Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Ronešová (* 1948)

• Marie Ronešová se narodila 28. srpna 1948 v Praze

• v roce 1954 byla místním sociálním odborem bez předchozího upozornění rodičů umístěna do dětského domova v Krnsku u Mladé Boleslavi

• až do roku 1961 se rodiče nepřestali odvolávat proti rozhodnutí soudu

• v letech 1957 až 1961 prodělala několik vážných onemocnění,

• v roce 1961 došlo v ústavu k zanedbání zdravotní péče při zápalu plic a matka ji odvezla do domácího ošetřování

• prožívala šikanu od spolužáků na základní škole

• v letech 1963 až 1967 měla sníženou pracovní schopnost, vystřídala šest zaměstnání

• v roce 1968 z okna bytu sledovala příjezd okupačních armád

• v letech 1978 až 1984 vystupovala s kapelami Abraxas a Progres jako tanečnice – hadí žena

• v posledních letech progrese zhoršení zraku, snaží se pomocí ezoteriky o zlepšení zdravotního stavu

• žije sama v Praze

Ztížený start

Marie Ronešová se narodila 28. srpna 1948 v Praze jako jediné dítě svých rodičů. Otec byl zaměstnanec Československých drah a matka původně úřednice, později žena v domácnosti. „Taťka byl vyučený lakýrník, písmomalíř, ale pracoval jako tranzitér u dráhy. Pocházel ze tří dětí, z chudých poměrů. Za války byl zavřený, přestože se o politiku nikdy nestaral. Za Němců ho někdo udal, byl tři roky v Buchenwaldu.“

V dospělosti se k pamětnici doneslo, že to pravděpodobně nebyl její biologický otec, ale ona ho tak nikdy nepřestala brát a dobře si s ním rozuměla, dokonce lépe než s matkou. „Máma byla z bohatší rodiny. Neměli sice skoro žádný majetek, ale měli pronajaté dvě drogerie tady na Praze 2, jednu v Legerově a jednu v Rumunské. Ani nevím, jestli tam někoho zaměstnávali. Babička pracovala v jedné a děda asi v druhé. Žádný dům neměli, ale ty dvě drogerie jim dost vydělávaly. Máma pracovala jako úřednice, o nic se nemusela starat, měli služku. Když přišel ten příšerný zvrat, museli služku propustit a máma neuměla vůbec vařit, uklízet, hospodařit s penězi, zkrátka vést domácnost. Byla nešťastná i proto, že v roce 1945–1946 v rámci odsunu odešel zpátky do Maďarska její snoubenec po šestileté vážné známosti a ona odmítla odejít do Budapešti s ním. Taťka se po válce chtěl oženit a založit rodinu, a tak se dali dohromady. Už byli starší, když se brali, a moc se k sobě nehodili.“

Možné, spíše jen tušené dramatické chvíle, které mohli prožívat rodiče před vstupem do manželství, matčina známost s cizincem nebo nějaký dávný sousedský spor, čistá nepřejícnost, touha vyvolat skandál nebo dobová horečně pěstovaná a ideologicky laděná třídní nenávist v provedení uličního či domovního výboru mohly stát za udáním na nedostatečnou péči rodičů. Na jeho základě začaly na podzim roku 1954 orgány moci konat a tím dramaticky komplikovat život tehdy šestileté žákyni první třídy základní školy v Legerově ulici. Ještě se nestačila ve škole ani pořádně rozhlédnout a jednoho říjnového rána ji dvě pracovnice místního sociálního odboru násilně odvezly přímo ze školy do dětského domova v Krnsku u Mladé Boleslavi.

