Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Rosendorf (* 1942)

• narodil se 1. října 1942 v Praze

• jeho otec, právník Antonín Rosendorf, byl 5. září 1952 zatčen

• v prosinci 1952 byl otec odsouzen k pěti letům vězení za údajnou velezradu

• prošel mnoha věznicemi a lágry včetně trestaneckého lomu Mořina

• syn Petr ho směl navštívit jen třikrát

• z politických důvodů Petr nedostal doporučení ke studiu na vysoké škole

• po maturitě v roce 1959 nastoupil k zedníkům

• později dělal v ČKD elektrická zařízení pro lokomotivy a metro

• v roce 2023 žil v Praze

Petr Rosendorf je synem politického vězně. Bylo mu necelých deset let, když jednoho dne v září roku 1952 našel po návratu ze školy byt plný estébáků. Jeho otce, právníka Antonína Rosendorfa, odsoudili ve vykonstruovaném procesu k pěti letům vězení za údajnou velezradu. Skutečnými důvody jeho zatčení ale byly negativní postoj ke komunistickému zřízení, obhajoba soukromého vlastnictví nebo to, že se stýkal s lidmi, kteří zamýšleli utéct za hranice. Antonín Rosendorf si svůj trest odseděl celý a s následky otcova věznění se potýkala i jeho rodina.

Právník kácí stromy

Petr Rosendorf se narodil 1. října 1942 v Praze. Jeho otec měl v té době rozestudovaná práva, studia totiž musel přerušit v roce 1939, kdy nacisté v protektorátu zavřeli vysoké školy. Katolík a národní socialista Antonín Rosendorf si našel zaměstnání v Československé tabákové režii, oženil se a stal se otcem syna. Na školu se vrátil teprve po skončení války, titul získal v roce 1947, kdy už byl na světě i druhý syn Zbyněk.

Rodina bydlela nehledě na otcovo vzdělání skromně, obývali jednopokojový vršovický byt bez koupelny. Chlapci často pobývali u matčiných rodičů v Příchovicích, také tam se po válce žilo neobyčejně nuzně. Dědeček Šeda, vyučený knihař a bývalý vlakvedoucí, pobíral jen minimální penzi. „Kompenzovali jsme to tím, že se chodilo do lesa na maliny, jahody a na houby. Pravidelně jsme mívali lívance, houbovku, smažené hřiby. A chovali jsme slepice a králíky, na zahrádce jsme měli zeleninu. Tím se to nějak vyrovnávalo, ale na vyskakování to nebylo,“ přibližuje Petr Rosendorf. 

Záhy po komunistickém převratu v roce 1948 Akční výbor komunistické strany takzvaně vyakčnil otce z úředního místa v tabákové režii. JUDr. Rosendorf musel nastoupit do lesního podniku v Lahovicích, kde jako dřevař kácel stromy. V podniku ale brzy začali využívat jeho vzdělání, takže během dalších čtyř let postupně znovu stoupal, až se dostal na právní oddělení ústředí komunálních služeb.

Nepamatuju, že bych měl pubertu

Pak přišel rok 1952. Petr Rosendorf právě nastoupil do páté třídy, když se 5. září jeho otec nevrátil ze zaměstnání a Státní bezpečnost pak u nich v bytě provedla domovní prohlídku. „Zabavili, co mohli. Zabavili nám třeba i svatováclavské dukáty, které jsme s bráchou dostali od prarodičů,“ podotýká pamětník.

Maminka Ludmila, která se do té doby starala o děti a domácnost, si po zatčení manžela musela sehnat práci. „Přišla za ní paní Hostičková, to byla manželka otcova přítele, doktora Hostičky, který byl odsouzený v procesu s Miladou Horákovou, a řekla: ‚Okamžitě si musíte najít zaměstnání, jinak vás vystěhují z Prahy.‘ Takže maminka, protože měla rodinnou školu, začala domácky šít pro podnik Drutěva.“ Práce však byla tak mizerně placená, že matka záhy musela přejít do podniku Motex, kde ovšem pracovala ve směnném provozu, což bylo s péčí o děti těžko slučitelné.

„Když měla odpolední nebo noční, musel jsem se postarat o bráchu. Vyzvednout ho z družiny, udělat s ním úkoly. Dát mu najíst, vypravit ho ráno do školy. Docházelo i ke kuriózním situacím,“ popisuje starší syn Petr, jak se jako desetiletý pokoušel pro šestiletého bratra usmažit vajíčka zcela bez tuku. „Na druhou stranu si nepamatuju, že bych měl pubertu.“

Otec pomáhal spoluvězňům

Otec se z vazby domů již nevrátil. V prosinci roku 1952 proběhl soud, od něhož odešel s pětiletým trestem za údajnou velezradu. Z Pankráce ho převezli do pracovního tábora Mořina, vězni nazývaného „český Mauthausen“. Šlo o vápencový lom v sousedství Velké Ameriky na Berounsku – dnes je známý pod názvem Mexiko –, kde byli vězni nuceni v nelidských podmínkách lámat a drtit kámen.

