Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Robeš (* 1930  †︎ 2019)

• narozen v roce 1930 v Holubicích

• osvobození Holubic

• Orel

• Junák

• ochotnické divadlo

• odbojová skupina SODAN

• kolektivizace

• JZD Holubice

• odsouzen v Brně na 5 let

• věznice StB Brno, Příční ulice

• věznice Cejl, Znojmo, Pankrác, Leopoldov, Bory

• ústřední tábor Vykmanov I,

• tábor Vojna – nudlová vzpoura

• odsouzen na pět a šest let v Leopoldově

• psychiatrická léčebna Bohnice, Černovice

• propuštěn v roce 1967

• předseda KPV Vyškov

• zemřel 31. ledna 2019

Bohumil Robeš se narodil v roce 1930 v Holubicích. Od mládí se zajímal o literaturu a divadlo a prošel řadou ochotnických souborů. Kvůli špatnému kádrovému posudku se nedostal na AMU v Praze. Krátce nato v říjnu 1953 byl zatčen za napojení na odbojovou skupinu SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti) a odsouzen na pět let vězení. Prošel vězeňskými tábory u uranových dolů na Jáchymovsku a táborem Vojna na Příbramsku, kde se zúčastnil tzv. nudlové vzpoury. V Leopoldově jako politický vězeň odmítl nastoupit do povinného zaměstnání, a tak jej čekaly časté a dlouhé pobyty v korekci. I ve vězení otevřeně vystupoval proti útlaku, ponižování a nespravedlnostem, v důsledku čehož ho v Leopoldově opakovaně potrestali dalšími roky vězení. Když ho ani tyto represe nezlomily, poslali ho do psychiatrické léčebny. Propuštění se dočkal až roku 1967 po třinácti a půl letech ve věznění.

„Měl jsem vzor v tatínkovi a dědovi“

Oba rodiče Bohumila Robeše pocházeli z Holubic. Maminka Josefa byla dcerou hospodáře Vincence Franka, který čtrnáct let až do roku 1938 zastával v obci funkci starosty. Otec byl synem železničáře a sám také pracoval u Československých drah. Když měl Bohumil třináct let, otec po operaci slepého střeva zemřel. Dnes na něj pan Robeš vzpomíná jako na velmi aktivního člověka, který se snažil všem pomáhat. „Po tatínkovi jsem zdědil různé funkce. I on dělal kronikáře, zapisovatele Zemského ústředí včelařů moravských. Říkalo se mu venkovský advokát, protože vypomáhal lidem ‒ různé rady pro vyřizování na úřadech, nezaměstnaným vrstevníkům získával různou podporu apod. Sedlákům tady zařizoval modernizaci zemědělské výroby a podobně.“

Rodiče pamětníka své děti vychovávali k víře v Boha a úctě k druhým. „U nás nepadlo sprosté slovo. Chodil jsem samozřejmě do kostela. Tatínek vychovával pohledem. Nikdy nás nebili. Já si jenom vzpomínám, jednou jsem někde slyšel slovo bor... Nevěděl jsem, co to je, přišel jsme domů a řekl jsem, tam je bor... Maminka se na mě podívala a vyhrkly jí slzy. Nic neřekla. Mně od té doby dlouho trvalo, než jsem použil nějaké nespisovné slovo. To jsem použil až někde v kriminále. (…) Měl jsem skvělé rodiče. I když tatínek zemřel mlád, tak jsem od něj mnoho věcí odkoukal a dodnes si vzpomínám na základní rady, co mně jako klukovi dával. Když mám složitou situaci, tak se mnohdy tak v duchu s ním radím. Maminka byla samozřejmě skvělá, utrpěla hodně tím, že mě žalářovali, tak jako všechny matky a manželky žalářovaných.“

Nešťastná smrt bratříčka

V roce 1939 se v Evropě rozhořel válečný konflikt. Už jako devítiletý chlapec si Bohumil uvědomoval, že přichází zlá doba. Díky starostovi Karlu Štěpánkovi se ale Holubicím represe od nacistické správy vyhnuly.„My jsme tady ani nevěděli, že je válka. Tady nebyl nikdo zatčen. Když byla nějaká akce, tak Štěpánek zabil prase, potentáti z okresního hejtmanství přijeli, nabalili se a my jsme dostali jenom pokyn: Schovejte někam ty bysty, Masaryky a knížky. Přišel voják, otevřel skříň, podíval se do stolu a šel. Přitom ale lidé drželi v sobě toho ducha národovectví. Až potom, po válce jsme se dozvěděli, že tady byli lidé napojeni na partyzánskou skupinu, ale nevím na jakou.“

