Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Řídký (* 1930)

• narozen 12. října 1930 ve Slatiňanech

• od roku 1934 byl členem Sokola

• společně se svou maminkou Marií Řídkou se zúčastnil XI. všesokolského sletu roku 1948

• absolvoval Ústav moderních řečí v Chrudimi

• na vojnu narukoval v roce 1951

• celý svůj profesní život působil jako účetní

• po pádu komunistického režimu se podílel na obnově Sokola ve Slatiňanech

• v době natáčení v roce 2024 žil ve Slatiňanech

Stanislav Řídký je od raného dětství nerozlučně spjat se Sokolem, ke kterému ho přivedli jeho rodiče. Nikdy nevstoupil do komunistické strany ani se politicky neangažoval. Přesto se nevyhnul nástrahám a represivním krokům tehdejšího komunistického režimu.

Jsem sokol a sokolský kroj nosit budu

Stanislav Řídký se narodil 12. října 1930 ve Slatiňanech manželům Marii rozené Hrdé, která byla nadšenou náčelnicí slatiňanského Sokola, a členovi sokolského výboru Václavu Řídkému. Své rané vzpomínky z dětství Stanislav Řídký neodmyslitelně spojuje se Sokolem: „Rodiče mě zatáhli do sokolského života, když mi byly čtyři roky. Vzpomínám na slavnostní otevření sokolovny, na kterém jsem nosil svůj první sokolský kroj, skládající se ze sokolských kalhot, červené košilky a čepičky.“ Ještě jako malý chlapec také složil skautský slib a vstoupil do Junáka.

Svou povinnou školní docházku započal na základní škole ve Slatiňanech, ze které v roce 1941 přešel na gymnázium do Chrudimi, na němž absolvoval tzv. nižší gymnázium. „V zimě jsem onemocněl zápalem plic a byl jsem přes půl roku v nemocnici. Přerušil jsem studium a poté jsem do gymnázia už nenastoupil,“ vzpomíná Stanislav Řídký. Jeho poslední školní institucí byl Ústav moderních řečí, rovněž v Chrudimi, který úspěšně dokončil. 

Nezapomenutelný XI. všesokolský slet

XI. všesokolský slet roku 1948 byl pro Stanislava Řídkého prvním a posledním: „Nedá se na to zapomenout, to ohromné množství lidí a všudypřítomné nadšení!“ Pamětník rovněž vzpomíná, že celá protestní situace, při které sokolové odvraceli své hlavy od tribuny s Klementem Gottwaldem, vyšla z davu.

Po absolvování střední školy obdržel umístěnku do svého prvního zaměstnání ve stavebním závodu v Pardubicích. Šťastnou shodou náhod dokázal tatínek Václav Řídký vyjednat pamětníkovi jiné pracovní místo, bližší k domovu, v Sigma Pumpy Olomouc, ve kterém setrval do obdržení povolávacího rozkazu, tedy do roku 1951.

Přišel jsem o žold i o úspory

Narukoval do Olomouce, ve které strávil velmi málo času, neboť byl vybrán do poddůstojnické školy v Trenčíně. „V přípravce nás bylo asi 80. Z toho vybrali 20 vojáků, kteří mohli studovat,“ vzpomíná. Větší část své povinné vojenské služby tak odsloužil jako náčelník dálnopisné stanice s hodností rotmistra na Libavé, v oblasti, která patřila do bývalých Sudet. O vojenském újezdu Libavá (dnes Vojenský újezd Libavá) pro Paměť národa detailněji vyprávěl Jindřich Machala. Svůj povinný vojenský výcvik absolvoval Stanislav Řídký bez větších potíží a bez jakéhokoli projevu šikany, což vysvětluje tím, že spal prakticky pouze na stanici a k posádce jako takové se vůbec nedostal. A když ano, tak jen v sobotu nebo v neděli, když měl vycházku. Velice se mu však stýskalo po domově: „Bylo prakticky nemožné podívat se domů. Za dva roky jsem se do Slatiňan dostal pouze třikrát,“ vzpomíná.

Měnová reforma z roku 1953 ho připravila o žold a peníze, které mu střádali jeho rodiče. Ve stejném roce uzavřel své první manželství s Miroslavou, rozenou Říhovou. Manželství se nakonec rozpadlo, nicméně pamětníkem osvojená dcera Miroslava se rozhodla s ním žít i po rozvodu rodičů. Druhé a poslední manželství uzavřel v roce 1963 s Ludmilou, rozenou Prokopovou, se kterou vychovali syna Pavla a dceru Stanislavu.

Jedna chyba znamenala přijít o práci na několik měsíců

Po návratu z povinné vojenské služby se navrátil do svého předešlého zaměstnání na pozici hlavního účetního. „V roce 1960 jsem podepsal fakturu, že je výrobek již zhotoven, ale bohužel to tak nebylo. Byl jsem nařčen, že chci z fabriky falešně získat peníze. Komunisté mě pak z funkce hlavního účetního odvolali a tři měsíce jsem nemohl získat zaměstnání,“ vysvětluje Stanislav Řídký. Režim pro něj měl připravený pouze dělnický typ zaměstnání, ovšem pamětníkovi se podařilo sehnat práci jako normovač v Cihlářských závodech v Chrudimi, ve kterých setrval až do své penze.

Pražské jaro skončilo invazí vojsk Varšavské smlouvy v roce 1968, po kterém začalo období tzv. normalizace. Stanislav Řídký, který byl nestraníkem a politicky neangažovaným člověkem, vzpomíná na setkání s prověrkovou komisí: „Musel jsem souhlasit se současným vývojem událostí, jinak bych přišel o místo,“ vysvětluje.

Boj sokolů o majetek

Konečnou fázi komunistického režimu pamětník prožíval s nadšením a zúčastňoval se manifestací v Chrudimi, které probíhaly v roce 1989.

Po sametové revoluci se Stanislav Řídký a „Věrná garda Sokola“, do které patřil i Miroslav Lebduška, v roce 1990 rozhodli bojovat o sokolský majetek. „Tenkrát majetek Sokola patřil městu a my jsme u soudu museli dokazovat, že slatiňanská sokolovna patřila Sokolu, a nikomu jinému,“ vysvětluje. Po dvou letech dal soud zapravdu organizaci, a majetek včetně pozemků mu byl navrácen. Sokol však ani zdaleka neměl vyhráno, neboť jak pamětník uvádí, „majetek byl rozkradený a sokolovna vypadala jako pastouška“. Proto se v následujících letech investovaly nemalé částky do stavebních úprav již zmíněné sokolovny (jednotlivé práce a kroky jsou uvedeny v dokumentu „Historie Sokola Slatiňany“ nacházejícím se v sekci Dodatečné materiály). Svou činnost obnovil Sokol ve Slatiňanech v roce 1993. 

Stanislav Řídký je dodnes hrdým členem Sokola, který si pro budoucí generace přeje, aby lidé opět obnovili své vztahy vůči ostatním.