Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jana Rohlíková (* 1938)

• 30. dubna 1938 se narodila v porodnici bratří Jeriových v Praze 2

• v dubnu 1945 byl strýc František Bein náhodně zastřelen Němci v Praze 6

• v letech 1949 až 1969 byla členkou Souboru lidových písní a tanců kapitána Jaroše (SLPT Kapitána Jaroše)

• v letech 1956 až 1961 studovala na Fakultě architektury a stavitelství ČVUT v Dejvicích

• v roce 1962 na rok nastoupila na umístěnku do Pozemních staveb Liberec

• v letech 1963 až 1967 nastoupila do Vojenského projektového ústavu v Dejvicích (VPU)

• v letech 1967 až 1989 pracovala v projekci Vývozního závodu Konstruktiva

• od roku 1989 až do odchodu do důchodu (1996) působila v Chráněné krajinné oblasti Kokořínsko (CHKO)

Životní příběh Jany Rohlíkové a jejích rodičů je propletený s příběhem krajiny Mělnicka, je zasazený do města a jeho okolí, do historie dvacátého století a proměny obyvatel a charakteru krajiny okolo nich. Dotýká se i místního a regionálního folklóru, v padesátých letech ideologické zbraně režimu.

Rodina matky, Beinovi

Jana se narodila 30. dubna 1938 Barboře Rohlíkové-Beinové v porodnici bratrů Jeriových v Londýnské ulici na Královských Vinohradech, kde, jak sama zdůrazňuje, jeden z bratrů byl porodník a druhý evangelický farář. Okamžitě se jí dostalo křtu a přijetí do Českobratrské církve evangelické. S babičkou Beinovou z matčiny strany a bratry Karlem a Jiřím pak chodila do kostela, uměla se modlit Otčenáš, ale víc už nic. „Pak se mě to netýkalo, jen jsem tam tak seděla,“ říká.

Babička Františka Beinová pocházela z Českého ráje, její maminka, Kateřina Šulcová, pak z okolí Sobotky u Jičína. V té době probíhaly opravy Karlova mostu a bylo zapotřebí kameníků – její manžel, kameník, dostal v Praze práci a rodina se přestěhovala do Prahy na Žižkov. Maminka pamětnice, Barbora, měla dvě sestry, Růženu a Marii, a dva bratry, Jiřího a Františka. Většinou jsou dnes pohřbeni na hřbitově na Olšanech v rodinné hrobce. Dědeček Bein, už tehdy majitel slévárny na Žižkově, nechal Františkovi postavit další slévárnu v Jahodnici, dnes součásti Prahy 14. Za okupace, v dubnu 1945, se František, otec čtyř dcer, náhodně vyskytl v Dejvicích poblíž vily K. H. Franka a byl nacisty z ne zcela jasných důvodů zastřelen. Pro rodinu to byla velká tragédie, vždyť nejmladší dceři byly teprve dva roky.

Růžena, Janina kmotra a teta

Teta Růžena, maminčina sestra, byla na svoji dobu nadmíru vzdělaná a emancipovaná žena. Vystudovala francouzštinu a filozofii na Filozofické fakultě Karlovy univerzity, její spolužačkou byla Anna Masaryková a teta vždycky vzpomínala, jak na konci přednášky vyučující neopomněl pronést: „A pozdravujte dědečka v Lánech.“ Po absolutoriu teta Růžena nastoupila na své první učitelské působiště, na gymnázium ve Frýdku-Místku. Během protektorátu pak byla zaměstnaná na ministerstvu školství pod neslavně proslulým kolaborantem, ministrem Emanuelem Moravcem. Doma vyprávěla, jak s kolegyněmi tu práci sabotovaly, jak si četly něco jiného než měly, knihy měly schované v šuplíku, a když někdo přišel do kanceláře, tak břichem šuplík zastrčily a dělaly jako že nic. Jednou za měsíc od ministra dostávaly lístky do Národního divadla, což Janini bratři, studenti pražského gymnázia na Vinohradech, vždycky uvítali.

Po válce učila teta Růžena na gymnáziu na Mělníce, to už uměla i anglicky. Její kamarádka si vzala pana Norburyho, Angličana, který v poválečném Československu stavěl vysílačky a díky němu se Růžena ještě před pádem železné opony dostala dvakrát do Anglie. Sice se tam živila mytím nádobí, zato získala slušnou praxi v používání jazyka. Po návratu do Čech studovala angličtinu a složila státnici. Na gymnáziu na Mělníce jí byla ředitelstvím školy pronajata velká garsoniéra, ze které ji vyhodili, jakož i z gymnázia, z politických důvodů. Růžena byla ženou mnoha talentů, mimo jiné dobře hrála na klavír. Zůstala svobodná. Žila pro svoje studenty a svoji širší rodinu, byla výjimečná v šíři svých zájmů a zálib a ve svém svobodomyslném duchu.

