Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohuslav Rodovský (* 1932)

• narozen 8. října 1932

• celý život strávil ve Starém Bydžově

• rodina vlastnila devadesát hektarů

• část otcovy rodiny emigrovala po roce 1948 do Ameriky

• v roce 1947 se zúčastnil legendární selské jízdy

• studoval gymnázium v Bydžově, poté hospodářskou školu

• majetek rodiny dán do menšinového družstva

• 1952 – přiřazen k PTP

• sloužil u jednotky v Komárně, Turčianském Svätém Martině, Vrútkach či v Trenčíně

• pracoval jako pomocný stavební dělník

• 1955 – propuštění do civilu

• vystudoval obor mechanizační pěstitel

• poté pracoval v zemědělském družstvu

• po roce 1989 rodině vráceny polnosti

Bohuslav Rodovský se narodil 8. října roku 1932 v Praze, celý život ale strávil ve východočeské obci Starý Bydžov. „Maminka byla v jiném stavu a jela do Prahy pomoci otcově sestře se synem. A na návštěvě jsem se narodil, takže mě všichni mají za Pražáka,“ usmívá se. Rodina vlastnila na tehdejší poměry značný zemědělský majetek – devadesát hektarů. Pěstovali především obilniny a cukrovou řepu, také chovali dobytek. Podobně velký statek byl v obci již pouze jeden. Statek však rodině nepřinášel pouze zisky, ale také řadu starostí: „Znamenalo to ráno vstávat ve tři, v půl čtvrtý a nakrmit dobytek. Pak se jelo na krmení a dělala se práce na poli. Večer přijet domů v pět hodin a hned do chlíva. Vždyť to bylo pětačtyřicet kusů dobytka a šest koní. Poklidit. Já jsem se ani nedostal z domu. Vždyť já ani neumím pít pivo. Uznávám matku, že to všechno vydržela!“

Otec pocházel z Prahy. Měl celou řadu zájmů – zabýval se fotografováním, sbíráním známek, chovem psů či exotického ptactva. V mládí procestoval celý Severoamerický kontinent. Jeho příbuzní ostatně do Ameriky emigrovali po únorovém převratu: „Jednalo se o strýce Vláďu. Včetně mého otce byli celkem tři bratři. Všichni tam byli v Americe buď na zkušené, nebo ve škole. Nejmladší Vláďa se tam oženil, vzal si Američanku, kterou si sem přivezl. Společně s otcem měli řeznictví. Když přišel zvrat, tak se připravovali, že odjedou. Měli naplánováno odjet určitý den, ale dozvěděli se, že budou zatčeni. Nemeškali, hned v noci sedli na vlak a utekli přes hranice. Ráno přišlo StB. Všechno tam zabrali,“ popisuje okolnosti dramatického úniku pamětník. Strýc Vladislav předtím pracoval v kanceláři Milady Horákové. Také osudy druhého bratra jeho otce byly velmi pohnuté: „Strejda byl letec. Toho vystěhovali. Pracoval na silnici v Kynžvartě a bydleli v maringotce. Měli dvě děti – Martu a Tomáše, oba jsou v Americe. Tomáš je ochrnutý na půl těla po zásahu elektrickým proudem.“ S potomky obou strýců je Bohuslav Rodovský dodnes v kontaktu.

Za protektorátu museli zemědělci odvádět povinné dodávky živočišné a rostlinné produkce za pevné výkupní ceny. Ponechat si směli jen povolené množství těchto výrobků, na což dohlížely zvláštní kontrolní orgány. Při neuposlechnutí hrozily přísné tresty. Přesto se statkáři snažili pravidla obejít. Nejinak tomu bylo ve Starém Bydžově: „Strejda Chmelař se to vždycky dozvěděl nějak dopředu. Hned jsme varovali ostatní. Prasata se buď schovávala, nebo Chmelař kontrolory ožral. U nás to tedy probíhalo vždycky docela hladce.“ V květnu roku 1945 přijela do obce ruská vojska. Koně velkých statkářů byli často zabíráni. Na některé z vojáků však Bohuslav Rodovský přesto rád vzpomíná: „Byl tady jeden dobrej Rus. Hlídal armádní dobytek. Povoláním to byl učitel. Spával u nás a sblížil se s naší rodinou. Vyprávěl otci, jak to u nich vypadá. Říkal: ‚Straňte se toho. Když se komunismus dostane sem, tak nebudete mít nic.‘“