Svět dospělých proti nezletilé

„Máma na mě čekala před školou a už se mě nedočkala, vůbec nic rodičům neřekli. Ničemu jsem nerozuměla, ale jsem provokatér odjakživa, tak jsem první den držela hladovku a dělala jim i jiné naschvály.“ Co za tím skutečně stálo? Opravdový důvod nezná dodnes. „Počkali si na situaci, kdy jsem byla ve škole a odtamtud mě odvezli. Už předtím proti mámě štvali, že prý mě chtěla, malou, ještě v kočárku, shodit z Vyšehradu. Vzhledem k tomu, že jsem byla její jediné dítě, jezdila za mnou do děcáku, vozila mi balíky, je hloupost, že by mě chtěla shazovat z Vyšehradu. V těch 50. letech byli hrozný udavači.“

Vzpomíná na útržky vyprávění rodičů a na torza soudní dokumentace: „Celé se to stalo na základě rozhodnutí lidového soudu, kde pořád dokola tvrdili, že máma není schopná se o mě postarat, taťkovo otcovské právo bylo dáno do klidu. Nebyl k tomu žádný logický důvod. Táta chodil do práce na třísměnný provoz, pracoval na nádraží Vyšehrad, máma byla doma, dávala mi normálně najíst, oblékala mě. Rodiče nebyli ani alkoholici, ani narkomani. Táta se každý rok odvolával, aby mě nechali doma. Těch odvolání bylo pět, možná víc, ale soud si vedl svou, že když je táta v práci, máma není schopná se o mě postarat. Že neuměla moc vařit a uklízet? Ale takhle žilo spousta lidí a nebyl důvod jim odebrat dítě a dát ho do dětského domova.“

Děcák

Chtěla zpátky domů, k rodičům, do Prahy. „Modlila jsem se, aby mě Bůh vysvobodil z děcáku, ale nic se nedělo, tak jsem postupně poznávala, že musím spoléhat jenom sama na sebe. Fungovalo to tam docela normálně, asi jako ve škole – nástup, ve dvojstupu odchod do koupelny, ve dvojstupu odchod do jídelny, jeden oddíl asi po třiceti dětech, pět oddílů od první do páté třídy. Na prázdniny na dva měsíce domů. Koncem srpna jsem už zase s hrůzou čekala, kdy si pro mě přijedou.“

Rodiče se stále bezúspěšně odvolávali. V době, kdy společenské angažmá bylo při rozhodování státní moci nad jiné požadované, se v tomto směru nijak neprojevovali. „Máma byla nepřizpůsobivá, nějaký komunismus, to jí nic neříkalo, úplně to ignorovala. Táta byl členem Svazu protifašistických bojovníků a ROH, a když nebyl zrovna v práci, pracoval pro Červený kříž.“

Ztrátu rodiny a domova vnímala jako křivdu a násilí, zejména proto, že rodiče na rozdíl od jiných dětí měla a chtěli ji mít doma. Přece za ní jezdili, vozili jí dárky! Situace byla nesrozumitelná, nepochopitelná, nesnesitelná. Zrodil se v ní vzdor a dále rostl z bezmoci a zoufalství. Na začátku druhého školního roku v dětském domově byla převezena do nemocnice v Mladé Boleslavi s encefalitidou. Neví, jak se nakazila, nic jí neřekli. V nemocnici strávila téměř celý školní rok. „Po návratu z nemocnice jsem byla tak zesláblá, že jsem nemohla do schodů, a když jsme museli v děcáku běhat, nestačila jsem ostatním a padala jsem na zem a měla pořád odřená kolena.“

Rodiče ji všude následovali, i do Havlíčkova Brodu, kam byla posléze poslána na rehabilitaci a kde zůstala celé dva roky. S nemocemi zápolila i tam. Časté záněty středního ucha střídaly záněty dutin, vrozená porucha štítné žlázy a slabozrakost jí nedovolovaly se plnohodnotně zapojit do všech dětských a školních aktivit. S vychovatelkami příliš nevycházela pro svou svéhlavost. „V Havlíčkově Brodě to bylo trochu lepší, ale samozřejmě – raději bych byla doma. Ve škole jsem byla průměrná. Už tehdy jsem se nechtěla přizpůsobit. To, co mě nebavilo, to mi nešlo. Odříkala jsem to jenom, abych měla pokoj. Čeština perfektní, dějepis mě nebavil. Jenom jsem se naučila a pak odříkala. Výhoda byla, že jsem měla dobrou paměť. Mám ji doteď.“

