jelikož nemohl studovat historii, koncem sedmdesátých let se Milan Rosenkranc přihlásil jako pracovník pro Zpravodaj dobrovolných aktívů státní památkové péče. Jednalo se o nepolitickou práci, jejíž náplní bylo sledovat a dokumentovat stav památek na okrese. U jedné památky došlo k zničení, proto prokuratuře podal trestní oznámení na neznámého pachatele.

„Reakce byla taková, že jsem byl zbaven funkce okresního konzervátora památkové péči a celý případ byl prezentován v Rudém právu pod velikým titulkem ‚Laskavě vraťte razítko‘, kde jsem byl obviněn, že svoji práci dělám špatně. V závěru článku se mě ale autor zastal, že předpisy by měly platit i pro vedení děčínského města,“ popisuje popotahování v tisku. „Jeden známý policista mě pak varoval, ať na sebe dám pozor, že se vždycky najde důvod, jak mi znepříjemnit život.

Z člověka spadly okovy a strach z možných následků

Poté, co se Milan Rosenkranc oženil a založil rodinu, pracoval až do roku 1990 ve státním podniku Československé pošty. Do té doby na něho ředitel každoročně vypracovával posudek, jak se jmenovaný politicky angažuje a několikrát získal nabídku členství v komunistické straně, což z pochopitelných důvodů pokaždé odmítl. Bylo mu doporučeno společensky se angažovat, proto z recese vstoupil do Společnosti přátel žehu, který byl členem Národní fronty, což k vylepšení pokřiveného statusu postačilo.

Události v závěru osmdesátých let a úsilí o proměnu podporoval. „Přišla nová generace a jejich úsilí jsem fandil, vnímal jsem je jako pokračovatele roku 1968. Rokem 1989 z člověka spadly okovy a podvědomý strach z možných následků,“ hodnotí pád komunistického režimu.

Po revoluci si zažádal o rehabilitaci a fakulta mu vyšla vstříc v možnosti dokončit studium. Koncem roku 1991 podstoupil veškeré zkoušky a obdržel absolutorium. „Ano, byl to pocit zadostiučinění,“ přiznává Milan Rosenkranc. „Nejdříve předali diplomy řádným absolventům. Pak si nakonec vzal slovo děkan s tím, že proběhne mimořádné udělení absolutoria dvěma bývalým žákům fakulty po rehabilitaci. Já a kolega Prousek jsme šli na pódium, a tam nastal hezký moment, když všichni studenti a profesoři povstali a zatleskali nám. To bylo hodně silné,“ říká s dojetím. Posléze se mu naskytla příležitost působit ve školství, přednost ale dal muzeu v Děčíně, kde v ředitelské funkci setrval až do roku 2017.