Bohuslav Rodovský se zúčastnil legendární selské jízdy v roce 1947. Selské jízdy vznikly v 19. století jako projev vlastenecky laděných emancipačních snah českých a moravských vesnic. Po roce 1918 došlo k úzké provázanosti s Republikánskou stranou, Československou obcí sokolskou, Střeleckými jednotami i s ministerstvem národní obrany. Všeobecně byla jízda na koni chápána jako součást branných sportů. Po skončení druhé světové války se počítalo s obnovou selských jízd, za protektorátu zakázaných. KSČ se však postavila proti s očerňující rétorikou, že jde o branný sbor nepovolené Republikánské strany. Teprve Nejvyšší správní soud existenci selských jízd povolil. Klíčové byly zejména selské jízdy v Nechanicích u Hradce Králové ve dnech 5. a 6. července 1947. Víkendové oslavy se proměnily v urputný vyčkávací souboj mezi organizátory akce a bezpečnostními složkami státu. Před branami města bylo zadrženo několik tisíc osob, údajně z obav před nepokoji. Po dlouhém a úporném jednání obou stran byl povolen alespoň nástup selské jízdy na nedělní odpoledne. Ihned po projevu starosty Nechanic Františka Petříka byla akce ukončena a rozpuštěna. Po únoru 1948 byli postupně likvidováni hlavní organizátoři tzv. Nechanické aféry i někteří její účastníci. Takto na událost vzpomíná Bohuslav Rodovský: „Na selské jízdě jsme byli jako dorostenci. Byl tam i otec a strýc Chmelař byl velitel. Pak ale udělali zátah. Na příjezdové cestě do Nechanic postavili dva autobusy. Nikoho nepustili ven ani dovnitř. Nacvičovali jsme na louce. U lesa už stáli esenbáci s pistolemi. Na výstřely si nepamatuju, ale docvičit jsme nesměli.“

Po absolvování povinné školní docházky na obecní škole začal navštěvovat gymnázium v Bydžově. Za války bylo ale gymnázium obsazeno Němci, a vyučování bylo proto přemístěno do chlapecké školy. „Ze školy jsem postoupil do gymnázia do Bydžova. Za války ho obsadili němečtí vystěhovalci nebo jak jim tehdy říkali – národní hosté. Nás přesunuli do chlapecké školy a tam jsme byli až do revoluce. Pak nás zase dali do gymnázia.“ Vybral si technickou větev, zajímaly ho převážně přírodní vědy a matematika. V úvahu přicházelo také pokračování ve studiu na vysoké škole. Vše ale zásadně změnily následující roky: „Pak ale přišel školní rok 1948–1949 a já musel opustit gymnázium. Byl jsem doma, ale chtěl jsem jít do školy. Měl jsem jít na hospodářskou školu. Dělal jsem přijímačky do Poděbrad. Tam mě ale vykázali, že nemám rok praxe. Tak jsem prostě nebyl přijat. A že za rok. Ale po roce už byla přiostřená doba, takže to vůbec nepřicházelo v úvahu.“ Nakonec se Bohuslavu Rodovskému podařilo na přímluvu otce dostat na hospodářskou školu v Novém Bydžově.