Naučila se prát. I s kluky. Nejednou projevila odvahu a rozhodnost při dětských půtkách a ostatními dívkami byla zvolena za tzv. velitelku světnice. Když jí bylo deset let, převezli ji do dětského domova v Nemyšli u Tábora a později do nedalekého Radenína. „Mezitím pořád probíhala ta odvolání a následné soudy, tím se to vždycky všecko opakovaně zdržovalo. Párkrát jsem to uhrála tak, že mě nechali nějakou dobu doma. Jinak mi ale máma pořád vozila balíky, i častěji, než bylo oficiálně povoleno, a to bylo jednou měsíčně. Vždycky se tam nějak za mnou vetřela.“

Návrat

Touha vrátit se domů trvala dál a v dospívající mysli uzrál plán cesty na svobodu. „Když jsem viděla, že si s tím dospělí neporadí, že jsem pro ně pořád jenom nějaká nezletilá, vzala jsem to do svých rukou. Slyšela jsem, že lidi umírají na zápal plic. Soudružky vychovatelky si ani nevšimly, že chodím pořád rozepnutá, tak se mi povedlo uhnat si zápal plic. Nemívám teplotu, a tak mě nechali chodit do školy. Máma mi právě přivezla něco hezkého a nějaké dobroty a zase na mě čekala před školou. Hned si všimla, že dost kašlu. Proč prý nejsem na marodce? Řekla jsem jí o té teplotě a že mě vychovatelky na marodce nechtějí a máma mě vzala do Tábora k doktorovi. Tam jsme se dozvěděly, že mám zápal plic, a později i to, že mě nechali přechodit spálu. Ani jsem nevěděla, že ji mám. Máma se na místě rozhodla, že už mě tam zpátky nedá a vzala mě domů do Prahy. Už si to mohla odůvodnit. Po vyléčení jsem musela ještě nakrátko do diagnostického ústavu v Krči, ale to jsem mámu umluvila, aby mě odtamtud vzala. Jenže zpátky do Radenína jsem stejně musela. To už mi bylo dvanáct pryč, byla jsem dost velká a už si ty vychovatelky na mě netroufly. Nakázaly to tedy mámě, aby mě tam dovezla. Ani máma ale neměla šanci. Prala jsem se i s ní. Byla ode mě celá poškrábaná a pokopaná, ale zvítězila jsem – vrátily jsme se na nádraží a zpátky do Prahy. Soud asi rezignoval, když viděli můj odpor. A taky neprokázali zrovna dobrou péči, když mě nechali přechodit spálu a zápal plic.“

Po sedmi letech zase doma. Jaké bylo přivítání, jak se znovu sžívala s rodinou, se školou? „Bydleli jsme v Tyršové. Žádný luxus, byt čtvrté kategorie s vodou na chodbě, ale já byla doma ráda. Školu jsem měla za rohem, jenže děti mě nesnášely. Nadávky a kopance pokračovaly. Opět jsem se lišila. Ve škole jsem byla pořád unavená, naštvaná a otrávená. Mám obrácený biorytmus, v noci nespím, usínám až nad ránem a ranní vstávání mě ničí. Mám to odmalička. Když jsem se konečně dostala na konec deváté třídy, s úlevou jsem všechny učebnice vyházela a řekla si: Už nikdy škola!“

