Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dům vyrabovali, lakýrnictví znárodnili. Táta litoval, že nešel do odsunu
narodil se 10. listopadu 1940 v Jablonci nad Nisou, rodina pocházela z Dolní Smržovky a Tanvaldu
otec Jan Rolenec přišel za prací do pohraničí, oženil se s Němkou Marií Leissovou
za války pracoval otec jako lakýrník v německém strategickém výzkumném středisku Fernseh
po válce byl otec krátce vězněn jako kolaborant, rodinný dům rabovaly Revoluční gardy
německé příbuzenstvo z matčiny strany šlo po válce do odsunu
otcův lakýrnický podnik komunisté znárodnili, rodiče museli pracovat v družstvu
rodina po válce udržovala kontakt s odsunutými příbuznými, vzájemně se navštěvovali
Petr Rolenec vystudoval strojírenství na liberecké technické univerzitě
s manželkou Vlastou měli svatbu v roce 1965
zažil obsazení vojenského letiště v Hradčanech sovětskou armádou během invaze v roce 1968
kvůli špatnému kádrovému profilu ho vyhodili z práce, poté obtížně hledal uplatnění
rodinným vozem Škoda Popular podnikl cestu po Sovětském svazu
vystřídal práci v různých podnicích na Tanvaldsku, po roce 1989 založil s kolegy vlastní firmu
v roce 2022 žil v Dolní Smržovce
Když rodiče Petra Rolence koncem dvacátých let se slovníkem v ruce randili údolími kolem Tanvaldu, netušili, jaká příkoří je čekají. Smíšené manželství jim ale nakonec pomohlo. V roce 1938 od odsunu ze zabraných Sudet uchránilo Jana Rolence, po válce pak pro změnu Marii Rolencovou, rozenou Leissovou.
Jejich příbuzní, kamarádi ani kolegové už takové štěstí neměli. „Když je tatínek viděl odcházet s kufírkem, myslel si, že jsou nadosmrti vyřízení. Nebyli. Nakonec to dopadlo na nás,“ přiznává Petr Rolenec.
Otce krátce věznili jako údajného kolaboranta, protože pracoval v německém výzkumném středisku. Později mu znárodnili kdysi úspěšný lakýrnický podnik.
Sám pamětník měl za komunismu kvůli špatnému kádrovému profilu častokrát problém udržet si nebo získat práci, která by odpovídala jeho vysokoškolskému vzdělání. A ještě ke všemu chtěl diskutovat o knize Jeden den Ivana Děnisoviče.
Pamětníkův otec Jan Rolenec pocházel z Čáslavska. Po vyučení lakýrníkem a malířem písma se v Praze potýkal s nedostatkem peněz navzdory meziválečné hospodářské konjunktuře. Vydal se proto v roce 1927 za pracovní pobídkou do pohraničního Horního Tanvaldu.
Nalezl si ubytování v domě, kde žila také německá rodina Leissových. S mladou Marií Leissovou si padli do oka, začali spolu chodit a v roce 1932 měli svatbu v hornotanvaldském kostele. Marie vystudovala obchodní akademii a pracovala jako účetní v tanvaldské přespolní elektrárně.
„Mamince nevadilo, že tatínek je Čech. Na rande chodil zpočátku se slovníkem, matka se potom výborně naučila česky, tatínek zase německy. Jinak to nešlo. Tanvald a Smržovka byly převážně německé, Češi tvořili možná dvacet procent obyvatel,“ popisuje Petr Rolenec seznámení svých rodičů.
Otec Marie Leissové přišel do jizerskohorského podhůří z Německa jako textilní mistr. Oženil se s Elizabeth Friedrichovou, potomkem místního věhlasného rychtářského rodu Friedrichů, který se významně zasloužil o rozvoj Tanvaldu a sponzoroval výstavbu zdejšího kostela, fary či hřbitova.
Jan Rolenec po svatbě založil vlastní lakýrnický a malířský podnik. Po svém mistrovi nejprve převzal dílnu, přebudoval ji a poté odkoupil také rodinný dům v nedaleké Dolní Smržovce. Práce měl neustále dost díky prvorepublikovému stavebnímu boomu. S účetnictvím mu pomáhala manželka.
Mezi Čechy a Němci podle pamětníkova otce tehdy panovaly v Sudetech normální vztahy. Za první republiky dokonce probíhaly takzvané „handly“ školní mládeže mezi různými jazykovými oblastmi. Situace se zhoršila se sílícím vlivem Sudetoněmecké strany Konrada Henleina.
Na Československo sílil také politický a vojenský tlak zvenčí, ze strany hitlerovského Německa. Vláda proto vyhlásila na přelomu září a října 1938 všeobecnou mobilizaci, Jan Rolenec nastoupil do bunkrů v okolí Mníšku.