Na konci války ale procházela fronta i Holubicemi. Při osvobozujících bojích přišlo o život i několik místních obyvatel. Zemřel i teprve čtyřletý bratříček Bohumila Robeše, Josef. To se ale stalo za jiných okolností. „Bratříček byl na návštěvě u příbuzných, kde si pravidelně hráli. Jak tam byli ubytováni němečtí vojáci, tak děti si hrály a ten jeden chlapec vzal pušku a zastřelil mně brášku. Samozřejmě nechtěl. Ten německý voják, co mu ta puška patřila, byl dokonce ještě v tom pětačtyřicátým odsouzen polním soudem na dva roky, že zavinil smrt dítěte,“ vzpomíná na smrt svého bratra Bohumil Robeš, který přesto mluví o ustupujících německých vojácích lépe než o osvobozujících Sovětech. „Když zahynul můj bratříček ve čtyři a půl letech, tak měl pohřeb, čestnou salvu od německých vojáků. Nad hrobem byli čtyři němečtí vojáci s puškama a ten německý poručík ještě sebral od ostatních vojáků peníze, i když už to byly celkem jen papíry, a dal je mamince na úhrady. To bylo porovnání, jak se chovala německá armáda a jak sovětská.“

Holubice sovětská armáda osvobodila 25. dubna 1945. V čem spočíval ten avizovaný rozdíl v jejich chování? „To, co tady potom nastalo za Rusa, to se ani neptejte. Nechci na to vzpomínat. Potom u nás byli ubytovaní sovětští vojáci. Většinou u nás bylo nějaké vedení, nějakej kapitán. Přišel za matkou. Matka byla mladá vdova, velmi atraktivní. Tahal na ni pistoli a rozepínal kalhoty. Byl na ni sprostej. V lavoře byla ohřátá voda. Mrsknul s ní. Byl ožralej, agresivní. Chlapi si s ním ale věděli rady. Šli a zavolali nějakého ruského důstojníka, nějakou vyšší šarži. Údajně to byl nějakej major, profesor. Ten toho kapitána dokopal, doliskal a vykopl pryč. Když ho kapitán viděl, tak ho hned agresivita opustila.“

„Měl jsem v sobě trochu jiné ideály“

Po válce se Bohumil Robeš zapojil do života v obci. Stal se členem místního Junáku, působil v Orlu a aktivně pracoval v několika ochotnických divadlech. Po komunistickém převratu byl ale Orel zrušen a Junák nejprve začleněn do Československého svazu mládeže a nakonec v roce 1950 také zrušen. Bohumil Robeš si všímal nespravedlností, jež tento režim v rámci své ideologie páchal. Zvláště pak průběhu kolektivizace a zakládání JZD v Holubicích, které byly vždy zemědělskou obcí. „U nás byla situace velmi složitá. Komunisté se chovali velmi nepřátelsky. V Holubicích byl občan S., který byl za první republiky sociální demokrat a potom ho za pytel obilí přetáhli agrárníci a po válce byl ultrakomunista a začal to tady terorizovat. Jako Gottwald začal nosit čibuk. To byli takoví napodobitelé, když přijde někdo navrch a začne mrkat pravým okem, tak bude mrkat, když bude kulhat, tak bude kulhat. Dokonce jsou doklady o tom, že ho museli soudruzi vyšších postů zbavit funkce, protože příliš terorizoval obyvatelstvo. Že byl nepopulární a tím činil nepopulární komunistickou stranu,“ vzpomíná pamětník na jednoho z komunistických funkcionářů, který stál za perzekuci obyvatel v obci.

