Ivan Ringel

* 1947

  • „Měl jsem dva postamenty a měl jsem tam kladinu. Když to necháte vprostřed, tak ho tam nemůžete dostat. To je blbost. On se bude pořád vyhýbat a tak, zkrátka tam nepůjde. On třeba nepochopí, že ten člověk na mně chce toto. Tak jsem to dal ke stěně. A to zvíře nějak tak naháníte, aby tam muselo vlézt a přelézt to. On to má v cestě, víceméně. A nemůže vám proskočit, protože tam je stěna, vy to máte u stěny. Takže vám nemůže proskočit. Přejde to, vy ho zastavíte, otočíte ho a on jde znovu zpátky. Po dobrém. Všechno pomaličku. To všechno ukecáte. Musíte k němu co nejvíc mluvit. Tam je velice důležité zvýšení hlasu. Když jenom mluvíte takto, potom stačí jenom zvýšit hlas a to zvíře se cítí provinile. Tam žádné násilí, to neexistuje. Jak tam bude nějaké násilí, tak to zvíře se na vás pochopitelně vykašle. To je blbost. Lidi nás takto kamenují tím, že to trápíme, tak to je nesmysl. To je nesmysl. Podívejte se, takový třímetrákový tygr se nenechá trápit. Ten vás tak ‚vomastí‘, že už nevylezete. (...) On je takový frajer, že kdybyste mu ublížil, tak vám to jednou odvede i s úroky. S tím můžete počítat. Lidi když říkají, že se týrají a tak, ono takovéhle zvíře se nedá týrat. Teď si představte, že jich tam máte osm nebo deset. To přece nebudete týrat. Oni si to nenechají líbit. To pozor! To musíte s nimi v rukavičkách. To je super práce! Celé noci člověk sedí, když to dělá. A přemýšlíte, jak byste se k tomu dopídil, jak byste to udělal, jak ho tam dostanete do toho místa. (...) Oni tam nesmí jít z donucení. To já kolikrát jsem je pustil a třeba celé odpoledne, celou noc jsem je měl puštěné v zimovišti a to běhali sem a tam. Nesmí tam jít z donucení, musí tam jít s tím, že si hrajou. Vletí tam a hrajou si. V tom to je. Nemůžete je tam hnát nějak železy. To je nesmysl. To potom ta práce nestojí za nic. To zvíře tam je ve stresu a bojí se, a to je blbost. To potom ve stresu na vás vlítne. To je nesmysl. Takže oni tam jdou s tím, že si hrajou. A to lidi nechápou.“

  • „Taky jsem byl v oblastech, kde třeba nebylo maso. V Rumunsku jsem byl a tam se kupovali od těch všelijakých cikánů a tak koně. Ale živí. Měli jsme to na nákladním autě a to se převáželo. Můj úkol byl to zabít. Mně toho bylo líto. Měl jsem tam takového krásného bílého koně. Šel jsem se sekerou a s nožem, a teď on začal řehtat. Protože jsem je také krmil, aby mi nezašli. Tak jsem se sbalil a šel jsem pryč, takže jsem třeba čtyři dny nekrmil. Protože mi jich bylo líto. Potom jsem tam měl klauna, kterému jsem dal vždy flašku a on mi to zabil. Potom už můžu to zvíře, toho koně, třeba rozebrat. To ano, ale nikdy bych ho nezabil. Takže jsem třeba několik dní nekrmil, i když jsem dělal takovéto věci. Hlavu do držky a takové.“

  • „Než jsem jel do té Astrachaně, tak jsem byl ještě v Doněcku. Tam, jak se dneska válčí. Tam byl krásný cirkus, veliký! Tam mi zašla tygřice. Tak dobře, uděláme tedy konzilium. Byla dost mladá, dvouletá, takže proč by zemřela? Tak uděláme konzilium. Tak jsem si říkal, že pojedeme asi do nějaké nemocnice. Kdepak! Přijeli jsme na bývalou, zrušenou šachtu. To byla obrovská díra, takových padesát na padesát metrů. Hluboká! V tom byla zdechlá zvířata, psi a tak. Abych to ještě vysvětlil. Každou půlhodinu tam přijíždělo auto, které bylo vrchovaté zastřelenými psy, které stříleli po silnici. Kočky, psi, všechno. Byli ještě položiví. Z té korby ještě tekla krev. Byli tam dva lidi. To byl horor. Stará žena, která měla jeden zub a takovou koženou zástěru, a chlap. Tam měli ještě takový pás, gumový. Všechno to házeli na ten pás. Ta zvířata padala do té díry. Tlelo to tam. Hrozný smrad! Ale než to hodili na ten pás, tak to stahovali. Odřezávali kýty. To všechno se tam prodávalo. Psí maso. Kolikrát to byla ještě štěňata a tak. Měli tam dva psy, velké psy. Ty se vždycky vrhli na ta štěňata, všechno sežrali. Takovýhle horor! To kdybych nafilmoval, tak to se tady v Evropě bude šílet.“