Po ukončení školy se vrátil na rodinné hospodářství. Po roce 1948 se postupně zvyšovaly povinné odvody zemědělských produktů až do nezvladatelné výše. Poté, co bylo rodině zakázáno mít zaměstnance, byla péče o statek neúnosně náročná. Další ránou byly otcovy závažné zdravotní obtíže. Po odvozu na pražskou kliniku se léčil nejen s cukrovkou a epilepsií, ale také se zhroutil psychicky. Přes dlouhou rekonvalescenci nebyl schopen se natrvalo vrátit do rodného domu. „Táta onemocněl a skončil v Praze na klinice. Byli jsme tady sami já, brácha, matka a stará babička. Hospodařili jsme, jak to šlo. Tak nějak jsme se v tom potloukali. Sklidili jsme veškerou úrodu. Pak ale přišel úřední výmlat, zatloukli všechny stodoly a už jsme s ním nesměli nakládat. Úroda se ztratila a nikdo nevěděl, kam to přišlo,“ popisuje Bohuslav Rodovský zabavení úrody. Vzpomíná také na to, že se ztratila nebo byla zničena i část zabavených zemědělských strojů, s dobytkem a koňmi se zacházelo bez jakékoliv opatrnosti. Polnosti začaly pustnout, protože se o ně nikdo neuměl řádně starat.

V roce 1952 byl pamětník odveden k pomocným technickým praporům. To znamenalo definitivní konec rodinného hospodářství. Ve Starém Bydžově bylo vzápětí založeno menšinové družstvo. Část původního statku byla navíc nuceně pronajata jiné rodině. Bohuslav Rodovský začal sloužit u PTP v Komárně. Společně s ním ke stejné jednotce nastoupili i jeho přátelé Šenek a Pražák. „Společně jsme sdíleli všechny pétépácký potíže. Řvali na nás, že jsme si tam přišli odčinit hříchy, které napáchali rodiče na pracující třídě. Používali třeba hesla jako: ‚Když klesnete, tak my vás nepozdvihneme, ale ještě přišlápneme.‘ Ovšem my jsme byli mladí kluci a pořádně jsme si to ani neuvědomovali. Až později jsme si uvědomili, že to není žádná legrace, že nás v podstatě nepovažují za lidi.“ Podobné jednání se opakovalo i později v Trenčíně. Největší potřebu ponižovat a šikanovat vojáky měli zpravidla nižší velitelé.

V Komárně proběhl vojenský výcvik, který trval tři týdny. Učili se pouze základní povely, beze zbraní. Pak byli vojáci rozděleni a posláni na různé stavby jako pomocní dělníci. „Naše parta šla do Turčianského Svätého Martina. Pracovali jsme tam na opravě armádního divadla. Když jsme to dodělali, tak jsme pracovali na proudové stavbě mezi Vrútkami a Martinem.“ Následovalo převelení do Trenčína, kde se podíleli na stavbě Soblahov. Budovaly se zde velké ubytovny pro důstojníky. Později pracoval v partě, která dělala stropy.

V roce 1954 byla většina ostatních vojáků odvezena z Trenčína pryč. Zůstalo asi dvanáct pétépáků, mezi nimi i Bohuslav Rodovský. Brzy k nim přibylo asi sto dvacet bohoslovců. „Někteří to byli starší páni. Byli tam nejen katoličtí bohoslovci, ale řada jiných.“ Bohuslav Rodovský zažil i tajné sloužení mše: „Jednou jsem se probudil a měl jsem pocit, že musím být po smrti. Slyšel jsem krásné tiché brumendo. Vylezl jsem z postele a koukám, že v čele mají kněží rozložený papírový oltář a slouží tajně mši.“ Bohuslav Rodovský na ně vzpomíná jako na velmi zajímavé, tolerantní a přímé lidi. „Říkali mi, že se tam tenkrát sjel koncil celé řady českých kněží, kteří byli v cizině. A policajti je zatkli a dali do izolace. Čekalo se, že je na nátlak ciziny pustí, ale uplatnili na ně zákon, že neprodělali vojenskou službu. Tak byli u nás. Jejich mluvčí byl doktor Pluhař.“ Někteří z bohoslovců si již předtím prošli nejrůznějšími vězeními a na některých to zanechalo vážné následky. „Byl tam jeden a ten pokaždé omdlel, když začal velitel hodně řvát,“ vzpomíná Bohuslav Rodovský.