Solitér a rock’n’roll

Dávné vytržení z prostředí zničilo všechny přirozené vazby. Byla osamocená, neměla sourozence, byla bez přátel, bez kamarádek. Po nějaké době našla společnost v tehdejším Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou), který v podstatě fungoval jako sportovní klub. Učarovaly jí motorky. Chtěla se vyučit automechaničkou se specializací na motorky, byl to tehdy samostatný obor. Na konec z toho sešlo. Havárie s úrazem jí zabránily nastoupit, když začínala výuka, a matka ji zapomněla omluvit. A tak i motorka a Svazarm zmizely z jejího života. „Byli jsme chudí, táta mi motorku koupit nemohl, jezdila jsem vždycky jen na vypůjčené. Horší bylo, že mi nedali řidičák, i když jsem byla našprtaná a všechno ke zkoušce uměla, že prý musím rozeznat značku na čtyři sta metrů. Je fakt, že jsem měla osm dioptrií.“

S matkou přibývalo sporů a hádek. Nechtěla dospívající dceru pustit z dohledu. Vztahy byly víc než napjaté a plné neporozumění a nedorozumění. Otec mlčel. „Tím, že jsem se musela v tom děcáku odmalička spoléhat sama na sebe, byla jsem samostatná osobnost. Naučila jsem se bránit, děti se ke mně chovaly hnusně a já neměla před nimi kam utéct. Nesnáším, když mi někdo něco zakazuje nebo přikazuje, se mnou je možná dohoda, ale ne cestou příkazu, na to jsem háklivá.“

Ani pracovní příležitosti nepřinášely uspokojení. „Nejdřív mě nechtěli vůbec nikam přijmout, že až od osmnácti let, ale pak mě vzali na úklid a pomocné práce v kuchyni. Vytýkali mi, že dělám pomalu, ale já nestíhám tak rychle jako zdraví lidé. Promarodila jsem vlastně kus dětství. Dali mi změněnou pracovní schopnost. Mohla jsem dělat, ale jenom tři měsíce v roce. Když mě pak postupně vyhodili ze šesti zaměstnání, že nestačím výkonu zdravých lidí, tak mi dali v devatenácti invalidní důchod. Mohla jsem dělat, ale ne tak rychle.“

Hledala dál. Zkoušela s kamarádem pantomimu, ale to by zase znamenalo školu, což nechtěla. Doma hádky s matkou, v práci oboustranný nezájem. Cesta odnikud nikam. Svět se zdál prázdný, nezajímavý, šedý… a najednou pár tónů, nový, jiný, zvláštní, útočně tvrdý rytmus. „V roce 1964 jsem slyšela poprvé Olympic. Seděla jsem v Lucerně pod pódiem na zemi a nade mnou Olympic, Miki Volek, Pavel Bobek a Yvonne Přenosilová. Předtím jsem chodila na Waldu Matušku do Rokoka, ale tohle bylo jiné. Věděla jsem, že to je muzika na celý život. Chodila jsem do Klubu Olympik, byla jsem tam zvolená Hvězdou rocku. Šimek a Grossmann tam četli povídky. Měla jsem vstup zdarma, vyhrávala jsem soutěže v hádání nejúspěšnějších skladeb… Chodila jsem na další skupiny jako Matadors, ještě s Mišíkem, na Flamengo, na The Primitives Group.“

Zrodila se mladá rockerka tělem i duší. Objevila v sobě silný cit pro rytmus. K hudbě přibyla ještě láska k přírodě. Přidala se k ochráncům. Svět dostával nové barvy, chutě i vůně, nové podněty a vzruchy.

Rok 1968

„Já jsem noční tvor. 21. srpna jsem se k ránu chystala, že půjdu spát. Slyšela jsem letadla a říkala si: ‚Proč lítá tolik letadel?‘ A potom někdo pod okny v Sokolské volal: ‚Jsou tady Rusové, pojďte všichni k rozhlasu!‘ Ale já už tehdy neměla úplně dobré zdraví, tak jsem tam nešla. Dívala jsem se na to dopuštění z okna. Na tanky, jak jezdí Sokolskou. Stály po celé délce ulice Ke Karlovu. Bylo to katastrofální. Na Václaváku se střílelo. Za týden jsem měla narozeniny. Protáhli jsem se kolem tanků a pak dolů po schodech, směrem k fakultě a dál až k nemocnici. Tam jsme měli nějaké známé saniťáky a u nich jsme slavili ty moje dvacetiny. Nějaká holka tam brečela, že jí na Václaváku zastřelili kamaráda. Ti saniťáci u toho byli.“ 

S příchodem okupantských armád skončila v zemi uvolněná 60. léta. V oblíbené hudbě, ve které našla radost a oporu, se projevily nové ztížené podmínky existence. Mnoho známých muzikantů skončilo nebo emigrovalo, kapely se rozpadaly nebo měnily hudební styl. Začala normalizace.