Tatínkova rodina

Prababička Bohumila Rohlíková „ze mlejna“ byla také ve své době neobvyklá, třeba tím, že se nikdy nevdala. S jistým Petrem Hausmannem měla šest dětí, a z dobroty srdce vychovávala ještě sedmé – sirotka. Statečně čelila kritickému odsudku společnosti. Žila v Jihlavě a ve stáří na Mělníce, kde denně chodila přes náměstí modlit se ke Kapucínům - jak pravily zlé jazyky, aby odčinila hříchy mládí. Jeden z jejích synů, Karel, dědeček pamětnice, byl obchodním cestujícím v textilu. Jezdil za prací až na Liberecko a tam se mu zalíbila dcera majitele restaurace Česká beseda, Marie. Svatba se konala v Liberci, ale po ní se novomanželé odstěhovali na Mělník, kde si v pronajatém domě otevřeli obchod s textilní galanterií. Za rok po svatbě se jim narodil Karel, otec pamětnice. To už se blížila doba první světové války, děda pamětnice narukoval na frontu v severní Itálii a brzy po návratu z války zemřel. Ještě stačil koupit vlastní dům s obchodem a velkoryse zaplatit synu Karlovi pomaturitní cestu do Paříže. Karel už měl v té době známost se svou budoucí ženou Barborou Beinovou, která v té době v Paříži studovala na dívčím lyceu v St. Germain. Bylo to pro oba nejkrásnější léto jejich života – mohli se, zamilovaní, nekonečně toulat po Paříži.

Karel studoval práva, ale po smrti otce cítil povinnost studium ukončit a v obchodě otce zastoupit. Novomanželé se nastěhovali do pronajatého domu u Knappů. Po narození pamětnice se přestěhovali do vily „Obora“ se zahradou na Pšovce, kterou její matka zdědila. „Byli velice aktivní: pěstovali včely, otec inklinoval k zahradnictví, vlastně ani nelitoval, že z něj není právník, u vily byla velká zahrada. Byli v klubu lyžařů, jezdili do Krkonoš na závody, veslovali. Tatínek Karel byl sice z katolické rodiny, ale nebyl praktikující,“ říká pamětnice.

Byly to doby idylické: „Otec v pumpkách dojížděl na kole z Pšovky do obchodu, babička, majitelka elektrické pračky, prala prádlo pro celou rodinu. Prádlo se ovšem muselo nejdřív na žebřiňáčku na Mělník dovézt,“ vypráví Jana Rohlíková.

Matka v euforii vstoupila do KSČ

Za protektorátu byla pod hradem Kokořín závora, tady začínaly Sudety, stejná situace byla před Liběchovem nedaleko Mělníka. Zde byly Sudety nejblíž zaříznuté do vnitrozemí, nejblíž k Praze.

V rodině Rohlíkově byli Češi i Němci a také jejich jména se psala oběma způsoby - Bein i Bain. Například prababička Marie Zemanová byla Češka z Lomnice nad Popelkou, její syn Eduard si vzal Němku (říkalo se jí teta Hani), a když byli po válce odsunuti do Postupimi, babička, „velmi schopná žena, jim postupně posílala po šífácích po Labi jejich věci, které si nesměli vzít s sebou,“ vypráví Jana Rohlíková. Když padaly bomby, schovávaly se děti v dvoupatrovém sklepě ve skále, kde se jinak uchovávala až do léta jablka. Maminka vždycky upekla perníkovou chaloupku a každé dítě od ní dostalo do tašky část jako železnou zásobu.

