Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Dnešní děti se víc ptají
narodila se 30. května 1954 v Praze
vystudovala grafický obor na UMPRUM
část studia strávila v Bulharsku
v devětadvaceti letech začala vést svůj první dětský oddíl
roku 1980 stála u zrodu oddílu Zehněšeka
oddíly zaštítěné tehdejšími oficiálními organizacemi vedla ve skautském duchu
2. prosince 1989 se účastnila celorepublikového setkání skautů v Městské knihovně v Praze
po revoluci byla zvolena místostarostkou skautské organizace a později náčelnicí
Michaela Kateřina Rocmanová se narodila 30. května 1954. „Tatínek, Vladimír Rocman, byl ilustrátorem, maminka, Jitka Staňková, se živila jako etnografka. Oba tedy měli takzvaná svobodná povolání, maminka stejně jako otec vystudovala UMPRUM a měla ateliér v Dejvicích. – Rodiče byli nevěřící a oba byli Sokolové a také nekomunisté. Pocházela jsem tedy z maloburžoazní rodiny, matčiny rodiče byli oba učitelé,“ začíná vyprávění Michaela.
Když bylo Michaele 14 let, přijely do Prahy tanky. Vrátila se zrovna s přáteli z vodáckého výletu a následující den v pět ráno rodinu vzbudili sousedé s šokující zprávou. Co minutu přistávala na letišti ruská letadla a jeden tank mířil přímo na jejich dům. „Když rozhlas ukončil vysílání, viděla jsem tátu poprvé v životě brečet,“ Michaela vzpomíná na vykoupené obchody a na to, jak si lidé mezi sebou rozdávali trikolory.
„V té době byl pionýr povinný, pionýrské šátky jsme museli nosit i do školy, nejvíc si pamatuju na výrobu lampionů na říjnové průvody, jinak šlo o formální členství, výlety s družinou a kroniku,“ popisuje Michaela, která ukončila základní vzdělání v roce 1969 a poté nastoupila na gymnázium Leninova.
Michaela se věnovala velkému množství aktivit, chodila na spoustu kroužků včetně piana a keramiky, spoluzakládala čtenářský klub Junáka, kde se seznámila s hlavními tituly dobrodružné literatury jako třeba Dva divoši a nulté vydání časopisu Junák, podle kterých se později podnikaly výpravy do lesa, také se účastnila výprav za uměním v rámci Klubu přátel umění.
O emigraci po roce 1968 Michaela nikdy nepřemýšlela, v tom období se rodiče rozváděli a ona zůstala bydlet s maminkou, zatímco otce navštěvovala. Na jeden rok se k němu však přistěhovala, když se připravovala na talentové zkoušky na UMPRUM. Na první pokus se jí to nepodařilo, a tak podala odvolání a žádost o studium v zahraničí. Původně si vybrala Polsko, jenže tam v té době stopli přijímání zahraničních studentů kvůli incidentu, kdy někdo z nich vytvořil soubor grafických listů s náboženským tématem. Nabídli jí Moskvu a Sofii, nakonec strávila studiem oboru plakát dva roky právě v Bulharsku. Nejen díky tomuto období Michaela Rocmanová hovoří pěti jazyky a je polyglotkou, která ovládá navíc esperanto. Další čtyři roky strávila Michaela již na pražské UMPRUM pod vedením Eugena Weidlicha. Věnovala se mimo jiné tvorbě z papíru a slepotisku. V té době žila u maminky, která s podruhé provdala za profesora Barana z FAMU, který byl ve Straně, takže o politice se doma příliš nemluvilo. I z toho důvodu Michaelu dění kolem Charty 77 poněkud minulo.
V devětadvaceti letech poprvé vedla oddíl dětí, které nebyly v pionýru, ze Základní školy Curieových. Poetika oddílových dobrodružství, směřování k tomu lepšímu v nás a literatura Jaroslava Foglara ji mimořádně nadchla. Když se seznámila s šestnáctiletým mladíkem, u kterého viděla zajímavě vytvořený vodácký deník, začala se zajímat o možnost členství ve vodáckém oddílu. Přišla se seznámit s úmyslem vstoupit mezi čtrnáctileté děti a nakonec se stala vedoucí poté, co složila zkoušku. Měla s organizací táborů zkušenost díky Klubu přátel výtvarného umění, se kterým jezdila na putovní tábory například po Východním Slovensku po dřevěných kostelících.
Na přelomu roku 1977 a 1978 vznikly nové oddíly vedené mladými odrostlými skauty z 11. oddílu skautů z Letné. Jeden z nich dostala na starost Michaela a jmenoval se Calypso. O skautingu však nemohla být stále řeč, nicméně skautské principy byly silně přítomné, stejně jako Desatero člena oddílu nebo specifický způsob podávání levé ruky a vztyčená československá vlajka.
Michaela zanedlouho v roce 1980 podala návrh na ustavení vlastního oddílu, který pod názvem Zehněšeka existuje dodnes, v oné době pod Tělovýchovnou jednotou a Domem dětí Prahy 1. Klub měl nejdříve sídlo na Klárově, později ve Veleslavínské ulici a u Městské knihovny až do roku 1990.