Dalším z komunistických funkcionářů, na které Bohumil Robeš vzpomíná, byl Alois Koudelka: „Když se budovalo JZD, tak tady vydal rozhodnutí. Aby ,těm flanďákům‘ smrděl do kostela hnůj, tak u kostela nechal postavit výkrmnu dobytka, i když to bylo na kopci a musela se tam zdaleka vést voda. Vodu tam dodnes tahají z níže položených částí. Takhle to tady bačovali. (...) Když jsem napsal první knížku, tak na mě křičel, že jsem si udělal z utrpení kšeft. (…) Zajímavé je, že všichni místní komunističtí funkcionáři byli náplava, to je cizí lidi. Místní lidi by se k tomu tak snadno nepropůjčili. Oni to možná plánovali, už za války. (…) Nedivte se, že my mladí lidi, kterých se to dotýkalo osobně, jsme se nějakým způsobem iniciovali.“

Ve vedlejší obci Křenovice založili mladí skauti Mojmír Babušík, Rudolf Mrázek a Oldřich Klobas odbojovou organizaci SODAN (Skautská organizace demokracie a nezávislosti). Členové této skupiny zasílali výhružné dopisy udavačům a komunistickým funkcionářům, tiskli protirežimní letáky a zapalovali stodoly a stohy jednotných zemědělských družstev v okolí. Nakonec měla skupina kolem šedesáti členů organizovaných do takzvaných pětek. Aby nedošlo k prozrazení, členové jednotlivých pětek o sobě navzájem nevěděli. Z Junáku i ochotnických divadel měl Bohumil Robeš spoustu kamarádů v Křenovicích a nakonec se také stal členem SODAN: „Moc jsem tam toho neudělal. Dělal jsem takovou spojku. S přítelem Antonínem Koukalem, který byl se mnou ve vězení, jsme sestavovali seznam komunistických funkcionářů, kteří terorizují lidi. Seznam měl sloužit k tomu, aby byli bráni k odpovědnosti, až bude protikomunistický převrat. Byli jsme mladí kluci, ale byli jsme trochu z jiného vrhu. Já jsem kdysi působil v Orlu, Junáku a tak dál. Člověk měl v sobě trochu jiný ideály. (…) Scházeli jsme se, ale do těch sabotážních akcí, co dělali třeba Rudolf Mrázek a Mojmír Babušík, jsem ani nebyl zasvěcen. O konkrétních akcích jako takových jsem nevěděl, protože my jsme měli ten systém pětek a bylo to dobře organizovan,“vypráví pamětník.

Bohumil Robeš v té době již studoval Francouzské gymnázium v Brně, které úspěšně zakončil maturitní zkouškou. Všichni jeho spolužáci se po absolvování gymnázia hlásili na vysoké školy. V komunistickém režimu ale k přijetí nestačily jen schopnosti, ale hlavně dobrý kádrový posudek. Za Československý svaz mládeže je spolužákům tajně psal pamětník: „Když jsme maturovali, tak ty posudky jsem psal já, ale nepodepsal. Moje jméno by neuznali. Nebyl jsem funkcionář, svazák. Podepsali to jiní lidé. Všecky posudky jsem napsal kladně, všecky jsem doporučil. Bylo to v intencích skupiny SODAN, dostat na vysoké školy vhodné lidi. Napsal jsem doporučení tak, aby byli přijati. Byli to moji spolužáci. Oni to ani nevěděli. Všichni byli přijatí na vysokou, kromě Ivana Jebavého, protože jeho tatínek byl velkouzenářem. To bylo moc známý jméno. Napřed se musel vyučit v dolech tesařem a přitom udělat vysokou. Ale zničilo mu to život. Nějak vystoupil proti režimu a byl i v psychiatrické léčebně v Brně-Černovicích.“

Na studiích v Brně psal Bohumil Robeš básně a věnoval se své vášni - divadlu. Dokonce pro studentské divadlo režíroval a hrál hlavní roli v Moliérově komedii Chudák manžel. Na gymnáziu se proto rozhodl pro zkoušky na pražskou Akademii múzických umění. Jak ale vzpomíná, zkoušky na AMU byly v té době také divadelním představením, kde byl Bohumil Robeš pouze jako komparsista: „Dal jsem si přihlášku na Akademii múzických umění v Praze na obor režie. Samozřejmě se kádrovalo. Soudruzi schvalovali v hospodě, kde byli sice v koutečku, ale ledacos bylo slyšet. Byla tam Milada, dcera paní hospodské, která mně řekla: ,Ty asi ty zkoušky neuděláš, poněvadž soudruzi napsali kádrový posudek, že nesmíš být přijat na AMU.‘ Měl jsem přítelkyni, která s náma hrála divadlo v Křenovicích. Vědělo se o ní, že byla spolupracovnicí StB. Ona se tím netajila. Nikdo nevěděl, ani přátelé, že jsem si podal žádost o studium na Akademii múzických umění. Ona mi povídá: ,Milo, ty sis podal přihlášku na režii? To neuděláš. Ty tam nebudeš přijat.‘ To mně řekla měsíc nebo dva před vlastními zkouškami v Praze. Jaká byla tenkrát situace, když jsme dělali ty zkoušky? Bylo nás asi pět, jména si nepamatuju. Pamatuju si jen jméno Doubravy, který byl oblíbencem tehdejšího režiséra Antonína Dvořáka. Ten jedinej ty zkoušky udělal. A byl tam jeden takzvaný dělnický kádr. My jsme tam byli jenom jako blbečci, páč potom nám ten dělnickej kádr řekl: ,Hoši, já o divadle sice nic nevím, ale dostal jsem příkaz, že musí být přijat.‘ Když jsme dělali zkoušku z divadla, scénické náčrty a tak dále, tak on o tom nic nevěděl. Vytáhl ,šastr‘ a říká: ,Kluci, nezlobte se. Já to mám dopředu napsaný. Musím udělat zkoušky.‘ Taková byla situace. Tak to víte, že člověk zhořknul, zatrpknul.“