V kasárnách se opakovaly návštěvy vysokých vojenských hodnostářů: „Občas přijel někdo z vysokých důstojníků. Večer jsme byli všichni svoláni do kulturní místnosti. Přesvědčovali kněze, aby odstoupili od víry. Dokonce se je snažili přesvědčit, aby vstoupili do strany. My jsme to jen vzadu sledovali. Pořád na ně mluvili, pak vstal doktor Pluhař. Ještě dnes ho vidím – menší pán, málo vlasů a brýle. Odpovídal jim jen on, nikdo jiný z kněží nemluvil. Řekl jen: ‚Já se zeptám bratří.‘ Otočil se na ně. Mluvil s nimi latinsky nebo anglicky. Pak se obrátil zpátky a prohlásil jen: ‚Bratři s tím nesouhlasí.‘ Pak bratři už jen seděli a ani nehlesli, ať se důstojníci snažili sebevíc.“

S bohoslovci má spojenou ještě jednu vzpomínku: „Pamatuju se, že jednou se nám rozbily koupelny v Masarykových kasárnách, takže se půjdeme v neděli koupat do Štefániček. To bylo přes celé město. (…) Ráno nás seřadili a šlo se. Velitelé neustále vyžadovali zpěv. My mladý jsme museli zpívat různý budovatelský písně, ale kněží byli zticha. U naší roty byl takový malý desátníček, který vždycky řval: ‚Lapi (místo chlapi), zpívat!‛ Když jsme vcházeli bránou na náměstí, tak velitelé pořád na ně, že musí zpívat. Jeden kněz to odpočítal a všichni spustili sokolské písně jako Lví silou. Lidi se zastavovali, důstojníci se je snažili utišit, pak se snažili někam zmizet. Hned po návratu do kasáren byl nástup na nádvoří. Vyváleli ty kněží v blátě, nutili ty starý pány plazit se. Nikdo ale neřekl ani slovo.“

Jako součást „přesvědčovací“ taktiky dělali velitelé kněžím nejrůznější naschvály, jako například v době půstu pouze tučná masitá jídla či záměrné rušení v době modliteb. Na druhou stranu se mezi bohoslovci často vyskytovali také nepraví kněží, ve skutečnosti nasazení agenti, kteří měli na své kolegy donášet.

Značné problémy měli vojáci nejen se svými mistry na stavbách, kteří byli zpravidla civilními zaměstnanci, ale také s běžným slovenským obyvatelstvem. „V Martině to stálo za houby. Byli tam východňáři a ti nás neměli rádi. Třeba v krámech, když jsme promluvili česky, tak nás nechali stát.“ Velmi výjimečně dostávali vojáci možnost jet se podívat na rodinu. To předpokládalo, že musí pracovat naplno: „Tam člověk musel jet na sto dvacet procent. Jinak nebyly vycházky, dovolenky, nic…“ Pokud byl pracovní plán plněn, dostali se vojáci domů obvykle jednou, maximálně dvakrát ročně.

Bohuslavu Rodovskému měla skončit povinná vojenská služba v listopadu roku 1954, ale byla mu prodloužena až do počátku následujícího roku o mimořádné vojenské cvičení. Bylo mu řečeno, že do zemědělství se již nesmí nikdy vrátit. Měl si vybrat mezi prací v dolech, ve stavebnictví nebo v těžkém průmyslu. Pamětník si dojednal pracovní místo v Severostavu v Hradci Králové. Nakonec tam ale nenastoupil, protože se rozpadlo menšinové družstvo ve Starém Bydžově. Domů přijel na počátku ledna 1955. Na statku však nebylo téměř nic – většina původního majetku zmizela – bryčky, kočáry, dva traktory, vybavení na koně, zemědělská technika. „Matce vrátili přes deset hektarů. Celý to bylo proto, aby byly zase vysoké dodávky. Nechtělo se mi, ale že prý dokud nepodepíšu, že se vrátím do zemědělství, tak mě nepustí. Podobně jako ostatní jsem musel. Domů jsem přišel po Vánocích. Ale nikde nic, všechno rozkradený. A měl jsem hospodařit! Asi za dva dny přišla sama od sebe černá kobyla. To byl začátek mého hospodaření.“ Do rodinného hospodářství vložil veškeré peníze vydělané na vojně a začal znovu. Pořídil si alespoň dvě starší krávy, kobylu určenou původně na jatka a základní nářadí. V roce 1957 byly jejich polnosti ale bez náhrady definitivně přičleněny k místnímu zemědělskému družstvu.