Michaela se živila jako grafička, měla na starosti grafickou úpravu časopisu Československá fotografie, v roce 1981 se jí narodil první syn. – Ve skautingu, který se nesměl otevřeně nazývat skautingem, však byla neustále aktivní. Zásady, ke kterým byly děti vedeny, nicméně byly stejné – nemluvit sprostě, žít ve společenství druhých, snaha konat dobré skutky. I tak bylo režimu trnem v oku, když se v oddílu zavedlo nošení šátků různých barev, a po turisticko-branném závodě vešel v platnost zákaz nošení jiných než pionýrských šátků. Vyhazov z domu dětí dostal jeden z vedoucích za zmínku o ilustrátorovi dobrodružné skautské literatury Pierrovi Joubertovi, mnoho vedoucích v tomto období 80. let emigrovalo a sama Michaela o svou desetinu úvazku v Domu dětí nakonec přišla.
80. léta nicméně také přinesla řadu kouzelných vzpomínek – na cesty na Slovensko s Hucul klubem, za Orlím Brkem do Bořetína, tedy občanským jménem Ferdinandn em Kosíkem. „Byl to starý skaut, který si odseděl několik let, byl lidový léčitel a učil nás, jak použít skautskou lískovou hůl a jak si ji vyrobit. Setkali jsme se také s Jiřím Čermákem, skvělým ornitologem. Oba později obnovili po roce 1990 své vlastní oddíly.“ – Během 80. let byla možnost tu a tam se přiznat k tradici skautingu, a tak vznikla tradice skládání slibu u mohyly nad Štěchovicemi, kterou s dětmi vypátrali a její rozvaliny obnovili. Zde se také seznámili s paní Květou Tomanovou, někdejší oddílovou vedoucí a skautkou z roku 1968 (tehdy byl skauting zakázán v souvislosti s normalizací po okupaci). Jediné odznáčky, které se skautingem souvisely, byly lipové lístečky.
Blížila se doba změn. Zrovna 17. listopadu byla Michaela krátce po porodu svého třetího dítěte a zásadní události našeho národa sledovala z domova v televizi: „Naši Havrani byli na výpravě, z které se kvůli těmto událostem vrátili dříve a šli dělat pořádkovou službu na mosty. Můj bývalý manžel – Achim – se zapojil do přípravných schůzek k plánovanému setkání všech skautů v Městské knihovně – procházeli štosy starých adres skautů a rozesílali pozvánky.“
Toto celorepublikové setkání skautů se uskutečnilo po neuvěřitelně krátkých přípravách už 2. prosince 1989 v Městské knihovně. Řešilo se zde určení společné představy o budoucnosti: „Tolik let jsme toužili po přerodu; text slibu byl už vlastně podobný z 80. let a formální změny byly tím pádem pouze kosmetické, řešilo se rozdělení oddílů na dívčí a chlapecké a následoval obrovský příliv nováčků, takže se zakládaly oddíly světlušek, vlčat, skautů a skautek. Nově vzniklé středisko mělo úctyhodných 90 členů.“
V porevolučním období se k českým skautským organizacím začali hlásit také skauti z exilu, zahájila se také tradice betlémského světla. Proces obnovy provázely i určité potíže: „Byla to doba rozčarování. Tak dlouho jsme na tu chvíli čekali a vysnili si určitý ideál, a zapomněli, že lidé jsou omylní. Byla to euforie zasažená také tématy problémů z minulosti, kde vznikaly třecí plochy. Ty se objevovaly také v rámci generačních konfliktů – my jsme na jednou byli v roli nováčků, přestože nám bylo 35 let, a starší skauti, kteří se konečně dostali ke slovu, nás poučovali, jak vést správně děti. Objevovala se také kritika v tom smyslu, že to nebyl žádný skauting, to co my jsme provozovali,“ popisuje úskalí nových začátků Michaela. Vzpomíná si také na souboj o funkce v 90. letech, kdy sama byla místostarostkou organizace a členkou Ústřední rady, posléze znovu v náčelnictvu zvolena náčelní, také působila v redakci Skauta a Junáka, byla také šéfredaktorkou časopisu Skauting.
Pod tlakem těchto konfliktů někteří odešli k jiným organizacím. Spory se také točily kolem přesného znění slibu – zda má obsahovat doušku K tomu mi dopomáhej Bůh. – „Bůh by v 90. letech samozřejmě neprošel, duchovní rozměr v mottu o pravdě a lásce a princip kalokagáthí, rozvoje těla a ducha, je podstatný pro skauting dodnes.“ Po pár letech od revoluce zájem o skauting postupně opadl.
V čem je pro děti skauting přínosný dnes a co může nabídnout? „Děti ve skautu dnes třeba můžou objevit význam fyzické práce, sounáležitosti a přírody. Dnešní děti jsou jiné než před pár desítkami let, kdy nebyly zvyklé o ničem diskutovat. Dnes se víc a víc ptají, chtějí vědět, k čemu je dobré to, co se zrovna bude dělat, a jsou pro ně důležitá témata klimatické krize. Svůj význam má posunutí puberty dnešních mladých lidí, pro něž je typické popření autorit a také to, že chtějí dělat vše po svém, nacházet vlastní cestu.“
Příbeh pamětníka v rámci projektu Příběhy 20. století TV (Iva Chvojková Růžičková)