Místo prken, co znamenají svět, vlhká cela

Pomocí systému udavačů znalo již StB členy SODAN. Došlo k zatýkání a v říjnu 1953 v Brně zatkli také Bohumila Robeše. StB ho převezlo do věznice na Příční ulici v Brně, kde prošel sérií výslechů: „Výslechy byly i fyzický. Zpočátku si mysleli, že chytili velkou rybu. Potom nevěděli, co se mnou, tak byl křížovej výslech. To tam byla řada uniformovanejch. Protože jsem nechtěl vypovídat, nějaký štábní kapitán mě školil tím způsobem: ,Podívej se: Máme tři druhy výslechů. Výchovnej, budeš s náma dělat. Přesvědčovací, tak tě přesvědčíme. Nebo likvidační.‘ Začal mně jmenovat, že tam měl různý kapacity a všechny změkly. To byly řečičky. Já jsem na to byl trochu připravený od Bisoma. Zpočátku jsem se jim dost často smál: ,Však tě ten smích přejde.‘ Shodou okolností jsem byl předtím zaměstnán v dětském loutkovém divadle Radost, které bylo blízko té pověstné Příční. Okna, i když zadrátovaný a zakrytý, vedly do ulice a děcka, když chodily ze školy do divadla, tak jsem slyšel,, jak spolu hovoří. Bylo to pro mě takový povznesení. Po čase se člověk svým způsobem zapře. Nejhorší bylo když... Já jsem byl zamilovaný do jedné studentky, ale ani k polibku nedošlo. Jednou se ten vyslýchající estébák vyjádřil o mamince nehezky a viděl mně na očích, že bije špatnou notu, tak se vyjádřil špatně i o té mé. Že je to ku... ,A kdybys viděl, co je to za děvku,‘ mně povídá. Já jsem byl na ni citově vázán a to jsem zatvrdl. Nikdy jsem jim to neodpustil, že se takhle špatně vyjadřovali. (...) Mlátili mě pěstí do čela, jinak jsem fyzický násilí jako takový nezažil. Zažil jsem ale výslechy ve spánku. Asi používali skopolamin. Vím bezpečně, že mi byly kladeny otázky ve spánku, když jsem byl na cele.“

Z Brna byl převezen do věznice ve Znojmě, kde již panovaly lepší podmínky. „To byla taková výkrmna, páč jsme byli bledí, chudí, vyčerpaní. Tam jsme měli dosti solidní jídlo, abychom k soudu nepřišli vychrtlí.“ Zatímco v Holubicích i okolních obcích probíhala podpisová akce na popravu členů SODAN, chtěli vyšetřovatelé do případu zaplést také Jiřího Bisoma, za kterého se po smrti otce provdala matka pamětníka. Jiří Bisom totiž bojoval v Tobrúku a již jednou byl komunistickým režimem po vykonstruovaném procesu vězněn. „Estébáci i prokurátor na mě před soudem ve Znojmě tlačili. Chtěli ho chytnout a zavřít. Jindy zavírali lidi jen proto, že byli spolu ve styku. Chtěli po mně, abych do protokolu napsal, že jsem činnost vyvíjel na základě informací, které mně dal druhý manžel maminky. Řekl jsem, že to není pravda, že jsme spolu vůbec nemluvili a že jsme k sobě nenašli vztah. Je to v protokolech. Samozřejmě zuřili, protože ho chtěli dostat. Podařilo se mi ho uchránit, že nebyl zavřenej, a že ho dokonce ani nevyslýchali.“