„Matka se za války učila rusky. Proto asi u nás při osvobozování ubytovali podplukovníka a jeho sluhu Pavku. Jejich pokoj byl hned vedle ložnice, kde jsem spala s rodiči. Bylo mi sedm. Když se ožrali, křičeli: ‘Davaj dočku!‘ Pavka jezdil s gazíkem s námi do vedlejší vesnice pro med. Matka se s nimi vybavovala rusky a taky hned po válce v té euforii vstoupila do KSČ.“

Tetu vyhodili z gymnázia

Starší bratr Jany, Karel, od mládí skaut, byl v roce 1949 studentem mělnického gymnázia. Ve škole navrhl, že by se mělo vzpomenout prvního výročí úmrtí prezidenta Beneše. Reakce vedení odpovídala dobové situaci a obrátila se proti tetě Růženě. Byla obviněna, že svého synovce navedla. Navíc někdo anonymní zničil komunistickou výzdobu na chodbě školy a i to se jí kladlo za vinu: z gymnázia v Mělníku musela odejít učit do Kolína, kde přespávala v kabinetu.

O byt v Mělníku přišla. Následoval další vyhazov a přechod na střední školu ve Vlašimi, kde už směla učit pouze ruštinu. Složila z ní dokonce státnici, aby měla plnou aprobaci a nezavdala tak školským orgánům důvod k další šikaně. Její poslední štací, než odešla do důchodu, bylo gymnázium v Benešově. I potom nedokázala nic nedělat – organizovala výlety pro učitele z okolí. Dožila se vysokého věku, zemřela v 91 letech. Zanechala po sobě smysluplnou čáru.

Po únoru 1948

Rohlíkův obchod s textilem byl v následujícím roce znárodněn. Babičce i otci pamětnice, jako skutečným znalcům oboru, bylo dovoleno zůstat. Drahé vlněné látky byly volně prodejné, k ostatním bylo třeba mít lístky. Maminka Barbora měla v obchodě na starosti účetnictví a z obchodu se stal n. p. TEP. S nastalou situací se nedalo dělat nic jiného než ji přijmout. „Brali to jako samozřejmost,“ vysvětluje Jana Rohlíková.

Nejhůř dopadla babička, tu všichni litovali. Aby měla splněný počet odpracovaných let k vyplácení důchodu, musela v pokročilém věku dvakrát denně jezdit pracovat do textilního obchodu v Liběchově. Vyměřený důchod nakonec činil 320,- Kčs měsíčně. Otec také musel projít socialistickou transformací. Ze živnostníka se stal soustružníkem ve výrobě a skončil jako dílenský plánovač. Kromě toho, asi aby vykompenzoval práci v továrně, dlouho vedl dětské kroužky zaměřené na práci v přírodě a byl členem včelařského a zahradnického spolku.

Maminka, členka strany, pracovala jako účetní (na sčotu uměla počítat s neuvěřitelnou rychlostí), posléze složila svoji třetí maturitu na Pedagogickém gymnáziu v Brandýse a až do důchodu vedla družinu mládeže na Pšovce. Být aktivní měla zřejmě v genech: pracovala například v Radě žen, v Sokole, v Červeném kříži, navštěvovala sociálně slabší rodiny v okolí. 

Otec nikdy do strany nevstoupil. „Byl to sociální demokrat masarykovského typu,“ říká o něm jeho dcera, a pokračuje: „Teta Růža byla zase národní socialistka jako její tatínek, dědeček Jiří Bein. To byla tak různorodá společnost! Diskutovali, ale nikdy se nepohádali. Naopak si pomáhali. Maminka, když tu Růžu vyhodili, tak šla za ni orodovat na KSČ, ale nepomohlo to.“

SLPT kapitána Jaroše

Jana odmalička s tatínkem zpívala, oba bratři (hráli na dudy) byli členy regionálního folklórního souboru, pod jehož krkolomnou zkratkou se skrýval Soubor lidových písní a tanců kapitána Jaroše (dnes nazývaný Jarošovci) založený roku 1949. Jana se přirozeně přidala. Stíhala toho hodně: od první třídy měšťanky byla pionýrkou, současně chodila do hodin evangelického náboženství a za dva roky byla v církvi konfirmována. Na jedenáctileté střední škole vstoupila do Československého svazu mládeže (ČSM), hrála na klavír při zkouškách souboru a nakonec se stala členkou taneční skupiny.