Jak šel čas a život…

Spory s matkou o svobodu a volnost trvaly. Ve snaze před tím utéct a dokázat svoji samostatnost svolila unáhleně k formálnímu sňatku. Nikdy s manželem nezahájili soužití a manželství zůstalo nenaplněné. Společnou měli jenom lásku k přírodě. K psovi v 70. letech přibyli hadi. Chovala nejdříve užovky a později hroznýše.

„V roce 1973 matka zemřela. Bydlela jsem dál s tátou, protože jsem neměla kam jít. Byla jsem invalida a jinou možnost jsem neměla. Původně jsem počítala s tím, že si najdu služební byt, ale to jsem ještě nevěděla, že nebudu stačit zdravým lidem. S taťkou jsem bydlela až do jeho konce.“

Silný vztah k hudbě, cit pro rytmus a lásku k přírodě se jí podařilo skloubit. Nacvičila taneční číslo s hadem. Na rockovou muziku. „Mám originální taneční styl hadí ženy. Muzikanti dovedli ocenit, že mám smysl pro rytmus, proto si mě brali na koncerty jako hosta. Abraxas a Progres byly skvělé kapely. S Abraxasem jsem vystupovala dvě sezony v letech 1978 a 1979 ve skladbě S Čedokem do Indie, později ještě v roce 1984 ve skladbě Manéž. Pozvali mě i na třicáté výročí vzniku kapely. Tam už jsem ale tančila s umělým hadem. Později jsem vystupovala s kapelou Progres celou sezonu 1988–1989. Muzikanti se na mě vždycky složili – byli placený přes agenturu a já amatér. Plzeňská rocková kapela Odyssea, to byli moji kamarádi třicet let…“ 

Už nikdy totalita!

Dodnes žije na Praze 2, jen pár ulic od místa, kde se narodila a kde byla jako malý prvňák násilně odebrána rodičům. Se silnou poruchou zraku nemůže číst, ale stále zkoumá a hledá, jak si zrak zlepšit. Je zvyklá žít sama a umí se o sebe postarat. Neslyší ráda, že se teď máme všichni dobře, protože ví, že to pro invalidy neplatí. „Neměla se rušit družstva invalidů. Teď je problém si někde přivydělat. Místo toho se dotují zaměstnavatelé. Zbytečná komplikace.“

Poslouchá hlavně rozhlas. Přináší jí milovanou hudbu a s ní radost a uvolnění, ale nejen to – z rozhlasového vysílání čerpá nejeden podnět, který ji dovede k nějakému občanskému návrhu, stížnosti nebo protestu. Přestože se dnes jako invalida nemá nijak výrazně lépe než za minulého režimu, říká: „Lidi už by neměli znovu dopustit totalitu! To, jak se mnou v dětství zacházeli, považuji za křivdu jednou pro vždy. Samozřejmě, můžu jim odpustit. Jenom ty soudy samotné za to nemohly. Viděla jsem teď hrát studenty o totalitě v 50. letech. Hráli role obžalovaných i soudců. Museli se to naučit a nestačili se divit. Svoboda pro mě znamená nejvíc, protože jsem si ji musela sama vybojovat a nevzdávat to. Už nikdy si ji nenechám vzít. Samostatnost, nebo nic!“

Loučit se zvoláním „Rytmus je zákon!“ může překvapit, jevit se podivínsky… ovšem pokud se tak neloučí pravověrná rockerka.