„Třísetmetrové kolmé stěny. V žádnou denní dobu tam dolů nesvítí slunce,“ přibližuje Petr Rosendorf místo, kde jeho otec strávil měsíc či dva. „Tatínek špatně viděl, špatně slyšel. Vzhledem k tomu, že byl právník… Nikdy nebyl turista ani sportovec, takže jeho fyzická výbava pro těžkou práci nebyla zrovna ideální.“ I fyzicky zdatní vězni ovšem v Mořině málokdy vydrželi déle než tři měsíce. Pobyt zde obvykle končil odvozem polomrtvých vězňů do pankrácké vězeňské nemocnice.

Petrův otec pak prošel mnoha dalšími žaláři. Jeden den strávil v cementárně v Radotíně, poté pracoval jako horník ve Vinařicích u Kladna a ve Rtyni v Podkrkonoší, pobyl si ve Valdicích a nakonec i ve slovenských věznicích: Banské Bystrici, Senici a Žiaru nad Hronom. „Pomáhal totiž spoluvězňům jako právník, radil jim, jak se mají odvolávat a podobně. V jeho materiálech je psáno, že se pořád vyjadřuje negativně ke zřízení, nabádá spoluvězně, jak se mají chovat, rozšiřuje zprávy o amnestii. Takže vždy, když to bylo neúnosné, přesunuli ho někam jinam.“ Za pomoc spoluvězňům a urážku příslušníka SNB ho také několikrát poslali do desetidenní korekce, což se podepsalo na jeho zdraví.

Spolužáci netušili, že má zavřeného tátu

Antonín Rosendorf si odseděl skutečně celých pět let. Během té doby ho jeho syn viděl jen třikrát, navštívil ho poprvé ve Vinařicích, podruhé ve Rtyni a potřetí ve Valdicích. Vždy šlo o půlhodinové setkání, kdy směli mluvit jen o rodinných věcech, jinak dozorci návštěvu okamžitě zrušili. Matka musela vždy čekat, až obdrží k návštěvě povolenku. Když si jednou písemně stěžovala, že povolenku nedostala, odepsali jí, že vzhledem k manželově chování nemají na návštěvu nárok.

Pro maminku byla doba manželova věznění velmi těžká. Byla udřená, přesto prý dokázala svým synům vytvořit „perfektní zázemí“. „Když tátu zavřeli, bráchovi bylo šest a půl. Otcův bratr, který byl architekt a bydlel v Brně, byl bezdětný. Navrhl, že by bratra adoptovali, aby mamince ulehčili. Maminka ale řekla, že ‚neexistuje‘, že to musí zvládnout sama. Strýc byl vynikající člověk: když si nemohl bráchu osvojit, posílal na něj peníze, aby pomohl alespoň tímto způsobem.“

Starší Petr zatím vychodil základní školu. Vzpomíná si na rok 1953, kdy krátce po sobě zemřeli Stalin a Gottwald – i jako syn politického vězně musel tehdy Petr držet čestnou stráž u bust komunistických pohlavárů. Na stráži se museli povinně vystřídat všichni žáci a jeho prý z kolektivu nijak nevytlačovali. Zpětně má pocit, že většina kantorů – s výjimkou ředitele školy – nad ním spíš držela ochrannou ruku.         

Teprve když končil osmou třídu, pocítil, že „nevyhovující kádrový profil“ by mohl mít dopad i na jeho vzdělání. Tehdejší ředitel základní školy, v dřívějších dobách shodou okolností otcův přítel, nedoporučil z politických důvodů jeho další studium. Prospěch měl ovšem Petr vynikající a poté, co si na ředitele „došlápla“ Petrova maminka, své rozhodnutí změnil. Se štěstím a díky matčině ráznosti se tedy v roce 1956 dostal na vršovické gymnázium.

Co si jako gymnazista myslel o režimu, který mu zavřel otce? „Byl to pro mě nepřátelský systém, se kterým jsem se musel naučit žít a nějak se v něm pohybovat,“ odpovídá. S tím, že jeho otec je politickým vězněm, se nikde nechlubil – když o tom po letech promluvil na třídním srazu, vyšlo prý najevo, že spolužáci to o něm vůbec netušili a většina kantorů se i zde k němu chovala dobře.

