Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jana Rinkeová (* 1946)

• narozena 24. července 1946

• roku 1964 maturovala na táborském gymnáziu

• v letech 1964–1969 studovala na Filozofické fakultě UK, obor český jazyk – ruský jazyk

• v lednu 1969 se zúčastnila smutečního pochodu po smrti Jana Palacha

• v letech 1969–2003 profesorkou na táborském gymnáziu

• v roce 1971 se provdala za Otto Rinkeho

• během normalizace pořádala pro své studenty u sebe doma svobodné debatní kroužky

• vzpomíná na generální stávku 27. listopadu 1989

Jana Rinkeová, rozená Machová, se narodila 24. července 1946 v Táboře. Tatínek František byl za války totálně nasazen. Po návratu domů musel odložit plány na vysokoškolská studia, aby finančně zabezpečil svoji právě založenou rodinu. Přijal tedy práci na dráze, kde se navzdory tomu, že nikdy nevstoupil do KSČ, postupně vypracoval z funkce výpravčího na významnou pozici u Československých státních drah. Později se mu podařilo vystudovat i vysokou školu. Maminka Alena pracovala jako učitelka. Po popravě jejího otce v Berlíně v roce 1942 jí však práce učitelky byla zakázána a skončila jako administrativní síla v mlékárenském podniku Madeta. Na manželovo přání zůstala po svatbě v domácnosti a věnovala se velké rodině – kromě Jany i dvěma mladším sourozencům. Do práce se vrátila, až když děti odrostly.

Akademické a kulturní vzdělání bylo pro rodinu Machových velmi důležitou hodnotou. Není proto překvapivé, že všechny tři děti absolvovaly táborské gymnázium; syn poté Státní konzervatoř, dcery vysokou školu. Při výběru školy Jana zariskovala a podala si přihlášku jen na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor český jazyk – dějepis. Vzhledem k tomu, že na obor dějepis se hlásilo příliš mnoho žadatelů, zkusila bez přípravy přijímací zkoušky z ruského jazyka. Uspěla, a v roce 1964 mohla proto nastoupit na obor český jazyk – ruský jazyk.

Šedesátá léta v Praze byla prostě nádhera

Studentský život v Praze v šedesátých letech si milovnice kultury Jana Rinkeová dokázala náležitě užít – návštěvy divadel, setkání s Allenem Ginsbergem při jeho návštěvě filozofické fakulty, majáles… A právě filozofická fakulta byla dějištěm prvních studentských stávek, protestních akcí či besed, které organizoval tamější Svaz mládeže. K akcím se přidávaly i fakulty, které vlastní Svaz mládeže neměly, například fakulta bohoslovecká (dnešní teologická). Často se po různých akcích na fakultě i spalo. Studentům se dostávalo podpory od veřejnosti. „Pamatuju si, jak nějaké babičky připravily spousty jídla a nosily nám to tam. Atmosféra byla výborná.“ 

Rok 1968

V létě roku 1968 pracovala Jana Rinkeová v rámci letní brigády v Táboře jako průvodčí v autobusech ČSAD. Tak tomu bylo i 21. srpna. Ten den byla doma sama. Rádio nehrálo, nevěděla, co se děje. O invazi vojsk Varšavské smlouvy se dozvěděla až v práci od uplakaných kolegů. „Pak jsme celý den vozili lidi, kteří si kupovali zásoby. Lidi z Kovosvitu nám do autobusu nosili letáky a nádoby s barvami, protože počítali s tím, že prostředky veřejné dopravy určitě nebudou kontrolovat.“

Pamětnice cítila velké rozčarování a strach, který umocňovaly osobní zážitky. Byla například svědkem, jak sovětští vojáci vytáhli ze sanitky krvácejícího pacienta, jen aby zkontrolovali obsah vozu. V tomto nelehkém období jí byl oporou její přítel a pozdější manžel Otto Rinke, se kterým již několik let chodila. Po prázdninách ji čekala státnice z ruštiny, kterou měla původně skládat v červnu. Nicméně se svými spolužáky dala přednost studijnímu pobytu na Slovensku s tím, že státnici si dodělají až na podzim.