Po návratu z vojny mu bylo nabídnuto, aby studoval na nově vznikající mistrovské zemědělské škole v Novém Bydžově. Bohuslav Rodovský ale nabídku přijmout nechtěl, obával se, že by místo kvůli špatnému kádrovému posudku stejně nezískal. „Utíkal čas a jednoho dne se u mě stavil kamarád, u kterého taky dělali nábor. ‚Člověče, tak se shánějí ve škole, že jsi nenastoupil!‘ Ale já nic nedostal. Jel jsem na okres do Bydžova. Ptal jsem se, jak to, že jsem nic nedostal. A ona jen: ‚Jó, kdepak! Vždyť vaši rodiče jsou vedený jako kulaci! A vy byste chtěl do školy?‘ Mě to rozzlobilo, protože na vojně nám říkali, že už jsme prověřený a že jsme si to odčinili. Nechtěl jsem to tak nechat. Tak jsem šel na zemědělský odbor. Tam mi říkali, ať se obrátím na inspektora. Tak jsem jel do Hradce. A on, že to místo mám. Mně nezáleželo ani tak na tý škole, ale na principu, že tam můžu pracovat. Zvlášť když mi to nabídli sami soudruzi! Nakonec jsem šel před nějakou komisi.“ Po téměř komediálním výstupu, během kterého byl pamětník obviněn z nejrůznějších absurdit, byl vyhozen. Hrozilo mu tenkrát dokonce i vězení. „Mezitím jsem si ale vzpomněl, že jsem tam zapomněl čepici. Vrátil jsem se tam a za dveřmi slyším, jak si dělají legraci, že se mnou pěkně vymetli. Mě to naštvalo a vrazil jsem tam. Popadl jsem čepici a vykřikoval jsem: ‚Já vám říkám, že do tý školy půjdu. Jestli ne teď, tak za rok nebo za dva!‘“ Nakonec se „prorocká“ slova Bohuslava Rodovského vyplnila. O rok později na školu nastoupil a vystudoval obor mechanizační pěstitel.

Po ukončení studií pracoval v zemědělském družstvu. Nadále se snažil zvyšovat si kvalifikaci, například čtením příslušné literatury či skládáním nejrůznějších odborných atestací. Brzy se ale začalo projevovat jeho podlomené zdraví. Opakující se zdravotní problémy mu značně komplikovaly život.

Majetek byl sice po sametové revoluci rodině vrácen, ale ve značně zdevastovaném stavu: „Všechno to ale tak zruinovali, že to bylo hrozný.“ Při vracení navíc probíhal obrovský zmatek. Další ránou bylo chování ostatních lidí. Z jejich nepřátelských reakcí byla rodina nemile překvapena. „Ze sametové revoluce jsme byli strašně nadšení, ale pak přišlo poměrně velké zklamání. Když nám měli vracet majetek nebo když jsme od někoho chtěli dosvědčit, že se nám něco stalo, tak se nás úplně stranili, báli se. Některý nám vůbec nepodepsali, že jsme měli majetek. Určití lidé proti nám dokonce vystoupili a napsali takový pamflet, že jsme byli zcela nemajetní. Ve vesnici to podepisovali i ti, co tu tehdy vůbec nežili! Pak to ale vypadá, že chcete něco, na co nemáte právo, a že lžete,“ vypráví s hořkostí Bohuslav Rodovský.

V současné době polnosti pronajímají.