Místo studia k zedníkům

Do maturity v roce 1959 nebyl v Pionýru ani ve svazu mládeže. Těsně před maturitou však dostali novou třídní učitelku, která prý „režim brala vážně“. Když zjišťovala, kam se kdo ze studentů hodlá hlásit, a on řekl, že chce na architekturu, před celou třídou mu oznámila, že je určen „k lopatě“. „Začal jsem stávkovat, protože v pololetí jsem měl na vysvědčení samé jedničky. Když mě kantoři vyvolali, řekl jsem: ‚Já už to nepotřebuju, k lopatě nemusím mít vzdělání.‘ Odmítal jsem nechat se zkoušet,“ říká s tím, že bývalý režim ho paradoxně naučil se nebát a umět se prosadit.

Pár dní před maturitou nicméně musel vstoupit do Československého svazu mládeže, aby byl k maturitě vůbec připuštěn. Poté, co mu předsedkyně třídy zapůjčila jednu ze svých svazáckých košil, v nichž jedině bylo možné „zkoušku z dospělosti“ absolvovat, odmaturoval v ní na samé jedničky. Přihlášku k přijímacím zkouškám na vysokou školu ale vůbec nedostal – z kádrových důvodů mu další studium zamítli.

Tou dobou byl již jeho otec zpátky na svobodě. Antonína Rosendorfa propustili z vězení 5. září 1957 a jeho první kroky vedly na Moravu za jeho matkou – rodina totiž před babičkou celých pět let tajila, že její syn je zavřený. Když pak za další tři dny přijel otec konečně do Prahy, Petr ho jen těžko poznával. „Říkal jsem: ‚Tohle je táta?‘ Malinkej, hubenej, shrbenej mužíček! Pak se nechal vyšetřit, co všechno má za nemoci, a vím, že to byl celý seznam neduhů.“

O tom, co všechno ve vězení zažil, otec svým synům příliš nevyprávěl. I přes pětihodinový nátlak odmítl sice při propuštění podepsat závazek mlčenlivosti, věděl nicméně, že přílišná otevřenost by mu uškodila. Nastoupil jako skladový dělník do Závodu rudých letnic v Letňanech, a když syn nesměl po maturitě dál studovat, sehnal i jemu přes známého dělnické místo – Petr se stal podavačem u zedníků v podniku Armabeton.

„Nejvíc mi vadilo, že abych nebyl příživník, musel jsem nastoupit do práce okamžitě po škole. Věděl jsem, že moji spolužáci jsou na prázdninách, jezdí tam a tam. A říkal jsem si: ‚Tak tohle mě fakt štve!‘“ Za první výplatu si tak alespoň koupil Favorita a začal jezdit na kole.

Rehabilitaci zase zrušili

„U lopaty“ strávil rok, poté získal místo „kresličky“ v ČKD. Znovu se zkusil hlásit na vysokou školu, ani v práci mu ale doporučení nedali. Později mu stopku vystavil ještě uliční výbor a vojáci – to když byl v letech 1961–1963 na vojně – a ještě později znovu zaměstnavatel. „A pak jsem to vzdal,“ říká Petr Rosendorf, který si místo vysněné architektury nakonec musel dálkově dodělat jen střední průmyslovku, protože maturitu z gymnázia mu v práci nechtěli uznat. Celý život dělal v ČKD elektrická zařízení pro lokomotivy a metro.

V socialismus „s lidskou tváří“, který Čechoslováci toužili budovat koncem šedesátých let, Petr Rosendorf moc nevěřil. Byť kulturní uvolnění oceňoval, jemu osobně se příliš svobodného prostoru neotevřelo. Aby třeba vycestoval na Západ, to prý stále nepřipadalo v úvahu. Jeho otec se nicméně angažoval v Klubu bývalých politických vězňů K 231. Ještě v roce 1969 byl rehabilitován a dostal odškodné ve formě jistého finančního obnosu a cenných papírů. Už o rok později, za počínající normalizace, ale proběhl nový soud, který rehabilitace zase zrušil.

„Otec musel všechny cenné papíry vrátit. A to, co mu bylo vyplaceno jako odškodné za dobu věznění, musel až do své smrti po 200 korunách měsíčně režimu vracet!“ Definitivně byl Antonín Rosendorf rehabilitován až po pádu komunistického režimu – to už ovšem posmrtně. Zemřel v roce 1976 v 67 letech s podlomeným zdravím.

Petr Rosendorf se v roce 1966 oženil a později se stal otcem syna a dcery. Je hrdý na to, že s manželkou jsou stále spolu a rodina drží pohromadě. „Děti se povedly, vnoučata se povedla,“ říká. Sametovou revoluci v roce 1989 pochopitelně přivítal s radostí, přišla právě v době, kdy jeho děti dospívaly, takže byl rád, že pak mohly bez problémů dál studovat.

V roce 2023, kdy s ním byl natočen rozhovor, žil Petr Rosendorf v Praze a pokoušel se získat povolení ke vstupu do lomu Mexiko – aby viděl, kde byl v padesátých letech jeho otec nucen pracovat.