„Táta působil jako spojka, jezdil ještě domů během mobilizace, když už to bylo nebezpečné a henleinovci tahali dráty přes cestu. Viděl, jaké Němci měli vybavení na bunkry, speciální pásová vozidla s neprůstřelným pancířem a plamenometem.“
K přímému vojenskému střetu ale kvůli mnichovské dohodě nedošlo. Sudety připadly Německu a mnoho českých obyvatel odešlo do vnitrozemí. Jan Rolenec však mohl díky smíšenému manželství zůstat.
Zkraje druhé světové války se manželům Rolencovým narodil syn Petr, v roce 1942 pak druhorozený Jan. Otec měl zpočátku jako Čech problém sehnat práci, ale nepřímo mu pomohly ojedinělé nálety na Berlín podnikané britským letectvem, které Němce přiměly přesunout jedno ze svých strategických výzkumných středisek, Fernseh, do staré přádelnické fabriky v Dolní Smržovce.
Jan Rolenec pro středisko natíral nábytek. „Když šel do práce, musel si připnout odznak a podle barevné kombinace odznaku platil přístup do určitých místností ve fabrice. Táta měl univerzální, a tak někdy v roce 1940 viděl poprvé televizi. Auto jezdilo po Smržovce s kamerou a vysílalo do monitoru ve středisku. Potom zde také vyvíjeli dálkově řízené tanky Goliath,“ přibližuje Petr Rolenec.
S německými inženýry ve středisku navázala rodina kontakt, jako malý si pamětník hrál s jejich dětmi. Otcovi němečtí kolegové také pomohli, když ho jeden z českých dělníků udal za skrývání vozu Škoda Popular, který si pořídil těsně před válkou. Rozběsněné gestapo okamžitě auto zabavilo pro účely wehrmachtu.
Výzkumníci se však o vůz přihlásili a Janu Rolencovi jej přechovávali v areálu fabriky. Stejný udavač se ale ozval znovu s tím, že s autem nikdo nejezdí. Přesto se na konci války Škoda Popular vrátila do rodiny a ta největší cesta ji teprve čekala.
Nejtěžší chvíle pro Rolencovy a jejich příbuzné nastaly s koncem války. Hned po osvobození přišlo na otce udání za kolaboraci a usedl do vězení. Matce se naštěstí podařilo kontaktovat rozumnější Čechy a dostat jej zpět na svobodu.
V době otcovy nepřítomnosti ovšem dům vyrabovaly Revoluční gardy. „Vůbec je nezajímalo, že je uvnitř máma se dvěma malými dětmi. Barák vybílili, sebrali broušené sklo, příbory a také lovecké zbraně, táta byl odjakživa u myslivců,“ vzpomíná Petr Rolenec. Později se jeho otec o ukradené pušky soudil s velitelem gard, ale neúspěšně.
Na základě Benešových dekretů také Marie Rolencová pro svůj německý původ ztratila československé občanství a polovina rodinného domu se rázem ocitla v konfiskátu. Smíšené manželství zachránilo od nuceného odsunu tentokrát matku. Začátkem padesátých let poté znovu získala i státní občanství.
Její příbuzné však stihl jiný osud. V rámci organizovaného odsunu putovali do sběrných táborů v Rychnově a Rýnovicích. Kvůli podlomenému zdraví tam zemřela pamětníkova prateta. Nový domov poté hledalo německé příbuzenstvo v Bavorsku. Těsně před odchodem si u Jana Rolence uschovali cennosti, protože na cestu si z celého svého majetku mohli tehdy sbalit pouze třicet kilo.
Začátky v Bavorsku nebyly pro ně lehké. První roky pracovali na polích pouze za jídlo a místní sedláci se na ně dívali skrz prsty. Postupně si ale našli lepší zaměstnání a stát vybudoval pro přesídlence domy. Později, v šedesátých letech, už mohli cestovat přes hranice a navštěvovat svou někdejší domovinu.
„Jako důchodci mohli moji rodiče taky jezdit do Německa na pozvání. Když tatínek viděl, jak to tam mají zařízené, přišel domů a litoval, že tenkrát neodešel s nimi. Když je tenkrát viděl odcházet s kufříkem, myslel si, že budou nadosmrti vyřízení. Nebyli, a nakonec to dopadlo na nás.“
Po válce brzy zmizeli i němečtí inženýři z Fernsehu, ovšem na druhou stranu. Své poznatky z vývoje televize chtěli předat českým kolegům, a výměna dokonce chvíli trvala, než Rusové zjistili, co se v komplexu továrníka Johanna Priebsche nachází.