I jemná duše básníka dokáže ukázat drápky

V březnu 1954 proběhl soud v Brně. Bohumil Robeš vzpomíná, že mu při něm hodně pomohli jeho přátelé z Křenovic. „Hodně mně pomohli Ruda Mrázek a Mojmír Babušík. Oni měli proces týden před námi. Jednalo se a Mojmír a Ruda už měli rozsudky a soudce se jich ptal, jakej byl Robeš jako člen ilegální skupiny SODAN, a oni řekli, že mně žádný velký úkoly nedávali, že jsem povaha bázlivá, jemná a nechtěli mě zatěžovat nadměrnými úkoly.“ V soudní síni nejprve předstoupil přítel pamětníka Vincenc Koukal a teprve po něm Bohumil Robeš. „Když se Vincence soudce ptal, proč vstoupil do ilegality, tak Vinda řekl: ,Do ilegality jsem vstoupil proto, že jsem viděl a na vlastní kůži zažil, že soudruzi na obci perzekvovali sedláky a další lidi.‘ Ale Vinda to řekl! Dostal deset let. Přišel jsem na řadu já a řekl jsem, že při výsleších bylo použito brutality a nezákonných prostředků. Soudce se podívali. To od toho Robeše nečekali. Dostal jsem pět let. Potom jsem šel od soudu a vedla mě nějaká bachařka a ještě jeden bachař a ten povídá: ,Vy jste si to zavařil. Měl jste dostat tři a půl roku a dostal jste pět, protože jste řekl, že bylo použito násilí.‘ (…) I jemná duše básníka dokáže ukázat drápky. Člověk, který je idealista, což jsem byl a jsem dodnes, hluboce bere urážku lidství v sobě. Nejenom za sebe, ale i za jiné a já už jsem věděl, co se děje.“

Po soudu Bohumil Robeš putoval přes brněnskou věznici na Cejlu do ústředního tábora u uranových dolů na Jáchymovsku, kde mu přidělili jeho nové vězeňské jméno A 0 20 784. Kvůli chatrnému zdraví nebyl zařazen do dolů, ale pro práce na povrchu k výstavbě hornického městečka Ostrov. I na povrchu ale museli vězni tvrdě dřít a po práci jim bachaři přidělovali takzvané brigády. „Přijel jste ze šichty. Uprostřed tábora tekl potok a vymysleli si, že kamení se bude z horní části nosit dolů, a druhý den to další šichta přenášela jinam.“

Po dvou měsících ho přemístili do tábora C (Vykmanov I). Vzpomíná, že v místní táborové korekci strávil Vánoce 1954 a Nový rok, protože cosi vytkl veliteli Stejskalovi. V zimních měsících tak strávil několik týdnů v mrazivé malé díře bez oken, pouze s jedním slamníkem čpícím močí a kýblem na potřebu. „Žádný jídlo, žádný procházky, pobíhaly tam krysy a hraboši a byla tam hrozná zima.“ Ani při propuštění z korekce si neodpustil kritiku, která tenkrát naštěstí neměla odezvu.

Mnozí z vězňů neustálé terorizování a ponižování neunesli a psychicky se zhroutili. Bohumil Robeš vzpomíná na jednoho z nich, který v táboře C tančil nahý ve sněhu a do práce chodil s malým dětským vozíčkem, lopatečkou a rýčkem. „Byl mráz, byl sníh a on nahý obíhal a měl lopatečku a vozíček. Napřed ho dávali do korekce. On tam naříkal, zpíval, kvílel, šílel. Pak už ho nechali. Byl naprosto neškodnej, ale když viděl bachaře... Asi zažil u výslechů něco hrozného, protože bylo vidět, jak se třese před uniformami. Podle známek chování to byl přitom člověk vysoce vzdělaný.“

Začátkem června 1955 Bohumila Robeše přeřadili do tábora Vojna u Příbrami. Dlouho tam nepobyl, protože 4. července v táboře vypukla tzv. nudlová vzpoura. Těžce pracující vězni odmítli k obědu nudle, které jim podávali již několikátý den za sebou. Po dobu čtyřdenní hladovky se nepracovalo. Bachaři proto spustili teror. Tábor hermeticky uzavřeli a z ubikací vyházeli všechny věci. Během stávky bylo několik vězňů zatčeno a převezeno do pevných věznic. I když Bohumil Robeš nepatřil mezi organizátory hladovky, odvezli ho do temnice v Ruzyni.