Z té doby má spoustu zážitků. Vypráví: „Nejdřív jsme jezdili do vesnic, aby se zakládala JZD [jednotná zemědělská družstva]. Zpívali jsme lidové písničky, aby se ti lidi obměkčili a vstoupili do JZD. Režim ten folklór zneužíval, vlastně jsme byli v područí režimu. Oni sice nám platili autobusy a zájezdy, nebo když jsme byli se souborem na zájezdech v kapitalistické cizině, tak nás tam pouštěli.“ Konec života souboru nastal po srpnové okupaci v roce 1968. Členové odmítli hrát a tančit pro sovětské vojáky v Mladé Boleslavi a za trest jim OV KSČ v Mělníce neudělil slíbené povolení vyjet na festival do Portugalska. Jana, v tu dobu už bydlící v Praze, vzácnou výjezdní doložku a několik tranzitních víz získala a s kamarádkou vyjely autem směr Mnichov. Jana vypráví, jak výlet na Západ dopadl: „Jenže ta kamarádka už v Mnichově havarovala s tím svým malým Volkswagenem. Tak jsme pak myly nádobí v cukrárně v Mnichově, abychom vydělaly na opravu auta.“

Studium a zaměstnání

Po přijímacích zkouškách na ČVUT byla Jana přijata na Fakultu architektury a pozemního stavitelství, obor stavitelství. „Kdybych uměla malovat, dostala jsem se na architekturu,“ říká dnes. Začala tancovat ve Vysokoškolském uměleckém souboru, vzpomíná na nacvičování tance zvaného „Starodávný“ z Lašských tanců Leoše Janáčka, se kterým soutěžili v ústředním kole soutěže v Bratislavě. V roce 1954 ještě s mělnickým souborem vystupovala ve Strážnici, tam tancovali tanec „Vinobraní“. V obecenstvu seděl prezident Zápotocký a jedna členka souboru promptně složila text, který soubor na závěr zazpíval: „‘Připijme vínečko červený na tom našem vinobraní, na zdraví našeho všem nám tak drahého prezidenta Zápotockého.‘ No a to byl aplaus, to byl aplaus,“ dodává pamětnice.

Spolubydlící na koleji, členka strany, Janu přemlouvala ke vstupu. Marně. Umístěnku dostala do Pozemních staveb Liberec, nastoupila spolu se spolužačkou Ljubou Slavíčkovou, dcerou Jiřího Slavíčka ze známé umělecké rodiny. Když zemřela její babička, paní Anna Masaryková, a Ljuba potřebovala den volna, aby mohla jet do Prahy na pohřeb, bála se v práci ukázat babiččino parte, aby se nikdo nedozvěděl, že je příbuzná T. G. Masaryka.

Z okna od rýsovacího prkna Jana jednoho dne viděla, jak hoří Ještěd. Dodnes si myslí, že první cenu v soutěži na novou stavbu měl s architektem Hubáčkem dostat stejnou měrou i statik Zdeněk Patrman.

Po Liberci následovalo místo ve Vojenském projektovém ústavu v Praze - Dejvicích, po něm Vývozní závod Konstruktiva, opět v Praze, kde zažila srpnovou invazi roku 1968. „Z dráťáku na Ženských domovech jsem slyšela, že přijeli Rusáci. To bylo zděšení. Pustili nás z práce domů. Na Václaváku zrovna stříleli na Muzeum, Opletalovou jsem šla na Florenc na autobus do Mělníka. Týden jsem byla doma. Pak nás sezvali a lámali nás, ať řekneme, jestli souhlasíme s příchodem spřátelené pomoci vojsk Varšavské smlouvy.“

V době sametové revoluce pracovala Jana Rohlíková v Konstruktivě v Kateřinské ulici v Praze a pak ve Štěpánské, v samém centru Prahy. „Na Václavák jsme chodili zvonit klíči. Ti pánové, co měli kontakty, si chtěli založit svoje IČA, mít svoje firmičky. Já jsem po tom netoužila,“ říká.

Odešla z Prahy a začala pracovat v Chráněné krajinné oblasti (CHKO) Kokořínsko. Vrátila se domů. „Dělala jsem tam až do důchodu stavařinu. Dávali jsme lidem povolení, já jsem hlídala, aby se udržel ráz. Sepsala jsem deset bodů, a když to dodrželi, schválili jsme jim to,“ vysvětluje.

Dnes

Jana Rohlíková, nadšená cestovatelka a turistka, si splnila svůj sen: procestovala USA a uviděla San Francisco. Se stanem od New Yorku přes Niagaru, Chicago, Mississippi a Missouri do národních parků Yellowstone a Yosemite. Jindy s přáteli na Zakarpatskou Ukrajinu, do Dolomit, Turecka nebo Pobaltí. Jana žije aktivně, zřejmě svoji energii podědila v genech po rodičích.

S mělnickými turisty byla v Pyrenejích a při zpáteční cestě přes Francii vystoupila na Mont Blanc společně s bratrem Jiřím, jeho dcerou Evou a Ondřejem, synem předčasně zemřelého bratra Karla.