Celé výzkumné středisko i se zaměstnanci a jejich rodinami okamžitě převezli do Sovětského svazu, nezbyly po nich ve zdech ani zásuvky. Německé výzkumníky propustili zpět do NDR až v roce 1956, když od nich získali veškeré potřebné znalosti.
Inženýři se dostali obratem do Západního Německa, kde se podíleli na vývoji barevné televize. „Za jedním z nich, za inženýrem Güntherem, jsme jeli v roce 1967, když bylo možné vycestovat za hranice na Západ. Žili v Darmstadtu a s jeho dvěma dětmi udržuji kontakt dodnes,“ říká Petr Rolenec.
Pamětníkův otec znovu s koncem války otevřel svou lakýrnickou živnost, ale podnikání netrvalo dlouho. „Po únoru 1948 ho takzvaně vyakčnili, jako politicky nespolehlivému mu komunisti do podniku dosadili národního správce, shodou okolností jeho dělníka. Posadil se rovnou do tatínkovy kanceláře, ničemu nerozuměl a jenom koukal do papírů. Takže se potom na chvíli podařilo tátovi národní správu zrušit.“
Začátkem padesátých let už jej ale vlna znárodňování a kolektivizace neminula, lakýrnictví se nicméně věnoval dál. Matka nastoupila jako mzdová účetní ve slavné tanvaldské textilce Seba, kde pracovala až do důchodu.
Rolencovi od znárodnění nakonec zachránili alespoň svůj Popular, když pracně přepisovali veškeré účetní knihy, v nichž figuroval jako firemní vůz.
Petr Rolenec chodil od roku 1951 do tanvaldské měšťanky. Oba rodiče byli křesťané, a tak od dětství také ministroval v místním kostele. „Celkem dobře jsem se učil. Učitelka si zavolala tátu a říkala, že jestli chci někdy studovat dál, musím skončit okamžitě s ministrováním. Tak jsem s tím skončil,“ přibližuje pamětník, jak komunisté potírali víru a církev.
Pokračoval studiem na jedenáctiletce v Jablonci a následně zamířil na libereckou Vysokou školu strojní a textilní, na níž promoval v roce 1962. Během cest vlakem na univerzitní kolej se Petr Rolenec seznámil s rehabilitační sestrou Vlastou Zdobinskou, svojí pozdější manželkou. Vzali se v roce 1965.
Po vojně se chtěl pár usadit v Praze, kam Petr Rolenec nastoupil do hloubětínské Tesly, ale nepodařilo se jim nalézt bydlení. Zůstali tak nakonec v Dolní Smržovce v rodinném domě a pamětník nalezl novou práci v rozrůstajícím se regionálním podniku Tofa.
Do Tofy jednou přijeli na přednášku bývalí sovětští partyzáni a Petr Rolenec se zapojil do diskuse. „V té době vyšla kniha Jeden den Ivana Děnisoviče a já blbec jsem se přihlásil, že jsem četl tuhle knížku a že se proslýchá, že partyzáni, co byli u nás, skončili v gulagu a moc se jich nevrátilo. Ptal jsem se, jestli tam byli taky. Nastalo hrobové ticho,“ hodnotí pamětník zpětně.
V rozvolněných šedesátých letech ale pamětníkovi jeho zvídavé dotazy ani diskuse s nadřízenými o špatně fungujícím komunistickém hospodářství ještě tolik neuškodily. Dokonce se stal šéfem technického rozvoje ve firmě.
Poté přišel rok 1968. V létě dostal Petr Rolenec jako důstojník v záloze povolávací rozkaz na cvičení a nastoupil u jednotky na vojenském letišti Hradčany u Mimoně. Sloužil jako mechanik u letadel, která prováděla fotogrammetrii a vydávala se mapovat východní Slovensko.
„Chodili jsme po návratu do hospody, jako důstojníci jsme mohli. Vraceli jsme se kolem jedenácté do ubikací a najednou přišel rozkaz, aby se všichni důstojníci okamžitě dostavili k útvaru. To bylo zvláštní, takhle v noci. Potom přišel druhý rozkaz – odvolat všechny stráže letiště. A to už jsme měli ve dvě ráno puštěné rádio a poslouchali jsme, co se děje.“
Jednu strážní jednotku poblíž silnice se však nepodařilo odvolat a z hlubokých lesů kolem letiště se ozvala prudká střelba. Strážci nevěděli, co se děje, a střelbou reagovali na kolony vojenských vozů, které vtrhly na letiště. Nikomu z nich se nic nestalo a brzy se vrátili na velitelství plní obav.