Ve vězeních zažil Bohumil Robeš mnoho ponižování. Nestačilo, že lidé kvůli svému přesvědčení museli ve vězení strávit mnoho let, bachaři se je také snažil připravit o důstojnost. Bohumil Robeš vzpomíná na jeden takový okamžik při nástupu do věznice v Ruzyni. „Byl jsem ještě panic. S ženskou jsem nic neměl. Největší ponížení pro mě bylo, že jsem se musel svléknout do naha, a kdyby to byl chlap, ale přišla estébačka. Měla klacík a na tom takovou bambulku a tím mně šťárala do zadku, do přirození. Ještě s odporem. Kdyby se smála nebo dělala nemravný posunky. Ne – s odporem. Jako kdyby ani na psa takhle nesáhla. Takoví oni byli.“

Nejdelší dobu věznění strávil Bohumil Robeš v bývalé pevnosti Leopoldov, kam ho z Ruzyně převezli v září 1955. „Přivezli nás tam a slovensky říkali: ,Tady jste v Leopoldově, odtud je cesta ven jen nohama napřed.‘“ Podmínky ve věznici byly takové, jaké jim bachaři při příchodu slíbili. Bohumil Robeš hned po nástupu jako politický vězeň odmítl nastoupit do povinného zaměstnání, a tak jej čekaly časté a dlouhé pobyty v korekci. „To jsem vydržel celou dobu. To byla korekce za korekcí.“

V roce 1956 došlo v Maďarsku k povstání proti komunistické diktatuře a sovětské okupaci. Na bachařích i vedení věznice byly vidět obavy, že se tyto události mohou přenést i do Československa. Místo zamyšlení nad svými činy ale ještě zvýšili svou brutalitu a vězně za každou maličkost posílali do korekce. Na raportu do ní náčelník věznice Ján Kaňucha poslal i Bohumila Robeše, který se proti tomu velmi ostře a odvážně ohradil. „Čekali jsme na raport, který uděloval vedoucí směny nebo velitel věznice. To bylo tři, pět nebo sedm dní korekce. Na těch očích bachařů bylo vidět, že se báli, aby se jim něco nestalo, a já jsem jim řekl, že komunisté a bachaři se budou zodpovídat za zločiny páchané na politických vězních a komunistická strana bude brána k zodpovědnosti za to, co tady napáchala. Vrhli se na mě, dali mě do kazajky a nohy svázali do kozelce a dali do korekce, kde mě nechali deset hodin. Krysí návštěvy. I ta krysa, když lezla z toho záchodu, tak se na mě podívala a jako by řekla: ,Tebe nechám na pokoji.‘ A vrátila se zpátky do záchodu. (…) Byl jsem v kozelci. Nikomu to nepřeju. Po určité době se svaly uvolní. Spoutali mě tak, že ruce mi přivázali k nohám. Takže vás to vyšponuje. Napřed se do toho počůráte, potom pokakáte a tak dál. Potom už nevnímáte nic. Teď když se ty fekálie na vás přilepily, tak ten pocit byl, jakej byl. Zpíval jsem, básně jsem recitoval. Skládal jsem a nadával jsem jim jak špaček.“

O půl roku později v roce 1957 za své vyjádření při čekání na raport (viz výše) Bohumila Robeše v leopoldovské věznici odsoudili k dalším pěti letům. Přitom v té době měl již těsně před propuštěním. Místo toho byly vykonstruovány rozsudky s paragrafy násilí proti veřejnému činiteli, útoku proti skupinám obyvatel, pobuřování proti republice a hanobení ústavního činitele a čekalo ho dalších pět let ve vězení. Ani při této soudní frašce Bohumil Robeš nemlčel a z plných plic řekl bachařům a soudcům, co si myslí o celém komunistickém systému. Komunistům nestačilo prodloužení jeho trestu a již zmíněný funkcionář z Holubic Alois Koudelka svými lživými informacemi psychicky týral i matku pamětníka. „Využili ten paragraf násilí na veřejného činitele, který jsem dostal v Leopoldově, když se ptali v Holubicích lidí, proč nejsem doma. Protože já jsem se v říjnu padesát sedm měl vrátit domů, protože z těch pěti let byl rok amnestovaný. Pořád jsem ale seděl. Tak Koudelka a soudruzi lhali lidem: ,Vždyť Robeš tam zavraždil člověka.‘ Já se proto nedivím, když jsem po třinácti letech přišel... Lidé, ani rodina, nevěděli, za co jsem byl souzen. Proto jsem pak napsal ty knihy. A jsou tam doklady, za co jsem seděl. Nemám tam paragraf vraždy. Musel jsem před vlastní maminkou klečet a přísahat na památku tatínka, že jsem nespáchal vraždu, a vysvětlit jim to. Tekly jí slzy a říkala: ,Vždyť já jsem jim stejně nevěřila, Milo.‘“