Smuteční pochod Prahou byl nejsilnější životní zážitek

Jako studentka filozofické fakulty zažila i další mezník československé historie – sebeupálení Jana Palacha 16. ledna 1969. Jana Palacha si pamatovala ze společných přednášek ze světové literatury jako zvídavého studenta: „Tam nebylo příliš místo k diskutování, ale on se i tak občas zvedl a zeptal se.“

O jeho upálení se dozvěděla cestou ve vlaku domů do Tábora. Celý víkend trávila u televize a pídila se po každé informaci. Tím, že studovali na stejné fakultě, se jí Palachův čin velmi dotkl. Do Prahy se vrátila v neděli, tedy v den, kdy Jan Palach zemřel. „Je to paradox, ale za nejsilnější životní zážitek nepovažuju narození dětí, ale atmosféru smuteční tryzny v Praze den po smrti Jana Palacha… Bylo takový ticho, že na Václavském náměstí bylo slyšet ptáky, byť to bylo v lednu.“

Odpoledne, po návratu ze smutečního pochodu, se Jana vrátila se svými spolužáky na fakultu, aby složila zkoušku z filozofie oboru. Tam na ně čekal vyučující a mezi dveřmi všem psal výbornou.

Normalizace na alma mater

Po promoci v roce 1969 se Jana vrátila na gymnázium, které ještě před pár lety navštěvovala – tentokrát ale jako učitelka. Z nástupu však byla rozčarovaná. Dílem proto, že byla nejmladší a většina kolegů byli její tehdejší profesoři. Hlavním důvodem však bylo, že atmosféra na gymnáziu byla v době nastupující normalizace dosti rozjitřená. Zaskočily ji povinné prověrky, kde musela odpovídat na otázky typu: „Co si myslíte o příchodu vojsk Varšavské smlouvy?“ Její kolega jí dal originální radu: „Řekni jim, co chtějí slyšet, ale zase příliš velký záchod si z pusy nedělej.“

Jana mohla své nepříjemné pocity ventilovat v rodině s rodiči, od roku 1971 pak i s manželem. To jí toto období pomáhalo překonat. Některé kolegyně žily samy a takovou možnost neměly. Ty pak zažívaly strach o svou budoucnost a bály se vyhazovu. Podržel je však tehdejší ředitel, který měl sám pozastavené členství v komunistické straně. Nikoho nevyhodil, byť Janě Rinkeové napsal do posudku, že „je hloupá, protože se nevyzná v politické situaci“. S dodatkem, že „až bude jezdit s kočárkem, vše si promyslí“.

U Rinkeové stačí číst mezi řádky

Avšak když začala s kočárkem skutečně jezdit – poprvé v roce 1972, podruhé v roce 1974 – nic si nepromyslela. Naopak, naučila se v té schizofrenní situaci žít tak, aby se za sebe nemusela stydět, ale aby si zároveň nezadala s režimem. Věděla, kterým kolegům může věřit, a se kterými může mít naopak vztahy jen na pracovní úrovni. Šlo jí ale především o vztahy se studenty – i mezi nimi totiž mohla mít nepřátele. Sama se o tom přesvědčila, když studentům pustila v hodině českého jazyka legální nahrávku forbíny ze hry Wericha a Horníčka, ve které ale zazněla narážka na Jednotná zemědělská družstva. „Po hodině za mnou přišel syn primáře táborské nemocnice s tím, jak si vůbec můžu dovolit něco takového pustit dětem, že on dobře ví, jak to tenkrát bylo, že mu to vyprávěl tatínek.“

Další den přišli do gymnázia dva příslušníci Státní bezpečnosti. V Janě Rinkeové by se krve nedořezal. Nakonec se ukázalo, že se jen chtěli poptat na její bývalou studentku, kterou hodlali zlákat do svých služeb. Tato událost pamětnici sice vystrašila, přesto neustále hledala cestu, jak zprostředkovat dětem znalosti i o literatuře, která nebyla v osnovách. To se jí dařilo – jak jí totiž sdělil po letech jeden z jejích studentů, tradovalo se, že „u Rinkeové stačí umět a chtít číst mezi řádky“.