„Pak přilítli kluci z řídící věže a říkali, že je odtamtud vyhnali Rusáci se samopalama. Za chvíli už jsme slyšeli přilétat transportní letouny. Ráno jsme se vzbudili a před hlavním vchodem už stál kanon. Nikdo nesměl ven. Měli jsme zadky stažený, co si budeme povídat. Rusové to udělali šikovně – dříve proběhlo vojenské cvičení Varšavské smlouvy v Mimoni, kterého se účastnilo také ruské letectvo, a ti samí důstojníci pak letiště obsazovali. Po vojenské stránce obsazení proběhlo perfektně,“ přiznává pamětník.
S politickou změnou, která se po srpnové invazi v Československu rozběhla, se rozběhly i personální změny ve firmách. „Do Tofy nastoupila nějaká kádrovačka a hned začala se všema cvičit. Ještě před prověrkama si mě jednoho krásného dne zavolala a řekla, že ve firmě nemůžu dál pracovat, ať dám výpověď. Doma jsem se radil s tátou a výpověď jsem nakonec dal,“ říká Petr Rolenec.
Krátce po vyhazovu nastoupil v liberecké Tesle, ale jakmile přišel posudek z předešlé firmy, musel se znovu sbalit a hledat si práci. Nějaký čas pobíral podporu v nezaměstnanosti, až se skrze svého známého dostal do kartonážky NisaText, kde na kádrové posudky příliš nedbali.
Petr Rolenec i s vysokoškolským titulem a dobrou kvalifikací pobíral nízký plat, a tak se stále poohlížel po lepších pracovních příležitostech. Nastoupil do jablonecké firmy vyrábějící brzdy do aut. „I tak mě stále někdo musel sledovat, abych nevyvíjel kontrarevoluční činnost. Psali na mě posudky a drželi mě na nejnižším platu.“
Díky pracovním zájezdům se v této firmě alespoň podíval do automobilek v různých zemích východního bloku včetně SSSR. To Petra Rolence nalákalo, aby tuto zemi více procestoval, a přes Čedok si zařídil cestu napříč Sovětským svazem. Hodlal ji absolvovat v rodinném Popularu.
Předem vytyčená trasa vedla od Lvova až po Jerevan. S kolegou z práce projeli Kyjev, Charkov, Rostov na Donu, Soči nebo Tbilisi. Na začátku cesty každý most střežili vojáci před údajnými imperialisty a v rámci SSSR probíhaly i vnitrostátní celní kontroly. Místo církevních památek nacházeli cestovatelé v pravoslavných kostelech výstavy sovětské kosmonautiky.
„Nejchudší byla Ukrajina, vesnice tam vypadaly hrozně. Přitom všude měli úrodnou černozem, obilí až po kolena, ale neměli pořádně čím hnojit. Směrem ke Kavkazu už lidé bohatli. Také byli velmi pohostinní, když jsme potřebovali spravit auto,“ líčí své zážitky pamětník.
Zvláštní setkání zažil před výstupem na Elbrus, když umýval auto zašpiněné četnými přejezdy přes brody horských potoků. „To auto znám. Vlastnil ho natěrač Rolenec z Dolní Smržovky,“ ozval se za zády otcův někdejší přítel a automechanik Pekarek, který na Kavkaz vycestoval se západoněmeckou cestovní kanceláří.
Během osmdesátých let Petr Rolenec znovu měnil zaměstnavatele stále ve snaze finančně si polepšit. Nějaký čas pracoval jako ředitel technických služeb v Tanvaldu. Poté nastoupil do technického úseku Jednotného zemědělského družstva (JZD) Lučany nad Nisou. Všude se potýkal s absurdnostmi socialisticky státně řízené ekonomiky.
„Tenkrát na každou blbost platil celostátní ceník. Firmy musely mít perfektní dokumentaci organizace výroby. Když jsme chtěli dělat nějakou inovaci, většinou to vedení odmítalo, protože hrozilo, že nesplní plány.“
Po sametové revoluci v roce 1989 a definitivním konci komunistického režimu se ekonomika transformovala ve fungující tržní hospodářství. Ale ne všude tato změna nutně vedla k lepším poměrům.
„Schopný předseda družstva odešel a místo něj valná hromada zvolila nového chlapa, který jako milicionář mlátil lidi na Václaváku a byl to estébák. Takže jak nastoupil, použil své metody a začal shánět informace na lidi. Byli jsme rozhádaní a technický úsek JZD se rozpustil,“ vysvětluje Petr Rolenec.
S kolegy si však odnesli své know-how výroby kotlů a založili vlastní firmu. V té následně pamětník působil až do důchodového věku. „Lidé by se neměli bát podnikat. Když něco umí, určitě se jim bude dařit,“ shrnuje svou zkušenost Petr Rolenec.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Příběhy 20. století
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století (Jan Kubelka )