Za své výroky u soudu v Leopoldově opět stanul před soudem, který ho tentokrát odsoudil na tři a půl roku. Jenže za tentýž přestupek nemůže být ani politický vězeň dvakrát potrestán, a tak trest vyšší orgán zrušil. Bohumila Robeše nezlomili. Na toaletní papír psal v celách básně a divadelní hry, které pak ukrýval na různá místa. Dál bojoval proti zlu. Posílal stížnosti na poměry ve vězení na ministerstvo i prezidentskou kancelář. Samozřejmě neuspěl a čekaly ho za to jen další tresty.„Vážil jsem kolem třiceti kilo. V korekci jsem byl celkem čtrnáct měsíců z deseti let. Byl jsem tam co chvíla za každou maličkost. Třeba mně sebrali básně. Měli je v zásuvce, a když mě chtěli dostat do korekce, tak vytáhli básničku a dali mně pět dní korekce. Domnívám se, že zápal plic jsem dostal, když mně v korekci, kde byla zima, strčil bachař do okénka hadici a celého mě postříkal na takzvaného plaváka. Hasičskou hadicí pod silným proudem, mě přitiskl ke zdi a pak mě nechal v těch mokrých věcech. Ještě přišla další směna a říkala: ,Robeši, co jste to dělal? Vy jste od vody.‘ Takové blbce z nás ještě dělali.“

Dlouhodobé oslabení organismu mělo své následky a v roce 1959 dostal pamětník tuberkulózu. Na vyléčení ho poslali do věznice Bory v Plzni, kde se nacházelo plicní oddělení a kde strávil léčbou několik měsíců. „Potom byla léčba přerušena, i když podle papírů vím, že jsem se měl ještě půl roku léčit. Jenomže oni mě potřebovali zlikvidovat, a ne léčit. Když jsem se vrátil do Leopoldova, tak hned deset dní do díry. Měl jsem tresty, léčil jsem se rok, ale oni si to stále pamatovali, tak do díry. Vězni v Leopoldově zaslechli, jak se bavili bachaři: ,Tak my jsme Robeše měli na lopatě a v Plzni ho zase dostali na nohy. Co tam ti soudruzi dělají?‘“

To měl již v březnu 1959 soud za psaní básní (Za Janem Masarykem, Exulantská) a různé poznámky a thesse o současném světě a jeho vývoji. Prý se jednalo o pobuřování proti republice a útok proti skupinám obyvatel a Bohumila Robeše odsoudili na dalších šest let vězení. Paragrafy v rozsudku byly zcela nesmyslné. Například z propagace fašismu a války byl odsouzen za napsání letáku s názvem „Americká otázka“.„To bylo za úvahy, že Evropa směřuje ke sjednocení, a psal jsem, že díky USA západní Německo ekonomicky roste, což je pravda. Oni mně to dali jako šíření války.“

Likvidace po sovětském způsobu

Bohumil Robeš zůstával v leopoldovské věznici i v uvolněných šedesátých letech. Stále o sobě prohlašoval, že je politický vězeň a nakonec ho jako duševně chorý odvezli do vězeňské části psychiatrické léčebny v Praze-Bohnicích: „Žádnej psychiatr se mnou rozhovor nedělal a najednou mě přivezli do Bohnic do vězeňského oddělení. Tam byly trosky a z poloviny lidí blázny dělali. Když jsem jim tam řekl, že jsem politickej vězeň, tak mě strčili do korekce. (…) Dávali nám různé pilule, že lidi, co tam přišli normální, se zbláznili. Jejich argument byl, že nejsem normální, vždyť lidi jsou všude komunisté, socialismus je tady a já pořád hájím neuhájitelné, a dali mě do blázince. Tam byly všelijaký drogy nebo co to bylo. (...) Chodil tam primář, ani se nás nezeptal na jméno. Jenom chodil: ,Tomu přidat, tomu ubrat léky.‘ Nevím, co to bylo za magora. Byla to očividně likvidace na sovětský způsob.“

Po několika měsících ho letecky přemístili do psychiatrické léčebny v Brně-Černovicích, kde odvážný ošetřující lékař konstatoval, že Bohumil Robeš nemá žádnou psychickou vadu a po duševní stránce je zcela zdráv. V roce 1967 se tak po dlouhých 13 letech a šesti měsících mohl konečně vrátit domů.