Studentům půjčovala vlastní knížky, které si pořídila v šedesátých letech, ale za normalizace již byly zakázané – například Zbabělce od Josefa Škvoreckého. Sama si přes známé, kteří byli aktivní v disentu, sháněla samizdatovou literaturu. Tradicí se stala občasná sobotní sezení u Rinkeových doma. Se studenty probírali nejen literaturu, ale také politiku. Během těchto sezení jí v roce 1989 jedna studentka nabídla, zda nechce podepsat petici Několik vět. S odstupem let toho lituje, ale tehdy Jana Rinkeová podpis ze strachu odmítla: „Já jsem měla hrozný strach z našeho ředitele. To byl skutečně člověk všehoschopný. A strašně nebezpečný. Nemohla jsem si to dovolit kvůli svým dětem. Čekala je maturita na naší škole a já jsem jim nechtěla komplikovat budoucnost.“

Doba komunismu stavěla učitelům do cesty k předávání znalostí nejen překážky v podobě daných, politice poplatných osnov. Učitelé se museli v sedmdesátých letech navíc potýkat s nedůstojným kádrováním svých studentů. Ti byli rozřazeni do těchto skupin: 1A = tatínek nebo maminka byl a je dělník, 1B = tatínek nebo maminka byl a je rolník, 2A = tatínek nebo maminka byl a není dělník, 2B = tatínek nebo maminka byl a není rolník, 3 vše ostatní. Přičemž paradoxem bylo, že potomek řidiče autobusu byl ve skupině 3, zatímco potomek řidiče nákladního vozu patřil do skupiny 1A. „Na základě těchto tabulek jsme museli vykazovat známky v jednotlivých předmětech. Dát pětku dítěti ze skupiny 1A vyžadovalo dlouhé objasňování, co vše jsme udělali pro to, aby to dítě pětku nedostalo.“ Vše bylo snadno ověřitelné, proto přeřazení z 3. skupiny například do skupiny 1A nebylo možné.

Mírová politika Sovětského svazu

V šedesátých letech, tedy v době vysokoškolských studií, považovala Jana Rinkeová ruštinu za jeden ze světových jazyků, měla ráda ruskou literaturu. V době, kdy ji však začala sama učit, cítila od svých studentů averzi vůči všemu, co bylo ruské. „Mnozí velmi otevřeně dávali najevo, že se to učit nebudou, že je to k ničemu. Já jsem s nimi musela částečně souhlasit. Učebnice byly totiž tak metodicky zpracované, že děti dokázaly vyprávět o VŘSR, ale nedokázaly si říct o kus chleba.“

Výuku ruštiny sice mohla trochu ovlivnit, nicméně okruh maturitní písemné práce byl daný. Většinou se v písemné části objevovala témata spojená s výročím daného roku. Studenti se tak mohli částečně připravit. Když však například dostali téma „Mírová politika Sovětského svazu“, nešlo jim netolerovat opisování. Díky znalosti ruštiny se Jana Rinkeová podívala dvakrát do Sovětského svazu – poprvé na dovolené s manželem v sedmdesátých letech a podruhé na stáž v osmdesátých letech. Dojmy z této cesty vystihují slova polského celníka, který na informaci, že byli v SSSR dva měsíce, řekl: „Tak to jste hrdinové.“

