„(Chodil jste tam do školy?) Zpočátku vůbec ne. Od dubna 1939 až do zimy roku 1941. Nevím, co mi bylo, ale byl jsem těžce nemocný. Zotavoval jsem se velmi pomalu. Rodiče se mne snažili dostat do internátu, kde byly podmínky lepší. Tam byl také hlad. Nejen zima, ale také hlad. Příděly byly 50 gramů chleba a trochu cukru a trochu mouky. Internát, který byl asi osm kilometrů od tábora. V internátě byly totiž lepší podmínky než v táboře, zejména větší příděly jídla. Tam jsem od začátku roku 1942 jeden a půl roku chodil do školy. Samozřejmě internáty měly svůj účel a ten účel byla velká komunistická indoktrinace. O konstituci, Leninovi a Stalinovi jsme se učili víc než o Lermontovovi či Puškinovi. Ale bylo to alespoň nějaké vzdělání. Ale to nejhlavnější, měli jsme teplý byt, i když to dřevo jsme si museli nařezat sami. Měli jsme třikrát denně jídlo, malé porce. Jídla nebylo moc, nestačilo to, aby byl člověk sytý, ale bylo to lepší než v táboře. Když jsem chtěl navštívit rodiče, musel jsem žádat o zvláštní povolení ředitele školy, který byl ve spojení s NKVD.“
„Němci nám udělali křivdu, tak jsme chtěli cokoliv proti nim dělat. Tak jsem se dostal do československého vojska, do Svobodovy armády. Zpočátku jsem měl ,skvělou‘ kariéru, byl jsem osobní sluha jednoho majora. Potom jsem byl povýšen, sloužil jsem také v telefonní centrále a jako pomocník garážmistra u motopraporu. Nakonec mne poslali do spojařského kurzu. Tak jsem byl spojařem. Převedli mne do 5. dělostřeleckého pluku. Byl jsem tam jako radista. Protože jsem byl hodně malý, spojařská bedna byla velká, vážila více než dvacet kilo, tak bylo možné vidět, když jsem nosil spojařskou bednu, kráčející bednu a dlouhou pušku. Tak to jsem byl já.“
„Moje životní krédo? Nevím, jestli je to moje heslo, ale řídím se podle toho. Je to být enlighted – osvícený egoista. Člověk musí chránit své vlastní zájmy, ale musí při tom dbát na to, aby neškodil svému bližnímu. Podle toho motta se snažím žít. Jestli se mi to daří, to nevím. Jednoho dne mi to ON řekne.“
„Celkově zahynulo asi 40 příbuzných, z těch blízkých příbuzných asi polovina. Jaký by náš osud byl, kdyby nás Němci dostihli. Kdo ví? V Ostravě bylo nějakých sedm osm tisíc Židů před vypuknutím světové války. Kolik se nás vrátilo? Snad stovka. Řekněme, že třikrát tolik lidí se nevrátilo do Ostravy, odstěhovali se či emigrovali. Celkově se mohlo zachránit tak pět či deset procent ostravského Židovstva a přežili holocaust. Takovým či jiným způsobem.“
„Ještě na moři nás stihla nepříjemná chvíle, dostihla nás válečná loď, mysleli jsme si, že britská, naštěstí to byla židovská loď, možná ta první loď izraelského námořnictva, židovské ,navy.‘ Radost byla pak velká. Viděli jsme světla Haify, vylodili jsme s u Cesareje. Druhý den jsme byli opět v armádě a byl jsem opět vojákem. Petr (Bachrach) a já jsme se dostali do Palmachu. Nevěděli jsme, co to je. Nikdo z nás nemluvil slovo hebrejsky. Nějaké ponětí jsme měli, že jsou to elitní jednotky. U Kfar Yona, nedaleko odsud, jsme měli výcvik, pak nás poslali do jeruzalémských hor. Tam to bylo těžké, proti nám nebyli žádné neorganizované jednotky, ale jordánsko-arabské jednotky, jejichž velitelem byl anglický důstojník Glub Pacha.“
Spojař československé armády a izraelského ministerstva zahraničí Hanan Ron se narodil v roce 1928 v Moravské Ostravě jako Hanuš Rosenbaum. V dubnu a v září 1939 utekla jeho rodina před nacisty přes Krakov do Sověty okupované části Polska. Dostali se do pracovního tábora do Jakutské autonomní republiky na Sibiři, odkud se patnáctiletý Hanuš hlásil do československé armády. Chodil do elévské školy, na sklonku roku 1944 sloužil jako spojař u dělostřelců. V roce 1945 demobilizoval, v dubnu 1948 emigroval do Izraele. Bojoval v první válce o nezávislost na jeruzalémské frontě. V roce 1950 odešel do civilu, o sedm let později se přihlásil na post spojaře do služeb izraelského ministerstva zahraničí. Před odchodem na misi do zahraničí si hebraizoval své jméno a z Hanuše Rosenbauma se stal Hanan Ron. Sloužil na různých místech, mimo jiné v Bukurešti, v obchodním zastupitelství v německém Kolíně, v africkém Kongu a naposledy sloužil na sklonku 60. let v Římě. Z ministerstva zahraničí přešel do služeb izraelské tajné služby Mossadu. V současnosti žije v Tel Yitzhak mezi městy Herzliya a Netanya.
Hrdinové 20. století odcházejí. Nesmíme zapomenout. Dokumentujeme a vyprávíme jejich příběhy. Záleží vám na odkazu minulých generací, na občanských postojích, demokracii a vzdělávání? Pomozte nám!