Bylo jaro 1968, čas politického uvolnění a Bohumil Robeš pracoval jako skladník u Pozemních staveb Brno. Návrat k divadlu mu sice znemožnili, ale do kulturního života se přece jen zapojil. Psal glosy z divadelního prostředí do Mladé fronty, Rovnosti a dalších tiskovin, natáčel reportáže pro brněnský rozhlas, a dokonce působil v okresním poradním sboru pro divadlo. Pražské jaro ale skončilo vpádem vojsk Varšavské smlouvy, zanedlouho přišla normalizace a Bohumilu Robešovi opět nesměl pracovat v kulturní sféře.

Ve svých padesáti šesti letech se v roce 1986 Bohumil Robeš oženil s Ludmilou, vdovou po jeho příteli a spoluvězni Vincenci Koukalovi z Holubic. „Odmalička jsme byli přátelé. Pak jsme spolu vstoupili do ilegality, a když jsme se vrátili z kriminálu, tak jsme spolu působili. Byl varhaník, muzikant, kostelníka dělal. Chodil jsem ho sem navštěvovat. Když umřel, tak napsal závěť, aby žena nezůstala sama, aby si vzala hodného muže, a když mi ukázala závěť, tak jsem řekl: ,Splníme závěť.‘“

Dnes žije Bohumil Robeš stále ve své rodné obci a intenzivně se věnuje veřejné činnosti. Je předsedou vyškovské pobočky Konfederace politických vězňů, kronikářem Holubic, dobrovolníkem Charity... O svém pobytu ve vězení napsal knihu Věčný prolog. Nežije v zatrpklosti, ale jak říká, zapomenout se nedá. „My političtí vězni, v nás je pořád něco mladistvého, protože mladej člověk, když to zažije, je to v něm. Když je znásilněno děvče, tak některá se pomine, některá se stane, řekl bych cynickou, některá to dokáže přečkat vírou nebo díky přátelům, ale každá to má celý život v sobě a bude umírat a pořád bude vzpomínat, jaké se jí stalo velké ublížení, ani ne na těle, ale na duši. Když má člověk znásilněnou duši, tak se s tím nikdy nevyrovná a nikdy nezapomene, takovou ránu nelze zhojit.“

A zde je poselství pro budoucí generace tohoto obdivuhodného a statečného muže. „Žít spravedlivě, myslet na jiné, pomáhat jim a hlavně na sobě stále pracovat a nenechat se ovlivňovat nějakými skeptiky. Já jsem se vždycky držel toho nejvyššího, to jest Boha, a od něho jsem odvíjel evangelium. Moje evangelium je takové evangelium v praxi. Žít proto, abych lidem pomáhal. Ne vždy se mi to daří. Někdy jsem byl také zklamán, ale vždycky je potřeba, co se týče lidí, hledat v nich to lepší.“

NAVARA, L., KASÁČEK, M., Příběhy třetího odboje. Brno‒Most, 2010.

B. ROBEŠ., Věčný prolog. Galén, Praha 2010.

Pro Post Bellum v roce 2013 natočil a zpracoval: Vít Lucuk, mail: vitlucuk@seznam.cz

Poznámka Bohumila Robeše: „Uvedený elaborát odpovídá v podstatě všem základním etapám mého života, o nichž jsem již, v jiných souvislostech, hovořil nebo psal. Některé detaily, jak mně byly v původním znění panem Vítem Lucukem předloženy, jsem upřesnil, aby vynikl přesný a správný smysl psaného sdělení. Prosím, aby to bylo respektováno.

V rozhovoru s autorem textu, p. V. L. nejsou uvedeny některé skutečnosti nebo záležitosti, které lze nalézti ovšem v jiných rozhovorech nebo mnou napsaných textech. Naopak: v tomto textu jsou uvedeny některé skutečnosti, jež jsem dosud nesdělil. Moje hovorová řeč, místy stylizovaná, není doufám na překážku sdělnosti elaborátu.“