  • „Vy tam jdete jako vítěz a jako vítěz musíte odejít. To znamená, že oni cítí všechno. Jakmile jste naštvaný nebo jste marod, máte horečku, to všechno na ně v tu ránu jde a v tu ránu vás mají jako kořist. Všechno to z vás musí spadnout a musíte tam suverénně jít. Já jsem třeba hodinu před představením už nechtěl ani s nikým mluvit. Aby mě někdo nevzrušoval. Šel jsem se vždy podívat, když začalo představení, jak lidi reagují. Jestli tam třeba někde žena neštrikuje nebo chlap tam nechrápe. To se pak přizpůsobíte. Obrovský problém byl, když jsme dělali [představení] pro postižené. Někteří na vozíčku, někteří na lehátku. Ti tygři úplně šíleli. V přírodě jde tohle všechno pryč.“

  • „Potom tam byl ještě další průšvih, že otevírání do gitru tam bylo jiné. Já jsem je tam pustil, a teď jedna lvice to vyčíhla a prolítla mi skrz. Utekla mezi lidi. A co teď, že jo? Jak jsem říkal, každý stálý cirkus je spojený s hotelem. Lítala po hotelu. Všude. Lítala mezi koňmi. Drezér od koní tam lítal s nožem a odřezával je, aby se neuškrtili. Ona jim lítala pod břichy, jak byla vyděšená. Než se rozkouká, je to zvíře takto vyděšené. Shodou okolností se tam holil ošetřovatel. Drezér od koní tam měl ještě dogu, zbarvenou jako lev. Ta lvice mu čuchala k zadku, a on jak se holil, pes se jmenoval Agbar, křikl: ‚Dej pokoj!‘ Holil se dál, a teď mu to nedalo, protože pořád mu čuchala k zadku, tak se ohlédl – a lev. Byla tam kupa sena, vlétnul do toho, zavrtal se až dospodu. To byly grotesky! Ale co lidi? Ty lezli všelijak po střechách, tahali za sebou žebříky. Mně to připadalo jako v nějaké grotesce od Chaplina. Průšvih! Kapela hrála dál, jako když se potápí Titanic. Ten kapelník po tom, když jsme ji chytli... Byl tam takový kamrlík pro režiséra, který se zrovna byl vyčurat na záchodě. Když tam vlétla, tak jsme to honem zavřeli. On tam měl všelijaké bedny, zesilovače a tak. To tam rozmlátila. Potom jsme odtud udělali tunel zpět. Musel jsem pokračovat dál. Nesměl jsem to vzdát. Ona se pořád chtěla protáhnout. Já jsem tedy vší silou držel ty dveře, a ona mně pořád podrážela nohy a pořád se chtěla protáhnout. No a ten kapelník mi potom říkal, jestli to budu dělat každý den, že to vypadá velice dobře. Tahle show.“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Hradec Králové, 16.01.2023

    (audio)
    délka: 06:01:52
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy regionu - Královehradecký kraj
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Po boku milovaných tygrů okusil lesk i bídu Sovětského svazu

Ivan Ringel s tygrem Džespou
Ivan Ringel s tygrem Džespou
zdroj: Archiv pamětníka

Ivan Ringel se narodil 20. srpna 1947 v Aši jako třetí syn Vlastě a Karlovi Ringelovým. Již v předškolním věku fakticky přišel o oba rodiče. Jeho matku, z pro něj dodnes neznámých důvodů, poslal soud do vězení. Otec se s ní v souvislosti s tím rozvedl a opustil rodinu. O Ivana a jeho dva bratry se pak starali prarodiče Božena a František Skýbovi. Matka se vrátila z vězení zlomená a na děti byla velmi přísná. Oporou byl Ivanovi jeho děda a podpořil ho i v jeho volbě vyučit se chovatelem cizokrajných zvířat. Po vyučení a vojně pracoval Ivan Ringel jako ošetřovatel v Zoo Dvůr Králové. Jeho osudem se však stal cirkus. Nejprve se mu naskytla příležitost pracovat u cirkusu jako ošetřovatel tygrů a medvědů. Během této etapy se seznámil se svou celoživotní partnerkou Olgou Kecovou. Jeho kariéru drezéra kočkovitých šelem odstartoval v roce 1972 Emil Sameš – stárnoucí drezér, který se rozhodl předat své číslo právě Ivanu Ringelovi. Poté následovala vlastní drezura a vlastní styl práce. Nepoužíval bič ani jiné náčiní a s šelmami byl v neustálém kontaktu. Procestoval země východního bloku a Sovětský svaz, čímž získal vzácný vhled do fungování ostatních komunistických zemí. Sametovou revolucí pro něj však cirkus takový, jaký ho miloval, skončil. Ivan Ringel vystřídal různá angažmá v Čechách i v zahraničí, než se natrvalo usadil v Ringellandu – bývalém zemědělském objektu, který původně koupil jako zimoviště.