Spřízněné duše

Ač se studenti Jany Rinkeové zajímali o dění kolem sebe a o politiku, na toto téma mohli otevřeně diskutovat jen na sezeních u Rinkeových doma v uzavřeném kruhu. Věděli, že si mohou vzájemně věřit. Byli z rodin, které s režimem nesouhlasily. Ve škole politické diskuse nebyly možné, o to více byli studenti vnímavější k různým narážkám: „Já si pamatuju na jednoho studenta, který psal maturitu na téma ,Láska, přátelství, kamarádství, solidarita‘. Já chodila mezi nimi a dívala se, co píšou. Ten kluk, o kterém jsem věděla, kde je názorově, tam psal, že přátelství vzniká jen mezi lidmi, kteří visí na jednom laně nebo na bojištích na březích Anglie. Já jsem šla a významně jsem zakašlala. A on tam dopsal: ,… anebo na bojištích v ruské stepi.‘“

Nesouhlas s režimem mohla Jana Rinkeová postupně ventilovat i v kabinetu českého jazyka, kde působila. S oficiální politikou nesouhlasily ani další kolegyně, které samy zažily rok 1968. Kolektiv stmelil i nástup silně prokomunistických ředitelů v osmdesátých letech.

Byla jsem až nenormální nadšenec

Přelomový rok 1989 byl pro Janu Rinkeovou nejkrásnějším obdobím, které na gymnáziu zažila. Sama se o střetu na Národní třídě dozvěděla již večer 17. listopadu od svého strýčka, který pracoval v Národním divadle. Tato informace v ní okamžitě probudila naději. „Já jsem v tomhle až nenormální nadšenec. Říkala jsem si, tak snad, snad už se to podaří.“

Ne všichni ale její nadšení sdíleli. V pondělí 20. listopadu tehdejší ředitel gymnázia události na Národní třídě okomentoval slovy: „Chtěli dostat přes držku, tak dostali.“ V úterý prohlašoval, že v knihovně akorát vymění knihy a dá dopředu Masaryka. Vedení školy bylo bezradné, což dobře ilustruje reakce na generální stávku vyhlášenou na 27. listopad. Ředitelé středních škol se mezi sebou dohadovali, zda své studenty pustí na Žižkovo náměstí v Táboře. Přes počáteční zákazy nakonec všichni s účastí svých studentů souhlasili – kromě ředitele gymnázia. Ten na náměstí alibisticky poslal jen jednoho učitele a jednoho studenta. Táborští gymnazisté se proto shromáždili ve vestibulu školy a zpívali hymnu. „Když ten student viděl, že tam jsou všechny školy, vrátil se a do té zpívající budovy zařval: ,Jsme srabi! Jdeme tam všichni!‘ V tu chvíli jsme se sebrali a hnali na náměstí.“

Situace byla stále nejasná a nikdo nevěděl, jaký směr listopadové události naberou. Žádné instrukce, jak postupovat, co sdělovat studentům, od vedení školy vyučující gymnázia nedostali. Třídní učitelé však měli chodit do svých tříd a se studenty diskutovat a odpovídat na jejich otázky. „Až zpětně nám došlo, že kdyby vše skončilo jinak, odnesli bychom to všichni.“

Nejistotu střídal pragmatismus. Tehdejší ředitel zřídil ve vestibulu školy stolky s archy, kam musely všechny návštěvy zapisovat, za kým jdou. Ředitel měl tak alespoň částečně přehled o dění ve „své“ škole. Zmatečnost situace ale vystihoval fakt, že pokud přišla návštěva přímo k řediteli, měly sekretářky zavolat příslušníky Státní bezpečnosti. Ti však vůbec nevěděli, jak by měli postupovat. Sám ředitel změnu režimu neunesl – onemocněl a hned v lednu 1990 odešel do invalidního důchodu.

Jana Rinkeová odešla do důchodu až v roce 2003. Za svou bezmála pětatřicetiletou kariéru na táborském gymnáziu poznala mnoho studentů. Na spoustu z nich je pyšná. Úspěchy těch z období normalizace však přece jen vnímá intenzivněji – kdo by si totiž v osmdesátých letech pomyslel, že se jim třeba jednou podaří svobodně vycestovat do světa?